Ani ryby, ani ptáci


Téměř 16 let starý článek, který mi poslal Slim. Jeho platnost je však beze změny.

Karel Kosík  27.05.1999 Právo-Salon 

 

Ať dopadne válka v Jugoslávii jakkoli, již dnes je zřejmé, že se strůjcům vymkla z rukou, přerostla jim přes hlavu a pokračuje svým vlastním chodem. Počtáři se opět přepočítali. Tato válka není pouze krutá a krvavá, je také odhalující, obnažující, prozrazující. Vynesla na světlo samu podstatu světa, který se hlásí k „euroamerickým hodnotám“. V tom je její historický význam.

 

Hodnoty

Hodně se mluví o „humanitární katastrofě“ na Balkáně, proč se však přehlíží, že se za ní skrývá záležitost ještě závažnější a strašnější, katastrofa humanismu? Kdo je vlastně člověk? Tvor, který racionálně kalkuluje a používá technovědy k tomu, aby si zajistil panství nad planetou? Letecké údery pustošící města, mosty, krajinu dokládají omezenost běžné, všeobecně uznávané definice člověka, převzaté z římských dob: animal rationale. Bezmezná žádostivost zapřahuje rozum do svých výbojů, ponižuje jej na technický propočet a prosazuje se vně dobra a zla jako triumfální efektivnost, systematičnost, úspěšnost.

Ideologové nás přesvědčují, že se v Jugoslávii odehrává válka hodnot. Proti sobě stojí hodnoty dvojího druhu: hodnoty nižší, omezené, překonané brání nástupu hodnot vyšších, moderních, univerzálních. Američané spolu s NATO přinášejí hodnoty vyšší, a protože politické vedení v Bělehradě, ztělesněné v jediném muži, v „bezbožném diktátorovi“, setrvává na hodnotách překonaných, zastaralých, nacionalistických, je konflikt nevyhnutelný. Nad suverenitou státu stojí hodnota vyšší, univerzálnost lidských práv. Ale jaké hodnoty reprezentují obyčejní lidé, které letecké údery zahánějí noc co noc do krytů a devastují jejich zemi? Účastní se také konfliktu hodnot, nebo jsou z něho vyloučeni a stojí stranou?

Na první poslech a pro veřejnost zpracovávanou (informovanou a uniformovanou) masmédii vzbuzuje pouhý zvuk slova „hodnota“ zdání čehosi vznešeného a velkolepého. Kdo by netoužil po (nejvyšších) hodnotách, kdo by se choval zpozdile a bral hodnoty na lehkou váhu?

Nemohu neopakovat, co jsem řekl již několikrát, že věřící nevzývají Boha jako nejvyšší hodnotu, stejně jako žádná matka se ke svému dítěti nechová jako k hodnotě. Hodnota je určitý, dějinně podmíněný vztah ke skutečnosti. Antika ani křesťanský středověk neznaly kult hodnot, který vznikl a rozšířil se až ve druhé polovině 19. století, také pod vlivem Nietzschovy filosofie. Kult hodnot znamená vysloveně moderní vztah ke skutečnosti, v němž člověk na sebe strhává roli (domnělého) středu, vůči němuž se veškeré jsoucno představuje, tj. definuje tím, jakou hodnotu, tj. použitelnost pro člověka má. Pouze tam, kde se celkový a základní postoj člověka ke skutečnosti utváří jako bezmezná žádostivost ovládnout planetu a všechno se tomuto plánu podřizuje, nastupuje epocha hodnot a jejich kultu. Skutečnosti přeměněné na soubor a systém hodnot odpovídá člověk jako „pán a vlastník přírody“.

