A ještě jednou kytky


A dneska (tedy ve středu) celý den sněžilo, bylo zataženo a tma – prostě zima se předvedla ve své nejméně hezké podobě.  A tak jsem se proti všem svým předchozím plánům začala hrabat v kytkové strakatině… A tak vznikl tenhle fotopříběh.

Minulý týden jsem do zdejšího herbáře zařadila hodně kytek z hor. A dnes mají přednost ty, co rostou u vody.

V lesoparku jich zas tak moc není. Je tam pár trsů blatouchů, které (zřejmě dík tomu, že se usadily v bahně na kraji jednoho z rybníčků) prozatím unikly sekačkám zdejší odborné zahradnické firmy.

obr.1

Je tu spousta orobince – na tomhle snímku je bez známých „doutníků“, ale pěkný je stejně

obr.2

A tohle je poslední z lesoparkových vodních kytek: leknín. Jednoho léta se vynořilo uprostřed většího z kachních rybníčků pár listů a pak poupě. Jedno. Dokonce se i otevřelo – pak jsem tam pár dní nebyla, a když jsem zas přišla, nebylo po leknínu ani stopy. Nevím, jestli ho zničily kachny, nebo lidi – prostě nebyl. Ani před tím a ani potom jsem ho tam už neviděla…

obr.3

A je tu ještě jedno místo, kde kvete leknín. Vlastně spíš leknínek. Je to nevzhledná betonová nádrž u zadního vchodu do františkánského kláštera. Mniši tuhle nádrž používali jako čistě užitkovou: na zalévání, či na napájení dobytka. Když klášter znovu ožil jako kulturní památka, zasadil někdo – nevím kdo – do téhle nevzhledné nádrže růžový leknín. A ono se mu tam daří… http://kaaden.ufouni.cz/Fotoalba/frantiskani_2/IMG_0504a-m.jpg

obr.4

Tohle roste pro změnu při březích Ohře – ne na břehu, ale ve vodě. Proto tak nemám detailnější záběr květu, musela bych za ním do vody. Dost dlouho jsem dnes pátrala, jak se to vlastně jmenuje. Nakonec jsem to našla: je to šmel okoličnatý.  Docela pěkná kytka, ne?

obr.5

Velkou, barevnou netýkavku žláznatou jsem dávala do fotopříběhu už minulý týden – byl to detail květu. Neodolám a dám ji sem ještě jednou, na břehu Ohře, u pěšinky směrem na Želinu. O kus dál ovšem přestává být jen půvabným barevným lemem břehu a stává se z ní džungle: vysoká snad dva metry a tu pěšinku naprosto pohltila. Pokud bych chtěla pokračovat, tak jedině vzít mačetu a prosekávat se. Po téhle pěšince se prostě do Želiny dojít nedá. (Jo a ten most je pochopitelně železniční, z r.1902 – moc se mi líbí.)

 

obr.6

A už jsme v Klášterci, v mém oblíbeném zámeckém parku. Tenhle kosatec roste na břehu takové dost žabincovaté zátoky Ohře – nebo je to parkové jezírko? Je to tam dost nepřehledné. Nevím, jestli ho tam někdo nasadil, nebo jestli je planý či zplanělý. Možná, že je to tenhle: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosatec_sibi%C5%99sk%C3%BD – podle obrázku by to odpovídalo. Ještě tu roste žlutý divoký kosatec, na mokřadech kolem prunéřovské elektrárny, ale ten vyfocený nemám…

obr.7

A konečně poslední obrázek: tuhle nenápadnou něžnou kytičku známe všichni, z pohádek, říkadel i písniček. Pomněnka. Tahle roste kolem takového minipotůčku na jedné z louček klášterského parku – Mikeš u toho potůčku vždycky zaparkoval a pil a pil. No, spíš tankoval, nalil se tam vždycky tak, že byl jak cisterna na nohách a měla jsem dojem, že mu bude voda šplouchat i z uší! Co je nějaká voda v misce proti takovéhle přírodní psí limonádě s žabí příchutí!

