Kdy mi šlo v životě skutečně o život ? …pokračování ve vyprávění J. Knoppa


     V dorosteneckém věku u mě převažovaly rysy atletického typu – středně vysoký, široká ramena a mocný hrudník. Jen jsem vydatným sportem přelstil pár let přírodu, která mě přisoudila býti pyknikem s tukovým polštářkem na břiše, masivním krátkým krkem a očima hluboko posazenýma.  Pyknická stavba těla  je spojována s temperamentovou živostí a kolísáním nálad mezi euforií a depresí. Řekl bych, že to na mne sedí. Patřím k extrovertům a jsem sangvinik s některými projevy cholerika i flegmatika. Jsem beznadějný optimista, společenský, hovorný až ukecaný, aktivní, citlivý a nestálý ve svém chování.  Navenek působím vyrovnaně až klidně, ale uvnitř to ve mně hraje a někdy se naštvu a s něčím praštím. Potom jsem opět klidný jako beránek.

     Dosáhl jsem zralého věku, ale ještě ve mně přebývají některé ukazatele, typické pro vývoj dítěte. Převažuje však tendence ke smíření a moudrosti (ha, ha), zahleděnost jak zpátky tak daleko dopředu, hodnocení co jsem prošvihnul a co udělal, co bych eventuálně ještě mohl udělat, aby si toho moji drazí pozůstalí vážili a byli na mě hrdi.

     Mám celou řadu dobrých vlastností, o kterých vím pouze já a celou řadu špatných vlastností, kterých si nejsem vědom, ale ví o nich moje manželka.

O sportu a sportování

     Od jedenácti do patnácti let život neutíká, ale plouží se. Dny jsou tak strašně dlouhé a rok je celý věk. I prázdniny jsou dlouhatánské a dospělost je stále  v nedohlednu.

     V létě mě napadlo, že se přihlásím do fotbalového oddílu a budu hrát za mladší žáky. Chodil jsem na tréninky, na kterých jsme se učili stopovat míč, přihrávat, hlavičkovat, chytat míč na prsa, kopat míč bodlem a šajtlí. To nás nebavilo, nejraději jsme hrávali zápasy. Když nám trenér rozdal dresy, byli jsme nejšťastnější na světě.

     Byl jsem na svůj věk velký a silný. Trenéři soupeřů nevěřili, že jsem mladší žák a chtěli, abych opustil hřiště. Jakmile jsem se některého protihráče jen dotkl, ten upadl a sudí pískal faul. Po našich trénincích se objevili na hřišti atleti. Pozoroval jsem je a netrvalo dlouho, začal jsem s nimi trénovat. Vzhledem ke své postavě jsem začal vrhat koulí a házet diskem. Brzy jsem si obstaral vlastní nářadí a nenechal jsem kouli ani jeden den na pokoji. Na louce, za dědovou  zahradou,  bylo moje treninkové hřiště. V oddíle jsem se však věnoval všem disciplinám,  běhům i skokům. Denně jsem své výkony měřil a zapisoval. Brzy jsem se prosadil a závodil za klub. V té době se na malém stadionu na Strahově pořádaly každý čtvrtek lehkoatletické závody pro pražské závodníky. Tam jsem nikdy nesměl chybět a nezávodil jsem pouze ve vrhu koulí, ale také v běhu na šedesát metrů, ve skoku dalekém a někdy jsem si zaběhl i kilometr.

     Jednou jsem doběhl šedesátku a pozoroval další rozběhy. Kousek dál, za mými zády se rozcvičovali oštěpaři. Ani jsem o nich nevěděl. Podle očitých svědků prý  jeden z nich uchopil oštěp, rozběhl se, nářadí v ruce potěžkával a hledal nejvhodnější úhel, pod kterým by oštěp vymrštil. Když dokončil rozběh, oštěp lehce vypustil z ruky. A když nářadí pozoroval, zůstal jako přimražen.  A s ním všichni ti, kteří náhodně sledovali dráhu oštěpu.

     Měl jsem na sobě modré tričko a červené trenýrky. Můj kamarád z oddílu doběhl šedesátku na druhém místě a já jsem se chystal k rozcvičení na závod ve vrhu koulí, když se mi něco najednou zatklo do zad. Byla to pořádná rána a já jsem si v mžiku uvědomil, že mě „to“ bodlo na levou stranu,  na které je srdce a že je tedy se mnou konec. Zatím jsem stál, nahrben jako býk a ze zad mi trčel otěp.

