Putování po Dráze Františka Josefa I. z Plzně do Budějovic


Povídání je opravdu dlouhé a proto jej rozdělím na dvě části. Jedná se o výňatek z knihy zvané Řivnáčův průvodce po království Českém. Kniha je zajímavá jednak rokem vydání, tedy 1882, jednak svým rozsahem. Popisuje totiž města a obce podél tehdejší železniční sítě. Navíc je velice podobná jiným knihám a to průvodcům z nakladatelství Baedeker. Takže takto své putování sepsal a vydal vlastním nákladem František Řivnáč. Trať byla otevřena v I. 1868—69. A povšimněte si, že už tehdy vlaky stavěly jen na nádražích, nikoli na zastávkách. Stejně jako dnes.

Pokud byste hledali Plzeň, která je výchozí stanicí dráhy, pak vězte, že popis tohoto města je u popisu České  západní  dráhy  (Praha-Plzeň-Brod  nad  lesy), tedy mimo rozsah tohoto výběru.

Stanice: Plzeň — Plzenec — Šťáhlavy — Blovice — Ždar-Ždirec —  Nepomuk — Olšany — Horažďovice — Katovice — Strakonice — Čejtice — Račice-Písek — Protivín — Vodňany —  Nákři-Netolice — (Zlivo) — Hluboká — Budějovice

Opustíce Plzeňské nádraží octneme se v brzku, zanechavše město v p  v pěkném údolí, jimž vine se Úslava; za Úslavou viděti v příjemné krajince stromovím obklopené vsi Lobzy a Božkov. V p. objeví se pak daleko viditelný vrch a zřícenina Radyně. Dráha i říčka zatáčí v oblouku, mine výstavné budovy Staré Hutě za Úslavou položené, kdež nalézají se dílny na kyselinu sirkovou a kamenec, pak kapličku mezi stromy a lukami, na to ves Koturov s mlýnem a pilou na Úslavě, a vede přes několik mostů do

Draha FrJos

( 8 km.) stanice Plzenecké. Plzenec starý jest starobylý městys na Úslavě, s románskou (již zrušenou) kaplí, farním chrámem, založeným roku 1351, značným pivovárem a mlýny; část města před mostem sahá až k nádraží; za městem jsou skály „Hůrky“ s kolmými stěnami nahoře s kulatou věží. Na blízku se dobývá železná ruda. Odtud neb z následující stanice výlet na Radyni (Karlskrone). Klíč u lesního úřadu. S věže krásná vyhlídka až po Šumavu. Bývalý župní hrad obnoven byl za Karla IV. Za válek husitských seděl zde katolík Hádka z Dobrčan, spojenec Plzně; později, v 1. 1477—1488, měl Radyni v zástavě Petr Kořenský z Terešova, po něm Šternberkové a dale Kokořovci z Kokorova, kteří ji k Šťáhlavům připojili.Na cestě z Plzence k Šťáhlavům vidíme v L krásné lesnaté pohoří a dole na úpatí ves Sedlec s železárnami při rybníce, načež nasleduje

(12 km.) stanice Šťáhlavy, tak nazvaná dle vsi, nedaleko dráhy položené, s mostem přes Úslavu, s farním kostelem a zámeckou kaplí r. 1683 vystavěnou. Na kopci lesní zámek Kozel, pěkně položený uprostřed prostranné obory, letní sídlo hrabat z Valdštýna. Výlet na zřiceninu Lopatu (od lidu Starý zámek zvanou) 1 hod. vzdálenou.

V jižním příčném, divoko romantickém údolí, na skalním balvanu lesem obklíčeném trůní zřícenina Lopata, někdy královský hrad, jehož purkrabím byl Heřman z Potenšteina a později Habart z Hrádku, nepřítel Husitů, jenž plenil statky pánů podobojí.Tu vypravili se Přibik z Klenového a Jan Zmrzlík ze Svojšína v čele vojska proti hradu, a nemohouce ho dobýti hladem jej vyleželi tak, Že Habart 6. února 1483 hrad zapáliv útěkem se spasil. Od té doby zůstal hrad v zříceninách.

