KDO JSEM Bohumil Hrabal

      „Jednou bude zapomenuta ruská okupace a o těch letech se bude říkat, to byla ta velká doba české kultury, kdy žil Hrabal, který tehdy napsal Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučnou samotu,“ řekl Milan Kundera pařížskému zpravodaji ČTK v souvislosti s Hrabalovým úmrtím. … je nepřirovnatelný a nemá ve světě obdoby.“

     Hrabal ukončil svůj život dne 3. února 1997 pádem z okna nemocnice Na Bulovce a dosud se spekuluje o tom, zda to byl odchod dobrovolný nebo nešťastná náhoda. Pravda je, že v posledním období svého života trpěl bolestmi, každý pohyb ho bolel. Z kdysi zábavného společníka se stal nerudný stařík, u něhož se střídaly nálady. V takových chvílích urážel své bývalé přátele, odháněl nelítostně všechny, kdo si žádal jeho podpis do knihy. V hostinci U tygra se dokonce zastavovaly skupiny turistů, protože se dostal do bedekru jakési německé cestovní kanceláře. Začal tedy chodit do jiných restaurací, ale i tam se choval stejně. Chtěl být sám, nebo jen mlčet v „hlučné samotě“ a jak říkával: „ladit se ke smrti“.

     A přece jen byl v životě šťasten a vzpomíná …

     A přece je v mém životě údobí, které kdybych mohl, chtěl bych žít ještě jednou. Chtěl bych žít ty čtyři roky u martinských pecí na Kladně, protože teprve teď, když se sám na sebe mohu podívat jako na třetí osobu, jistím, že ta moje pravá univerzita byla na Poldině huti, tady jsem se za ty čtyři roky zvolna dobral toho chápání a pochopení, že měřítkem hodnot je lidská práce a že hrdinové jsou ti, kteří ji dělají, tady na Poldince jsem se ukostřil ke skutečným tvůrcům hodnot. Tady jsem viděl a do mrtě chápal, kterak z ohromných pohoří starých a nepotřebných věcí z kovu se v martinských pecích dělá přesnými pracovními postupy ušlechtilá ocel, která se lije do ingotů a z ingotů se válcují cágle, ze kterých se potom ve fabrikách dělají nové přístroje a věci důležité pro liádskou společnost. Chtěl bych znovu žít ty čtyři roky, kdy jsem s romantickým nadšením pracoval na této proměně šrotu v ocel a přitom současně viděl, jak minulost jedné epochy a její výrazové prostředky se mění v novou epochu naší společnosti… a za ta léta jsem si ani nepovšimnul, že se kvalitativně měním i já. Tady u martinských pecí bych si přál, abych do mrtě pochopil podstatu Slezských písní od Petra Bezruče i Ocel a dým Carla Sandburga, přál bych si, abych se ještě jednou okysličil lidmi, se kterými jsem pracoval a hovořil a kteří se stali mými přáteli, pro které práce na Poldovce byla anebo musela být jejich osudem, kteří viděli růst výsledky své práce před očima, práce, ke které měli hmatový vztah, protože téměř všechno muselo projít jejich rukama i mozkem. Rád jsem měl ty hutníky, pro které práce byla všechno, bez které si nedovedli svůj život představit a tak jako já, chodili i na nedělní šichty. Celá ta čtyři léta jsem  na šichty procházel branou, nad kterou byl velký znak, šifra ocelárny, medailonek krásné ženské hlavičky z profilu, jejíž kadeře byly připáleny třpytící se hvězdou, značka ušlechtilé oceli, do každého cáglu byla otištěna tato hlavička, se kterou ocel putovala do všech koutů světa, hlavička, kterou nosí hokejisté SONP Kladno na prsou svých dresů… Tato Poldinka se mi často zjevuje i ve snách, protože visela i nad branou, kterou jsem čtyři roky chodil na tu moji univerzitu, kdy jsem musel změnit moji poetiku totálního realismu, protože skutečnost, kterou jsem viděl a žil, byla mojí novou poezií. QA chtěl bych znovu prožít ty chvíle, kdy jsem usedal k psacímu stroji značky Perkeo, bez háčků a bez čárek začal psát ty moje marginálie k mému tehdejšímu životu, tu moji první reportáž o Jarmilce, kdy jsem jistil, že mými hrdiny jsou lidé, kteří patří ke čtvrtému stavu, dělníci, kteří dovedou pracovat a nejen to, dovedou se od srdce zasmát, je jim blízký nejen humor a groteska, ale i horor, protože kdo žije na Kladně, tak ví, že neštěstí na dolech i v hutích bývá dost a dost. Chtěl bych znovu si ozřejmit, proč ti lidé, se kterými jsem čtyři roky žil, že jsou tak hákliví na svoji čest, že dovedou rozeznávat mezi dobrem a zlem a milují ty, kteří dovedou makat a nenávidí lemply. Chtěl bych znovu žít s nosičkou svačin Jarmilkou a sdílet s ní nejen ten její osud, ale i to, že tam přišla s tou svojí basou, tak každý měl pro ni vlídné slovo a dovedl se trpce usmát nad jejím oblečením a chybějícími zoubky. Ale pro mne byla zase krásou krásek, protože jsem ji měl opravdu rád. Teď, když se mohu podívat na sebe jako na třetí osobu a starého pána, jistím, že od doby, kdy jsem byl na martinských pecích na Kladně, že měrou věcí je mi obyčejný člověk, že od té doby jsem si říkal raději než spisovatel, zapisovatel, protože jsem si zapisoval jen ty mezní situace a události jako dobrý reportér. Proto teď, když se zamýšlím sám nad sebou a kladu si pošetilou otázku Proč píši?  Tak jistím, že píšu vlastně pro všechny prosté lidi, pro všechny ty, se kterými jsem se setkal a se kterými jsem se hovore, vydával jim tak, jako oni mně. Teď i dodatečně jistím, že ty čtyři roky, když jsem jezdil autobusem do Kladna a nazpátek do Prahy, že jsem změnil nejen svoji poetiku, ale ui pozvolna jsem se změnil v jinačího člověka, jistil jsem, že pro mne  se zastavil čas tam u Labe, v městečku, ve kterém se opravdu zastavil jen ten můj čas, jako bych sám sebe s ostatním šrotem vhodil do martinské pece a sám ze sebe udělal ne vzácnou ocel,  ale takovou obyčejnou ocel, ze které se dělají mosty zavěšené nad řekou. Na Poldovce jsem též pochopil, že teprve chápáním toho druhého mohu pochopit sám sebe, že vedle mne pracují i ti druzí, jichž osudy jsou mnohem těžší, než byl můj osud, a přesto ani neceknou, pochopil jsem, že mezi lidmi existují spojitzé nádoby, a tak za ta čtyři léta jsem dokončil všech těch osm semestrů té mé pravé univerzity a proměnil jsem se nejen mentálně… ale i zevně.

