A ještě jednou kytky


A dneska (tedy ve středu) celý den sněžilo, bylo zataženo a tma – prostě zima se předvedla ve své nejméně hezké podobě.  A tak jsem se proti všem svým předchozím plánům začala hrabat v kytkové strakatině… A tak vznikl tenhle fotopříběh.

Minulý týden jsem do zdejšího herbáře zařadila hodně kytek z hor. A dnes mají přednost ty, co rostou u vody.

V lesoparku jich zas tak moc není. Je tam pár trsů blatouchů, které (zřejmě dík tomu, že se usadily v bahně na kraji jednoho z rybníčků) prozatím unikly sekačkám zdejší odborné zahradnické firmy.

obr.1

Je tu spousta orobince – na tomhle snímku je bez známých „doutníků“, ale pěkný je stejně

obr.2

A tohle je poslední z lesoparkových vodních kytek: leknín. Jednoho léta se vynořilo uprostřed většího z kachních rybníčků pár listů a pak poupě. Jedno. Dokonce se i otevřelo – pak jsem tam pár dní nebyla, a když jsem zas přišla, nebylo po leknínu ani stopy. Nevím, jestli ho zničily kachny, nebo lidi – prostě nebyl. Ani před tím a ani potom jsem ho tam už neviděla…

obr.3

A je tu ještě jedno místo, kde kvete leknín. Vlastně spíš leknínek. Je to nevzhledná betonová nádrž u zadního vchodu do františkánského kláštera. Mniši tuhle nádrž používali jako čistě užitkovou: na zalévání, či na napájení dobytka. Když klášter znovu ožil jako kulturní památka, zasadil někdo – nevím kdo – do téhle nevzhledné nádrže růžový leknín. A ono se mu tam daří… http://kaaden.ufouni.cz/Fotoalba/frantiskani_2/IMG_0504a-m.jpg

obr.4

Tohle roste pro změnu při březích Ohře – ne na břehu, ale ve vodě. Proto tak nemám detailnější záběr květu, musela bych za ním do vody. Dost dlouho jsem dnes pátrala, jak se to vlastně jmenuje. Nakonec jsem to našla: je to šmel okoličnatý.  Docela pěkná kytka, ne?

obr.5

Velkou, barevnou netýkavku žláznatou jsem dávala do fotopříběhu už minulý týden – byl to detail květu. Neodolám a dám ji sem ještě jednou, na břehu Ohře, u pěšinky směrem na Želinu. O kus dál ovšem přestává být jen půvabným barevným lemem břehu a stává se z ní džungle: vysoká snad dva metry a tu pěšinku naprosto pohltila. Pokud bych chtěla pokračovat, tak jedině vzít mačetu a prosekávat se. Po téhle pěšince se prostě do Želiny dojít nedá. (Jo a ten most je pochopitelně železniční, z r.1902 – moc se mi líbí.)

 

obr.6

A už jsme v Klášterci, v mém oblíbeném zámeckém parku. Tenhle kosatec roste na břehu takové dost žabincovaté zátoky Ohře – nebo je to parkové jezírko? Je to tam dost nepřehledné. Nevím, jestli ho tam někdo nasadil, nebo jestli je planý či zplanělý. Možná, že je to tenhle: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosatec_sibi%C5%99sk%C3%BD – podle obrázku by to odpovídalo. Ještě tu roste žlutý divoký kosatec, na mokřadech kolem prunéřovské elektrárny, ale ten vyfocený nemám…

obr.7

A konečně poslední obrázek: tuhle nenápadnou něžnou kytičku známe všichni, z pohádek, říkadel i písniček. Pomněnka. Tahle roste kolem takového minipotůčku na jedné z louček klášterského parku – Mikeš u toho potůčku vždycky zaparkoval a pil a pil. No, spíš tankoval, nalil se tam vždycky tak, že byl jak cisterna na nohách a měla jsem dojem, že mu bude voda šplouchat i z uší! Co je nějaká voda v misce proti takovéhle přírodní psí limonádě s žabí příchutí!

