Vyprávění pokračuje … autor Jiří KNOPP


     K naší zahrádce v zahrádkářské osadě patří zděná chatka, která je tak malá, že když manželka dělá palačinky, tak je chodí obracet před ní.  Ale když jsme ji stavěli, dala nám zabrat, jen co je pravda. Beton a malta se míchala ručně, vodu jsme si vozili v kanystrech. Nejdříve jsme však stloukli boudu na nářadí a když jsme si v ní, na malém lihovém vařiči uvařili kávu a zapálili cigaretu, dostali jsme odvahu k pokračování té rasoviny. Snili jsme jak se budeme nudit na sluníčku a odpočívat. Od té doby uplynulo čtrnáct let a těch odpočinkových chvil bylo velmi málo.

     Prohlížel jsem si úrodu cibule, když se za mnou objevil pan Chytrý a ptá se, zdali budu mít dost cibule. „Mám na každý den jednu, sázím jich 365.  Loni mi to nevyšlo, protože byl přestupný rok a tak jsem musel jednu cibuli koupit v zelenině.“ Domníval jsem se, že ho rozesměji, ale nestalo se tak.

    Když za mnou přijde pan Chytrý, napadají mě takové žvásty úplně samy. Jako na jaře, nasázel jsem rajská jablíčka a on mi povídá – „ty rajský vám pomrznou, ještě se čekají přízemní mrazy.“ A já na to – „sázím sibiřské, ty vydrží až minus osm stupňů.“  Tak to jo.  Druhý den přišel  za mou manželkou a prý že se jde podívat na ty moje sibiřský rajský.“Ale jak koukám, tak vypadají stejně jako ty naše.“ Manželka mi pak vynadala – kdybys mi alespoň řekl, co mu nakecáš, abych nevypadala jako blbec.

     V malém domečku si všichni ani neměli kde sednout. Hodila by se krytá terasa. Podezdívku bych měl. Kdybych si nechal od tesařů udělat kostru a střechu, ostatní jsem schopen si pomaličku dělat sám. Přitluču  palubku, odpočinu si a za den přeci jen něco přibude. Měl bych, ještě než natáhnu bačkory, udělat něco hmatatelného, aby si mě moji drazí připomněli – tohle ještě udělal náš táta, děda, strýc.. Jsem přesvědčen, že jsem v životě dokázal pár věcí, na které mohu být hrdý, ale to mým drahým nic neříká.

     Měl bych se naučit plést a zhotovit svým drahým dobré silné svetry na zimu. Ještě dlouho po mé smrti by říkali: tenhle svetr mi upletl můj otec, děda nebo strýček. Tak alespoň bych mohl přistavit tu verandu, nebo krytou terasu, či zahradní altán. Ono záleží, jak se stavba pojmenuje. Čím vznosněji, tím lépe. Manželka stejně řekne, že je to taková lepší kůlna. A i to bude pro mě vyznamenání.

     Podařilo se mi přemluvit dva tesaře, aby mi zhotovili kostru verandy z trámků. Před tím jsem získal stavební povolení a zakoupil jsem potřebný materiál. Má-li člověk peníze, není problém dřevo sehnat. Oba tesaři byli pořádní hromotluci a decimetr u nich nebyl žádná míra. Předal jsem jim plánek. Plánky já dělat umím. Jeden z nich ho omrk a pokýval hlavou. – „Nebojte se, šéfe, to vám zbouchnem.“  Mlčel jsem, abych je náhodou nenakrk. Ještě aby se mi na to vykašlali. –„Na zítra kupte, šéfe, tři ponkajzny. Mají je  v železářství..“ Spolehněte se!