Na další cestě ustupuje pohoří do pozadí; v L leží Šťáhlavce s doly železnými, v p . střídají se pole a lesy; dráha překročí silnici blíž vesnice Olešné, naproti níž leží ves Nezvěstice s filiálním chrámem, před jehož oltářem stojí kovový náhrobek rytíře Jiřího Příchovského z Příchov ( r 1598). V l. vidíme pak daleko do kraje; u dráhy leží ves Chlumánky, a brzy na to dostihneme

(22 km.) stanice Blovické. Na nádraží restaurace. Blovice jsou okresní město nad Bradavkou. Jsou zde hamry, parní mlýn, občanská záložna;  ¼ hod. vzdálí zámek Hradiště. Výlet na Vilštein (Wildstein), 1 ½ hod. na severozápad. Na skále, as 15 m. vysoké, v lesíku, stojí starý hrad, nyní více obyčejnému domu se podobající. Vilštein náležel někdy Rožmberkům, jmenovitě paní Elišce z Rožmberka, rodem Kravařové, matce pana Oldřicha z Rožmberka. Roku 1421 dobyl Žižka hradu, jehož roku 1429 nabyl od Táborů Svojše ze Zahrádky, který však roku 1438 přinucen jest vrátiti jej panu Oldřichovi z Rožmberka. Ale r. 1443 zmocnil se Svojše hradu opět, jejž pak vydrancoval, kradmo opustil a na Tábor odtáhl. Ze stanice Blovické jedeme mimo zámek a ves Hradiště a Vlčín. Na kopci objeví se kostel Žďárský.

(27 km.) Stanice Žďér-Ždírec, blíže vsi Ždírce. Lesní chlumy blíží se nyní ke dráze, pod níž hluboko Úslava se vine, v l. otvírá se příčné údolí lesní. V p. nám zůstanou Hutě se železárnami, t. č. právě nezaměstnanými, a zastavíme ve

(34 km.) stanici Nepomuku. Nepomuk, původně Pomuk, okresní město s 2300 oby., leží na jižním prodlouženém úpatí Zelené Hory, 3/4 hodiny vzdáleno od stanice, kam čtyřikrát denně poštovní vůz dojíždí.

Hostince: „Panský dům“ (2 pok.), lázně v domě, tutéž schůze Čtenářsko-zábavného spolku; „Bílý lev“ (6 pokojů, 60 kr. denně). Průmyslu zvláštního zde není, lid živí se hospodářstvím a řemesly. Jest tu však okresní občanská záložna. Poštovní spojení se Žinkovy, pak s Blatnou (½ 10 hod. ráno), odkud další cesta vede přes Lnáře (Schlüsseburg); zde na vršku leží klášter bosých Augustiánů (výčep dobrého rakouského vína), v dolíku jest krásná zahrada se zámkem dříve hrabat Linkrů z Lutzenwicku, nyni barona Lilgenana. Před tím minuli jsme Kasejovice; na blízku v Boučku jsou malé železité lázně, kdež i pokoj možno dostati. V p . od silnice do Kasejovic leží ves Oselce se zámečkem a pěkným parkem hraběte Boos-Waldeka. Od kostelíka sv. Markéty(678 m.) nad Voselcem jest krásná vyhlídka do západních a jižních Čech až po Šumavu. Město Nepomuk známo jest v katolické církvi co rodiště sv.Jana. Na rodném místě založen Frt. Matiášem ze Šternberka kostel, r. 1686 sv. Janu Křtiteli zasvěcený, jenž po dvou požárech a jiných pohromách obnoven byl roku 1879, když slavena byla

s velikou slávou památka 150leta prohlášení Jana Nep. za svatého. Altare privilegiatum značí místo rodného domku. Starobylejší ještě jest chrám sv. Jakuba, jenž připomíná se již r. 1334. Chrám původně románský přeměněn byl na gotický; 1786 byl zrušen, 1860 obnoven. Ke kostelu přistavěno nepřiměřené oratorium. V noci zářící v něm světla oznamovala dle pověsti úmrtí některého člena rodiny Šternberků. Skoro polovici průčelí nepravidelného náměsti zaujímá velikolepá kolej piaristská s měšťanskou školou a krásnou jednoduchou kaplí. Mariánská socha na kašně jest od Čapka.

Zelena Hora. Zdaleka již viděti jest zámek, někdejší sídlo pánů ze Šternberka, v nynější podobě z r. 1688 pocházející a ve slohu kasárnickém vystavěný, ale v krásné poloze na temeni Zelené hory, jejíž stráně bujně porostlé jsou statnými borovicemi, duby, lipami, břízami a modříny, místy o žulové balvany se opírajícími, mezi nimiž vedou úpravné a pohodlné cesty. Zámek s kostelem obklíčen jest silnými hradbami se zbytky bašt pevného hradu z X V . století. V přízemní chodbě označuje mramorová tabulka zlatým písmem „Libušin soud nalezen zde r. 1817″ komoru, v níž rukopis ten nalezen byl Josefem Kovářem. V kostele soška Panny Marie, jejíž originál jest ve františkánském kostele ve Vídni; za oltářem žulový balvan se šlépěji prý sv. Vojtěcha, který vrátiv se z Říma odtud prý České zemi po dlouhém suchu žehnal; hora po hojném dešti se zazelenala a Zelenou jest nazvána. Mimo to jsou zde mnohé staré obrazy (pěkně řezaný sv. Šebestián).