Ale s pomněnkami mám spojenou jinou vzpomínku: když jsem byla malá, jezdívali jsme do jižních Čech, na chatu, půjčenou od strejdy. Já, moji rodiče a babička, která s námi žila. A babička tam z pomněnek dělávala věneček, ne takový ten „pampeliškový“, svazovaný pampeliškovými stonky. Tenhle byl omotávaný nití – pomněnkové stonky jsou křehké, polámaly by se a následné „kouzlo“ by se nepodařilo. Když byl věneček hotový, babička ho dala na talíř s vodou – a za den, či za dva, pomněnky povyrostly a nad věnečkem udělaly úplnou korunku s modrými kvítky. Moc se mi to líbilo – ale sama jsem to nikdy neměla možnost vyzkoušet. Nikdy jsem nenarazila na tolik pomněnek…

obr.8

No a je to – povolený příděl osmi fotek je vyčerpaný. A to jsem myslela, že jich budu mít málo a že si budu muset vypomoct nějakými zmoklými kytkami! Ani to nebylo spotřeba…

K-sova

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 reakcí na A ještě jednou kytky

  1. jaa napsal:

    JU,je to kosatec sibiřský.Mám jej na balkoně. Koupila jsem takové nevzhledné cosi -oddenek – ve výprodeji v Lídlu a po dvou letech loni poprvé vykvetl. Tedy jenom jeden květ ale docela dlouho vydržel. Zima ani sníh mu nevadí. Akorát chce víc vody -vlastně furt v misce..Letos nevím, zima nic moc,a balkon teď máme z větší části /boky/* krytý,takže se podmínky změnily. No uvidím, ju a pomněnky, tak ty jsem neviděla už …a jéje..Zato se nám tu loni zadaříl vlčí mák. Nevím odkud tu zeminu při úpravě navezli, ale bylo to hezké .Díky

    To se mi líbí

  2. kchodl napsal:

    Moc pěkné.

    To se mi líbí

  3. blbíš napsal:

    … všimněte si, prosím, co všechno dokáže zrcadlit vodní hladina (třeba foto dvě), mnohokrát na svých toulkách přírodou jsem tu zvláštní projekci světa, světla a pohybu pozoroval – vždycky jsem z toho očarován tak, že se musím podívat na originál zobrazovaného, abych vůbec uvěřil tomu úžasnému úkazu. V takových chvilkách si vždy říkám, že by si tu krásu měl člověk v sobě schovat na ty poslední chvilky, kdy asi člověku jednou nebude dobře a bude muset začít pomalu balit …

    To se mi líbí

    • vonrammstein napsal:

      Jojo, taky moc rád fotím tyhle odrazy. Pár jich na blogu mám, ale sám se v něm už nějak nevyznám a jsem línej to hledat 🙂

      To se mi líbí

      • jaa napsal:

        Mám odněkud z Asie, je to vidět jen jednou za rok-ale zatím jsem to nenašla

        To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        když on ten okamžik, který zastaví tu kinetiku všehomíru, se musí umět tááák nějááák vystihnout, předpokládám…a to se opravdu podaří málokomu. Vlastně se musí fotografovat s tím cílem vystihnout tu nehybnou milisekundu ubíhajícího světa – asi podobně, jako jsi dělal zrovna Ty ty blesk!

        To se mi líbí

        • vonrammstein napsal:

          Lov blesků je práce o nervy, tohle je mnohem jednodušší. Přijdeš k rybníku, zapíchneš stativ do břehu, vybereš záběr, zvolíš expozici a odpálíš to samospouští, abys s tím neškubnul. A tohle uděláš víckrát s různou expozicí, aby byl sichr. Doma už si potom jenom v compu vybereš, co se Ti líbí nejvíc. Jednoduchý. Zlatej digitál.

