Legendární projev Nikity Chruščova

Miroslav Šiška,  25.2.2016   

Dnes (25.2.16)je to přesně 60 let. V Moskvě po deseti dnech jednání končil 20. sjezd sovětských komunistů, první po Stalinově smrti v březnu 1953. Byl už zvolen i nový ÚV, avšak nikdo z 1350 delegátů netušil, že od prvního dne probíhají bouřlivé debaty v politbyru. Pak bylo ráno 25. února oznámeno: Bude ještě jedno uzavřené zasedání a znovu vystoupí první tajemník Nikita Chruščov.

Nikdo ze stovek zahraničních hostů v tu chvíli do Velkého kremelského paláce nesměl a první muž strany mluvil s malou přestávkou téměř čtyři hodiny. V emocionálním projevu doprovázeném často mácháním zaťatou pěstí vrhal do sálu jeden odhalující fakt za druhým.

Pro všechny přítomné to byl šok a mnozí historici jeho vystoupení označují za projev století. Chruščov ho nepřednesl z nějakého okamžitého nápadu. Byl to výsledek určitého procesu, jenž měl hluboké příčiny. Uvědomoval si, že je za minulé zločiny spoluzodpovědný, ale prokázal mimořádnou odvahu říci pravdu – i když ji nemohl a zřejmě ani nedokázal říci celou.

Fakta byla děsivá

O termínu konání 20. sjezdu bylo rozhodnuto v červenci 1955. Během příprav padl návrh, aby se vytvořila zvláštní vyšetřovací komise. „Komu to prospěje?“ dotazoval se Molotov. „Proč se máme přehrabovat v minulosti?“ Kaganovič se připojil: „Stalin je zosobněním vítězství sovětského lidu. Jestliže budeme zkoumat Leninovy nástupce, vyvolá to pochybnosti o správnosti celého našeho kurzu.“

Přes jejich i Vorošilovův odpor se však Chruščovovi podařilo získat ve vedení potřebnou podporu a poslední prosincový den byla komise ustavena. Do čela postavili bývalého šéfredaktora Pravdy Petra Pospělova.

Pět dní před začátkem sjezdu předložila komise rozsáhlou zprávu o počtech obětí teroru z let 1935–1940 (téměř dva milióny zatčených a třetina z nich popravených) a o osudech účastníků 17. sjezdu v roce 1934 (Stalin dal zastřelit dvě třetiny členů a kandidátů ÚV).

Všechna údajná spiknutí byla smyšlená. Stalin osobně schválil mučení, jimž se dosahovalo doznání. Dokumenty ukazovaly, že o tom všem věděli i další členové politbyra. Nastala tvrdá výměna názorů. Kdo a jak oznámí delegátům závěry zvláštní komise? Kdo nás nutí prát špinavé prádlo? Nebylo by lepší napravit chyby bez rozruchu?

Průběh ostrých hádek se neprotokoloval, ale lze je rekonstruovat ze vzpomínek Chruščova i několika dalších účastníků. „Fakta byla tak děsivá,“ připomínal si například Mikojan, „že v určitých pasážích mluvil Pospělov třaslavým hlasem a jednou se zhroutil a rozplakal.“

Chruščov prohlásil: „Krach Stalina je odhalen. Co je to za vůdce, který všechny likviduje? Musíme mít odvahu říct pravdu.“ Molotov namítl, že jakákoli zpráva musí trvat na tom, že „Stalin byl velkým nástupcem Lenina“. Kaganovič mu ale oponoval: „Historii neošidíš. Fakta se nedají odhodit. Chruščovův návrh přednést na sjezdu zprávu je správný. Neseme zodpovědnost, ale situace byla taková, že jsme nemohli nic namítnout. Přesto by měli být delegáti informováni, ale tak, abychom nerozpoutali anarchii.“

Ne, je třeba vystoupit ihned!

