Rusko proti Putinovi…?

Zdálo by se – jak by mohlo někoho vůbec napadnout – že po dvou letech všeobecné podpory prezidenta Putina a rituálního halasu liberálů s plakátky „Máme jediný problém – 85% obyvatel“^*) jeho rating ještě vyrostl málem k 90%?

Budeme-li vycházet z toho, že upřímnost Rusů při sociologických průzkumech je mnohem vyšší, než upřímnost voličů v pozdím SSSR, – pak je to skutečně podstatně víc, než podpora vůdců Sovětského svazu, přinejmenším koncem 70.let. Všecko ale záleží na tom, jak otázku položíme.

Rusko podporuje svého prezidenta v tom, v čem má pravdu: v zahraniční politice. V odporu vůči fašizmu, v ničení teroristů daleko dostatečně od Moskvy a ne blízko (jako v čečenské válce), v hájení zahraničněpolitických zájmů lidu, v odmítání teroru. V jasném pocitu falešnosti volby mezi relativními „buřtem“ a „velikostí“, kterou byl rozvrácen Sovětský svaz, protože bez „velikosti“ v té, či oné její formě, nebývá ani „buřta“: – protože toho sebere zpravidla drzejší a silnější.

Ti, kteří pod úhlednými demokratickými záminkami předpokládali, že Rusové musí umírat za zisky spekulantů (třeba tuzemských), že lidi lze zabíjet, pokud proti tomu Evropa nic nemá, že slunce vychází na Západě, – ti se sami z Ruska vyškrtli a vzbuzují, bez ohledu na své snažení, jen štítivé rozpaky.

Když jsem ale na RUnetu (ruskojazyčný internet) zorganizoval anketu ke vztahům k sociálně-ekonomické politice prezidenta Putina, dostal jsem obrázek zcela jiný, – přičemž anketa vyvolala dost značný zájem (v omezeném čase se vyjádřilo skoro 8 tisíc lidí).

Sociálně-ekonomickou politiku prezidenta (protože on podepisuje zákony a jmenuje úředníky, kteří ji vypracovávají a realizují) podporuje skoro sedmkrát méně, než jeho samotného, – necelých 13%. Více než 61% je proti ní, a 18%  má za to, že „prezident k sociálně-ekonomické politice, uskutečňované dnes v Rusku, vztah nemá“. Oni sice také nepodporují liberální politiku stylu 90.let, zaměřenou ve skutečnosti na jejich dovedení k zoufalství a k jejich likvidaci, na Majdan a vyvolání státního převratu v té či oné formě „barevné revoluce“, ale chtějí podporovat Vrchního velitele.

Jakkoli jsou internetové ankety nereprezentativní (struktura uživatelů se liší od struktury obyvatelstva, a stejný člověk může hlasovat i několikrát v různých sociálních sítích), převládající nálady, jak praxe ukazuje, zobrazují reálně.

Skoro 90% Rusů podporuje prezidenta Putina – skoro 80% vystupuje proti sociálně-ekonomické politice prováděné lidmi, které jmenoval a již sám veřejně podporuje.

Tato politika se prakticky nemění už skoro 30 let národní zrady a realizuje zájmy globálních monopolů proti Rusku. Politika započatá Gajdarem a Čubajsem (autoři ek.politiky a privatizace 90.let), dopracovaná Jasinem (liberální ekonom), v níž pokračovali Gref a Kudrin (šéf Sberbanky, resp. 11 let min.financí) a dnes ji realizují Gajdarův pomocník Uljukajev, Jasinova spolupracovnice Nabiulina (šéfka centrální banky-CBR), Šuvalov (místopř.vlády), který poskytoval právní služby někdejšímu mocnému oligarchovi Berezovskému, věrná spolupracovnice oligarchy Prochorova O.Goloděc (místopř.vlády) anebo autor okřídleného výroku, že „Rusko musí platit za finanční stabilitu USA“ místopředseda vlády Dvorkovič…

Stát připíná nelítostnou mašinérii, která totálně semílá „sovětské dědictví“ a lidi samé na osobní bohatství liberálů a oligarchů, legalizované v elegantních zemích.

Petrodolary a spotřebitelské úvěry zmírňovaly ničivost této strategie, – jejich čas ale skončil.

Rusko ničí tvrdá finanční politika převzatá z 90.let premiérem Medveděvem a šéfkou CBR Nabiulinou pod záminkou boje s inflací (přestože růst cen nebyl vyvolán blahobytem státních a veřejných zaměstnanců, ale zvůlí monopolů) uměle vyvolávající příšerný „peněžní hlad“ podporující spekulanty a potlačující reálný sektor. Liberálové, kteří už dávno neslouží svobodě ale globálním monopolům a spekulantům, jakýkoli pokus o omezení zvůle monopolů označují za útok na svobodu podnikání. Malé a střední podnikání je ničeno, aby nepřekáželo velkému byznysu: poptávka se zužuje a pro všechny nestačí.

Sankce a levná ropa jen zhoršily situaci, nevyvolaly ale krizi: panický úprk kapitálu a devalvace začaly už v lednu roku 2014 při ceně ropy nad 105 USD/barel a v Kyjevě s Janukovyčem, souznícím s Moskvou – a to po oznámení náměstkyně CB Judajevové, že CBR odmítá plnit své ústavní povinnosti ke stabilizaci rublu.