Ale s pomněnkami mám spojenou jinou vzpomínku: když jsem byla malá, jezdívali jsme do jižních Čech, na chatu, půjčenou od strejdy. Já, moji rodiče a babička, která s námi žila. A babička tam z pomněnek dělávala věneček, ne takový ten „pampeliškový“, svazovaný pampeliškovými stonky. Tenhle byl omotávaný nití – pomněnkové stonky jsou křehké, polámaly by se a následné „kouzlo“ by se nepodařilo. Když byl věneček hotový, babička ho dala na talíř s vodou – a za den, či za dva, pomněnky povyrostly a nad věnečkem udělaly úplnou korunku s modrými kvítky. Moc se mi to líbilo – ale sama jsem to nikdy neměla možnost vyzkoušet. Nikdy jsem nenarazila na tolik pomněnek…

obr.8

No a je to – povolený příděl osmi fotek je vyčerpaný. A to jsem myslela, že jich budu mít málo a že si budu muset vypomoct nějakými zmoklými kytkami! Ani to nebylo spotřeba…

K-sova

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 reakcí na A ještě jednou kytky

  1. jaa napsal:

    JU,je to kosatec sibiřský.Mám jej na balkoně. Koupila jsem takové nevzhledné cosi -oddenek – ve výprodeji v Lídlu a po dvou letech loni poprvé vykvetl. Tedy jenom jeden květ ale docela dlouho vydržel. Zima ani sníh mu nevadí. Akorát chce víc vody -vlastně furt v misce..Letos nevím, zima nic moc,a balkon teď máme z větší části /boky/* krytý,takže se podmínky změnily. No uvidím, ju a pomněnky, tak ty jsem neviděla už …a jéje..Zato se nám tu loni zadaříl vlčí mák. Nevím odkud tu zeminu při úpravě navezli, ale bylo to hezké .Díky

  2. kchodl napsal:

    Moc pěkné.

  3. blbíš napsal:

    … všimněte si, prosím, co všechno dokáže zrcadlit vodní hladina (třeba foto dvě), mnohokrát na svých toulkách přírodou jsem tu zvláštní projekci světa, světla a pohybu pozoroval – vždycky jsem z toho očarován tak, že se musím podívat na originál zobrazovaného, abych vůbec uvěřil tomu úžasnému úkazu. V takových chvilkách si vždy říkám, že by si tu krásu měl člověk v sobě schovat na ty poslední chvilky, kdy asi člověku jednou nebude dobře a bude muset začít pomalu balit …

    • vonrammstein napsal:

      Jojo, taky moc rád fotím tyhle odrazy. Pár jich na blogu mám, ale sám se v něm už nějak nevyznám a jsem línej to hledat🙂

      • jaa napsal:

        Mám odněkud z Asie, je to vidět jen jednou za rok-ale zatím jsem to nenašla

      • blbíš napsal:

        když on ten okamžik, který zastaví tu kinetiku všehomíru, se musí umět tááák nějááák vystihnout, předpokládám…a to se opravdu podaří málokomu. Vlastně se musí fotografovat s tím cílem vystihnout tu nehybnou milisekundu ubíhajícího světa – asi podobně, jako jsi dělal zrovna Ty ty blesk!

        • vonrammstein napsal:

          Lov blesků je práce o nervy, tohle je mnohem jednodušší. Přijdeš k rybníku, zapíchneš stativ do břehu, vybereš záběr, zvolíš expozici a odpálíš to samospouští, abys s tím neškubnul. A tohle uděláš víckrát s různou expozicí, aby byl sichr. Doma už si potom jenom v compu vybereš, co se Ti líbí nejvíc. Jednoduchý. Zlatej digitál.

