HVĚZDY BYLY TAK BLÍZKO napsal Jiří KNOPP


     Něco mě vytáhlo na balkon. Měsíc byl téměř v úplňku, nebe zářilo hvězdami a já jsem jen koukal do té noci a napadlo mne, že už mám pomalu na kahánku. Tak nějak se mi zdály ty hvězdy blízko, jako umírajícímu hlavnímu hrdinovi na Slavkovském poli z knihy Vojna a mír

     Tak tehdy mě to napadlo. Nejsem dnešní, vím, že každý člověk je smrtelný, jen jsem tomu během svého života nevěnoval takovou pozornost. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, že ta smrtelnost se týká také mne. Když si spočítám, kolik medikamentů denně polykám, jaká vyšetření jsem absolvoval a ještě absolvovat budu muset, když jsem viděl velké rozpaky na tváři mého obvodního lékaře. „Nerad, opravdu velmi nerad vám povoluji, abyste ještě jezdil autem. Vždyť máte léta …“

     „To tedy nerad slyším, pane doktore.“

     „No, vidíte, už špatně slyšíte a váš zrak, ten je také na pováženou.“

     Začal jsem uvažovat sám. No, stále něco hledám a jednou nenajdu brzdový pedál a co pak? Také každou chvíli usínám… Co když jednou usnu  za volantem? Vždyť já už tady na té Zemi překážím a dokonce se stávám nebezpečným. Vypiju jedno pivo a mám dost. A po velkém panáku se mi motá hlava.

     Ten život tak nějak blbě utekl. Vždyť já jsem chodil do školy ještě s břidlicovou tabulkou. Ve třídě pan školník topil v kamnech, po Praze ještě koně rozváželi led po hospodách a poštovský panáček pošvihával bičem nad koňským spřežením a volal na souseda: „máte  na poště rekomando“. Ulice plné aut jsem zažil až když k nám přijeli na šestiroční  návštěvu Hitlerovi pohůnci. A rádia jsem si všiml také teprve až jsem uviděl na té kouzelné bedýnce papír s nápisem, že poslech cizího rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí.

     Jak jsem  tak studoval, chodil do práce a vychovával děti, vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem  svědkem pokroku. Měnily se tvary automobilových karoserií, ženy začaly nosit kratší sukně,  po obloze se proháněla stále rychlejší letadla a děti ve škole přešly na plnicí pera. Najednou tu byla televize a chlapi z hospod chodili dřív domů, aby stihli první seriály…

     Potom jsme se nastěhovali do paneláku, topení hřálo a v koupelně tekla teplá voda, v obýváku zářila do tmy barevná televize a přepínali jsme desítky kanálů. Teď už nestačím sledovat mobilní telefony, tablety, internety, GPS. Teď už nevím co je pravda a co je virtuální realita.

     Tuhle se mi svěřila manželka, že jí nabízeli chytrý telefon, jestli si ho má koupit. Na co ti bude, povídám já, když máš blbýho manžela.

     Zavřel jsem dveře na balkon a zachumlal se do péřové deky. Za chvíli mi bylo báječně. Žádné zprávy ze světa, žádné zprávy odnikud. Představoval jsem si,  jak asi  vypadá ta nebeská brána a jak asi  tam  ty duše třídí.  Vtom jsem si vzpomněl, že zítra mám jít na krev a vzít sebou ranní moč. A co když …

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

24 reakcí na HVĚZDY BYLY TAK BLÍZKO napsal Jiří KNOPP

  1. blbíš napsal:

    Smutné, ale asi to tak má být, pane Knoppe. Ale co když zítra ta krev a moč nedopadnou blbě, co když manželce budete muset ukázat, jak se ten chytrý telefon aspoň zapíná, co když vnoučeti budete muset vysvětlit, na co by nikdy nepřišlo. Moc bych Vám přál, aby u vás bylo na ten Váš splín víc lidí a hodně srandy kolem toho všeho. Na ty hvězdy taky nekoukejte sám, dyť, jak píšete (=zrak a řízení), ani padající hvězdu nevidíte – tak ať Vám ji okoukne třeba manželka a dovolte jí, aby za Vás vyslovila přání (stejnak dávno víte, jaké asi). Proto za měsíc se těším, že mi opět napíšete něco o té břidlicové tabulce, tu já nepamatuji, ale dřevěný penál a kalamář, to ano a taky to plivání svého „s“ a „z“ do zrcátka, nebo jak se té tehdejší logopedii říkalo. Školníci, pane Knoppe, to přece byla a jsou témata sama o sobě, jen je uchopit, tak koukejte, co do příště máte ještě povinností a o čem musíte ještě popřemýšlet a hlavně nám napsat …psát, psát a psát, protože u Bavora Vás rádi čteme a proto přece také stojí stále žít . . . tak příště zase, jó!!!