Nejvyšší hodnotou v tomto souboru a systému hodnot je sám proces zhodnocování, který jako neúprosný pohaněč nutí ke zrychlení tempa, k umocnění stávající moci, k pokračující expanzi. Tato dravá, rostoucí, bující procesovitost, ať je pojmenována jakkoli, „pokrok“, „vůle k moci“, „zhodnocovací proces kapitálu“, vytváří metafyzické určení skutečnosti a realizuje se dvojím, vzájemně propojeným způsobem: bezohledně se umocňuje a stejně bezohledně se zmocňuje všeho odlišného, jiného, svébytného. Teprve v tomto procesu se skutečnost definitivně mění na soubor hodnot a jejich kult. A se stejnou logikou mění tato nenasytná pohlcující moc člověka na svoje příslušenství, degraduje ho – v systému fungujících hodnot – na svoji součást. Oproti člověku antickému a středověkému se moderní člověk definoval jako pán a vladař přírody. Aby toto panské a imperiální postavení obhájil, ospravedlnil a realizoval, musel přeměnit skutečnost na soubor hodnot, tj. ponížil ji na manipulovatelnou realitu, která je mu, vladaři, kdykoli k dispozici.

Soudobé lidstvo je zmítáno a ohrožováno etnickými, náboženskými, rasovými, nacionalistickými předsudky a konflikty. Ale je to jediná hrozba? Smrtelné nebezpečí není v pozůstatcích předmodernosti, k nimž patří zmiňované předsudky a konflikty, ale v dvojznačné podstatě modernosti samé. Největší hrozbou planety nejsou zastaralé hodnoty, ale transformace skutečnosti na soubor a systém hodnot, v němž nejvyšší hodnota působí jako slepě se prosazující fatalita, která emancipuje a zároveň zotročuje, přináší a rozmnožuje moc, ale také vrhá do bezmocnosti.

Moderní doba vyčerpala své dějinné možnosti, pouze přetrvává, přežívá a dožívá v grandiózním opakování stejného, v nesmyslném růstu bezmocné moci, se svým rozumem i se svou imaginací je v koncích, zbývá jí pouze náhražkovitost. V této pokleslosti není již mocna vznešených žánrů, jako je tragédie a komedie, přiměřeným vyjádřením jejího stavu je kýč a fraška. Proč má literární (filmový, výtvarný, politický) kýč ohromující úspěch a stává se bestsellerem, zbožím, které jde na dračku? Protože vychází vstříc vkusu doby, která je sama obrovitým kýčem.

Jak se dělá kýč

Výrobní tajemství kýče spočívá ve správném dávkování. Trochu erotiky a trochu exotiky, trochu folklóru a trochu světáctví, hodně pornografie, něco sentimentality a příslušná dávka cynismu, několik zašifrovaných narážek na současnost, nezapomenout na „filozofii“, aby čtenář uvěřil, že má přehled a ví, co vlastně říká Heidegger a Lévinas. Jakmile jsou ingredience správně odváženy, nastává vlastní tvoření: promíchat, spojit, vyšperkovat, a „dílo“ je na světě. Dobře zhotovený kýč dojímá, ale také poskytuje čtenáři nebo divákovi uspokojení, že má spolu s autorem možnost nahlédnout do zákulisí světového dění a tajů lidské duše. Kýč zbavuje pocitu méněcennosti. Kdo zhlédne podívanou o Mozartovi, se zadostiučiněním zjišťuje: vždyť se ten domnělý génius od nás ničím podstatným neodlišuje, je vlastně jedním z nás. V epoše globalizace vzniká kýč jako konglomerát sentimentality a propočtu. Racionálně cynické uvažování ví, jak se aranžuje dojetí, smutek, slzení, radost, překvapení, perverze. Kýč je sentimentalita zhotovená chladným rozmyslem.

Pokud se skutečnost vypaří na soubor hodnot nadaných nezávislou existencí, otvírá se prostor pro agresívní nástup náhražek, které se stávají druhou přirozeností, až nakonec pohltí celou skutečnost a přemění ji na pseudokonkrétno. V tomto převrácení prožívají lidé život jako kýč zaranžovaný obratnými režiséry, dávají přednost náhražkám před původností, líbivost pro ně znamená více než krása, inscenovaná spektakulárnost vytlačuje autentické drama života.

