PRADĚDEČEK NA HLÍDÁNÍ – Jiří Knopp


   Můj život už za moc nestojí – dříve se říkalo: ani za paklík tabáku, jenže dnes je tabák dražší než pořádný kus vepřového, takže toho raději necháme. Dokud jsem nebyl po operaci kyčelního kloubu a bypassu, tak jsem držel krok s ostatními, ale teď se courám s babkami a dědky na konci lidského pelotonu, kteří jako já visí na francouzských holích s batohy na zádech.

   Stále si dávám záležet na tom, abych byl na tom světě ještě někomu prospěšný. Dokážu přebalit dítě, nasadit mu pemprsky – konec konců jsem kdysi na vojně absolvoval kurs baličů padáků a jako pracovník chemické laboratoře se mi daří namíchat v poživatelné formě Nutrilon, což je dražší přípravek, než byl kdysi sunar.

   K vnučce přicházím včas, vyslechnu pár instrukcí stran pravnoučka a ta již peláší na autobus.

  Tadeášek spí klidně, na polštářku vedle jeho hlavy ověnčené zlatými vlásky stojí na stráži dvě autíčka s nápisem policie, jeden kolt na stříkání vody a dva hlinění dinosauři. Místo zbraně kladu vedle něho medvídka a také dinosaury nahrazuji plyšáčky. Zbraně nemám v rukou dětí rád, jako každý, kdo začínal svůj život na konci druhé světové války.

    Mezi námi dvěma je sedmdesát pět let – od Aerovky prd prd cvilink až ke Škodovce Superb a to už je pořádný skok, nebo od dřeváků až po ty nejluxusnější botičky pro dětičky za pořádně vysoké ceny. Od kuličkového počítadla k tabletu… Co si s tím klučinou počnu, až se probudí?

   Děti jsem vychovával systémem – škoda každé rány, která padne vedle – to se nám do výchovy nikdo nepletl, Evropská unie neexistovala a výchova dětí se ve Varšavské smlouvě neřešila. Mohl bych snad začít s fotbalem, ten se sice už nehraje na škváře, ale na umělé trávě, no ale góly zůstávají stejné, jen peněz se dá za fotbal vydělat víc. Ovšem učit ho s umělým kyčelním kloubem kličkovat – to asi nepůjde. Mohl bych mu vyprávět pohádky, ale k tomu má televizi a jiné elektronické přístroje.

   Jo s jeho maminkou, moji vnučkou to ještě šlo, chodili jsme spolu na houby, jezdili na kole, párkrát jsem ji svezl na motorce a přihlásil jsem jí do jezdeckého kroužku. Její zamilované kobylce jsem nosil jablíčka a jiné pochutiny. Potom také chtěla jet na ostrov, tak jsme spolu jeli na ostrov, ale co s tímhle klučinou? Hlavně teď budu potichu, aby dlouho spal – snad na něco přijdu. Budu ho třeba učit zpívat. Znám takovou jednu písničku, kterou kdysi zpívala celá naše rodina a všichni jsme stáli v pozoru a štěstím plakali – o zemi, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách a v sadě skví se jara květ…  Tuhle písničku musí umět dřív, než umřu.

A tím končí povídání pana Jiřího Knoppa, za něž jsem byl (a vlastně stále jsem) rád. A každému z nás přeji tolik životního optimismu, kolik jsem ho sám z povídání načerpal. 

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na PRADĚDEČEK NA HLÍDÁNÍ – Jiří Knopp

  1. rybářka napsal:

    Jaká škoda, pane Jiří, že nedělní podvečery ztratí Vaše příběhy, milé a bezprostřední, ze kterých lze poznat Vaše potěšení ze psaní. Protože právě takové psaní dokáže projít branou čtenářské duše a dotknout se jeho srdce. Potěšit, poučit, či pobavit. Pohladit.

    Děkuji za všechny nedělní večery, ozdobené Vašimi kouzelnými příběhy.

