VŠECKY KRÁSY SVĚTA – Jaroslav SEIFERT


Leden

O křehké holi, kuté z ledu,

jde leden, přítel neposedů:

ti, uši skryté do beranic,

se smíchem běží větrem vánic.

 

To není hůl a rampouch ani,

jež najdeš v oknech po svítání,

to starodávná píšťala je.

A ze všech nejsmutněji hraje,

když do horkých ji vezmeš dlaní.

 

O smutku zpívá v bílé kráse

a hned v slzách rozplývá se.

 

Kniha „Všecky krásy světa“ je plná vzpomínek a vyprávění. S láskyplnýma očima  ožívají ve vyprávěních krásné lidské vlastnosti různých osobností se kterými se básník během svého života setkal – třeba Vančury, Olbrachta, Teigeho, Hory, dirigenta V. Talicha  a jiných.  Jsou cenné svým svědectvím naší umělecké avantgardy. Jaroslav Seifert nepotřebuje velká slova, když mluví o velkých věcech, když uvažuje o životě a smrti, o kráse a umění, o síle lásky a přátelství.

Ožívá v ní i neopakovatelná atmosféra Prahy – města umělců. A ještě něco – milovaný Žižkov autorova dětství.

Nevím, kterou kapitolu z uvedené knihy, která má více než 600 stran., vybrat, abyste si udělali představu. Nakonec uvedu tu, která má tak trochu vztah  posledním článkům na zdejším blogu.

   Vždycky jsem míval rád silnou a jako smetana hustou vůni nočních fial. Na vrchu Žižkově bývaly jich plné záhony. Sedával jsem tam a zuřivě snil. A do sešitu čmáral verše. Z té vůně fial mě někdy rozbolela i hlava. Marně jsem se po letech vracel na ta místa. Všechno tam bylo jiné. Chtěl jsem pohladit opěradlo lavičky, popsané i poškrábané kapesními noži, a podívat se, nejsou-li opět pod lavičkou ztracené vlásenky, ale lavička tam už nebyla.

     Čas detonace se však už přiblížil. Dívám se na okolní domy. Jsou sice ošuntělé, ale zdá se mi, že jsou dnes jaksi lidsky vlídné, jako by je po ty dlouhé roky hladily lidské ruce,

     Za pár vteřin zahřmělo a hroutící se domy zahalil černý hustý oblak prachu. Podíval jsem se na tvář svého kamaráda. Měl v očích slzy.

     „Nesměj se mi“, obrátil se ke mně, když jsme vstupovali do auta a proudy vod srážely oblaka prachu k zemi.

     „Já jsem v tom oblaku zahlédl maminku, jak mi maže krajíc chleba škvarkovým sádlem.“

     Když montovali v Paříži vysokou železnou věž a ve fiakru jel kolem Paul Verlaine, zastřel si oči kloboukem, aby tu obludu ani nezahlédl. A jak dlouho to trvalo a moderní francouzští básníci posílali Eiffelovce špičkami prstové nadšené polibky a provázeli je milostnými verši svých básní.

     A dnes cizinci i Pařížané by si těžko dovedli představit Paříž bez této věže.

     Kdybych se dožil těch let, kdy naše ulice na Žižkově bude vroubena bílými panelovými věžáky, oči bych si sice nezastíral, ale šel bych tou ulicí jako cizinec cizím a úplně lhostejným městem. (úryvek)

A ještě jednu vzpomínku. Tentokrát z nemocničního prostředí.

     Už vím, proč mnozí z mladých lékařů nevyhledávají si své ženy až bůhvíkde a nepodnikají za nimi daleké a dobrodružné cesty přes hory a řeky.  Rozhlédnou se dvakrát třikrát kolem sebe na svém pracovišti a je svatba.

     Mně se ostatně také líbily naškrobené holubičky bělostných a na tuho škrobených čepečků zachycených drápky sponek ve vlasech.

     Ty čepečky někdy sestry nerady nosí. Je jim příjemnější, když jsou v létě prostovlasé. Vrchní sestra se pak zlobí. Patrně nevědí, jak jim sluší. Ale hloupost! Jak by nevěděly! Vědí to až moc dobře.

     Když jsem ležel v nemocnici, byl jsem sice poněkud v nevýhodné pozici, ale přesto jsem se rád díval, jak bílá křidélka neúnavně poletují od postele k posteli, od bolesti k bolesti a od vzlyku ke vzdechům. Od rána do rána.