     Teď dodatečně jistím, že jsem pak přestal nosit kravaty a přestal jsem si žehlit kalhoty a přestal jsem žehlit desetikoruny tak, jak jsem si žehlíval v sobotu v Nymburce i bankovky, abych je pečlivě zasunul do tobolky, abych se předváděl, když v hospodě platím útratu… dokonce jsem se přestal po holení i pudrovat růžovým pudrem tak, jako v městečku, kde se zastavil ten můj čas… Stal jsem se obyčejným člověkem, bez smokingu, bez kravaty… Teď, když se dívám na sebe jako na třetí osobu, opravdu jistím, že kdybych mohl ještě jednou žít a vybrat si z těch mých zaměstnání… tak nikoliv abych byl výpravčím v Kostomlatech u Nymburka, ale pomocný dělník na martinkách, a denně viděl zářit nad branou Poldinku, medailonek krásné ženské hlavičky z profilu, jejíž kadeře jsou připálené třpytící se hvězdou…

Poznámka:

     Hrabalovy autobiografické a sebereflexivní texty vyšly pod zahrnujícím názvem KDO JSEM poprvé v roce 1995 jako 12. Svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala v nakladatelství Pražská imaginace.

     Tento text zřejmě vznikl v období před listopadem 1989, ale myslím si, že by mohl vést k zamyšlení i dnes.