A byla sobota…


 A byla sobota. A pořád byla mlha – už třetí den. A jinovatky přibývalo a přibývalo. Z malého kachního rybníčku se stala pohádková země (a kachny se raděj přestěhovaly někam, kde zbylo aspoň trošku  tekuté  vody.)

obr.1

Vánoce byly za dveřmi a tak se mráz dal do zdobení všech možných větviček a lístků – a šlo mu to opravdu dobře!

obr.2 obr.3

Zbělelo i hejnko smutečních vrb na louce

obr.4

A na všechno dohlížela jedna jediná straka – černobílá, jako byl celý tehdejší svět…

obr.5

(Bez drátů to ovšem u nás nejde.)

Docela pěkně mrzlo, zalejzalo to za nehty a foťák jsem raději nosila pod bundou – on zimu taky nerad.

obr.6

Mikeš byl ovšem spokojený – konečně mu nebylo horko! A kožich ho izoloval tak důkladně, že jinovatka, co mu napadala na hřbet, ani netála.

obr.7

Ale já to za asi půl druhé hodiny vzdala a nabrala jsem smět k teplu domova…

obr.8

A další den byl předvečer Štědrého dne a na courání venku nebyl čas a pak začal foukat vítr – a bylo po jinovatkové parádě. Ale ty tři mlhové a jinovatkové dny stály za to!

K-sova

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

35 reakcí na A byla sobota…

  1. NavajaMM napsal:

    Aj tým smutným vŕbam tá krajka sluší.

  2. jaa napsal:

    Paráda… a dík za školení koukání. Teď u nás po dva dny bylo zrána taky bílo a díky 🙂 výuce 🙂 koukala jsem na tu nádheru docela jinak… .

  3. kchodl napsal:

    Parádní. Úplné ledové království.
    Nejlépe se to prohlíží pěkně v teple, v posteli nebo u krbu.

  4. M-T napsal:

    Krásné ráno s těmi Vašimi obrázky a povídáním. Venku tak zatím není. Tedy u nás na jihu Moravy.

  5. lujjza napsal:

    Nádhera…. A „model“ Mikeš opravdu ví, jak se postavit, aby na fotce vynikl🙂

    • K-k. napsal:

      no jo, „model Mikeš“ měl s focením bohatou praxi – fotila jsem ho dobrovolně a když jsem se k tomu náhodou zrovna neměla, tak se mi vetřel někam do záběru – a to bývalo horší! Tohle jsem mu udělala místo nekrologu, když umřel (20.prosince bude smutné výročí) a tam je ta jeho tvořivost vidět, hlavně na té předposlední fotce. Pořád mi moc chybí, pacholek jeden fousatej…

      • K-k. napsal:

        no jo a ty fotky jsem sem nakonec nedala – já už jsem vážně baba sklerotická! http://www.kaaden.ufouni.cz/pub/mik/index.htm

        • Strejda Olin napsal:

          Srandovní Čumák. Kolik měl asi otců?🙂

          • K-k. napsal:

            nejspíš moc – ale rozhodně mezi nimi byl německý ovčák. A taky někdo fousatej . snad střední knírač?
            Byl to skvělej parťák…🙂

        • lujjza napsal:

          K těm Mikešovým fotkám: A pak že psi nemluví!😀

          • K-k. napsal:

            ale mluví! A jak! Jenže ne hlasem, ale „celým psem“. Asi dva, nebo tři roky jsem měla dva hafušáky: Mikeše a jeho šéfa, půljezevčíka Kubu. A sledovat, jak se ti dva domlouvají (většinou vymejšleli nějakou chytračinu na mě), to byla zábava neskutečná!😀

            • lujjza napsal:

              Tak jsem to taky myslela!😀
              Ty poťouchlé grimasy, „psí oči“, omluvné výrazy, předstírání „já tady vůbec nejsem“, obrovský údiv „no kdo tohle mohl udělat“, „uražená nevinnost“ a další a další z jejich nepřeberné zásoby….🙂 …… Ano, bývá to veliká legrace…. A taky ohromně obohacující, že?