          • blbíš napsal:

            problém u mě je, že z té pohodovky, co líčíš, si většinou nevyberu, neb jsem ve skutečnosti viděl, co na těch snímcích není…😦

            • vonrammstein napsal:

              No jo, to je problém exteriérovejch fotek obecně. Vidíš jenom výseč. Nevidíš okolí, celkovou atmosféru, kontext.
              To se dá napravit jediným způsobem: Sezvat zájemce na nějakej prosluněnej podzimní den třeba do Strmilova do hospody a pak je na to místo odvést, ať si to vychutnaj osobně🙂

            • blbíš napsal:

              To myslíš vážně? To musí být fór, né?: „…do hospody a pak je na to místo odvést…“ kdybych tu naivní chybu přece jen někdy udělal, tak bych tu sebranku, na kterou jsem zvyklej, z tý hospody už nedostal, i kdyby venku začal soudnej den😦

          • jaa napsal:

            hmm,já bych řekla, že to není stativem,že je to mistrovství autora. Pevná ruka a umět se koukat.

  4. M-T napsal:

    Vy umíte potěšit oči i srdíčko Vašimi fotopříběhy, paní K-K. Balzám! To o těch pomněnkách – to je milá a krásná vzpomínka. Pomněnek ale ubylo, i kolem řeky, kam zjara jezdíme, je jich už málo, vytlačily je invazní druhy, třeba i ty netykavky..
    Já mám vzpomínku „sněženkovou“. Když jsem byla malá dívenka, přinesly jsme si s mojí maminkou z lesa blízko řeky jednu sněženku, nějak se vytrhla (jasně že mně) celá i s cibulkou, a zasadily do předzahrádky. Dva tři roky nic, jen se ukázaly dva lístky. A pak potěšila a vykvetla a postupně sněženek přibývalo, cibulkám nevadily žádné trvalky, které tam taky byly, a nevadilo ani lehké zrytí na podzim, naopak, semínka se dostala po celé ploše předzahrádky a po letech jich tam mohly být odhadem až dva tisíce!!! Bílá zahrádka. Někdy se zadařilo, když se opozdilo jaro, že současně se sněženkami kvetly barvené krokusy a hyacinty, podléšky – modré i růžové, petrklíče, bledule… koberec a pastva pro oko. Předzahrádku noví osadníci „zjednodušili“ po svém poté, co jim napřed byla i skladem stavebního materiálu. Něco jsem si při její likvidaci odvezla a přesadila, hodně rozdala … Byly tam floxy různých barev, tulipány, pět druhů žlutých narcisů, pivoňky, lilie … nepřežily jen růže.

    • K-k. napsal:

      🙂
      Já vzpomínám na bílé lesy, plné rozkvetlých konvalinek. A ta vůně! Obojí setkání bylo v jižních Čechách, jednak na té mnou zmíněné chatě (bylo to kdesi u Malšic) a jednak v Bechyni… A taky když naší paní bytné v Bechyni rozkvetly na zahradě karafiátky – takové ty drobounké, bílé, nebo růžové. Měla jich tam spoustu, lemovaly pěšinky i záhony – a to jsme mohly se spolužačkou jít domů se zavřenýma očima, jen po vůni.🙂
      Ale to už je strašně dávno…

      • blbíš napsal:

        … vůně, to znám, zrovna minulý rok jsem jel kolem Přeštic za slunnýho poledne a z tý babišovky benzínový jsem málem nedojel, tak intenzivní to byl hlavobol a žlutý mžitky před očima, kam se člověk podíval!

        • M-T napsal:

          To máte recht, to se nedá jen tak „minout“ – a vůkol žlutý kraj …

      • cobolik pacholik napsal:

        ja neviem,kedy pani bola v bechyni,ale vtedy jak ja bol to bolo mesto plne lampasakov a vojakov.