Roku 1420 chtěl vůdce Táboritů Mikuláš z Husi ze Zelené Hory učiniti pevnou záštitu Táboru a nazval ji horou Olivetskou, byl však Bohuslavem ze Švamberka odtud vytlačen. Roku 1465 sestoupila se zde k vybídnutí Bohuše ze Švamberka zemězrádná „panská jednota“ proti králi Jiřímu, a země dlouho byla odtud pustošena. Dosud ukazuje se v zámku síň, v níž prý vyvolen král Uherský proti Jiřímu. Brzy na to přešla Zelená Hora na Šternberky; zde skonal na rozkaz Rudolfa II. bláznivý Ferdinand ze Šternberka, jenž matku svou byl probodl. Roku 1727 koupil Zelenou Horu hrabě Adolf z Martinic, jehož dcera ji odkázala hraběti Jeronýmovi Colloredo Mansfeldovi, po smrti tohoto zdědila ji dcera jeho, provdaná kněžna Auersperková. V zámku starodávné skříně a malby (jako bitva u Olomuce); pěkná vyhlídka do údolí, zejména směrem ke dráze vidíme hutě Vrčen, poutnické (dříve i lázeňské) místo sv. Vojtěcha (hlučná pouť 23. dubna), vrch Štědrý a j., na jihozápad končí obzor Šumava, z níž vyniká Jezerní hora a Jezerní stěna, na severozápad čni Třemšín s památnými ohradami předhistorickými. Trojité kamenné valy, z nichž vrchní zachovalé jsou, patří k nejznamenitějším památkám stavitelským.

Pod zámkem leží vesnice Klášter (½ hod. od Nepomuka), vystavěná hlavně na zříceninách rozsáhlého a bohatého druhdy kláštera cisterciánského, založeného r. 1153, jenž byl r. 1420 od Žižky zbořen. Mnohé zdi i brány ještě se zachovaly; v parku u vesnice leží žulová rakev z oněch dob.

Znamenité rašelinné lázně jsou u vesnice Letín (2 hodiny od Nepomuka). Hostinec s 20 postelemi, i lázně leží v lese. Jedouce dále po draze vidíme ještě v p . Zelenou Horu, pak mineme ves Maňovice, v L mezi vzdělanými pozemky objeví se za stromovím osady Třebšice, Želvice a na to veliký Korčinský rybník, u něhož leží vesnice a

(46 km.) stanice Olšany. Po lukách, pak v zářezu dráhy viděti balvanitou žulu, která zde v lomech se otesává. Kábův hostinec. Za rybníkem na kopci leží Oselec. Jednotvárnou krajinou,v níž střídají se rybníčky, lesy a pole, v p mimo Třebomyslice nad rybníkem přijedeme na

(58 km.) stanici Horažďovice, od města Horažďovic 3/4 hod. vzdálenou (kam omnibus i pošta dojíždí). Horažďovice, okresní město s 2680 obyvateli, má klášter školních sester a mnohé spolky, sirkárnu v místnostech dřívějšího akciového cukrovaru, přádelnu, cihelnu, panský pivovar, vinopalnu a lihovar a zásobný spolek; každou středu jsou zde živé obilní trhy.

Hostince: „U modré hvězdy“ (12 pokojů se 30 postelemi, zde i povozy lze dostati; hostinská zahrada, dobrá strava), „U zlatého jelena“ (6 pok. s 12 post). Poštovní spojení do Sušice 3krát, do Klatov 2krát denně.

Město náleželo druhdy mocnému rodu Bavorů ze Strakonic; roku 1307 obléhal je král Rudolf I., an majitel jeho Bavor III., zeť Jindřicha z Rožmberka, stranil Jindřichu Korutanskému- V ležení roznemohl se Rudolf a zemřel maje let 26. Roku 1433 pobity a rozprášeny u Horažďovic voje táborské Menhartem z Hradce. Na to vládli na Horažďovicích bratři Jan a Racek z Kocova, kterýžto poslední páchal v okolí veliké loupeže. Proto Bohuslav ze Svamberka obléhal r. 1477 město, které se mu však teprv po roce vzdalo. Na to se roku 1483 dostaly Horažďovice Janovi ze Švamberka, který jich postoupil Půtovi Švihovskému z Risenburka.