            • K-k. napsal:

              ano, výraz „ale to byl úúúúplně jinej pes!“, to je klasika! Nezapomenu, jak jednou něco prováděli – přesněji řečeno prováděl náčelníček Kuba a já na něj houkla. Výsledek byl, že oba ve vteřině vzorně seděli vedle sebe v předsíni, na čenichu výraz „My? Ale to je nějakej omyl!“ a v hloubi oči problejskávalo „Však ty se za chvíli zas přestaneš koukat!“ Člověk jim sice vynadal, ale od srdce to vůbec nešlo. A ti pacholci to moc dobře věděli!😀

  6. jaa napsal:

    a co náhrada\,

    • K-k. napsal:

      Za Mikeše? Už si netroufám – roky přibývají a zdraví ubývá. A pes, to je závazek na hezkých pár let. Mikeš byl na mně nesmírný závislák, věčně jsem ho měla za patama a jak mě neviděl, tak šílel. On to byl nalezenec, byly mu necelé tři měsíce, když ho syn našel coby hubené, zablešené a nešťastné štěně. A od té doby byl pořád se mnou, i do práce se mnou chodil. Kdybych já odešla dřív, než on, asi by to nepřežil. Tohle bych žádnému psovi nemohla udělat: zvyknout ho na pohodlný domov a pak se mu najednou „ztratit“ a on by skončil někde v útulku…ne, to nejde!

      • lujjza napsal:

        Když bylo mé sestře 55 let, přišla v rozmezí několika měsíců o oba svoje „hafušáky“ (už to byli stařečkové, tudíž sešlost věkem).
        Další „živé nadělení“ už nechce, ze stejných důvodů, jako Vy. A vůbec se tomu nedivím.

        • K-k. napsal:

          mně bude na jaře 67…😦

          • hudec napsal:

            Kočka v nejlepších letech. Šance doziti ještě skoro dvacet let. 👍.

          • lujjza napsal:

            Tím srozumitelnější a pochopitelnější jsou Vaše důvody. Sestra je sice o 10 let mladší než Vy, ale „pořídila si“ slušnou sbírku chorob, a některé jsou dost omezující, takže i u ní ty obavy chápu.

            • K-k. napsal:

              no jo, no – tak jde život. Ale těch dvanáct let s Mikešem bylo nádherných!🙂

          • jaa napsal:

            jenom 67 vážená – ty denní poviné procházky dělají divy a taky směrují myšlení tím pozitivním směrem. Do stovky ještě daleko…..

    • Strejda Olin napsal:

      Vraceli jsme se jednou v noci z chalupy a když jsme přijeli domů a já zaparkoval auto před barákem, uslyšel jsem mňoukání. Rozhlížel jsem se, ale nikde žádná kočka. Šel jsem po zvuku a zjistil, že vychází odněkud z přední části auta. Myslel jsem si, že jsem snad přejel nějakou kočku a podíval se pod auto. Nic. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale to mňoukání vycházelo z motoru. Hlavou mi proběhly děsivé představy. Nějaká kočka mi na chalupě vlezla někudy do prostoru motoru a nestačila utéct. Jak bude asi vypadat, po pobytu v prostoru, kde je rozžhavený motor, hluk, smrad a běžící řemenice? Co udělá, až otevřu hauptnu? Pomalu jsem ji otevíral a najednou na mě vykoukla naprosto klidná a nezraněná černá kočka s bílou náprsenkou a „ponožkami“. Nechala se vzít do rukou a byla přítulná. Věřte mi, nekecám ani slovo. No jo, ale co s ní v paneláku? Někomu na vesnici bude chybět a tak jsem „posadil“ kočku na zadní sedadlo a ještě v noci se vrátil na chalupu a kočku vypustil.
      Musím podotknout, že chalupu máme blízko a není problém tam třeba denně dojíždět. Proto jsem se tam druhý den zajel ze zvědavosti podívat. Kočka seděla na zápraží a chovala se, jako by byla naše u léta. Dal jsem jí tedy nějaké jídlo a Kiki, jak jsem jí začal říkat, už u nás zůstala. To je první část příběhu.
      Asi za půl roku jsem zjistil, že Kikina přibírá a bylo jasné, že bude mít koťata. 20. září 1998 v devět hodin večer v kuchyni v krabici porodila jedno jediné koťě, klasicky mourovaté. Bylo to divné, protože Kikina byla černá s výraznými rysy siamské kočky. Přemýšleli jsme jaké jí dáme jméno a mě napadlo se podívat do kalendáře kdo má svátek. Byl to Oleg, ale náš přírustek byla samička (to mě naučili dědci v místní hospodě, rozpoznat kočku od kocoura). Manželka to vyřešila – když to není Oleg, tak to bude Olga, Olina (shoda náhod).
      Třetí část tohoto kočičího příběhu začíná tragicky. Šel jsem vysypat do popelnice odpad. Kikina byla na sousední zahradě a když mě uviděla, běžela ke mě a jak přebíhala silnici, porazilo ji projíždějící auto a zemřela mi v náručí. Zvedla hlavičku, mňoukla a vydechla naposledy. Udělal jsem jí na zahradě hrobeček a týden jsme brečeli jak malé děti. Jenomže co s Olinkou? Byla ještě malinká, jen do dlaně jedné ruky. Zavolal jsem veterinářce a ta mi řekla, že zítra jede do vesnice a že se staví. Přivezla mi zvířecí sunar a lahvičku s dudlíkem a mám prý ji zkusit krmit. Naštěstí s tím nebyl problém, kotě vzorně pilo, střídali jsme se ve dne v noci s krmením, umýváním a masírováním bříška. Olina rostla jak z vody, měli jsme jí doma a vozili ji na chalupu. Po nějaké době, už si to nepamatuji, jsem ji přivezl na veterinu, doktorka ji prohlédla, naočkovala a poradila jak odčervovat apod.
      Stali jsme se tak náhradními rodiči proti naší vůli. Nikdy s kočkou v panelákovém bytě nebyly problémy. Byla čistotná, nikdy neudělala svoji potřebu jinde než na svém kočičím záchodě a po zkušenostech odmítám tvrzení, že kočka smrdí. Nikdy nic nerozbila ani nerozškrábala. Je to neuvěřitelné, ale nijak neobtěžovala. Večer pravidelně tak kolem půl jedenácté někam zalehla, na gauč, v ložnici do peřin, na kuchyňskou židli, prostě podle nálady (neměla svůj výhradní pelíšek) a chrněla až do rána. S jídlem to bylo jednoduché a také překvapivé. Pila jen vodu, nejraději přímo z kohoutku na vaně a jedla výhradně granule a maso Wiskas z těch „kapsiček“. Z plechovky jí to nešmakovalo. Byla vybíravá, nejraději měla hovězí, těch rybích se ani nedotkla. Vůbec nejedla syrové maso a jen vyjímečně snědla kolečko šunky, ale ještě raději měla kořeněné salámy a zobla si i uzené makrely. Ale zase jen dvě, tři kolečka. Lákal jsem ji na sardinky, na játra, na sýr, tvaroh, syrové hovězí maso. Opravdu nic takového nechtěla a mohli jste jídlo nechat ležet na stole, ani si toho nevšimla. Naprosto fascinovaná byla z vůně pepře a majoránky. Nechápu. Jen pro zajímavost – nikdy nedávejte kočkám mléko. Mají z něj jen průjem. Kočka a mléko se dává automaticky dohromady, ale každý veterinář vám řekne, že je to špatné. Naše kočka pila jen vodu, docela dost. Každou chvíli pila z misky, nebo seděla na vaně a čekala, až jí pustím vodu. Kočku do bytu můžu vřele doporučit.
      Můj kočičí příběh skončil před pěti lety, když u Olinky zjistili rakovinu. Nechal jsem jí operovat, bylo to strašné se dívat na to nešťastné zvíře. Léčili jsme ji, ale nakonec mi doktor řekl, že se bohužel nedá už nic dělat. Moc mě to bolelo, ale nechal jsem ji uspat a pohřbil vedle její mámy. Stále na ni vzpomínáme a nejsme schopni si pořídit jiného kočuláka, protože si na něj zvyknete a když pak umře, je to strašné.
      Tož tak, zvířecí mámy a tátové.

