Bez komentáře

Jako doplněk k Ukrajině přikládám úvod jisté knihy. Nekomentuji, jen nabízím ke čtení

V okamžiku  rozvratu  bývalého  Rakousko – Uherska,  kdy všechny  ujařmené  jeho  národy  splňujíce  právo  sebeurčení  proklamovaly  utvoření  svých  nacionálních  států  Ukrajinský  národ  východní  Haliče  (od  Sanu  po  Zbruč),  severní Bukoviny  a  severovýchodního  Uherska,  převzal  dnem  1.  listopadu  na  výše  uvedených  etnografických  teritoriích  vládu  do svých  rukou,  Ukrajinská  Nacionální  Rada  ve  Lvově  proklamovala  za  celý  ukrajinský  národ  skonstituování  vlastního  nácionálního  státu:  Západní  Ukrajinské  Národní  Republiky.  Dalším usnesením  Ukrajinské  Nacionální  Rady  v  Stanislavově  dne  3. ledna  1919,  republika  tato  ohlásila  v  principu  provedeni  spojení  své  oblasti  s  Velkou  Ukrajinou  v  jednotné  těleso,  udržujíc nynější  vládu  až  do doby sejití se  zákonodárného sněmu sjednocené  Ukrajinské  Národní  Republiky.Na  jak  těžkých  podkladech  opřeno  bylo  bývalé  panství polské  byrokracie  za  rakouských  dob  ve  východní  Haliči  a  jak vůbec  je  slabým  přistěhovalý  polský  element  na  celém  ukrajinském  území,  toho  nejlepšim  důkazem  byl  fakt,  že  přechod vlády  z  rukou  rakousko-polské  byrokracie  do  rukou  orgánu Ukrajinské  Nacionální  Rady  byl  proveden  v  celém  kraji  od Sanu  až  po  Zbruc  v  jediném  dni  bez  jakéhokoli  sporu  a  krveprolití  z  polské  strany.  Jedině  v  samém  Lvově,  kam  Poláci  již před  převratem  posílali  pod  záminkou  vojenských  dovolených značné  množství  polských  legionářů,  dva  dny  po  převzetí  vlády Ukrajinskou  Nacionální  Radou  objevily  se  v  jedné  části  města ozbrojené  polské  oddíly,  které  vystoupily  proti  ukrajinské  posádce  města  Lvova  bojovně.  Pouliční  boj  hrstky  partysantů  byl by  se  dojista  skončil  jejich  porážkou  a  odzbrojením,  kdyby  nebyla  varšavská  vláda  poskytla  jim  zbrojní  pomoc (pancéřovými vlaky,  vojskem  a  munici).  Nově  proklamovaná  Západní  Ukrajinská  Republika,  jejíž  pluky  nemohly  se  včas  vrátiti  do  rodného  kraje  z  bývalých  front  v  Itálii,  Tyrolsku,  Albánii,  v  Srbsku, nemohla  se  udržeti  proti  militaristickému  nátlaku  Poláku,  kteří ještě  k  tomu  našli  pomoc  čtyřdohody.  Po  heroickém  osmiměsíčním  boji  pro  volnost rodného kraje, západoukrajinská armáda musela  ustoupiti  z  Haliče  až  za  Zbruč  na  východ  a  celou  teritorii  ukrajinské  republiky  na  základě  usnesení  čtyřdohody  ze dne  25.  června  1919  obsadilo  vojensky  Polsko.

Není  žádné  pochybnosti  ze  stanoviska  mezinárodního práva  i  ze  stanoviska  čtyřdohodou  prohlášených  práv  bývalých  rakousko-uherských  národů  na  sebeurčení,  že  v  listopadu  1918  ustanovená  vláda  Ukrajinskou  Národní  Radou  ve východní  Haliči  byla  úplně  legální  státní  vládou  a  lvovští  polští povstalci  byli  proti  ní  jenom  jako  obyčejní  rebelanti.  Tímto způsobem  i  zbrojní  pomoc Polskem poskytnuta oněm  rebelantům a  dále  polská  válka  proti  Zap.  Ukr.  Republice  byla  aktem  surového  imperalismu,  a  usnesení  čtyřdohody  z  25.  června  1919 bylo  zlomením  práva  ukrajinského  národa  na  sebeurčení  — práva,  kterého  národ  nikdy  se  nezřekl  a  které  zvlášť  od  roku 1848  v rámci Rakousko-Uherska  s  velkým  nátlakem,  v  těžkých politických  bojích  s  rakouským  režimem  i  s  polskou byrokracií, přes  celá  desetiletí  bránil.  . Uvedené  usnesení,  které  čtyřdohoda  stvrzovala  jako  nutnost  války  s  bolševismem,  jehož  ve  východní  Haliči  vůbec nebylo,  bylo  nejen  porušením  práva  ukrajinského  národa  na sebeurčení,  ale  přineslo  obyvatelstvu  tohoto  kraje  v  historii Evropy  neslýchané  přímo a bezpříkladné  utrpení a muky a místo „pacifikace*  kraje  došlo  k, opačnému  resultátu  proto,  že  t.  zv.„pacifikaci“  vých.  Haliče  čtyřdohoda  svěřila  právě  největšimu nepříteli  Ukrajinců,  jenž  více  než  půl  tisíce  let  nachází  se  v  nekonečném  nacionálním,  náboženském  i  sociálním  agresivním boji  s  ukrajinským  elementem.