Imperiální sebevědomí

Není-li Bůh, je všechno dovoleno, prohlásil Dostojevskij ve druhé polovině minulého století. Události následující doby tuto formulaci pozměnily, její opravené vydání zní: Ať věří v Boha nebo nevěří, kdo disponuje nejmodernější technikou a příslušným sebevědomím, propadá snadno pokušení, že si smí všechno dovolit. Rozhodující není sama technika, ale sebevědomí, které má o sobě klamné mínění. Takové sebevědomí neví, co skutečně je. Pyšní se představou, že je nezávislé a podniká všechno ze své vůle, o své trapné závislosti nemá zdání. Sebevědomá jistota imperiálního vědomí vyplývá ze zajištěného chodu systému, nikoli z vlastní vnitřní pevnosti. Panské neboli imperiální sebevědomí je zakleto do bludu: nechápe, že jeho hegemonie (komandující postavení, vedoucí role) je spjata s fatálním procesem růstu, bujení, umocňování moci a srůstá s ní tak dokonale, že již neumí svoji závislost prohlédnout a vyprostit se z ní. Domnívá se, že si může dovolit všechno z vlastní vůle a svého rozhodnutí, ve skutečnosti si smí dovolit pouze to, co mu fungující systém dovolí a povolí. Pokud tyto meze překročí, padá z mocenských výšin, systém ho vyřazuje, musí z kola ven.

Fungující imperiální systém neuznává nad sebou žádnou vyšší instanci, ve svém chodu soustřeďuje soudcovskou moc, která rozhoduje, co má a nemá hodnotu, co je a co není potřebné, co má budoucnost a co je odsouzeno k zániku.

Patří k ironii moderních dějin, že se pronikavé koncepty myslitelů uskutečnily jako fraška. Jak skončil Nietzschův nadčlověk, co z něho udělala realita? Kam vyústila dialektika pána a otroka, která měla být motorem, pohánějícím boj za osvobození? Co mělo být rozlišujícím svárem, obsahujícím možnost osvobození, zápas otroka proti pánovi, slilo se do jedné figury, do podivného dvoudomého tvora, který je obojím současně, jak pánem, tak otrokem, jak jestřábem, tak holubicí, jak držitelem moci, tak bezmocnou osobou. Komenského mladší současník Blaise Pascal popisuje postavu špatného křesťana, zvláštního hybridního živočicha, který je rybou a ptákem současně. Tato fyziologická zvláštnost určuje způsob jeho chování: porušuje dané slovo, žije bez pravdy a cti, jedná obojetně. Pascalův špatný křesťan je nedokonalým předchůdcem moderního super-tvora, planetárně vládnoucího nadčlověka, který panuje, ale současně posluhuje a přisluhuje, oplývá humanistickým kazatelstvím a chová se válečnicky. Nasycení a přesycení jsou stále, dokonce v rostoucí míře, hladoví, žádostiví dalších funkcí, dalších poct, dalších majetků. Planetární systém funguje jako kolosální hybridnost, která si ke své podobě a pro svoji potřebu pěstuje a vychovává svoje lidi, obojživelné a obojetné.

Bombardování zasahuje do lidských osudů. Denně se objevují zprávy o „tragických omylech“ a „vedlejších efektech“ raketových útoků. Zabíjeni jsou civilisti. Opakovanými masakry civilního obyvatelstva dohánějí Spojené státy své tradiční konkurenty, Rusko a Čínu, jejich postavení se v tomto smyslu vyrovnává. Mohou si ještě něco vyčítat? Která z velmocí zůstává bez viny? Není třeba přílišné fantazie, abychom byli svědky následující scény: na schůzce představitelů tří atomových mocností padne znenadání slovo o masakrech a porušování lidských práv. Budou účastníci na sebe vzájemně ukazovat prstem, zahledí se do prázdna, aby tam hledali neznámého pachatele, nebo se zdrží slov a bez komentáře se začnou dorozumívat hrou očí, pomrkáváním a přimhuřováním? Každý z nich ví své nejen o sobě, ale také o svých partnerech, realisticky zvažuje zájmy své země; proto se bez dlouhých řečí mohou dohodnout o tom, co jim všem leží na srdci: na místě nejpřednějším jsou rozsáhlé perspektivní trhy, zakázky, nejvyspělejší technologie, „ideologické různice“ nesmějí zatěžovat slibně se rozvíjející spolupráci.