Roku 1619 jest město vojskem císařským dobyto a popleněno; r. 1622 konfiskovány jsou Horažďovice rodině Švihovských a prodány Adamovi ze Šternberka. Nyní náleží panství knížeti Ferdinandovi Kinskému.

Farní chrám, vystavěn Bavorem II., vysvěcen byl r. 1300; náhrobní kameny jsou většinou sešlé; v nynější své podobě ukazuje kostel pokažený sloh gotický.

Pěkně zřízený hřbitov jest při kostele sv. Jana; v témže kostele stojí náhrobek rytíře Holara z Práchně. — Klášter školských sester na východním cípu města, založený r. 1330 měšťanem Děpoltem Mečířem pro minority, kteří odtud r. 1814 byli vyhoštěni. R. 1854 koupily klášter i kostel Školské sestry a založily zde mateřský dům pro svou kongregaci. V kostele jest pěkný náhrobni kamen Půty Švihovského z Risenburka (1604). — Stará radnice s hlavním průčelím na náměstí vystavěna r. 1690 po požáru; v městském archivu některé vzácné písemné památky ze XIV. a XV. století. Výstavná budova jest nový obecní dům, v němž umístěny jsou úřady. — Ze starého opevnění města zůstala na straně severní pěkná brána (Pražská) s vysokou věží; na straně jižní dvojí zeď s baštou a příkopem, i se zachovalou branou a brankou k řece vedoucí.

Krásná procházka vede na knížecí ostrov, v anglický park upravený, za předměstím Zařičí; ½ hod. od města leží rozkošný ohražený lesík Chrást.

V řece Otavě, a sice v náhonu k pile vedoucím chovají se škeble perlonosné; perly nepřicházejí na trh, nýbrž jsou rodinným  majetkem Kinských; na tisíc přichází 6—6 bílých, ceny až 200 zl.

Zvláštní hajný bdí nad nimi; lov děje se obyčejně vždy třetí rok.

Výlet. Nad řekou Otavou, ½ hod. na západ od města, stojí bývalý župní hrad Prácheň od polovice XVI. století úplně pustý a v rozvalinách. Prácheň byla v držení pánů Bavorů ze Strakonic ještě r. 1380. Potomní držitelé její jsou snad titíž, co města samého. R. 1590 připomíná se Prácheň již pouze co poplužní dvůr, nicméně ještě do nedávna nazýván celý kraj dle bývalého hradu. Na západním prohbí vrchu stojí starožitný kostelík sv. Klimenta s osamělým hřbitovem. Hrad i kostelík mají původ svůj v šedé dávnověkosti, aspoň dle dedikace kostela vystavěn byl tento v prvních dobách křesťanstvi v Čechách. Bavorové dosazovali sem faráře. Pod vrchem byla ves Podhradí, jak nasvědčují porůznu objevené základy zdí a rozličné starožitné nádoby, zbraně a p. Rabi. Na levém břehu Otavy, dvě hodiny jihozáp. od Horažďovic (možno použíti též pošty do Sušice) vypínají se rozsáhlé zříceniny hradu nad chudobným městysem, druhdy městem téhož jména. Jedouce po silnici vidíme v p . u řeky četné hromádky, zbytky rozsáhlého rýžování zlata; ještě v XV. století byli rybáři povinni odváděti jistou část zlata. — Štěrk a stavební kámen hradu jest krystalický vápenec, který zde co mohutné lože ze žuly na den vychází a na několika místech v okolí se láme. Klíče od hradu má městský strážník na radnici. Do r. 1420 byl hrad Rabí za nejpevnější v Čechách a nedobytný považován. Vystavěn byl asi v XIII. stoleti od pánů z Potenšteina, po nichž následovali Švihovští. Roku 1420 dobyt hrad od Žižky; rok na to, když Žižka hradu podruhé dobýval, střelil jakýs rytíř, Přibík Kočovský, z hradu, šíp zarazil se do hrušky stávavší na svahu straně od hradu na sever, a tříštka z kmene uražená vyrazila Žižkovi druhé ještě zdravé oko. Hrad nicméně od Táborů dobyt.

Roku 1502 shromáždila se tu šlechta česká za příčinou různic mezi ní a stavem městským vzniklých. Držitelé Rabí často se pak střídali, až roku 1708 přešel hrad trhem od Chanovských na Jana Filipa hraběte z Lamberku, biskupa Pasovského, od něhož se Žichovicemi spojen.

S ploché střechy věže jest pěkná vyhlídka na Šumavu; vidíme silnici k Sušici vedoucí, Chanovský les, Lišnou, Džbán (tamtéž, ½ hod. od Rabí, zřícenina lesem zarostlá), Prácheň, Nezamyslice.