I v dalších dnech musel Chruščov o svůj projev – jehož kostrou byla zjištění Pospělovovy komise – svádět v předsednictvu taktický boj. Nakonec v předvečer sjezdu (tj. 13. února) padlo rozhodnutí: „Po vyčerpání programu sjezdového jednání bude uspořádáno neveřejné zasedání bez účasti pozvaných hostů a projev nebude publikován.“

I tak se však kolem jeho znění odehrály ještě velké manévry, o čemž svědčí různé verze ležící dodnes v archívu. U jedné z nich je třeba poznámka: „Toto se nesmí dostat mimo stranu a už vůbec ne do tisku.“ U jiné, napsané 19. února, je zase připojeno několik Chruščovem sepsaných stránek s vášnivými pasážemi. Odrážely se v nich výsledky jeho rozhovorů s několika starými komunisty, kteří se po amnestii vraceli z pracovních táborů.

Značný vliv měl na Chruščova především jeho dávný přítel Alexej Sněgov, který byl v roce 1937 deportován za polární kruh. Rok po Stalinově smrti se mu podařilo s pomocí zdravotní sestry propašovat dopis až do rukou Chruščova. Sněgov byl propuštěn a nastoupil na ministerstvo vnitra, kde pak shromažďoval důkazy o nelidskosti Stalinovy vlády.

Ještě pozdě večer 24. února diktoval Chruščov stenografce poslední pasáže projevu a přikázal, aby mu byl konečný text dodán příští den ráno. S ním se poté objevil v místnosti, kde odpočívali členové předsednictva.

Projev měl podobu červené brožurky s názvem Kult osobnosti a jeho důsledky. Rozdal text přítomným a naléhal, že je nutné vystoupit. Kaganovič namítl (jak vysvítá z dokumentu, který byl zpřístupněn až po 40 letech), že „už je po sjezdu a tato otázka by měla být později v klidu posouzena na zvláštním plénu ÚV“. Chruščov však řekl: „Ne, je třeba vystoupit ihned!“

Kam se dívali členové politbyra?

I když bylo jeho vystoupení ohromující a zároveň otřesné, nebyla jeho obžaloba stalinského režimu zdaleka úplná. Svá odhalení omezil pouze na zločiny proti členům komunistické strany a nemluvil o obětech tzv. veřejných procesů, o členech opozice a už vůbec nevzpomenul hlavní oběti režimu – milióny prostých občanů.

Nejdříve hovořil o škodlivosti kultu osobnosti a citoval tu část Leninovy závěti, v níž mluvil kriticky o Stalinovi (ta byla po třicet let naprosté tabu a za zmínku o ní se odsuzovalo do gulagu), a pak přešel k odsouzení stalinských metod „administrativního potlačování, hromadných represí a teroru“.

Tvrdil, že Stalin zradil Lenina, na kteroužto možnost upozorňoval už sám Lenin v dokumentech, které dal Chruščov delegátům rozdat. Napadl rovněž Stalinovu teorii „zostřování třídního boje za socialismu“ jako neleninskou a zavázal se, že on, jako první tajemník, navrátí zemi k leninismu.

Po vylíčení některých válečných událostí (útočil na mýtus o Stalinovi jako geniálním vojevůdci, díky němuž Sovětský svaz vyhrál druhou světovou válku) a odsouzení násilného stěhování pěti kavkazských národů na konci války si nenechal ujít příležitost odsoudit „leningradský případ“. Skončil popisem Stalinova slavomamu, zejména v posledních letech života, a vyvozením závěrů, jež z této kapitoly sovětských dějin plynou.

„Kam se dívali členové politbyra?“ ptal se v závěru projevu. „Proč včas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době?“ Obdobně jako v pozdějších pamětech se snažil vysvětlit, „že soudruzi v různé době na tyto záležitosti nahlíželi různě a nevěděli, co Stalin i jejich jménem dělá“. A když se to dozvěděli, bylo na odpor pozdě.