Řeč statečných a žargon válečníků

Denní zprávy o válce v Jugoslávii jsou stručné a věcné: vypočítávají, kolik cílů bylo zasaženo, jaké množství mostů, elektáren, továren, obrněných transportérů bylo zničeno, a končí konstatováním, že se všechna spojenecká letadla bezpečně vrátila na své základny. Válečné zpravodajství si vytvořilo svůj vlastní slovník, v němž se mluví o „etické válce“, o „hodnotách mezinárodního společenství“, které nepoleví v leteckých úderech, o „vedlejších účincích“ bombardování, o „politováníhodných chybách“. O jedné věci se informace nezmiňují: Žijí v bombardované zemi lidé, a pokud ano, co dělají nálety z jejich života? Je tamní obyvatelstvo pouhým materiálem vysoké hazardní politické hry a do jejího průběhu nezasahuje, nebo je svébytným a pozoruhodným činitelem (subjektem) dění? Pohled válečníků se odlišuje od postoje těch, kteří strádají a trpí. Proti cynickému žargonu generálů a politiků stojí konkrétní řeč těch, kteří jsou obětí války, ale nevzdávají se. Vezme někdo na vědomí existenci této statečné většiny, které útrapy nedovolují, aby život zdegeneroval na „soubor hodnot“?

„Bělehrad, 13. dubna 1999. Lidé tančí a zpívají v noci na mostech, ve dne na náměstích… Bělehrad nikdy nebyl tak čistý jako v těchto dnech, a Bělehraďanky nikdy nevypadaly upraveněji… Lidé vynesli před obchody nádoby s květinami… Koluje spousta vtipů, kterým většinou mohou rozumět jenom ti, kteří tohle prožívají.“

„Bělehrad, 25. dubna 1999. Dnes se všichni cítíme lépe, pokud se to dá tak říci. Čekali jsme, že budou bombardovat vodovod, a když se to nestalo, je to, jako bychom dostali dárek. Těšíme se z toho, že můžeme spustit pračku, mýt nádobí, sprchovat se. Je třeba umět se radovat.“

Válečníci mají hodnoty. Statečná většina však nepřestává toužit ani na okamžik po důstojném životě.

Válka proti Jugoslávii vynesla náhle a s neslýchanou brutalitou na světlo podstatu světa, který se hlásí k „euroamerickým hodnotám“. Ukázala, jak se tento domnělý svět již propadl do polosvěta a podsvětí, jak poklesl na propočítané, ale nesmyslné fungování šíleného systému, racionálně řízenou, ale slepě se prosazující fatalitu, která zbavuje lidi důstojnosti, soudnosti i svědomí. Z takových hodnot záchrana světa vzejít nemůže.

Pozn. autora: V textu jsem použil výňatky z dopisů, které české novinářce Pavle Frýdlové zasílá její bělehradská přítelkyně N., jež patří mezi odpůrce Slobodana Miloševiče.

Příspěvek byl publikován v rubrice Slimova pošta se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

30 reakcí na Ani ryby, ani ptáci

  1. Petrpavel napsal:

    Nějak nemám co dodat … bylo by to zbytečné.
    Snad jen : čím je hůře, tím je lépe – alespoň podle médií a myslí pár desítek tisíc příživníků kteří ovládají desetimilionové české ovčanstvo.

  2. strejda napsal:

    Je to jako nádherné, perfektně vyleštěné zrcadlo, které nám odráží reálný svět. Nemůžeme před tím pohledem uhnout ani se schovat. Velký vřed lidstva nám ukazuje naši bídu.
    Jenže, uběhlo 16 let a z vředu je planetární sněť. Části těla již začínají odumírat a uhnívat. Je to takový pohled, že si vůbec nedovedeme představit, co nám zrcadlo ukáže za dalších 16 let.
    Bude vůbec co ukazovat? Když ano, komu?