     Ani jsem si to nezapisoval, takové blbé slovo nezapomenu. Jenže, ouha, druhý den přijdu do obchodu a marně jsem v mozku pátral po správném termínu. Přeříkával jsem si abecedu, až jsem přišel k písmenu pé a ….že by říkal pankáče? Ne, pankáči jsou ti, co nosí na hlavě vyčesané „kohouty“, nebo jsou to skini? Skini mají holé lebky a v rukou basebolové pálky a řetězy. Počkat už to mám, jsou to ponkáče. Vrazím do obchodu a řeknu prodavači ledabyle: „tři ponkáče.“

  • Prosím?
  • Co to má bejt?
  • To je taková jako skoba, která se vrazí do zdi a z boku se hřebíkem přitluče k trámu…
  • Tak to je ponkajzna.
  • A co jsem řek?
  • Já už nevím, ale něco jinýho.
  • No, hlavně, že jsme s domluvili.

Tak dlouho žiji na tomto světě a teprve nyní jsem se dozvěděl, co to je ponkajzna. Mohl jsem také umřít a o ponkajznách nevědět zhola nic. Až mi zatrnulo, když jsem si uvědomil, že u nebeské brány předstupuji před svatého Petra a on se mě ptá, vím-li co je to ponkajzna. Zděšeně kroutím hlavou  a Petr ukazuje palcem dolů. Znám spoustu vět, pouček, axiomů, zákonů a termínů z mého oboru, ale ty jsou mi při stavbě verandy prd platné. Přece jen jsem své znalosti, které jsem nabyl studiem a činností ve svém oboru, uplatnil – napsal jsem žádost o povolení stavby i s plánkem a to tak dobře, že stavební úřad mi v krátké době vyhověl, což stvrdil i platným razítkem. Soused, kterému jsem žádost také zhotovil, mi daroval dvě okna a spoustu šroubů. Nevím, mám-li z toho zaplatit daň. Kdybych náhodou kandidoval na poslance, konkurenční strana by mi mohla před voličskou veřejností zavařit.

 

     Odpoledne jsem se seznámil se svým spolubydlícím. Je to menší, ale silný chlapík, netváří se přívětivě, ale to je jen taková maska. Dá se s ním mluvit a není žádný cimprlich. Při první příležitosti jsme si vyprávěli, jak jsme přišli k infarktu a mohu říci, že můj spolubydlící i když postrádá vypravěčské umění, mě svým příběhem zaujal víc, než jsem mohl jeho zaujmout já – tím svým. A řeknu vám zcela otevřeně, že jsem rád, že mě nepotkalo to co jeho. Ani si nejsem zcela jist, že bych to zvládl tak, jako on. Rozhodně by mě to vyšlo mnohem dráž. Ostatně, posuďte sami.

Vyprávění pana F. B.

     Jel jsem po dálnici rychlostí kolem stopadesát.  Ani to nebylo znát, motor mám seřízený jako hodinky. Manželka podřimovala a já jsem v duchu počítal, že za hodinku už budeme u Hanse pít dobrou kávu.

     S Hansem jsem se seznámil při práci v lese. Potřeboval jsem si vydělat nějaké marky na nový vůz. A teď v něm jedu, je to paráda. Za stejnou práci u nás bych měl tak velký kulový.

     Najednou jsem musel prudce zabrzdit. Manželka se probrala a ptala se,  co se děje. – Taky v Německu opravujou dálnice. Musím jet pouze osmdesátkou. Hledal jsem nějakou stanici, kde by hezky hráli, ale nenašel jsem žádný „můj šálek čaje“. Tak jsem zamáčkl do přehravače kazetu Šlapeto a hned mi bylo veseleji. Ručičky nebojte se, vy dělat nebudete…

     A najednou jsem cítil, že nemohu popadnout dech a na prsou takovou tíhu. – Mámo, mně je hrozně blbě.  – Proboha, co je ti? – Stačil jsem sjet ke kraji a zastavit. Pak už si moc nepamatuji. Jen vím, že mě odvezli do nemocnice. Víš, kolik jsem zaplatil za ten převoz? Bylo to šest kilometrů. Neuhodl bys to. Tisíc marek! Jo, slyšíš dobře. Tisíc marek za sto kilometrů.