    A prosím, až naučíte pravnoučka té písni, sedněte ke klávesnici a napište další příběh.

  2. Miluše napsal:

    Rybářko, kde jste se toulala takovou dobu, mám radost, že jste se objevila. Velikou! 🙂

    • rybářka napsal:

      Děkuji, Miluško za optání. Trošinku jsem odpočívala od počítače. Občas je nutné vyčistit si hlavu od všeho, co je běžné po celý rok.
      Ale stýskalo se mi. A jsem ráda, že jsem zpět.

  3. blbíš napsal:

    Dal jsem to i pod „Snad z toho vyjdeme od Slima“ – ono to tam taky patří:

    Zrovna dneska mi dali do ruky nakojeného kojenečka od mé nejmladší dcery a řekli jí: „děda tě bude hlídat, aby si tě taky užil“ . . . jako by zapomněli, že jsem ji při jejím příjezdu před obědem už jednou obdržel se slovy „ať si tě děda užije“ …tak jsme si to zase vzájemně užívali a hlídali se za občasného blinknutí a všelijakého toho standardního kroucení před finálním krknutím, ublinknutím a prdnutím, pak teprve se holka uklidnila a usnula v ztuhlém obětí mých paží. Mám ty chvíle klidné, odevzdané důvěry moc rád, ale tentokrát jsem v pohodě nebyl. Tu pohodu, rozprostřenou kolem toho spícího drobečka, narušoval v paměti uvízlý útržek verše z vygooglovaného Koránu :
    .
    …“v ten den nebudou nevěřícím majetky ani děti jejich proti Bohu nic platny a stanou se palivem pro oheň“ …

    Ne, nicku Čtenáři /čtenář napsal 6.9.2015 (09:09):“ Přestaňte do sebe „kopat“ a vyjděte z této diskuze se ctí. To bych si alespoň já přál“/,NE pane Kropáčku z Lambaréne,
    přát si můžete co chcete, ale se CTÍ UŽ TO URČITĚ NEPŮJDE !!! Moje vnučka nikomu k otopu sloužit nebude, na to vemte jed !!!

  4. vittta napsal:

    To ještě nespěchejte, pane Knoppe.
    Mojí bábě je 94 a jediné,co jí štve, že nemůže jít na houby.
    Nějak lóni nebo že by předloni? mě volala sestřenice,že babka je ve špitále a že to vypadá, že je s ní amen.
    Tak se s ní jdu rozloučit…a babka se na té intenzivní péči cpe nudlema se špenátem (jakási podivná specialita místního špitálu) a když jsem se laškovně podivil, jak to, že neumírá, bylo mi sděleno, že už už si myslela bez legrace, že umře.(a kroutila u toho hlavou)
    Což potvrdil doktor, že jí přivezli „ve stavu neslučitelném se životem“.
    Už je dávno zase doma a ještě jí nádavkem vyléčili jakési gynekologické problémy.
    A co teprve „teta“, od mého švagra.
    Ta si mě postěžovala, že už to za moc nestojí, bylo jí ovšem 102 a bydlela v děsné barabizně těsně pod Bezdězem, která byla starší asi o 100 let než ona.
    Uměla v tom věku ještě německy, česky a francouzky….a do kostela vyklusala každou neděli.
    ta už ovšem umřela, to je fakt.
    Zlomila se nohu.
    Tak hlavně bacha na nohy!