    • cobolik pacholik napsal:

      budu ukazovat,jedno a to iste a ty co budu kukat,uz budu docista humus,srot a odpad…smetie…

  3. tata napsal:

    jak pravdivé zaroven hrozné,pesimistické,co stím vubec nevím………rezignovat a radši hledat pozitiva aby se člověk nezscvokl fakt nevím

    • Petrpavel napsal:

      Mám to tato stejně …
      Vnímavému se těžko hledají pozitiva tam kde nejsou. Příroda, kultura, jídlo, rodina …dobře, ale člověk je tvor společenský. A když společnost selhává? Když přináší jen negativa?
      Nevím.

  4. pepanov napsal:

    Podle mne je problém v tom, že ono zrcadlo je z Petřínského bludiště a ještě říká jenom první větu zrcadla ve Sněhurce “ Ó Ameriko jak jsi dokonalá….“. Protože, když se člověk podívá na dějiny USA tak neumí nic jiného než neposlušné likvidovat a tvářit se nadřazeně.

    • NavajaMM napsal:

      Dejiny USA v poslednom storočí mi pripomínajú obraz dvoch veží z Pána prsteňov. USA dodnes nazývajú Rusko Mordorom s veľkým červeným okom. A chcú mu vzdorovať ako Saruman zo železnej veže – vyvinutím bojovnej rasy Skurut Hai.

  5. NavajaMM napsal:

    Ďakujem. Vynikajúci článok. Je dobré vedieť, že na svete existujú ľudia, čo takto myslia a píšu.

  6. Rudolf Knopp napsal:

    A teprve za hodně,hodně dlouho se někdo dozví,jak to bylo……

    Jako když odejel Adam z ráje na služební cestu a Eva zůstala sama.. a měla chut na sex…
    Okolo běžel mamut..Rozeběhla se za ním,ale protože tušil,co by ho čekalo,skočil z útesu a zabil se..
    Pak šel okolo pavián..chňapla po něm,ale vyškubl se a Evě zůstal chumáč chlupů v ruce..
    Tak šla do rybníka, chytila rybu a uspokojila se..
    A teď závěr…
    1/ Jak vyhynuli mamuti …. víme
    2/ Proč mají paviáni holou prdel víme také..
    3/ Bohužel se už nikdy nedozvíme,jak voněly ryby

  7. Rudolf Knopp napsal:

    Promiňte

  8. ji5 napsal:

    Rozpad Jugoslávie končící bombardováním Srbska kvůli Kosovu byl výsledkem regionálních zájmů Německa, geopolitických zájmů USA (Jugoslávie byla považována za sféru vlivu Kremlu) a v neposlední řadě i potřebou dokázat, že NATO je schopné akce a v jejím průběhu trochu vyprázdní sklady bomb.

    Ještě významnější je, že jde o další důkaz toho, kam vede moc v rukou politiků, jimž nehrozí, že kdy budou souzeni za válečné zločiny. Nestalo se tak po Jugoslávii a nepostiženo bude i rozvalení Afghanistánu, Iráku, Sýrie a Libye.

    Po letech je zapomenuta smlouva z Rambouillet, kterou Albrightová vnutila Kosovu s tím, že ji Miloševič nikdy nepodepíše a že bude vypadat jako rozvratitel mírových jednání. Zkroucení ruky Kosovu bylo úspěšné a otevřelo prostor k bombardování. To nakonec skončilo, když už ho na evropský vkus bylo „zu moc“ a vznikl problém s uprchlíky, které nikdo nechtěl – tehdejší propaganda je sice presentovala jako Madony s dítětem, ale to se rychle okoukalo. To vše vedlo k podepsání příměří, které bylo pro Srby daleko přijatelněší než kapitulace, kterou odmítl podepsat Miloševič.

    Česká stopa v celé události je spojena s Havlem, slouhou, který měnil svoje přesvědčení, kdykoli kynul honorář, čestné doktoráty a ovace sehrané propagandou pro jemu podobné. Havel si nikdy netroufl říct cokoli, čím by mohl u nových pánů narazit. Proto nezvedl hlas proti bombardování Srbska, proto podporoval válku v Iráku, proto se angažoval za lidská práva v Tibetu (spíš o navrácení středověku tamtéž), ale pro jistotu se nezajímal o Saudskou Arábii (jednu ze dvou zemí na světě, kde je Šária součástí trestního práva) nebo o vězně na Quantanamu.