    • blbíš napsal:

      Jo ještě jsem Vám zapomněl říci: LÉKY? Vy naděláte. Právě jsem se vrátil od skříně z kuchyně, protože jsem si náhodou vzpomněl, že tam mám tu „tejdení“ PVC dózičku na léky (ráno-odpoledne-večer, od pondělí do neděle), asi všichni víme, co mám na mysli. Po otevření jsem upadl do mých přemýšlivých krátkodobých depresí, protože podle počtu vyžraných chlívečků v lékovce má být teprve čtvrtek a všichni kolem mě mě ujišťují, že je neděle večer! Podle toho by ovšem měly být vyžrány chlívečky všechny … a vono ne, pane Knoppe!!! Z většiny obsazených chlívečků na mě jukají velké i malé prášky, ač by jukat neměly. Ty velké jsou prý na srdce, takže s hrůzou očekávám, že dostanu co nevidět infarkt. Proto není divu, že mám tu depresi, logické, žejo?. Ty malé mi moc nevadí, jsou prostě malé a ani nevím na co všechno (= nevědomost povznáší). Jo a taky jsem se na prosluněné dnešní terase pokoušel vnučkám ukázat, jak se skáče přes švihadlo!!! Pane Knoppe, ani jsem nepopopoposkočil, operovaná kolena ani hovno, celý tělo, doslova ani h o v n o. A to jsem opravdu hledal výstižnější a hlavně poetičtější výraz, pane Knoppe, abych Vám to tu nekazil a …. fakt, ani hovno!!!
      Sakra chlape, mám pokračovat … a Vy na mě s nějakými hvězdami, krví a močí!!!

      • Petrpavel napsal:

        Ale ta radost až zase poposkočíte! Mě se dneska povedlo s vnučkou, vyprovokovala mě, zase popoběhnout pár set metrů. Co bych za to býval dal před dvěma-třemi týdny kdy jsem se sotva belhal a byl nešťastný ze zánětu sedacího nervu 🙂 .

        • blbíš napsal:

          Nekecejte!
          …typický příklad blogerového žvanila …prý pár SET metrů, měl na mysli DESÍTEK, ale ve skutečnosti to bylo jen pár JEDNOTEK metrů!!!

          • Petrpavel napsal:

            Uberu, je-li libo. Tak pár desítek, dvě stovky to mohly být a to je přece pár (pár=2). A byly mezi tím přestávky na vydechnutí. Stačí?
            P.S. Typický příklad blogerového konfrontačního žvanila : pár set nemůže přece být dvěst, že? 🙂

  2. Petrpavel napsal:

    Budu opisovat u Hudce a napíši : štvete mě pane Knopp.
    Štvou mě lidé kteří ač podstatně starší než já, na břidlicovou tabulku jsem už jako ve válce zrozený nepsal, dokáží být tak zajímaví, chytří, moudří a přítažliví. Byť jen asi na pár hodin denně🙂 .
    Blbíš výše to napsal moc hezky, připojuji se!

  3. Hudec napsal:

    Ale ty hvězdy zůstaly…..Jen světelný smog trochu/dost brání je vidět, ale vy o nich víte.
    Blbé je, že když člověk už postupně ladacos ví, je mu to už dílem prd platné a navíc se o tom těžko mluví. Neřku-li píše…. Však vy mi rozumíte, myslím.
    Mohl mi tenkrát být nějakých dvacet let. Pařili (čtete správně – pařili, nikoliv pářili🙂 ) jsme u ohniště za chalupou. S mým tátou jsme vyšli na opačný konec, opřeli se o vrátka a hleděli na jih přes Novosedelský potok k vrchu Kůstrý. Bezměsíčná noc a nebe plné hvězd. PLNÉ HVĚZD! Aby mi bylo rozuměno – opravdu PLNÉ. Tak jsem prvně a asi naposledy cítil sounáležitost s vesmírem – hvězdy byly tak blízko, že na dosah. A vesmír letěl kolem a Země se v něm otáčela. Opravdu.
    Občas si na to vzpomenu, když hvězdy vídám málokdy.
    Hvězdy ….. to je vůbec hezké téma. Máte vkus.
    P.S.: Pro případné vtipálky – alkohol je můj přítel, a v tomhle byl nevinně.