Druhý den pro mě Hans s mojí ženou přijeli do nemocnice. Ta jejich doktorka mě nechtěla pustit, že musím zůstat v nemocnici. Ale já jsem se nedal. Podepsal jsem revers, doktorka do mne narvala nějaké injekce, s Hansem jsem se rozloučil a manželka si sedla za volant. Ujela sotva deset kilometrů, zastavila a začala brečet. – Já nemůžu. Celá se třesu, jestli se ti něco stane, tak… – Nebul a jeď! – Nezlob se, ale nejde to. – Tak uhni. Sedl jsem si za volant sám a neposlouchal jsem ty její řeči, jako“ „co kdyby a to špatně dopadne a co budeme dělat. – Mlč a neznervozňuj mě. Soustředil jsem se na jízdu a na nic jiného. Asi jako, když něco popiješ a snažíš se neudělat žádný přestupek. Každou hodinu jsem odpočíval. Zhluboka jsem dýchal a jediné co jsem si říkal bylo: musím dojet domů.

     Teprve v naší nemocnici, když mě odvezli na jednotku intenzivní péče, jsem si dovolil vypnout. Primař byl celý bez sebe. Jenom kroutil hlavou. Takovej starej chlap a takovouhle hovadinu! On jede autem, řídí, při infarktu, ohrožuje sebe a druhé! Co vás to napadlo?

   Ale já ho nechal nadávat, měl pravdu, jsem hovado, ale co jsem měl dělat? Člověk  tak nějak věří ve svoji šťastnou hvězdu. Nikdy jsem vžádné loterii nevyhrál ani deset korun, tak teď jsem si to štěstíčko vybral. I když to bylo štěstí v neštěstí. A tak jsem teď v lázních a věřím, že zas půjdu do lesa. Vždyť já, kurva, nic jinýho neumím, než porážet stromy. A mám spoustu vnuků a vnuček. Z penze bych jim moh koupit tak akorát – víš co, vidˇ?

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Vyprávění pokračuje … autor Jiří KNOPP

  1. blbíš napsal:

    teď hádám, Jirko, žes´asi uvolnil stavidlo, ty český ručičky se jistě ozvou a ta Tvoje veranda bude slabým čajíčkem, proti tomu, co se tak asi tady strhne. I ty byppasy budou přetrumfnuty, takovej dobře zatlučenej hřebík do kolena … no nechme se překvapit!!!🙂

  2. blbíš napsal:

    Tak já začnu aneb: Jak je důležité míti Filipa, vlastně mobil!
    bylo to za éry prvních mobilů, když se mi ozval tatínek = decentní pán v letech, jednoho mýho kamaráda, co emigroval a říká. Nechali jsme si na zahradě postavit dřevěnou kostru takovýho maličkýho zahradního domečku, necelý 3×3 metry půdorysný plochy a koupili jsme krásný palubky na vnitřní obklad a docela rádi bychom věděli, jak na to. Přijel jsem, vysvětlil a odjel za jeho souhlasnýho kejvání hlavy, že vše pochopil. I první palubku jsem mu ukázal, jak přichytit za pomocí plechových drážkových úchytů, měl dokonce koupený i na to prodávaný přípravek, aby se nemohl uhodit do prstů při zatloukání těch maličkých hřebíčků. Dvoumetrové palubky naskládané uprostřed chatičky pomalu až ke stropu, přesně spočítané na celou plochu i s 5% prořezem, kolem palubek, tolik prostoru, kolik bylo minimálně třeba k přitloukání, nářadíčko složené v zákrytu na té hranici, prostě kutil jak vyšitej a ještě mi na rozloučenou sdělil, že má zlepšovák, jak si ušetřit práci s nějakým pracným vyměřováním a že kašle na těch pár palubek, protože on si ty dva otvory pro dveře a okno vyřízne přesně a dodatečně a že si tím děsně usnadnil práci a… a asi tak ve dvě ráno mobil, že prej se moc omlouvá, ale jestli bych okamžitě nepřijel, že má potíže, které by nejraději řešil se mnou osobně. Přijel jsem celej vyděšenej a málem upadl. Ten kutil se do toho čtverečku 3×3 metry půdorysné plochy doslova zapalubkoval, aniž by si nechal nějakej únikovej otvor. Prej si myslel, že se z toho vyřeže, ale že si zapomněl označit ty dřevěný sloupky a příčníky té kostry v místech budoucích dveří a že by se nerad naslepo vyřezával, aby náhodou nepodřízl nosné fošínky. Tak jsem ve tři ráno, za „porozuměníhodného“ povzbuzování sousedů, vyřezával milého kutila z venkovní strany palubek z tý jeho chatky. Když konečně vyšel otvorem budoucích dveří, zmizel nedůstojně v křoví a až po dlouhé chvíli se mi přiznal, že byl tou prací tak uchvácenej, že zapomněl na svět a přibíjel palubku za palubkou a prej mu to tak dobře šlo, že prostě zapomněl na čas i označení těch nosných sloupků v místě budoucích dveří a jen přitloukal a přitloukal až k svýmu zděšení skončil opalubkovanej až u deskama podbitýho stropu a že tak tam sedí už od pěti odpoledne a styděl se zavolat, ale když na něj začala jít obyčejná lidská potřeba, že se tedy odvážil mi zavolat! Když jsem se ptal, proč tu poslední řadu palubek zkrátka neodtrhl, aby viděl ty nosné stojky a mohl si ten budoucí dveřní otvor bezpečně vyřezat, tak se na mě obdivuhodně podíval a řekl. To mě vůbec nenapadlo, víš, já jsem si s tím vyměřováním a přitloukáním dal takovou práci! …… Hlavně, že měl mobil u sebe!