    Česko bylo mezi prvními státy, které uznalo nezávislost Kosova, přestože existovala resoluce RB OSN 1244, která považovala Kosovo za součást Srbska. Základní argument pro její porušení byl, že Srbsko ztratilo kontrolu nad Kosovem, takže tím bylo vše OK. Nechtěně tím vznikl precedent pro připojení Krymu k Rusku (bez krveprolití a s referendem).

    • vonrammstein napsal:

      Výjimečně Vám nedávám palec dolů, ale nahoru. A ani oponovat Vám protentokrát nebudu, protože s tímhle se nedá než souhlasit.

    • karel napsal:

      ji5, v kostce velmi dobře napsáno. Přidal bych úryvek: „… . Po 78 dnech „humanitárního bombardování“ se Havel jako první hlava státu vznášel v obrněné helikoptéře americké armády nad „osvobozeným“ Kosovem, kde „bojovníci za svobodu a demokracii“ z řad UÇK právě vypalovali 58 000 domů Srbů, Židů, Cikánů, Goranců a dalších Nealbánců. Zničili při tom mimo jiné i 116 křesťanských svatyň, často velmi starých. Při pohledu shůry si Největší Čech a humanista nevšiml, že dole pod ním dochází k jedné z největších etnických čistek, kterou Evropa zažila od dob Stalina a Hitlera.“ Úryvek je z tohoto vyjádření: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/jiri-pehe-a-humanitarni-bombardovani-civilistu-v-srbsku-havel-vyprazdnil-pojmy-pravda-a-laska.html. Mám takové povědomí, hraničící s jistotou, že on se nejen v helikoptéře vznášel, ale helikoptéra dokonce na srbském území Kosova s ním přistála. President potom obdivoval postup nájemných Gurků v britských službách, jak obezřetně postupují na „osvobozeném“ území. Uvozovky jsem napsal já. To mně utkvělo před těmi skoro sedmnácti roky v paměti. Jo, byl to takový diplomatický lapsus, tehdy, protože president Havel vstoupil na území Srbska nepozván jejími tehdejšími představiteli. To si nedovolil žádný ze státníků Aliance bombometčíků…

  9. st.hroch napsal:

    Díky za připomenutí! Skvělá, přestože málo optimistická četba…

  10. Rosťa napsal:

    Zajímavý článek. Když si vzpomenu na Jugoslávii, tak mě napadne, zda neměl podobný osud postihnout i nás. Ve jménu demokracie a západních hodnot. Jsme sice Slované ( u nás i na Slovensku ), ale to jsou Ukrajinci také a jak málo stačilo roztočit to kolo neštěstí. I když nikdy neříkej nikdy. Tolik nenávisti od sluníček a Pražské kavárny proti zbytku populace se hned tak nevidí. Jen pošťouchnout. A hned ta Klvaňa s „rudou fenou“ Šiklovou určí viníka. Tipnul bych to na presidenta Zemana a jednoho Vladimíra na východ od našich hranic.

    • vonrammstein napsal:

      Podívejte. Už mi ten noťas leze na nervy, píšu na něm jak dysgrafik.

      • blbíš napsal:

        … a to asi nemáš 13″… má to, ale výhodu, já ho prakticky už vůbec nevidím a když zmáčknu klávesu, tak tam naskočí až 4 písmenka, jako, že si mohu vybrat a taky že vyberu, vždycky to blbý, ale vono je to stejně jedno, nakonec ten celej text stejně nevidím (používám nástroj „LUPA“), ale u Bavorů jsme tolerantní, tak wo co go😀

      • vonrammstein napsal:

        Mám 13. Na tohle ještě vidím bez brejlí, na čtení nebo mobil už ne. Je to blbě udělanou klávesnící, myslím. Vysokej stisk kláves, snadno něco nedomáčknu. Taky jsou ty klávesy dost malý, takže snadno hmátnu vedle a taky mám už některý písmenka dočista setřený. Je to už vysloužilej veterán. Na velký klávesnici takovýhle kopance nedělám.