      • Bavor V. napsal:

        Mým současným domovem už prošlo zvířat… Psa jsem před pár lety zahrabal v rohu plotu, kde strašně rád sedával a koukal na procházející. Bylo mu 16 let. Do měsíce jsem měl současného pejska. Kočky už nás opustily tři. První kocourek se prostě zaběhl a kdo je mu konec samozřejmě nevím. Jedna kočka se někde otrávila, tak už také leží na zahradě, další kočka se utopila. Také leží vedle ní. Ale v současnosti máme starou kočku, přivandrovalého kocoura, vypiplaného kocoura a kotě kocourka. Bez nich by ten dům byl prázdný. Říká se, že kočka je spotřební materiál. Asi i proto se ze psů platí a evidují se, kdežto kočky ne. A přesto se pokaždé starám, kde jsou a když je vidím polehávat v pelíškách, na křeslech, na topení a podobně, jsem spokojený.

        • danaver napsal:

          Jak souzní se zimou to teplo kočičích kožíšků🙂 Za kočky se neplatí, protože tak si to kočky s námi lidmi zařídily. Přece víte, jak si nás ochočily, skvěle to popsal pan Kipling🙂. Něco pravdy na tom bude, protože i já mám doma kočku, ačkoliv tu vůbec nikdy, ale opravdu nikdy, neměla být – v paneláku? fakt ne!! A máme ji pořád, ačkoliv je nalezenec a z dětství má asi traumata, protože nečekaně dostává záchvaty zuřivosti a útočí tak divoce, že je to na lékařské ošetření, tlumíme ji pomocí feromonů do zásuvky, ale v přítomnosti dětí nepomáhá ani to, už jsem mockrát držela telefon v ruce…ale pak se mi tady uvelebí na čerstvě vypranem a vyžehleném prádle, důležitě omývá ten svůj čumáček, teda zrovna ted to je jinak….aha, nemám se koukat, neměla bych problém :-)))
          A já zase taju, a nechám si ji, protože prostě tohle potřebuju k životu :
          http: //www.pismak.cz/print.php?data=piece&id=18888
          Jsem kočka, která chodí sama, jsem neproniknutelná zeď,
          květina rodu Cryptogama, nevyslovená odpověď.
          Jsem nejneuchopitelnější stín na hladině, ptačí dech.
          Jsem dvaapůlkrát tajemnější než Tajemný hrad v Karpatech.

          • Strejda Olin napsal:

            Znám lidi, kteří mají nemocného psa nebo kočku a na jejich léčení (třeba epilepsie) vynakládají velké peníze. Ani to není nic vzácného, čistokrevného a drahého. Ale jednou se rozhodli je mít, tak se starají. Copak to jde, hned se jich zbavit, jen proto, že jsou nemocné? Jsou případy, že jiné řešení není, ale těch je jak šafránu.

            • K-k. napsal:

              vždyď jsou to členové rodiny a je úplně jedno, jestli chodí po dvou, nebo po čtyřech. Mikeš měl (zásluhou zdejšího matláckého veterináře) chronický zánět v uších. Pak se nám podařilo veterináře změnit – i když za cenu ježdění do sousedního města. Suma peněz i vynaloženého času byla veliká, ale to člověk vůbec nepočítal. Podstatné bylo, že se to nakonec podařio vyléčit…

        • Strejda Olin napsal:

          Pejsek nebo kočka v bytě je štěstí i radost. A starost. Vnášejí do našich životů cosi zázračného. Nechápu lidi, co krutě a hrubě zacházejí se zvířaty. Nikdy se na to v TV nedívám, přepínám. Nechtějte abych tu vylíčil, co bych já s takovými netvory udělal.
          Když vidím ty chudinky v útulcích… to je bohužel také součást naší „vyspělosti“ a kultury.