Nynější  polská  okupace  jest  strašné  martyrium  Ukrajinců, martyrium,  jakého  podnes  neprožil žádný  národ. Toť  neslýchané, brutální  a  nelidské jednání  proti  vysokým  národním  postulátům i  zásadám  sebeurčení  národa  . Polská  inteligence  i  polská  mládež,  která  tvoří  okupační vojsko,  je  odkojena  šovinistickou  protiukrajinskou  literaturou i  tiskem,  hoří  slepou  divokou  i  krvežíznivou  nenávistí  proti ukrajinskému  národu.  Odevzdaná  do  rukou  oné  inteligence i  onoho  vojska  „pacifikace“  východní  Haliče  znamenala:  vydati ukrajinské  zemědělství  i  inteligenci  bez  rozdílu  pohlaví  i  věku nejdivočejším pronásledováním, rafinovaným mukám, massovému systematickému  hubení, které  je  horší  balkánských, arménských masakrů,  ruských  pogromů  i  bolševického  teroru.  Ve  vězeních  v  Modlině,  Beresti,  Střalkově  a  Varšavě,  v  zajateckých  táborech  v Dombju,  Vadovicech, Přemyslu,  Pykuličách atd.  válí  se  a  hnije  tisíce  a  tisíce  nevinných  ukrajinských  obětí zvířecího  teroru  polského.

Počet  všech  zatčených  i  internovaných  osob  civilního  ukrajinského  obyvatelstva  východní  Haliče  překročil  dosud  č t v r t  m i l i o n u   —  číslo  v  porovnání  s  ukrajinským  obyvatelstvem v  východní  Haliče,  které  čítá  nyní  ne  více  než  3½  milionů  duší, je  strašlivé.  Z  toho  vysvítá,  že  Poláci  zavřeli  každého  osmého Ukrajince nebo Ukrajinku, což v praksi  znamená:  zavřeli všechny ty,  kteří  byli  mezi  národem  svědomití,  charakternější,  čilejší -a  vlivnější.  Samo  sebou  se  rozumí,  že  bylo  vyloučeno,  že  tak neslýchanému  množství  internovaných  mohli  dáti  potřebného přístřeší,  následkem  čehož  vtěsnáno  mnoho  nešťastných  po  vězeňských  celách  i  mizerných  barácích  nakažených  skvrnitým tyfem,  černými  neštovicemi  i jinými  nakažlivými  nemocemi,  kde byli  všichni  odsouzeni  k  smrti.  Skutečně:  nejméně  pětina stalo  se  obětí  strašlivých  nemocí;  polská  vláda  proti  těmto zuřivým nemocem nikterak  nezakročila.  Naopak, nemocné držela schválně  mezi  zdravými,  nenakaženými  lidmi,  aby  tímto  způsobem  vyhuben  byl  květ  ukrajinského  národa.

Tisíce  nevinných  životů  skosila  zločinná ruka  polská.  Ukrajinským  zemědělcům  vyrabovala  polská  armáda  vše  co  měli: peníze,  dobytek,  obilí,  šatstvo  i  hospodářské  nářadí.  Mnoho vesnic spáleno,  mnoha vesnicím  uloženy vysoké kontribuce, které zemědělci  musili  složití  pod  výhrůžkou  spálení  vesnic.  Spoustu kostelů  zavřeli,  kněze  pozavírali,  internovali  nebo  konfinovali do  polské  části  Haliče, mnoho  zvířeckým  způsobem povraždili; někteří  z  nich  utekli  za  Zbruč  na  východ,  aby  se  zachránili před  smrtí  a  polským  banditismem.  Národní  školy  všude  pozavírali;  střední  školy,  zvláště  privátní,  zrušili,  na  universitu i  techniku  ukrajinské  mládeži  přístup  zakázán,  nedovoleno  zřízení  privátních  universitních  kursů,  veškeré  spolky  rozpuštěny, všechen  tisk  zastaven,’ jedním  slovem  —  zastaven  celý  ukrajinský  politický  život.  V  kraji  se  šíří  různé  strašné epidemie a  Poláci  neposkytují  úmyslně  žádné sanitní pomoci.  Tyto  hrozné poměry  nezměnily  se  dodnes,  ačkoliv v polském  sněmu i  tiskem ozvaly  se  hlasy  lidského  rozhořčení  proti  tomuto  strašlivému barbarství  polského imperialismu.  Odevzdání  vlády  čtyřdohodou nad  několika  miliony  Ukrajinců  (i  Židů)  do  rukou  zuřivých nacionálnich  nepřátel,  bylo  nejenom  těžkým  proviněním  protiprávům  člověka,  ale  přímo  vydáním  na  vyhlazení  Ukrajinců v  Haliči.