    • Petrpavel napsal:

      Toto jsou politická stanoviska hnutí PEGIDA publikovaná v prosinci 2014:
      1. PEGIDA je pro přijímání válečných a politicky a nábožensky pronásledovaných uprchlíků.
      14. PEGIDA je pro zavedení lidového hlasování podle švýcarského vzoru.
      15. PEGIDA je proti dodávkám zbraní protiústavním a zakázaným organizacím, jako je PKK.
      18. PEGIDA je proti radikalismu, ať už nábožensky, nebo politicky motivovanému.
      19. PEGIDA je proti kazatelům násilí, ať jsou jakéhokoli vyznání.

      • vonrammstein napsal:

        To jsou skvělá pravidla! Vám se nelíbí?

        • Petrpavel napsal:

          Právě že líbí. I ta ostatní. Tahle míří … víte kam 🙂 ?

          • vonrammstein napsal:

            Ne, ale Vy mi to určitě povíte🙂

            • Petrpavel napsal:

              Chytrému napověz …. 🙂

            • vonrammstein napsal:

              Vaše myšlenky se ubírají zatraceně jinými cestami, než moje. Takže?

            • vonrammstein napsal:

              Takže nic. Naznačit, nedopovědět. Nebudete Vy ten slavnej archetypální intelektuál, co řekne dvě slova a každej, kdo si nedomyslí zbytek souvětí, je totální debil?

  11. Slim napsal:

    Před těmi 17 roky se mnozí z nás styděli a někteří lidé pracující pro vládu přemýšleli kam odejít. Velvyslance který „nadráftoval“ pro Jana Kavana česko-řeckou iniciativu to později stálo kariéru.
    Nedivil bych se, kdyby právě kolem přelomu tisíciletí začala „prestiž“ (🙂 ) USA v našem veřejném mínění upadat. Ono se taky přece jen nejednalo o „nějaké“ Somálsko, ale o milovanou Jugošku (i Kosík mluví o Jugo místo o Srbsku).

    Česká stopa tu byla, bohužel výrazná. Bill Clinton, svíraný strachem, že Senát potvrdí impeachment zcela přenechal v období prosinec-únor záležitost naší Madlence a ta z klobouku vyčarovala válku. Je to s podivem, jak tato hloupá žena, která se proslavila výrokem šiklovské ražby: „USA jsou nepostradatelnou zemí, která stojí vysoko a proto dohlédne dál, než jiné země“ (z kterého si hned začali dělat legraci chytřejší politologové jako Huntington), dokázala být v této destruktivní misi energická a výkonná.
    Protože je blízká Hillary C. (ta s ní v létě 96 navštívila Prahu a pak zatlačila na „starýho“, aby jí udělal ministryní zahraničí), můžeme být jedině rádi, že nedávno při podpoře Hillaryiny kandidatury udělala jakési faux-pas a snad tudíž nehrozí její opětná nominace. 😦

    Čeští filosofové (a další vzdělanci) tehdy nedopadli špatně. Kromě Kosíka válku kritizoval třeba Erazim Kohák. Filosof Ladislav Major, přední znalec německé klasické filosofie, tehdy tvrdě zkritizoval V. Havla. „… Oni, podobni bohům, jsou zároveň žalobci, soudci i katy. Václav Havel v domácím tisku začátkem letošního roku: nakonec si lze představit i extrémní situaci: že totiž svědomí [!!] těch 19 členských států NATO je donutí zasáhnout i bez souhlasu RB OSN .
    Jak vidíme, nezáleží na tom, co říká svědomí celého zbytku světa, protože zřejmě není dost autentické, kompetentní.“ (Válečná tvář míru, Listys 1/2000)
    Skutečně odporné slouhovství.
    Samozřejmě, vzteky se zalykal taky Jan Keller. To uvedu níže.