    • K-k. napsal:

      😀

    • vonrammstein napsal:

      😀 To by mě nenapadlo,že to nejjednodušší řešení někoho nenapadne🙂

      • blbíš napsal:

        … ale to je každodenní realita dnešních dnů, příteli!!!

        • vonrammstein napsal:

          Doufám, že ne! Už jsem slyšel o lidech, který někdo někam zazdil za trest, ale ještě o nikom, kdo by se dobrovolně, byť nedopatřením, „zazdil“ sám😀
          Ale pokud to myslíš všeobecně-vono to vždycky někoho napadne. Akorát ne ty, který mají sílu a moc to realizovat. A nebo i je, ale je to politicky neprůchodný.

          • blbíš napsal:

            Ale pokud to myslíš všeobecně …= bingo

            • vonrammstein napsal:

              Myslel jsem si to. Sebezazdívání opravdu není každodenní rutina🙂

    • NavajaMM napsal:

      To s tou potrebou a tým, že sa človek hanbí zavolať pomoc, funguje aj obrátene. Jedna dobrá známa, čo už teraz má cez 80 si takto pred pár rokmi prechodila infarkt. Chytilo ju to na ulici pred domom, rozprávala mi, že sa ledva došuchtala domov, ale bola to taká bolesť, že z nej vyšli všetky telesné tekutiny. Ona v tom ležala a hanbila sa niekoho zavolať skôr, ako to uprace. Nejako to prežila do druhého dňa, ale ešte to bolo treba vyvetrať, poumývať a oprať, tak to za dva dni prechodila a k doktorovi ani nešla.

      • blbíš napsal:

        … hlavně nikoho neobtěžovat, ono to přejde, za chvíli se mi uvidí, co by si o mně pomyslili, snad to nějak dopadne, takhle přece nemůžu, ne já tam nepůjdu za žádnou cenu, už se mi ulevuje-bude to dobrý, tohle přece nemůže být konec, otevřu si okno a hned se bude líp dýchat, přece ještě ne, to jim nemůžu udělat, už jednou mě to chytlo a dostal jsem se z toho taky sám, napustím si horkou vanu a ono se mi určitě uleví, dyť jsem se ani nerozloučil, já se strašně bojím, tak a to je konec ….. a o tom to je, příteli NavajoMM … blbý čtení, co?!!!

      • vonrammstein napsal:

        Tak přesně takhle funguju já🙂

        • blbíš napsal:

          Novomanžel, kterej takhle funguje, si nezaslouží nic jiného, než začernit voči! Strejda by o tom mohl povídat, kdyby nebyl no comment, vlastně offline.