Čtvrt hodiny od města Horažďovic, pod kopcem Slavníkem, jest kaple sv. Anny s vanovými lázněmi.

Jedeme dále po dráze jednotvárnou krajinou podél  Otavy, v l. mimo ves Zadní Hoštice, pak překročíme u Dolního Poříčí silnici ke Katovicům vedoucí, pak řeku Otavu a zastavíme u vsi Liboce, ve

(67 km.) stanici Katovicích. Za řekou leží městys téhož jména, s kostelem původně románským sv. Filipa a Jakuba; na věži románské skulptury, v kostele náhrobek Petra a Ladislava Boubínských z Újezda ( r 1600). Ve výklencích věže postaveny jsou kamenné sochy, představující menši proroky; sochy tyto jsou po sochách ve vsi sv. Jakuba z Kutné Hory nejstarší v Čechách.

Za Katovicemi protéká řeka pěknou rovinou; za řekou leží erární silnice a dále zalesněné výšiny; na nevysokém, borovicemi porostlém vrchu blíže silnice spatříme zámek Střelu. Ze starého hradu, který již r. 1242 se uvádí, dosud jsou zde zříceniny. Dne 22. června 1619 lid císařský pod velením hraběte Buquoie vyšel ze Strakonic až pod Střelu a zde pivovar, sladovnu i ovčín zapálil. Roku 1621 byl hrad rytíři Boubínskému z Újezda skonfiskován; nynější zámek byl od Jezuitů vystavěn, pak připadl fondu náboženskému a jest nyní majetkem dra. Obsta, velkostatkáře v Střelohošticích.

Pak mineme ves Virtoves, a brzy objeví se nám město a

(75 km.) stanice Strakonice. Strakonice, město na levém břehu Otavy s 6000 obyvateli, jest sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu a vyniká průmyslem i obchodem. Řeka dělí město od osady novější, dříve Bezděkov, nyní Nové Strakonice zvané. Strakonice skládají se z města velkého a malého, na ostrově mezi dvěma rameny Otavy se rozkládajícího. Přes ramena vedou dva mosty, kamenný a řetězový (tento z r. 1842). Jest zde poštovní a telegrafní úřady pak nemocnice a Siebertský ústav pro zaopatření schudlých měšťanů. Z nádraží do Nových Strakonic 10 minut; na cestě hřbitov s kostelem sv. Václava. U kostela křižují se silnice k Budějovicům, druhá přes Volyň na Vimperk a Pasov. Čilé spojení udržuje se nyní jen po silnici Pasovsko- Pražské z Kunžvartu do Strakonic.

Hostince: „U Černého orla“ (16 pokojů s 31 posteli); odtud jezdí dostavník, odjezd v 7 hod. (z nádraži ½6 hod.) ráno přes Volyni a Čkyň do Vimberka (osoba 1 zl. 6 kr.). „U bílé růže“ na Malém náměsti (15 pok., 28 post.), pokoje na týden i na měsíc. Poštovní spojení odtud dvakrát denně na Vimberk; omnibus ke dráze. „U bílého vlka“ v Nových Strakonicích (4 pok. a sál), omnibus.

Povozy u Jana Cáhy a Marie Baeckové.

Hrad Strakonický, residence velkopřevora řádu Johanitův, jest rozsáhlá budova z XIII. století s četnými památkami stavitelskými:  románský portál u kaple sv. Jiří, křížová chodba ve slohu gotickém s freskami z dob před Karlem IV., gotický kostel sv. Prokopa s obrazy od Škréty a Brandla (sv. Petr a Pavel), kredenční oltář se starými řezbami, starožitná socha P. Marie. Na pobočním oltáři obraz „Panny Marie Vítězné“, jenž v bitvě na Bíle Hoře před vojskem nesen, pak dle originálu (1622) do Říma přeneseného malován.

Z dávnější doby pochází celá západní a jižní čásť hradu, který býval obehnán hlubokým příkopem a baštami; na ostrově mezi řekami Otavou a Volyňkou zdvíhá se strážní věž „Rumpál“ zvaná, která sloužívala za hladomornu. Žižka obléhal hrad r. 1420, ale marně; roku 1619 dobyt byl vojskem stavovským, vypleněn a zapálen, čehož stopy dosud patrny. Na nádvoří kamenný stůl, na němž rozdávána „sladká (medová) kaše“, jako v jiných hradech Rožmberků. Celý hrad ma podobnou rozlohu jako hrad Wartburg u Eisenachu v Německu. Městský chrám sv. Markéty vystavěn r. 1583 v slohu gotickém; starožitný obraz vypuklý a kříž z vápence jsou pozoruhodný. Rodný domek Čelakovského na Stráži označen jest pamětní deskou. Synagoga v Nových Strakonicích jest moderní stavba z r. 1800; pěkné stolice v ní jsou práce známého truhláře a vlasteneckého samouka Jana Plánka, přítele Čelakovského.