        • K-k. napsal:

          někdy v té době, čobolíku: 1964-1968. A taky spousta kraválu: kdyl letadla prolítala nad údolím Lužníce, to bylo něco! Ale já tam nebyla na vojně, ale na keramické průmyslovce…😀

        • blbíš napsal:

          … někdo prchal v Bechyni před lampasákama a někdo měl na zahradě karafiáty! Co na tom, čobole, je divnýho? …🙂

          • blbíš napsal:

            no vidíš, byla na průmyslovce a Ty …. cos tam vlastně u toho letectva dělal? … že to nevíš!!!

  5. M-T napsal:

    ,No jeje, konvalinky, stačila malá kytička a voněly tak silně, hlavně navečer, že by se až rozbolela hlava. Její listy jsme sbírali a sušili jako léčivku do školy, bylo těch bylinek od jara do června hodně, aspoň jsme se něco naučili, stejně jsme byli hodně venku. Ty drobné střapaté a voňavé karafiátky u nás rostly volně na skalách, stejně tak nízké kosatce žluté, modré a fialové, koniklece .. Taky jich prý ubývá, za něco může počasí, za něco lidi, když to rvali ze země na skalky. Stejně jim to většinou nerostlo.
    A když jsem vzpomněla ty sněženky v zahrádce, tak ještě něco na sebe povím. Chodila jsem si pro jarní kytičku (sobě pro radost a mamince k narozeninám) a ta kytička byla hoooodně pestrá: petrklíče, plícníky, sedmikrásky, křivatec, orsej, sasanky žluté i bílé, ladonka – jen jedna (pšt), podléšky obě barvy, ta růžová vynikala, podběl, koniklec – jen jeden (pšt), fialky i růžové a bílé, dymnivky obě barvy, zapalice, jeden podbílek šupinatý nějaký tenčí (sice se do „vazby“ nehodil, ale mně to připadalo zajímavé), vždycky se našla i zpozdilá sněženka. Řeka, louky, blízko dubovo-habrový lesy, potůčky …
    Už je to docela dávno a dávno je netrhám. Ráda se tam vracím, když je to možné. Květinky jsou tam pořád v hojné míře, jsou chráněné, což je moc dobře!

  6. M-T napsal:

    No jeje, konvalinky, stačila malá kytička a voněly tak silně, hlavně navečer, že by se až rozbolela hlava. Její listy jsme sbírali a sušili jako léčivku do školy, bylo těch bylinek od jara do června hodně, aspoň jsme se něco naučili, stejně jsme byli hodně venku. Ty drobné střapaté a voňavé karafiátky u nás rostly volně na skalách, stejně tak nízké kosatce žluté, modré a fialové, koniklece .. Taky jich prý ubývá, za něco může počasí, za něco lidi, když to rvali ze země na skalky. Stejně jim to většinou nerostlo.
    A když jsem vzpomněla ty sněženky v zahrádce, tak ještě něco na sebe povím. Chodila jsem si pro jarní kytičku (sobě pro radost a mamince k narozeninám) a ta kytička byla hoooodně pestrá: petrklíče, plícníky, sedmikrásky, křivatec, orsej, sasanky žluté i bílé, ladonka – jen jedna (pšt), podléšky obě barvy, ta růžová vynikala, podběl, koniklec – jen jeden (pšt), fialky i růžové a bílé, dymnivky obě barvy, zapalice, jeden podbílek šupinatý nějaký tenčí (sice se do „vazby“ nehodil, ale mně to připadalo zajímavé), vždycky se našla i zpozdilá sněženka. Řeka, louky, blízko dubovo-habrový lesy, potůčky …
    Už je to docela dávno a dávno je netrhám. Ráda se tam vracím, když je to možné. Květinky jsou tam pořád v hojné míře, jsou chráněné, což je moc dobře!
    Pane Bavore, proč mi to nejde poslat? Oči už mám – po týdnu! – zdravé, tak nevím, blbnu já nebo ta technika přede mnou?

Komentáře nejsou povoleny.