V  této  knize  je  uvedena  jenom  malá  část  strašných  dokladů násilností  polských  „pacifikatorů“,  páchaných  na  nevinném, tichém  ukrajinském  obyvatelstvu  tohoto  kraje.

Následkem  teroristického  polského  režimu  zavedeného  ve východní  Haliči  a  úplného  uzavření  hranic  (obtíže  při  vydávání  pasů,  konfiskace  ukrajinského  tisku,  ostré censury dopisů  a  přísnost  pohraničních  prohlídek)  mohla  jenom  nepatrná  část  zpráv o  polském  zvířectví  se  dostati  na  denní  světlo,  přijíti  ve  známost  celého  kulturního  světa.  Z  množství  dokladů  podáváme zde  jenom  ony,  které  došly  doposaváde k  nám  a  uvádíme  jenom nejvážnější  —   po  případě  s  plným  udáním  dat.

Aby  byli  zachráněni  lidé  před  pronásledováním  Poláků, uvádíme  jenom  začáteční písmena  jmen  i  příjmení svědků  a  jich bydliště.  Jejich  jména  i  příjmení  a  místa  bydliště  jsou  zaznamenány  v  „komisi  pro  vyšetření  polského  barbarství  při diplomatickém vyslanectví Západní Ukrajiny Nár. Republiky ve Vídni“,.která  je  podá  na  požádání  proti  záruce,  že  svědci  nebudou  tím  nikterak  poškození.

Předkládáme  tuto  knihu  strašlivých  dokladů  před  soud celého  světa‘  —  zvláště  velkých  států  čtyřdohody.  Nechť  tato kniha  strašného  zvířectví  činěného  ve  jménu  usnesení velkých, národů  Francie,  Anglie,  Itálie  i  Ameriky  vyvolá  lítost  u  každého,  kdo  se cití  býti  člověkem,  nechť  pálí  stud  tvář těch,  kteří posílali  proti  ukrajinským  zemědělcům,  dělníkům,  kněžím, učitelům,  lékařům,  ženám  i  dětem  zuřivé  katy.  A  až  tato  krvavá  kniha  zadrží  krvavé  orgie,  kdy  přinutí  morální  vinníky  tohoto massového  zločinu  učinili  konec  divokému  režimu  ve  východní Haliči  a  až  lidé,  jichž  jediným  zločinem  je  jejich  mateřská ukrajinská  řeč  a  řecko-katolická  víra  vyjdou  z  vězení  na  svobodu  a  uniknou  smrti  hladem,  tyfem,  neštovicemi  a  jinými nakažlivými  nemocemi  —  lidský  cíl  této  knihy  bude  dosažen.

Ve  jménu  Krista,  ve  jménu  lidskosti,  ve  jménu  kultury, ve  jménu  ochrany  žijících  před  záhubou  voláme  k  celému  světu:

Zastavte  ukrutné  barbarství,  jakého  se  dopouštějí  Poláci  na  čestném,  dobrém  a kulturním  národě I  Učiňte  konec  mukám mass,  vraždění  lidu  v  ukrajinských  zemích  okupovaných  Polskem  —   tím  Polskem,  ve  kterém  šílí  orgie  nejdivočejší  nacionální  nenávisti,  kde  hynou  ve  špatných  barákách  statisíce nejkrásnějších  představitelů  typu  člověka,  nositelé  kultury  mezinárodní  massy,  organisátoři  vzdělávacích  spolků,  dětských

opatroven,  studentských  útulků,  spořitelen,  spolků  střízlivosti, sokolu,  kněží,  učitelů  —  ženy, sedmdesátiletí  starci  i  malé  děti. Pohlédněte  na  všechny  ty  děsné  poměry  a  pomozte,  pomozte jako  kdysi  jste  pomáhali  proti  obchodu  s  otroky,  jako  jste

vystupovali  proti  arménským  a  kretenským  řežím

Učiňte ‚konec  našim  mukám,  učiňte  konec  hanby  dvacátého  století!