Západně od hradu malé návrší Kalvarie z něhož pěkná vyhlídka na okolí. Severně od Strakonic na tak zvaném „Šibeničném vrchu“ hrál prý pověstný dudák Švanda duchům odpravených; slavný tento národní hudec pochován prý na Kalvarii. Ale všecky tyto pověsti o Švandovi jsou nejnovějšího datum.

V průmyslu vynikají Strakonice zvláště fabrikací fesů, pak jsou zde dva pivovary a závod na vyráběni mýdel, voňavek a sodovky; punčochářství, obchod s obilím, vepřovým dobytkem a dřívím (toto plaví se po Otavě), občanská záložna.

Průmysl stávkařský čili vyrábění fesů souvisí se starodávným vývojem řemesla punčochářského. Původně hotovily se fesy nejvíce v Tunisu a v Maroku; později teprv, následkem čilého obchodu republiky Benátské, ujalo se vyráběni fesů v Benátkách, v Pise a v jižní Francii. Jan Petráš byl první, který r. 1805, vybídnut Lineckým obchodníkem, hotovením fesů v Strakonicích se zabýval. Roku 1809 naučil jakýsi francouzský voják na pochodu skrze Strakonice jistého Fialku barviti mořenou na pivoňkovo, kteráž barva byla na Východě oblíbena, a tím zrodila se fabrikace tak, že nyní vyrábějí se zde fesy v pěti továrnách, patřících teď vesměs firmám židovským. — Od roku 1816 hotovily se fesy již výhradně na stávcích, r. 1828 zaměstnávala dílna Fürthova 400 osob. Výroba řemeslná zanikla, a hotovení děje se výhradně na strojích parních. Vyrábí se asi 50 druhů fesů, a vyváží se ročně okolo

400.000 tuctů (tucet po 6—70 frankách).

Okolí města jest půvabné v údolí řeky Otavy, v Podskalí u Strakonic a u Štěkně, neméně údolí řeky Volyňky jižně od Račovic, dále u Sudkovic a v okolí Lhoty Švýcarské. Vyhlídky a rozhledy poskytují vrchy „nad Posadilkou“ a „vrch Adamův“; viděti Šumavu s Javorem a Polední horou, v popředí pohoří Želanické, k východu za Písek a lesy podél Vltavy se prostírající, k jihu Boubín, Libín a Blanský les, v popředí krabatinu Dubskou a Podsrpsko-Hradskou. U vesnice Libětic, jižně od Strakonic, zdvíhá se vrch Hradiště, odkud jest pěkný pohled do údolí Otavy a Volyňky.  U vsi Chrašťovic s návrší Babina vidíme celý věnec Šumavy i její svah; jihozápadně vrch sv. Anny a vrch nad Škrobočovem poskytuje rozhled po středních Čechách.

Ves Řepice na severovýchodě proslulá jest co sídlo slavného mecenáše českého Jana Hodějovského, který v tamním kostele jest pochován. Vrch Hradec nad Řepicí má předhistorické valy; nedaleko na vrchu Jaslově jsou základy nedostavěného kostela z XV. stol. Jedouce dále vidíme v p. kostelík hřbitovní, pak ves Hejsku; na svahu porostlého vrchu objeví se kostel a zámek Štěkeň, městys téhož jména leží na úpatí. Tento zámek knížete Windischgrätze ze XVII. století obehnán jest pěkným sadem a zahradou. Bratři Čeští sešli se na Štěkni r. 1501 na sjezd pro kraj Pracheňský.

Tady povídání přerušíme a vrátíme se v dalším dílu.

Bavor podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 reakcí na Putování po Dráze Františka Josefa I. z Plzně do Budějovic

  1. Petrpavel napsal:

    Dobrá volba. Taky si rád počtu detailní podrobnosti z minulosti mého (rodného) kraje, místa. Popsaná místa znám jen hrubě turisticky, povětšinou spíš prstem po mapě, a tak mi nezbývá než popřát pěkné počtení těm šťastnějším kteří tam citově či fyzicky patří.