Motivy a pohnutky

Dodnes se diskutuje o tom, jaké motivy a pohnutky vedly Chruščova k takovému vystoupení na sjezdu. A jak se dá porozumět tomu, že většina politbyra nakonec souhlasila, aby se na takovém fóru promluvilo o Stalinových zločinech.

Možná to bude znít nepochopitelně, ale pojem strana byl tehdy fenomén neuvěřitelného rozsahu. Stalin měl pravdu, když řekl: „My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení.“ A skutečně jimi byli – strana pro ně byla vším. A jestliže stranu generální tajemník poškodil, pak to prostě muselo být odsouzeno.

Sám Nikita Chruščov měl ke svému odvážnému činu jistě pohnutek povícero. Bezesporu k nim patřila jeho osobní ambice stát se vůdcem. Jinou možnou, uváděnou hlavně jeho obdivovateli, byla jeho základní lidská slušnost a opravdové zděšení ze zločinů, jichž se Stalin dopustil.

Do značné míry šlo také o východisko z nouze. Po propuštění miliónů vězňů z gulagů se dalo očekávat rychlé odhalení pravdy, a tak bylo lepší, když demaskování Stalina proběhne podle scénáře napsaného samotnou stranou.

S těmito třemi byla plně slučitelná i další, zřejmě nejdůležitější pohnutka. Po celá léta, kdy působil po boku Stalina, zůstával věrný uvědomělé víře v „komunistickou zářnou budoucnost“. I když se veřejně nevydával za „Lenina dneška“, považoval se za vůdce leninského typu, který režimu konečně umožní rozvinout jeho lidský a hospodářský potenciál – tentokrát bez „deformací“.

Vypustil džina

Chruščovova kritika Stalina a stalinismu – ačkoli tohoto slova při projevu nepoužil – nepřerostla a ani nemohla přerůst v kritiku samotného systému. Přesto vyvolal svým projevem doslova explozi ve společenském vědomí. Způsobil i to, co nepředpokládal a určitě nechtěl: sehrál roli rozbušky a do základů otřásl Sovětským svazem a celým komunistickým hnutím.

V mnoha stranách se začal dlouhý proces přehodnocování vlastních dějin, hodnot, programů a názorů. Přes různé vývojové peripetie vyvrcholil perestrojkou v Sovětském svazu a rozpadem komunistického systému v celosvětovém měřítku v devadesátých letech minulého století.

Jak „získal“ Grajewski červenou brožuru s razítkem Přísně tajné

Uzavřeného zasedání poslední den sjezdu se mohli zúčastnit jen sovětští delegáti a Chruščovův projev se nesměl stenografovat. S jeho obsahem byli v noci na 26. února seznámeni vůdcové východoevropských komunistických stran. Nevíme ovšem, která z verzí to byla, neboť jich v průběhu sjezdových dní vzniklo několik – a navíc Nikita Chruščov písemnou zprávu spatra na tribuně emotivně doplňoval vlastními průpovídkami.

Faktem je, že už 1. března předložil zredigovaný text politbyru (58 stránek) a zrodila se brožura v červených deskách s označením Přísně tajné. Sedm číslovaných výtisků obdrželi předáci stran ze satelitních zemí a tisíce dalších byly vzápětí rozeslány stranickým výborům, aby s obsahem projevu seznámily sedm miliónů komunistů a 18 miliónů komsomolců. Mezi prvními obdržel brožuru šéf polských komunistů Boleslaw Bierut. Ten na sjezdu vystoupil, potom však onemocněl zápalem plic a ležel v kremelské nemocnici. Když si Chruščovův projev přečetl, údajně dostal infarkt a 12. března zemřel. „Ten dokument byl pro Poláky zvlášť trpký,“ napsal později v pamětech Chruščov, „neboť se v něm popisovala i bezdůvodná obvinění proti jejich komunistické straně, která byla rozpuštěna a její vedení na Stalinův příkaz postříleno.“ Bylo podivnou ironií osudu, že právě za Bierutova nástupce Edwarda Ochaba se stalo, že tajný Chruščovův projev dlouho utajený nezůstal. Ačkoli tehdy západní zpravodajské služby vyvíjely v tomto směru značné úsilí, ve skutečnosti na počátku zaúřadovala velká náhoda a v pozadí celého příběhu byl milenecký vztah Ochabovy sekretářky Lucie Baranowské a novináře Viktora Grajewského, redaktora polské tiskové agentury PAP.