     Na jedné z poliklinik naordinovali mi kdysi iontoforézu. Čekal jsem s několika nemocnými, až mě zavolají. Když jsem byl na řadě a ozvalo se mé jméno, sestřička přiložila mi kalciový obkladek. Pak se na mě dost přísně podívala a zeptala se mě zhurta:

„Máte rád básničky?“

„Mám“, vyhrkl jsem překvapeně. „A proč se ptáte?“

„Já že máte také takové jméno.“

Nuže to je vše. Co jsem chtěl a mohl říci, jsem řekl. Už jsem dovyprávěl. Je konec. A šmytec.

 (úryvek z posledního vyprávění z knihy „Všecky krásy světa“)

     Desátého ledna tomu bylo třicet let, kdy zemřel milovaný básník, oceněný Nobelovou cenou za literaturu, Jaroslav Seifert.

M-ovci-babicka

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na VŠECKY KRÁSY SVĚTA – Jaroslav SEIFERT

  1. Byste se divili kolik skvělé současné poezie zaniklo. Snad pět let jsem veršoval na básnických serverech, jen tak ze záliby. 80% byly blbiny, ale ve zbytku byly i démanty. Krásné věci tam byly!
    Trocha parodie:
    Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
    Jen dovolte mi pár malých potřeb vykonat

  2. Lunka napsal:

    Moc hezke pohlazeni, pani Milusko. Dekuju.

  3. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    každé setkání s člověkem, kerý vnímá poezii je pro mne balzám.Dík panu Seifrtovi a díky paní Miluši, která nám ho znovu objevila .

  4. blbíš napsal:

    No vidíte, my se v „Praze“ hádáme o náplavě a naplaveninách a ten Seifert už dávno věděl! Je to zvláštní, ale když strejda mluvil o té ergonometrii stavěných klícek a Jaa o pavlačových domech, vzpomněl jsem si na Žižkov a ten mám spojený se Seifertem a „jeho chlebem se škvarky“. Také na kouli prachu po Denisově nádraží, na čouhající Žižkovskou věž a rozkročený Nuselák, na hořící plynojem v Michli v jednašedesátém, na „oči“ starých malostranských domů o kterých tak hezky mluvil Zrzavý, na kterého si Seifert vzpomněl právě v Rajských jablíčkách po provensálsku, protože dobře věděl, co pro Zrzavého to přítmí jeho ateliéru ve starých pražských zdech znamená … a vlastně pro každého Pražana a Pražačku a … vlastně pro každého Čecha a Češku a … já si znovu uvědomil, jak ten čas letí a … jak my se přeme o hloupostech a … jak si trestuhodně komplikujeme a ztěžujeme život!

    • Bavor V. napsal:

      Vždyť jsem paní Milušce také vděčný za tak krásné pražské povídání.

    • vittta napsal:

      Moje labuť je, jak známo, z Prahy.
      Kluk hraje hokej a já znal Prahu tak z Letňan, nebo Kobry, kde jsme někdy hráli.
      Jenže….já jsem zvědavý a moje labuť ráda chodí.
      Nejprve jsem se prodral Prokopským údolím, a šel až na Anděl, ani nevím kudy.
      Bylo to fascinující, protože v tom údolí jsem potkal jen dva lidi-jeden běžel, a druhý jel na kole.
      Pak najdenou strašlivý přístřešek jak z filmu, a tam venku chlapi u piva…jak z 1.republiky.
      Podešel jsem železniční most, a byl….v Praze.
      Od té doby jsem v tom koutě byl všude možně, byly tam vísky, s domy nalepenými na skále, kde v 10 večer štěkal je z dáli pes a jinak ticho, a za 200 m bylo najednou centum plné aut a světel.
      Všude plno třešní a trnek a šípků, lidí málo, uličky jak z klukovských knížek, staré zahrady, a kdy jsme šli po kolejích (po tom mostě, co jsem ho podšel) tak tam bylo malé jezírko a malou boudou, úúúplně neviditelné a jezdila tam lokálka jak na nejmenší české vesnici párkrát denně, a zastávky byly tiché a bez lidí….
      A i jinde jsme byli, to samé….
      Tohle jsem jinde neviděl, jsou krásná města, ale tohle….to si musí člověk „ohmátnout“.
      Asi bych tam nechtěl bydlet, ale nejde to tam nemít rád.