  2. cobolik pacholik napsal:

    ja som sluzil v bechyni a tam isla prva el.zeleznica CS,okolo kasarni sa ten mega rychlik stopoval jak auto,bol som tam pokukat,co ma vkurvialo,protihlucne steny myslim z praglu do tabora ,bo nic pre ne nevidno,stromy v rozptyle vyrastli a namestie velmi pekne,tam je vsade pekne,zidova strouha,co ja sa tam piva a rumu na cierno napil,budejovice to kus znam bol som dvakrat a v plzni nikdy,ale mam kamosa v karle varle cobola,tak snad ho pojdem navstivit,ale este musim predtym do krumlova a do lidic a tiez kadan a bezpodmienecne diera v kostole a zizka,nijaky hrad,ani vaclavak,hoci sa cez neho ide ja len karlovo namesti a diera v kostole,musim ist v lete,teraz nie bo cobolici pridu tu do riti a chcu vidiet niagara a kus canadu,bo keby neprisli neviem ci ja by videl ten vodopad a mam len 6 hodin jazdy,bo mna viac zaujima,co som vyzsie pisal,hlavne diera a zizka to moje vodopady…

    • vonrammstein napsal:

      Bechyně je krásná. Taky tam študoval Kryl. A taky tam žije Kalousek.

      • cobolik pacholik napsal:

        kryla to sa spievalo a vedelo,ze tam studoval na umeleckej skole keramiku a kalousek to som niekedy na atlas na diskuzii cital,ze na kazdy prase se voda vari..

    • K-k. napsal:

      jo jo, čobolíku! Asi 30 km z Tábora do Bechyně – a jelo to hodinu a čtvrt! A ve vagonech lavice z dřevěnejch latí a kamna na uhlí,do kterejch průvodčí přikládal! Když jsem tímhle vláčkem jela prvně, tak zastavil kdesi v polích, mašinfíra vystrčil hlavu z okýnka a zařval: „Tak jsem vám koupil to maso!“ A odněkud se ozval ženskej hlas: „Jo, už jdu – jen si vezmu peníze!“ A za chvíli přiběhla tetka, vyobchodovala s mašinfírou to maso a jelo se dál.To byla nádherná idyla!😀

      • Petrpavel napsal:

        Hezky jste to K.-k připomněla.
        Znám to z „mého“ autobusu Praha-Jablonná. Řidič byl spojencem se světem, vrbou. Vyzvedl léky v pražské lékárně, hlídal komusi vnuka na cestě k babičce, předal balíček nebo jahody ze zahrádky, sdělil že Franta už týden nejezdí protože marodí, zastavil Pepovi u baráku protože ten byl chabrus na nohy, naložil na střechu vrata ke stodole – kdepak shánět dopravu, zastavoval pravidelně v Krňanech u hospody aby si dal kafe a limču a cestující s ním, kousek za Zbraslaví kde bydlel u silnice stála každé poledne jeho žena s kastrůlkem … To jsem se zasnil 🙂 . Díky.

        • K-k. napsal:

          takovej řidič tu jezdí s autobusem MHD: prohání děcka, že už mají vystoupit, už jsou u své školy, tak ať se nevykecávají a mažou ven, babky se přeptá, co se děje, že už nějak dlouho nejela – hned s ním má člověk lepší náladu! Já si s ním vyměňovala recept na pečenou cuketu, tak mi v sezóně vždycky nějakou přinese… Už je v důchodu, tak nejezdí pravidelně, jen zaskakuje. A má zahrádku, dojíždí na ni na kole a takovým tempem, že ho policajti jednou chytějí pro nepřiměřenou rychlost!😀

          • Rosťa napsal:

            Ale no tááák. Člověk se do Vás spokojeně začte a prásk. Cuketa. Brrrr. Jdu si zakrojit uzený bůček.

            • K-k. napsal:

              no jo, recepty na cuketu a na sojový maso kolega taky prohlašoval za katastrofickej scénář😀 Cuketu vždy a všude nemusím, ale tenhle recept je dobrej – a už vám dál tyhle horory nebudu líčit!😀

        • vonrammstein napsal:

          Tak vidíte. I Vám můžu konečně dát palec nahoru.

        • Petrpavel napsal:

          Dívám se, že na mapce je i „můj“ kraj, vlevo od Benešova je Neveklov a pak ještě kousek dál k Vltavě… Civilizací zapomenutý, železnice desítky km daleko, samý kopeček a údolíčko, silnice jen IV. třídy, fabrika široko daleko žádná, ani tu D3 snad nikdy nepostaví, jen lufťáků v létě jako naděláno.