          To se mi líbí

          • blbíš napsal:

            problém u mě je, že z té pohodovky, co líčíš, si většinou nevyberu, neb jsem ve skutečnosti viděl, co na těch snímcích není… 😦

            To se mi líbí

            • vonrammstein napsal:

              No jo, to je problém exteriérovejch fotek obecně. Vidíš jenom výseč. Nevidíš okolí, celkovou atmosféru, kontext.
              To se dá napravit jediným způsobem: Sezvat zájemce na nějakej prosluněnej podzimní den třeba do Strmilova do hospody a pak je na to místo odvést, ať si to vychutnaj osobně 🙂

              To se mi líbí

            • blbíš napsal:

              To myslíš vážně? To musí být fór, né?: „…do hospody a pak je na to místo odvést…“ kdybych tu naivní chybu přece jen někdy udělal, tak bych tu sebranku, na kterou jsem zvyklej, z tý hospody už nedostal, i kdyby venku začal soudnej den 😦

              To se mi líbí

          • jaa napsal:

            hmm,já bych řekla, že to není stativem,že je to mistrovství autora. Pevná ruka a umět se koukat.

            To se mi líbí

  4. M-T napsal:

    Vy umíte potěšit oči i srdíčko Vašimi fotopříběhy, paní K-K. Balzám! To o těch pomněnkách – to je milá a krásná vzpomínka. Pomněnek ale ubylo, i kolem řeky, kam zjara jezdíme, je jich už málo, vytlačily je invazní druhy, třeba i ty netykavky..
    Já mám vzpomínku „sněženkovou“. Když jsem byla malá dívenka, přinesly jsme si s mojí maminkou z lesa blízko řeky jednu sněženku, nějak se vytrhla (jasně že mně) celá i s cibulkou, a zasadily do předzahrádky. Dva tři roky nic, jen se ukázaly dva lístky. A pak potěšila a vykvetla a postupně sněženek přibývalo, cibulkám nevadily žádné trvalky, které tam taky byly, a nevadilo ani lehké zrytí na podzim, naopak, semínka se dostala po celé ploše předzahrádky a po letech jich tam mohly být odhadem až dva tisíce!!! Bílá zahrádka. Někdy se zadařilo, když se opozdilo jaro, že současně se sněženkami kvetly barvené krokusy a hyacinty, podléšky – modré i růžové, petrklíče, bledule… koberec a pastva pro oko. Předzahrádku noví osadníci „zjednodušili“ po svém poté, co jim napřed byla i skladem stavebního materiálu. Něco jsem si při její likvidaci odvezla a přesadila, hodně rozdala … Byly tam floxy různých barev, tulipány, pět druhů žlutých narcisů, pivoňky, lilie … nepřežily jen růže.

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      🙂
      Já vzpomínám na bílé lesy, plné rozkvetlých konvalinek. A ta vůně! Obojí setkání bylo v jižních Čechách, jednak na té mnou zmíněné chatě (bylo to kdesi u Malšic) a jednak v Bechyni… A taky když naší paní bytné v Bechyni rozkvetly na zahradě karafiátky – takové ty drobounké, bílé, nebo růžové. Měla jich tam spoustu, lemovaly pěšinky i záhony – a to jsme mohly se spolužačkou jít domů se zavřenýma očima, jen po vůni. 🙂
      Ale to už je strašně dávno…

      To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        … vůně, to znám, zrovna minulý rok jsem jel kolem Přeštic za slunnýho poledne a z tý babišovky benzínový jsem málem nedojel, tak intenzivní to byl hlavobol a žlutý mžitky před očima, kam se člověk podíval!

        To se mi líbí

      • cobolik pacholik napsal:

        ja neviem,kedy pani bola v bechyni,ale vtedy jak ja bol to bolo mesto plne lampasakov a vojakov.