    • blbíš napsal:

      ..kdo pamatuje starý Spořilov v letním žáru v obložení obilných polí, s mračny vrabců, na náměstí cukrárna s nezapomenutelným polárkovým dortem a koupání na „Plivátku“ a …. dnes? Zadušený bypassem silnic a bez Plivátka … strašná škoda!!!

  5. NavajaMM napsal:

    S týmito pocitmi, ktoré majster Seifert tak bravúrne opísal, sa stretávajú v dnešnej rýchlej dobe ľudia na celom svete. Seifertovi by, žiaľ, nerozumeli, ale pocity sú to zhruba rovnaké.

  6. Petrpavel napsal:

    Prchávaje někdy od lidí,
    vidím to, co jiní nevidí.

    Píseň o rodné zemi (Zhasněte světla)
    Krásná jako kvítka na modranském džbánku
    je ta země, která vlastí je ti,
    krásná jako kvítka na modranském džbánku,
    sladká jako střída dalamánku,
    do nějž nůž jsi vložil k rukojeti.
    Stokrát zklamán, rady nevěda si,
    znovu vždycky navracíš se domů,
    stokrát zklamán, rady nevěda si,
    k zemi bohaté a plné krásy,
    k chudé jako jaro v čerstvém lomu.
    Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
    těžká, těžká jako vlastní vina
    – není z těch, na něž se zapomíná.
    Naposledy kolem tvého spánku
    padne prudce její hořká hlína.

    „Tu Nobelovu cenu jsem měla dostat já“, řekla paní Seifertová, „za svatou trpělivost jsem ji měla dostat. Vždyť se na něj podívejte: učiněné neviňátko! Bože, co já jsem si jen zkusila! To mi jednou telefonovala jedna známá, abych si prý přijela pro svého manžela. Na Olšany! Že prý tam spějí s panem Drdou na jednom hrobě, s věncem pod hlavou – mezi nimi nějaká děvka, nahatá, bože, ta ostuda!“ Seifert, který až dosud shovívavě mlčel a jen poslouchal, si v tu chvíli také povzdechl: „Bože, jak ta byla ale krásná…“ – a v očích mu ještě víc zazářilo.
    (V. Maršíček, „Nezval, Seifert a ti druzí“, Host 1999)

  7. vonrammstein napsal:

    Verše tohoto pána se výtečně zhudebňují. Aby ne. Samy jsou hudbou.

  8. Petrpavel napsal:

    Básníkův vzkaz napoleonům minulým, jsoucím a budoucím :

    Napoleon

    Mý dýmka Gambier mě velmi baví,
    má z hlavy císaře legrační hlavičku.

    Dobrý den. slavný císaři!
    Už se ti vykouřilo z hlavy
    být pánem světa?

  9. SPENTA MAINJU napsal:

    Jeden verš v etruštině :

    Etenai masan iiur.
    Unias selage vagal.
    Tmial avil chval.

    A přepsaný do starořečtiny (odpovídající písmeno v etruštině k odpovídajícímu ve staré řečtině, výslovnost je „jiná“):

    ÉTHS MASMARÓEIS EIRÓS
    ANIO SÉLAS AGÓ.
    TMHGÓ(TÉMYO) ÁFIĽÓS CHEÝO.

    Asi jako :

    Étís masmaró´is i´rós
    Anio sélas agó.
    Tmigó (temuo) afilos cheúo(chevo).

    Přibližně jako:

    Přátelé Pře(velice) vznešení
    Tiše vycházející Slunce
    rozptyluje nepřátelský houf

    Cca 3000 let .

  10. Pepa napsal:

    Taky něco přidám
    Hezký den🙂
    uloz.to/x4hHxmw/seifert-jaroslav-vsecky-krasy-sveta-zip
    Název: Všecky krásy světa
    Autor: Seifert Jaroslav
    Cyklus: Četba na pokračování na ČRo České Budějovice
    Seznam souborů – délka přehrávání
    ===============================
    [01] Všecky krásy světa 30:25
    [02] Všecky krásy světa 30:15
    [03] Všecky krásy světa 33:03
    [04] Všecky krásy světa 32:15
    Komentář k souboru
    ==================
    Autobiografie. Klavírní improvizace Ilja Hurník. Režie Hana Kofránková. Účinkuje Rudolf Hrušínský I. Natočeno v roce 1985.

Komentáře nejsou povoleny.