     Byly to možná jen zlomky vteřiny, kdy mozek pracoval s maximálním urychlením. I teď, po mnoha desítkách let, si ten okamžik vybavuji zcela  zřetelně. Najednou jsem viděl krásně barevně, a to všechny zážitky z mého života. Vím, že mi to připadalo velmi hezké.

     Na stadionu se život na chvíli zastavil, můj život však pokračoval dál. Několik atletů ke mně přiběhlo, mezi nimi jeden medik, který zjistil, že hrot oštěpu se svezl po lopatce a nevnikl do plic, pak se mi opřel nohou o záda a oštěp mi vytáhl. Někdo si ke mně přisedl do sanitky a vezli mě do nemocnice na Karlovo náměstí.

     V nemocnici mi ránu ošetřili na operačním stole a pak mě poslali domů. Moc se mi nechtělo, než jsem došel k tramvaji, začala rána bolet. Moje matka se sestrami zbledly víc než já, když jsem přišel domů. Prý jsem vypadal hrozně. Teprve doma, na posteli, jsem přemítal, co se mohlo všechno stát… Stačilo, aby se oštěp odchýlil ze své dráhy o pár centimetrů  a … A také mě mohl minout. Kdyby ten atlet býval pořádně napřáhl, pak by asi tu lopatku prorazil a potom…

     Skutečnost však byla taková, že jsem byl za týden fit, za čtrnáct dní jsem znovu trénoval a za měsíc jsem utekl na závody. Maminka by mě tam nepustila. Od té doby jsem však už nikdy oštěp nevzal do ruky. A na zádech mi zůstala jizva.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Kdy mi šlo v životě skutečně o život ? …pokračování ve vyprávění J. Knoppa

  1. Miluše napsal:

    Pravdivost tohoto vyprávění mohu potvrdit. Přesně si na tu událost pamatuji. I na to, že se bratrovi přišel onen oštěpař omluvit a přinesl mu knížku. S odstupem času si uvědomuji, že se tenkrát hodně sportovalo. Jen tak, pro radost z pohybu. Pravdou je, že v Zátopkových měl každý mladý člověk velký vzor. A také nikoho tehdy nenapadlo jít si stěžovat a vymáhat bolestné a soudit se. Snad si potom na tom Strahově udělali pořádek, aby se nic podobného nestalo.
    Jednou mne bratr vzal na hřiště ABC Braník, to už uplynulo asi 7 let od oné události. Předváděl mi, jakým stylem se hází diskem i koulí. To se mi poté hodilo, když se sportovalo na stadionu v Sokolnikách v Moskvě, kde jsem byla na Světovém festivalu mládeže. Plnily se různé discipliny. Každý házel jako kamenem. Vzpomněla jsem si jak mě to brácha učil a šlo to dál než ostatním.🙂
    Jak jsem byla překvapená, když se druhý den po mně ptali nějací sportovní funkcionáři. Prý mi mají předat diplom za nejlepší výkon dne ve vrhu koulí. Diplom dosud mám. Bratr nás, mladší sourozence, naučil mít rád poezii, recitoval nám Manon, zpíval písničky z Osvobozeného divadla, hrál na harmoniku. Doufám, že nezpychne, když ho tady tak veřejně chválím.

  2. vonrammstein napsal:

    To je jak ze života, člověče! Nádhera, tohle nevymyslíš🙂

  3. cobolik pacholik napsal:

    el colonel uz v mladi mal ten svizel,ze sa nepral,ale sportoval a kurnik malem mu slo o kejhak,bo tak malo byt jak dristam furt,teraz na starost rad,ze sa mozno nepochcava bo ja ovela mladsi a uz zacinam a ty mladsi teraz to tak vreckovej kulecnik obraca vacsina a nie nejake sporty,mne az v riti islo o kejhak a nie pri sportovom podujati,ale pijansko drogovym,kde som mal malem ustrelenu tu palici s tymy odstavajucimy blatnikami nacpanym portorikanom,ked som zil ve svetlach mest,ja to vacsinou arci pijak bol a hokej som hral trochen,ale to kazdy buran mal hokejku a korcule zvane brusle,vidim,ze ta mafia knopp,to sportovec,umelec od pisma ,sladkeho dreva a vrhu kouli,od bozskej muzy kopnuta a ja od toho pijaka backhus,myslim on boh hyrenia a pijanstva,bo ja zhyralec od nejakych bakhanalii to tazko,ale arci pijak to bity a diplom to mam tam niekde u nas v burakove za vzorny poriadok na chatke v pionierskom tabore kysak brezie a este odznak a diplom za 100 jarnych kilometrov a inac uz asi nic nemam,aby som sa pochvalil,hej este od poland dzieci,co dnes asi nezije ani jedno,bo mlade hovniare umreli a este od indianov z north dakota,co nemakacenky a este som si spomnul od takeho z laos,ci kambodza,co mu ten zajaci pysk,zvanej rozstep napravili,bo by ho neustknul,ani jedovaty had a nie,ze by ho nejaka sikmooka pobozkala,tak som mu zaplatil,teraz to asi komplet hej a este jeden mam,to najvacsi diplom,co som si sam dal a vyhral hlavnu cenu,ze som ohnivu vodu prestal pit a aj fajcit,ale ten od fajcenia som si odobral sam ten diplom,bo som dumal 5 rokov,co som nefajcil,ze mozem umriet zdravy a chujovo by to vyzeralo a este medailu janskeho som vratil,bo ma nasrali aj legitimaciu,bo toho kriza som bol dobrovolne clen a este teraz v zime na party ma citali zasraneho imigranta,ze velmi zodpovedny otrok a taka ritiarka sa ma vonku pytala,nejakeho managera zena,ze ci robim v office na project road and bridge a ja na nu kuknul a povedal,ze nie,ze zberam hovna po psoch,ta kukala jak tela bo v tom obleku,co nemusim nosit bo ja dlazdic myslela,ze ja hlavny projektant,to sa kurva pekne kopla,bo myslela,ze zeny vlastnikov company,co ma bozkali na lice a ich matka,co ma za rukav tahala,aby som vystupil pred company a ja v nohy,to keby som bol vedel,to ma tam s konom nedostanu a gratulovali mi kurva jak by som bol dostal nobelovu cenu za liek proti rakovine a o dva dni som bosom povedal,ze ma tam uz nikdy neuvidia,bo to kazdy rok,aby zo mna niekto robil ty,ty ,ty bo ja nerobim za nejaky potlesk ja nie umelec,ale makac za zasrany peniaz a ,ze som dobry,to ja viem aj bez ich potlesku…
    teraz kazdy sa pochvalit tak jak ja zaujima ma to,ci vas tiez trafil ostep,ci len minula strela,ci zrazil vlak,alebo len spadli z rebrika tak do toho bando a hej este diplomy a rady,tak jak ja,ked niekto mysli,ze mi ruplo v kouli,mysli spravne nazdar.

    • Miluše napsal:

      Skvěle popsaný život „bez potlesku“ v kostce. Na to žádný diplom ani literární cena neexistuje. Hrabal i Ota Pavel by záviděli, do pěruna!

    • NavajaMM napsal:

      Keď si si to, Čobolík, takto vypýtal, tak aj ja pridám. Ale nie o diplomoch, to ma nebaví. Mňa to takto podobne zasiahlo párkrát, čo už mohlo byť po mne. Dostal som po lebke krompáčom, aj tehlou a koľkokrát kameňom, to ani nepočítam. Keď som sa hral na Tarzana, spadol som na hlavu a už som cítil, ako ma pohlcuje ničota. Keby ma kamaráti nezdvihli, možno by som tam už ostal. A tiež som sa takmer utopil v kajaku na Hornáde v Slovenskom raji v jednej zo zákrut, kde sa rieka pod hladinou zarezáva hlboko do skaly.

  4. NavajaMM napsal:

    Pane Knopp, ten oštep, to bolo od osudu znamenie, ale to už dávno viete.🙂

  5. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    nevím jak to myslíte, snad,že jsem neměl s tím oštěpem dřív házet,než pan Železný.Inu,kdo ví jak by to dopadlo.Nedavno jsem se setkal se svým bratranem,kterýhrál za Spartu a za národní mužstvo dal v Chile gól a já jsem mu mu žertem řekl,že otbal jsem ho naučil já od jeho tří let do deseti, pak že ho už jenom kazili. A on mě řekl- ty nejen,že i mi učil hrát fotbal, ale ty jsi mi také učil vrhat koulí,kterou jsem mu potom nechal u nich na vorečku. Dvoek byl s kopce a tak on vždy hodil koulí, ta se skutálela dolu a on mohl vrhat další pokus.Vypravoval,že k nim chodil jeden úctyhodný pán, akademický malíř, který věděl,že u Mašků je vždy nějaký míč a rozběhl se a nakopl tu železnou kouli. Padl do písku, mohutně zařval a dlouho pak kulhal. Dodatečně se panu malíři. nyní in memoriam -omlouvám. …

Komentáře nejsou povoleny.