    • Bavor V. napsal:

      Nejhezčí nebe plné hvězd je v zimní večer. Ale ta kosa, když musí být jasno, aby byly vidět. Vždycky se dívám, kde je Orion, protože podle toho odhaduji, za jak dlouho ta zima skončí.

    • Antimon napsal:

      Stalo se asi tak před dvěma lety, kdy jsem byl s manželkou na dovolené na naši milované Česko-moravské vysočině. Vyšli jsme si na večerní procházku. Již hodně večerní a nebe bylo PLNÉ hvězd. Skutečně tak plné, že bylo vidět pás Mléčné dráhy. To už jsem dobře čtyřicet let neviděl. Jsou prostě věci, které nám pokrok a civilizace zcizily …..

      Co se týče těch krabiček s prášky, tak jsem zvolil systém, kdy oddělím vždy tu jednu na daný den a tu nosím v kapse. Pokud chrastí, je třeba ji vyzobat. Jakmile nechrastí, tak buď se otevřela a prášky vysypaly do kapsy, nebo už jsou vyzobány🙂

      • blbíš napsal:

        i Vy optimisto = chrastit?
        … to sice můžou a třeba do aleluja … a ještě to tak slyšet!!!

        • Antimon napsal:

          Ale, ale, když s ní zahrkáte v ruce, tak cítíte že tam něco štěrchá. A pokud ne, tak nevím, kdo za Vás tady píše ty příspěvky🙂

  4. NavajaMM napsal:

    Vďaka, pane Knopp.

  5. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    Děkuji Vám všem, kterým jsem něco připoměl, něco hezkého, nebo nezapomenutelného. Jsou chvíle, kdy je dobře pozapomenout, že se nám nežije nejlíp, ale že tu stále jsme . A já vás všechny, kteří jste dosud k tomu mému článku napsali vidím a chtěl bych si s vámi popovídat, jen tak…

    • O.K. napsal:

      Milý pane Knoppe,
      jó, hvězdy na mnou, to není jen úžas, to je i zázrak. Čas běží, mnohé z toho, co jsem chtěl udělat jsem udělal, děti z hnízda, už se mnou vydržela jen moje žena, ta první a jediná. Tak co, pomalu se začneme přesouvat z metropole na venkov. A jednoho večera, v Lukách pod Medníkem, jsem uviděl sedět za dveřmi zrzavého kocourka. Jen seděl a koukal. Nic jsem doma neměl, vzal jsem talířek a na něj zakysanou smetanu. Kocourek poodběhl, pak se vrátil, a přijal mé pohoštění. Odmítal ovšem jakýkoliv kontakt, jen tak na metr, možná na půl. A tak jsme si na sebe zvykali. Pod stříškou jsem mu udělal boudičku, připravil misky, a pokoušel se s ním sblížit. Nic nepomáhalo – dobroty, vlídná slova, nic. Pořád odstup. Nikdy nevstoupil do otevřených dveří, jen trpělivě čekal, až přijdu a něco přinesu. Bydlel vedle nás, ale sám. A pak přišlo horké léto, otevřené dveře, okna dokořán, nic nepomáhalo, dusno k neusnutí. Tak jsem konečně vzpomněl na mládí, vytáhl deku a ustlal si na trávě vedle borovice a smrků na zahradě. A teď „úder“ letního nebe bez světelného smogu. Všechno se najednou změní, to tajemství, ta krása, ta věčnost…. Možná až vlhké oči z uběhlých let, ztracených šancí a zase vítězných chvil.
      A pak jsem se lekl, něco se mně dotklo. Kocourek. Chvíli seděl, pak mi vyskočil na prsa, asi aby mi viděl do očí. Chvíli se díval a pak začal vrnět. Tím svým kočičím tajemstvím, které ještě člověk nedokázal rozluštit. A asi se mě ptal: Tak co, už víš, proč raději spím venku? A ty to taky umíš? Nechal se poprvé pohladit, a od té noci, čas od času přijde dovnitř, zvlášť když je hodně zima, skočí mi na klín (jenom mně), a pak přespí u krbu. Ale nejpozději v 7 ráno čeká u dveří, abych mu otevřel.
      To je tak, hvězdy, kocourek a já.