  3. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    blbíši, je vidět,že šikovných lidí máme dost, ale přesto se stává to, co se stalo. Z takové šlamastiky se člověk může vysekat, vyřezat, ale také vylízat. Je to ,řekl bych, docela příjemný způsob řešení takovéto situace. Ale i jiné.

    • blbíš napsal:

      „…příjemný způsob řešení situace“, říkáš, Jirko? …nevím, nevím = od pěti odpoledne do dvou ráno!!! …. už hodněkrát jsem si říkal, co se asi muselo honit hlavou onoho decentního pána v tomto neobvyklém mezičase a uzavřeném prostoru … možná, že i na víru přišla mysl, kdo ví? … někdo do Himalájí jezdí za těžký prachy meditovat a někomu stačí propadnout monotónní práci v prostoru 3×3 m … to jsou paradoxy, že jo?😀

  4. dana ver napsal:

    Krásný vyprávění. Zanechávat po sobě stopy…chlapský osud. Pravdou je, že hlavní je ta vášeň se kterou to děláte, vůbec nezáleží na druhu stavby či velikosti. A už vůbec ne na čase🙂 Jeden z našich kamarádů se také rozhodl zanechat stopu, a maje pouze zahradu, rozhodl se postavit si kadibudku. Řádnou, z palubek. Začal hned zjara, žejo, to máte vykopat jámu, zarazit barel, ukotvit trámky, palubky natřít, řezat, přibíjet, srdce doladit…docela se s tím vymazlil, než se nadál, hnedle byl říjen. Na kolaudaci pozval kamarády, a ukázalo se, že za stejnou dobu si jeden z nich postavil dům. Ale, jak bylo trefně poznamenáno, ne z palubek🙂

    • blbíš napsal:

      KADIBUDKA.
      Bylo nebylo, neb kdo nezažil, nepochopí. Nebylo nic povznášejícího, než v kteroukoli roční dobu moci usednout na trůn kadibudky a dokořán otevřenými dveřmi pozorovat dlouhé stonky trav ve větru se klonící, v bezvětří se hrdě tyčící, s hmyzem bzučivě rozmlouvající, pod duchnou sněhu se krčící, za pošmurna a tmy se bojící, za deště a v přívalu vod se topící, před spásáním srn se strachující, v mlhách se ztrácející, v mrazu a jinovatce se třpytící a … a nic na tom, že zadek někdy byl omrzající.
      Kadibudka byla taková jaksi cestovní, nebyla nikdy k zemi kotvící, byla pořád stěhující, což zapříčinil větřík, který při větrných chorálech byl odnášející. Jedou tam, jindy zase onam. Ale nám to nevadilo, protože každé kadibudkou vyhlídnuté místo bylo pro naše obzory rozšiřující.
      Porozuměl jsem její cestovní vášni a touze po skladebnosti, proto jsem její stěny k sobě přichytil panty a jistil drátěnými petličkami, takže jsme s oblibou říkali, jdu se schovat za paraván, nebo jsem ji složil, jako v kavárně držák na noviny a odnesl na další stanoviště. Byla subtilní, pouze latěčky a luxolem napuštěná 2mm překližka. I bez srdíčka, které pro intimitu místa nepotřebovala, byla elegantní! Byla hrdá na to, že se zrodila během víkendu … a otvor, to její srdce potřebné, měla z mezikruží – dětské a pro ty ostatní. Nikde se nezdržovala dlouho, milovala chlorované vápno. Dneska máme v domě tři WC, ale té naší poetické kadibudce, paravánku milému, se nikdy nevyrovnají. I její skon byl obdivuhodně stylový! Když vycítila, že již jí není třeba a chřadnout započala, nechala se raději po tom jí milém, dobře známém okolí doslova roznést nemilosrdnými kopyty vichru, kterému si jistě, sama o to řekla.

  5. dana ver napsal:

    Zcela mimo: díky za komenty k dopravním přestupkům:-) s dcerou jsme to zatím řešili nějakými opravnými prostředky, odvolali jsme se proti všemu co se jen dalo, inkoust jsme slzami rozmazali, uvidíme. Beru to tak, že se učíme nejen koně, ale i šimla krotit:-)

Komentáře nejsou povoleny.