Federální rozpočet přetéká penězi (ke konci min.roku přes 9 bilionů rublů, což by stačilo na 9 měsíců normálního fungování Ruské Federace bez jediného rublu příjmu), ale pod záminkou jejich nedostatku se ničí sociální sféra, metodicky a vynalézavě se ničí samo životní prostředí lidí.

Pseudovědeckým krytím liberálního lidožroutství jsou dogmata 90.let: jakože – netřeba se zabývat rozvojem, ale zajistit makroekonomickou stabilitu, – přitom opatřeními vylučujícími možnost znovuzrození.

V 90.letech tato politika zajišťovala ovládnutí a loupež země světovými monopoly, – jejich cíle jsou ale dnes jiné.

Tím, že Rusko předvedlo suverenitu, smrtelně vylekalo Západ a vyvolalo v něm neskrývanou snahu vyměnit náš „režim“ na jiný, zvenku řízený „demokratický“, – jako v Moldávii a na Ukrajině, a pokud se zadaří, tak jako v Libyi, nebo na územích Sýrie a Iráku okupovaných teroristy. Západ nám chystá rozpad na množství nicotných kvazistátů (Ukrajina se zachovává vcelku právě jako ledoborec proti nám): světová krize si vyžaduje snížení nákladů, ale dohadovat se o získání ropy s nejsilnějším polním velitelem je nesrovnatelně levnější, než s tím nejslabším státem.

Tato politika je zatím úspěšná.

Pád investic (a podstatnou část snižujícího se importu tvoří převážně investiční), životní úrovně a běžné spotřeby – to je jen vnější projev té finanční katastrofy, na jejímž okraji se země nachází.

Příliš tvrdá finanční politika dusí hospodářství a přetváří Rusko pod záminkou boje s inflací v ráj spekulantů.

Liberálové účinně o řád zvyšují následky krize svými reformami, ničícími vzdělávání, zdravotnictví i samu možnost normálního života pro miliony Rusů. Jakou cenu má hloupé zavedení smutně proslulého systému „Platon“ (mýto na státních magistrálách) vládou Medveděva, nesmyslně drahý poplatek na trase k letišti Šeremetěvo, rozpoutané safari na automobilisty v Moskvě a rozložení moskevského zdravotnictví? Školy a nemocnice regionech se zavírají a zbavují občany šance na normální život. Vysoké školství rozkládají liberálové pod vedením ministra školství Livanova, chaotizuje se výuka spojováním regionálních vysokých škol do „nosných“ univerzit. Medicínské vysoké školy byly díky místopředsedkyni vády Goloděc odděleny od nemocnic a přesunuty pod ministerstvo školství, což znemožnilo lékařům tam přednášet a studentům pak praxi. Takže výuku na lékařských fakultách vedou často lidé, kteří nikdy neléčili pacienty, což zakrátko změní systém zdravotnictví ve zbraň masového ničení obyvatel.

Totální zvůle monopolů přitom stále zvyšuje ceny, úvěry jsou dostupné jen finančním spekulantům a obchodníkům, ale korupční tlak zesílil: „páni nad životem“, zvyklí utrácet na Západě, v zájmu zachování své spotřeby v podmínkách devalvace rublu, zdvojnásobili sazby úplatků. Vymahači vytřásají poslední peníze z těch, kteří uvěřili liberální propagandě a vzali si úvěry, byrokratická sabotáž mění svátek spojení s Krymem na manažerskou katastrofu, „ofšórová aristokracie“ blokuje pokusy o obranu státních zájmů proti Západu, a prokuratura občas působí dojmem, že chrání etnickou mafii před jím týraným lidem. Soudnictví většině Rusů není dostupné přinejmenším kvůli nesmyslně komplikovaným byrokratickým procedurám.

Rozumná cesta je zřejmá i přesto, že se ji liberálové snaží zesměšňovat.

Je nezbytné oddělit spekulativní peníze od peněz sloužících reálnému sektoru: na naší úrovni zralosti finančního systému to, třebaže porůznu, udělaly všechny rozvinuté země – proto se staly vyspělými. V USA takové rozdělení bylo zrušeno až v roce 1991, v Japonsku v roce 2000. To zlevní úvěr a zpřístupní ho pro výrobu a oživí ekonomiku, – pokud bude třeba, tak pomocí emise, která nebude inflační, protože peníze nepůjdou na spekulativní trhy, ale zajistí výrobu zboží a služeb.

Tato politika si samozřejmě vyžádá i nezbytnou modernizaci infrastruktury, omezení korupce a zvůle monopolů, jakož i zavedení rozumného protekcionizmu (alespoň na úrovni podobné EU).

Řídící a politické kádry schopné efektivně sloužit vlasti a vrátit jí naše zákonné místo ve světě, jsou dokonce i v nynějším státu. Ale jmenovat je dnes, by znamenalo udělat z nich pohyblivý terč s krátkou životností.

Zahraniční politika Ruska zatím skýtá naději, že rozumný přístup, založených na zájmech našeho lidu a nikoli Západu, který proti nám rozpoutal novou studenou válku, bude ze zahraniční politiky přenesen i na sociálně-ekonomickou sféru.

Tyto naděje ale tají před očima.

Až pohasnou definitivně, zřítíme se do Chaosu.

Tato perspektiva je podstatně blíž, než se zdá v setrvačně stále světly ozářených megapolích, – i když ještě dál, než je vidět z ostatního Ruska.

Zdroj: svpressa.ru

^*) – Putinův rating po připojení Krymu k Rusku