          • danaver napsal:

            S těmi útulky, je zvláštní že my za péči o zvířata bereme jedinou možnost-zavřít je do klecí…Když jsem potkávala v Turecku toulavé kočky, překvapovalo mě, jak důstojně se chovaly i na přeplněných chodnících, žily si svůj život na stejné úrovni jako lidé kolemjdoucí…My se nějak bojíme nechávat je jejich osudu, nechceme uznat že pro ně je boj součást existence. Někdy si říkám že místo útulků by jim stačily nějaké otevřené noclehárny🙂

      • jaa napsal:

        Hmm, připoměl jste mi. Kočky a jejich páníčkové. – Je to pradávno, když jsme v šalině při cestě ze školy vyhlíželi na KObližné hezkého starého pána s jeho kočičím společníkem/cí na vodítku na každodenní procházce…Byl to prý pan Vichr. -Tramvaj jela jen o málo rychleji než oni šli, takže jsme tu nádhernou a zajímavou dvojici pozorovali co to dalo. No a na tenhle obrázek jsem si vždycky vzpoměla, když jsem viděla obraz či nějakou fotku nějakého významného muže s jeho kočičím společníkem. Zvláštní spojení , kolikrá mne napadlo proč asi.. Jo pes je kamarád – ale poslouchá – je domestikovaný. Kočka se nedá ochočit – je svá a přes to nejede vlak. Dělá jen to co chce sama. takže asi proto? Kdo ví?.

        • K-k. napsal:

          a tady býval starý pán, už dávno v důchodu as ten měl černého kocoura – ujal se ho kdysi jako kotěte a protože pracoval jako kuchař v hospodě, tak z malého koťátka vypěstoval černého panthera Baghýru. A chodil s ním na procházku – kocour měl kšírky a vodítko, ale to mu nebránilo, aby si procházky občas nepojednal po svém. A tak, když potkali vhodný strom, kocour bleskurychle vylezl nahoru, usadil se na větvi a pán stál dole, v ruce vodítku a čekal, až se Jeho Kocoursto rozhodne sestoupit zpátky na zem. Jenže Kocourstvo vytrvale setrvávalo na stromě a tak pán byl nucen poučít jakýsi podběrák, který s sebou nosil: vypadalo to skutečně jako podběrák, jen to bylo trochu větší a s pomocí tohohle podběráku kocura ulovil a ze stromu sundal. Byla to moc pěkná atrakce!🙂

          • jaa napsal:

            Počítám, že v té hospodě se myši moc neobjevovaly a bylo to zcela bez chemie 🙂

  7. tata napsal:

    KURNA to mi K/K
    NEDĚLEJTE opět to vemně otevřelo ránu kdy jsem se rozloučil se svojí CITUNKOU…….je to už 7 let.Přitom sem vždy patřil k lidem co kritizovali psy v paneláku,ovšem jednou před VÁNOCEMI děti donesli štěně co nesměla mýt jejich kamarádka a že bude u nás jen pár dní než seženou panička…no a zustala bohužel jen 10 let,pak jsme jí ztratili má svoji rakvičku a hrobeček ještě ted přitomto psaní brečim.Sice jsem si pořidil stejnou rasu a ještě většiho mazla ale bolí to pořád.Tu lásku a jak si VÁS VYCHOVAJ ONI NÉ vy je nejde nikdy popsat odpustíte jim cokoliv.

    tata11.rajce.idnes.cz…….zde jsou moji CITUNKA A BERTIK

    • K-k. napsal:

      Cita byla nádherná, nedivím se, že se vám stýská, tato, Ty fousaté obličeje si prostě člověka ochočí a vycvičí, než se stačí vzpamatovat!
      Mikeš taky u nás neměl být, už jsme měli malého půljezevčíka Kubu – ale taky se nám nepodařilo najít mu domov a tak zůstal. A byl to opravdu Pan Pes! A rozuměli jsme si i beze slov, stačil pohled a on věděl, co chci já a já věděla, co na to on…

Komentáře nejsou povoleny.