        To se mi líbí

        • K-k. napsal:

          někdy v té době, čobolíku: 1964-1968. A taky spousta kraválu: kdyl letadla prolítala nad údolím Lužníce, to bylo něco! Ale já tam nebyla na vojně, ale na keramické průmyslovce… 😀

          To se mi líbí

        • blbíš napsal:

          … někdo prchal v Bechyni před lampasákama a někdo měl na zahradě karafiáty! Co na tom, čobole, je divnýho? … 🙂

          To se mi líbí

          • blbíš napsal:

            no vidíš, byla na průmyslovce a Ty …. cos tam vlastně u toho letectva dělal? … že to nevíš!!!

            To se mi líbí

  5. M-T napsal:

    ,No jeje, konvalinky, stačila malá kytička a voněly tak silně, hlavně navečer, že by se až rozbolela hlava. Její listy jsme sbírali a sušili jako léčivku do školy, bylo těch bylinek od jara do června hodně, aspoň jsme se něco naučili, stejně jsme byli hodně venku. Ty drobné střapaté a voňavé karafiátky u nás rostly volně na skalách, stejně tak nízké kosatce žluté, modré a fialové, koniklece .. Taky jich prý ubývá, za něco může počasí, za něco lidi, když to rvali ze země na skalky. Stejně jim to většinou nerostlo.
    A když jsem vzpomněla ty sněženky v zahrádce, tak ještě něco na sebe povím. Chodila jsem si pro jarní kytičku (sobě pro radost a mamince k narozeninám) a ta kytička byla hoooodně pestrá: petrklíče, plícníky, sedmikrásky, křivatec, orsej, sasanky žluté i bílé, ladonka – jen jedna (pšt), podléšky obě barvy, ta růžová vynikala, podběl, koniklec – jen jeden (pšt), fialky i růžové a bílé, dymnivky obě barvy, zapalice, jeden podbílek šupinatý nějaký tenčí (sice se do „vazby“ nehodil, ale mně to připadalo zajímavé), vždycky se našla i zpozdilá sněženka. Řeka, louky, blízko dubovo-habrový lesy, potůčky …
    Už je to docela dávno a dávno je netrhám. Ráda se tam vracím, když je to možné. Květinky jsou tam pořád v hojné míře, jsou chráněné, což je moc dobře!

    To se mi líbí

  6. M-T napsal:

    No jeje, konvalinky, stačila malá kytička a voněly tak silně, hlavně navečer, že by se až rozbolela hlava. Její listy jsme sbírali a sušili jako léčivku do školy, bylo těch bylinek od jara do června hodně, aspoň jsme se něco naučili, stejně jsme byli hodně venku. Ty drobné střapaté a voňavé karafiátky u nás rostly volně na skalách, stejně tak nízké kosatce žluté, modré a fialové, koniklece .. Taky jich prý ubývá, za něco může počasí, za něco lidi, když to rvali ze země na skalky. Stejně jim to většinou nerostlo.
    A když jsem vzpomněla ty sněženky v zahrádce, tak ještě něco na sebe povím. Chodila jsem si pro jarní kytičku (sobě pro radost a mamince k narozeninám) a ta kytička byla hoooodně pestrá: petrklíče, plícníky, sedmikrásky, křivatec, orsej, sasanky žluté i bílé, ladonka – jen jedna (pšt), podléšky obě barvy, ta růžová vynikala, podběl, koniklec – jen jeden (pšt), fialky i růžové a bílé, dymnivky obě barvy, zapalice, jeden podbílek šupinatý nějaký tenčí (sice se do „vazby“ nehodil, ale mně to připadalo zajímavé), vždycky se našla i zpozdilá sněženka. Řeka, louky, blízko dubovo-habrový lesy, potůčky …
    Už je to docela dávno a dávno je netrhám. Ráda se tam vracím, když je to možné. Květinky jsou tam pořád v hojné míře, jsou chráněné, což je moc dobře!
    Pane Bavore, proč mi to nejde poslat? Oči už mám – po týdnu! – zdravé, tak nevím, blbnu já nebo ta technika přede mnou?

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.