  3. Rudolf Knopp napsal:

    Někde jsem četl takový příběh. ..
    Dival se z okna vesnického hotýlku, které bylo v prvním patře. To okno vedlo do dvora a tam u boudy na dlouhém řetězu byl úvázaný statný černo pes. Ten řetěz byl dlouhý presne po celou delku dvora,a že do míst,kde dvůr ústil na ulici.
    Vždy v podvečer si mezi ty vrata sedla drzá zrzavá kočka. .seděla a čekala.
    Ten pes se obrovským štěkotem rozebĕhl proti te kočce. ..asi půl metru před níže se řetěz napnul, zářízl se mu do krku,pes udělal salto a padl se bezmocnĕ na záda. Po chvíli se s kňučením odšoural zpĕt ke sve boudě.
    A tak to bylo i druhý den a další dny také. Ta zrzavá svine drze provokoval a, nikdy se ani nehla a nechala toho psa aby se vzdy přiškrtil na tom řetězu a aby se takhle ponížil.
    Ten pes zas pokorne a bezmocne se vždycky rozebĕhl, aby ji dal za vyučenou a urcite musel vědět, že si zas nabije držku. ..ta BEZMOC…a ta DRZOST…
    A tak jednou večer, když už se na to nemohl divat šel a tomu psovi nenápadnou ten řetěz o metr prodloužil. …

    Ani nevím proč jsem to sem napsal……ale někdy si hraju s myšlenkou někdy, někde, někomu o trochu prodloužit řetěz.

    • blbíš napsal:

      … proklatě nízko zavěšený knoppovský psaní!
      Bude to asi tím, příteli, že si o to prodloužení často někdo přímo říká, nebude to pouze tou drzostí či bezmocností!
      Pozdravujte Jirku, už by se pomalu měl začít šourat, né? Potřebujeme tu jeho kultivaci, jak koza drbání!!!

  4. Hudec napsal:

    To je milé čtení.
    Kam na to chodíš?
    A pane Knoppe – to je na jedničku s hvězdičkou!

  5. M-T napsal:

    Pěkné čtení, u nás v Knihovně Fr. Řivnáč chybí. Škoda. Budu se těšit na druhý díl.
    Vlakem jsem dojížděla několik let – studium, brigády, zažila se spousta legrace, ale i zpoždění a zima v nevytopeném vlaku, znali jsme celé okolí oboustranně, věděli jsme, kdo přistoupí na kterém nádraží či v které zastávce … a naopak (právě si pouštím Michala Tučného „Koukám, jak celá země vstává„). 🙂
    Pak jsem zaregistrovala vyjádření jistého Ing. Martina Ř., ve funkci ministra dopravy ČR cca po r. 1995, že by se vlaková dopravu měla zrušit. Možná jsem špatně pochopila řečené …
    Ještě o něco málo později jsem občas, místo autem, musela jezdit vlakem na návštěvu, nutnou, k nemocnému příbuznému a vracela se posledním večerním spojem. Brala jsem si s sebou i psa, protože zastávka mimo obec, večer tma, za zády a ze strany les … a nikdo už nenastupoval ani nevystupoval. Nekonečné minuty na té samotě, konečně vlak přijíždí, ale nebrzdí, projel kolem mě, červené koncovky a tma … co budu dělat? Doma mě čekají (mobil jsem ještě neměla). Sekunda, brzdy zahvízdaly, vláček – jeden vagon – zastavil za zatáčkou a začal couvat (!), cestující v oknech. Chlapík už stál na schodech, seskočil pro mě a povídá vylekaně: „Paní, kde jste se tady vzala? Ještě že máte obranáře“ (jezevčík, ale obranář, to on byl!). Tu úlevu z přítomné „civilizace“ cítím dodnes!
    Loni v létě jsem jela výjimečně autobusem na zahrádku. Řidič byl nevrlý, že pes nemá náhubek, přitom byl autobus zcela prázdný, prý co kdyby revizor … No, vydržela jsem tu jeho nevraživost, v cíli jsem mu s omluvou poděkovala, že možná odpoledne ještě zpátky, leč nemám kde košík pořídit, to okřál, že on už tudy nepojede. Neruda jeden. A jiný šofér = pravý opak. S pokorou jsem se zeptala, jestli mě vezme i se psem bez košíku a on na to: „Já nevím, on už tady jeden je, takovej velikej, tak aby se neporvali. Pojďte se přesvědčit.“ – Hledám očima, kde je … hned v druhé řadě za řidičem seděl starší pán a tam byl! Pán ho držel dlaní v náprsní kapse a povídá zvesela: „Vezu vnoučatům štěně, co jsem jim slíbil.“ – „Tak já zůstanu hned tady vpředu, snad mi ho nezadáví“ – nezadávili se🙂 a s řidičem byla dobrá nálada celou cestu.

Komentáře nejsou povoleny.