  5. Renard napsal:

    Pane Jiří, také Vám chci poděkovat za hezká povídání. Já ještě nejsem tak daleko, jak Vy, protože prvního vnuka nebo vnučku čekám až v prosinci (o pravnucích tedy zatím vůbec není řeč), ale ta přání jsou určitě stejná, jako u vás. My jsme své životy žili – a jistě ještě i dál budeme žít – tak nejlépe, jak dovedeme, ale to nejdůležitější je, aby je tak mohli žít i naši potomci a pra-potomci. Nejdůležitější je naučit ty človíčky, co je v životě důležité (symbolem je určitě TA píseň) a ovšem také přispět podle svých sil k tomu, aby měli v nových podmínkách takové možnosti ke klidnému vývoji, jaké jsme měli my – i díky svým rodičům a prarodičům a jejich generacím. Věřím, že se svět vyvine podle našich představ a ne podle toho, co se nám snaží vnutit ty kanály (v pravém smyslu slova), které já osobně už vnímám jen prostřednictvím ohlasů, protože jsem dávno přestal sledovat televizní a rozhlasové zpravodajství a v internetu systematicky mažu ze svých záložek leccos z toho, co jsem kdysi čítával. A hlavně věřím, že takto se staví ke svým dětem, vnukům a pravnukům více lidí, než si sebranka těch ostatních vůbec dokáže představit. A jinak se chci připojit k přání, které tady formulovala naše rybářka🙂

  6. cobolik pacholik napsal:

    el colonel,vsetko doslo pisomne vyrozumiem,ale neviem si vysvet;lit,ci sa vystrielali panovy mozgove naboje,bo taka stara krabica,ked tu dristne to naozaj med a boza mana z tej zasranej politiky,nemam sajnu co pana k tomu vedie,bo neverim,ze pan napisal a uverjnili vtedy ,ked uz umrel posledny clanok,bo dristat vie kopa,ale podat to uz len majstri slova vedia,jasne ,ze pan nie steinbeck,ale cesky urcite,jasne,ze neumrie to tu,ale na tom kolore tohto web to kus vybledne,pan moze spokojne vnukovy piskat tu sladku melodiu o bucinach,bo taky hovniar vnima zvuk lepsie jak slovo a bude mu lahsie potom so slovami a medzi tym moze nieco dristnut,to len moj kuk a moze byt ignorovany,bo neviem,ktora bije aj tak diky za spestrovanie ,mne pasovalo jak svina nazdar.

    • blbíš napsal:

      . . . no pane jo, pane Knoppe, lepší uznání jsem dosud snad ani nečetl, tak bych se přimlouval, toho Vašeho klučíka naučit i tu čobolovskou část k té bučinské, potřebovali bychom to všici, jak koza drbání. Takže, žádné balení fidlátek, jasný!!!

  7. tata napsal:

    klobouk dolu……….jak moc krasně ale jednoduše srozumitelně vyhmátnete to podstatné.Nák jim nezavidím těm mladým,žijou dost často v bavlnce,mají věci o kterych se nám ani nesnilo,ale dost často to je vlastně ten obal,ve vnitř je prazdno..honba za tim obalem……třeba aby znali tu písničku ale rozeznivala jim srdce…….nák se vytrací ta lehkost ,radost,beztarosnost………je většinou nahrazena tím pozlátkem………možná jim to stačí……….už jsem taky asi starý sice né tolik jako VY…ALE mě to pozlátko nic neřiká s odstupem času si uvědomuji že jsem vté TOTALITĚ BYL ohromně štasnej,spokojenej a v plno věcech zjištuji že to propaganda nebyla ,jen ty politické vraždy ,teror se nedá přejít,,,,,,,,,naštěstí ten jsem nepoznal a proto jsem byl naprosto spokojen

  8. Karamela napsal:

    Jak končí? Co končí? Naša maminka vždycky říkávala, že kdo je jedinej – ten musí.

    A kdyby přece jenom, tak mnohokrát díky! Bylo to fajne🙂 A písničce i vnoučkovi držím pěsti, budou to mít setsakra téžké

  9. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    Vážení čtenáři mých nedělních povídání. Mám radost,žem se Vám líbilo. Děkuji všem, kteří mne pochválili. Já jsem tyto příběhy vydal vlastním nákladem pod názvem „S úsměvem je život delší a veselejší“. Pokud byste o knížečku měli zájem, mohu Vám ji zaslat poštou na adresu, kterou mi pošlete na můj meil.
    Jsem nesmírně vděčný panu Bavorovi a přeji mu další úspěchy. .

Komentáře nejsou povoleny.