    Je zajímavé porovnat text odjinud. Známý ruský logik napsal článek do Le Monde. Ideje jsou v mnohém shodné, ale jsou tu i další motivy, plynoucí z jeho zkušenosti z emigrace

    https://lacogroessling.wordpress.com/2014/06/30/alexandr-a-zinovev-proc-se-vracim-do-ruska/

    • Slim napsal:

      A teď ještě krátký Kellerův sloupek z té doby. Vztek mu dodal výmluvnosti a doslova smrtící ironie. Je to, podle mne, jeden ze dvou jeho nejlepších sloupků v Právu

      Neviditelný a všemohoucí
      Jan Keller
      Právo 21.05.1999

      Srbové i kosovští Albánci strádající dnes a denně v systematicky likvidované Jugoslávii mají novou zkušenost. Ať již věří v Boha křesťanů, anebo v islám, ať jsou pravoslavní, či katoličtí, shodně nakonec zjišťují, že jejich bůh je naprosto bezmocný proti tomu, co je každým dnem a každou nocí navštěvuje v jejich příbytcích a co přichází nepochybně přímo z nebe. To, co v posledních dvou měsících získalo vládu nad jejich životy, je síla všemohoucí, neviditelná a přitom vševědoucí. S něčím podobným se dosud setkávali jen ve svých kostelích, chrámech a mešitách. Je to síla všudypřítomná. Nikde na zemi ani hluboko v podzemních krytech a bunkrech se před ní neschováš. Najde si svých sto žen a dětí na venkovském statku v obci Koriša právě tak bezpečně a neomylně, jako si je najde v nemocnici v Niši či ve sklepích Nového Sadu.

      Vznáší se kdesi převysoko v oblacích, odkud sleduje až do nejmenších podrobností vše, co se děje na zemi, sama však zůstává nezahlédnutelná. Ohlašuje se jen občasným temným duněním a odleskem spalujících záblesků. Dokáže proměnit den v noc, když se temný stín po výbuších snáší nad Balkán od rafinérie z Pančeva. Dokáže noc proměnit v ještě větší temnotu, když jediným mocným fouknutím zhasne všechna světla po celé zemi. V noci vidí lépe než za dne a svými nadpřirozenými čidly zachytí i ten nejmenší pohyb. S obyčejnými smrtelníky v žádném případě neválčí. Jen přísně kárá neposlušné a podle své nejvyšší vůle trestá nehodné. Připomíná bohy z prastarých časů, kdy kult si žádal pravidelné lidské oběti. Muži, ženy i děti jsou obětováni na oltáři lidských práv a humanity.

      Je to zároveň kult velmi starý i vysoce moderní, a proto místo liturgického kamenného nože je používán vysoce hygienický laserový paprsek. Když každým dnem po poledni Jamie Shea obřadně zvěstuje vůli všemohoucího, mění se i samotní ministři v pouhé ministranty a tiše, s očima sklopenýma mumlají vyřčená slova. Jmenují, kdo všechno byl během poslední noci obětován ve jménu našich nejvyšších euroamerických hodnot a pro naši společnou spásu. Jakoby zázrakem není šat ministerských ministrantů poskvrněn jedinou krůpějí prolité krve a jejich svědomí je jednou provždy očištěno ode všech výčitek. Dobře vědí, jak mocné síle slouží, a naplňuje je to opravdovou nadějí.

      Velké tajemství obestírá původ a činy tohoto nového a skvělého boha, mnohem silnějšího, než je pouhý bůh křesťanů či muslimů. I nejvyšší humanisté a přední hodnostáři církve katolické se mu v obdivu klanějí. Natolik jim učarovaly jeho zcela mimořádné a nevšední kvality, že ani ve skrytu svých zbožných duší nepřemítají, proč po něm nakonec všude zbyde jen oblak kouře, trocha čmoudu a ohavný puch síry.

  12. Jos napsal:

    Metody, použité pro zničení Jugoslávie a povraždění mnoha jejích občanů, byly stejné jako metody současné, použité proti zemím, jejichž hlavní a patrně i jedinou vinou je, podobně jako v případě Jugoslávie, že se vymykají a vymykaly ze sféry vlivu USA a NATO. Libye, Ukrajina, Syrie to jsou modelové příklady jak vypadá agrese a válka o sféry vlivu v současnosti. Vývoz tzv.demokracie násilím.

Komentáře nejsou povoleny.