Lucia byla manželkou místopředsedy vlády, ale počátkem roku 1956 se do pohledného Viktora bezhlavě zamilovala. Její manželství se rozpadlo. Nový poměr neskrývala a kolegové si brzy zvykli, že Viktor půvabnou ženu často navštěvoval a volně se pohyboval po sekretariátu.

Grajewski se narodil v Krakově v židovské rodině. Když německá armáda vtrhla v září 1939 do Polska, podařilo se všem odjet do Sovětského svazu, odkud se po válce vrátili domů. Viktor vstoupil do komunistické strany. V roce 1949 rodiče a mladší sestra odešli do Izraele, zatímco on v zemi zůstal a nadále pracoval ve stranickém tisku.

V roce 1955 svou rodinu v Izraeli navštívil a tamní život se mu zalíbil. Byl jiný, než jak ho líčila komunistická propaganda. Sám se později vyjádřil, že po návratu do Polska začal uvažovat o vystěhování. O jeho dilematech však přátelé ani Lucia nic netušili.

Jednoho dopoledne počátkem dubna 1956 ji přišel jako obvykle navštívit do práce. Na kancelářském stole zahlédl brožuru v červených deskách s dráždivým razítkem Přísně tajné. „Co to je?“ zeptal se. Lucia lhostejně odpověděla: „Chruščovův projev.“ Grajewski udiveně nadzdvihl obočí, ale dost možná že přímo ztuhl. O projevu samozřejmě ledacos věděl, ale nemluvil s nikým, kdo ho na vlastní uši slyšel nebo z něj četl jedinou větu. Dostal bláznivý nápad a jednoduše svou milou požádal, aby mu brožuru půjčila – že si ji doma přečte. „Klidně si ji vezmi,“ odvětila, „ale do čtyř hodin ji vrať, musím ji dát do trezoru.“

Je už zřejmě nezjistitelné, zda Grajewski text doma opravdu přečetl (ruštinu ovládal) a pak se rozhodl zajít na izraelské vyslanectví nebo tam zamířil rovnou z Ochabova sekretariátu. Jisté bylo, že doslova šokoval tajemníka ambasády Jakova Barmora (což byl ve skutečnosti zástupce izraelské rozvědky v Polsku) a ten nemohl uvěřit tomu, co mu spadlo do klína. Během hodiny byla brožura ofotografována a Grajewski ji stačil včas vrátit do Luciiny kanceláře. Druhý den už „ofotografovaný Chruščov“ putoval diplomatickou poštou do Tel Avivu. Přes šéfa rozvědky Amose Manora a premiéra Ben Guriona se dokument dostal 15. dubna do rukou ředitele Mosadu Isera Harela. Ten si hned uvědomil, jaký význam může mít tento úlovek pro zlepšení vztahů se CIA, a okamžitě s ním poslal zvláštního kurýra do Washingtonu. Američané zpočátku nevěřili, že je projev pravý, ale odborníci potvrdili, že se nejedná o falzum. Teprve poté CIA celý text poskytla listu New York Times, který ho 4. června 1956 zveřejnil. Když se na jeho pravost západní novináři později dotazovali samotného Chruščova, v žertu jim odpovídal, ať svoje otázky adresují šéfovi CIA Allenu Dullesovi…