      • NavajaMM napsal:

        Áno, pane O.K., kocúri sa s nami takto mlčky rozprávajú a ten pohľad do hviezd, to uvedomenie si vlastnej nepatrnosti, veľmi pomáha pochopiť ich jazyk.

  6. blbíš napsal:

    A ještě k těm hvězdám a k tomu NĚČEMU, co člověka dokáže „vytáhnout v noci na balkon“, pane Knoppe.
    Od mala jsem chodil do přírody, proto nebylo divu, že jsem se musel jít rozloučit s mou milovanou roklí, jejíž osud měl být utopen ve vodní mase sypané přehradní hráze. Na dně rokle se vinul bystrý potok, v létě spíš ševelící potůček, který objímaly z obou stran kamenné dlaně strmých srázů plných dlouhých trav a do nich vetknutých, křivolakých borovic. Jednou v poledním slunci vonící kráska, jindy chmurná kráska spředená z melancholických mlh, jindy zase deštěm šeptající milenka a někdy, někdy doslova úchvatné světelné drama, to když se do sebe všechny ty ženské pustily navzájem. A v letních nocích pod širákem, pane Knoppe! To už se vůbec nedá popsat. Jako by to ta rokle milená věděla, že je to naposled a uspořádala mi čarokrásnou derniéru úzkoúhlého filmu, vzniklého z širokoúhlé projekce noční oblohy ořezané z obou stran černočernými srázy těch vonících dlaní. Ležel jsem na zádech pod širákem a tou vší krásou a civěl na ten nad hlavou pomaloučku měnící se filmový proužek noční oblohy, jenž na mě chrlil girlandy třpytivého stříbra, že to nejde ani vypovědět. A když jsem tu krásu dál nedokázal unést, pootočil jsem hlavu a přes rameno se zadíval do té černočerné tmy dna rokle, najednou jsem uviděl na hladině toho tiše plynoucího potůčku obživlý obraz toho nad hlavou právě promítaného snu. Dlouho jsem si tam s tou krásou povídal, laskal se s ní a slíbil jsem jí, že až budou mé dny jednou sečteny, že se aspoň na malinkou chvilku k ní ještě přitulím. No vidíte, i po tolika letech sedávám na břehu té sypané hráze a pohledem hladím tu majestátní hladinu vodních mas a vzpomínám, věřím a doufám, že jedna z posledních vzpomínek bude patřit i jí … moc bych si přál!

    • blbíš napsal:

      … ta voda z přehrady, pane Knoppe, hasí žízeň našeho města a já furt věřím, že piji spolu s ní i to do ní zakleté stříbro třpytících se hvězd a každým douškem moje milá rokle ke mně promlouvá…
      Přeji každému, aby aspoň jednou v životě poznal takovou čarovnou krásu!

      • jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

        pane blbíši,jsem tak rád,že jsem tím svým psaním evokoval takové krásné zážitky, kdy jste se dotýkali jhvězd, kdy jste něco krásného pociťovali,kdy jste si připomínali ty okamžiky, pro které stojí za to žít.A tak vám všem děkuji,Petrpavlovi,O.K.,Navajovi,Bavorovi,Hudecovi….

  7. Laco G. mlynář napsal:

    Pane Knopp, na ten řidičák existuje jedna finta. Když můj táta, naposledy letos na jaře, řešil podobný problém (89), vedl neúspěšně taktické tahy na svoji lékařku několika směry (včetně pokusu o úplatek sazenicí velmi vzácné kytky, kterou pěstuje). Moji výhradu, že pokud někoho nabourá, bude mít černé svědomí také jeho MUDr., jaksi nechtěl brát na vědomí, vždyť má přeci skvělé reflexy, atd.. Nakonec se dohodli, že dostal povolení jezdit do 50ti km od svého bydliště, což mu spolu s mámou (87) stačí k podpoře nákupů a návštěvě zdravotnických zařízení, zahrady a nejbližší rodiny. Na rok.

  8. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    děkuji Laco za tu radu na řidičák.Poradím to přteli,kterému je fakt 89.

Komentáře nejsou povoleny.