Fantómové Vestfálského míru

S radostí přidávám další překládek a těším se opět na „skvělý motor“  startující na první našlápnutí  😆

Je Rusko připraveno změnit pravidla světové hry?

 

Pravidla nynějšího systému mezinárodních vztahů vycházejí z dob před více než 350 lety.

Povstání Bohdana Chmelnického proti nadvládě tehdejší Rzeczy Pospolitej na území dnešní Ukrajiny začalo právě v roce kdy na západě Rzeczy Pospolitej, skončila jiná strašná válka, označovaná dnes jako válka Třicetiletá.

Celá generace Evropanů – od Španělska po Švédsko a od  Itálie po Skotsko – tehdy vedla do té doby nejkrvavější válku v evropské historii, ve které zahynulo kolem 800 tisíc vojáků a kolem 8 milionů civilistů – většinou v Německu, které bylo hlavním válečným polem Třicetileté války.

Třicetiletá válka byla nejspíš poslední náboženskou válkou v Evropě a s „konečnou platností“  vykovala právě ty národní státy, které dodnes známe. Právě Vestfálský mír v roce 1648 vnesl do mezinárodního práva tak neochvějná ustanovení, jako priorita národního zájmu, princip rovnováhy sil, přednost zájmů národních států, princip státní suverenity, práva státu vyžadovat nevměšování do svých věcí, rovnost práv států v mezinárodní politice i závazek plnit podepsané mezinárodní smlouvy.

Amorfní a velmi pružný systém religiózního a feudálního práva, v jehož rámci se Německo ocitlo ve válečném stavu s jinou částí své země, což vyvolalo příšerné oběti civilního obyvatelstva, byl definičně vystřídán dodnes fungujícím vestfálským systémem, od té doby mnohokrát upraveným. Nicméně nikdy nebyl demontován, nebo přehodnocen ve svých fundamentálních ustanoveních.

Několikrát v době katastrofálních změn a revolucí, v době Velké francouzské revoluce i v době Velké říjnové revoluce, se budova vestfálského systému sice zachvěla a praskala ve švech, nicméně obě výzvy ke “svornosti, rovnosti, bratrství“, nebo ke „světové proletářské revoluci“ se opíraly právě o ustanovení Vestfálské smlouvy. A někdejší vězni Bastilly, nebo komisaři v zaprášených mundůrech, byli případ od případu nuceni oblékat si diplomatický frak –  a zastupovat svoji vlast v onom „mezinárodním klubu“ národních států, který vytvořil právě „Vestfál“.

Označení obyvatel Donbasu, kteří podpořili referendum 11.května 2014, za „separatisty“ – pochází rovněž z roku 1648. Bez ohledu na faktickou nezávislost Donbasu na zbytku Ukrajiny, bez ohledu na vlastní ozbrojené síly, bezpečnostní a soudní systém, bez ohledu na postupné zavádění finančního, daňového a celního systému, se donbasské republiky nestaly subjekty mezinárodního práva, postaveného stále na zásadách vestfálského systému.

Podmínkou jakékoli suverenity, suverenity národního státu, je jeho vnější uznání, existence jisté rovnováhy sil, určující existenci nějaké pospolitosti lidí sdružených ve stát. V dnešním světě k tomu často postačí uznání pouhým jedním z účastníků mezinárodního práva: např. Turecká republika Severního Kypru, uznaná od roku 1974 pouze Tureckem. A Krym, bez ohledu na odmítání jeho nynějšího statusu světovým společenstvím, byl uznán Ruskem hned po ohlášení výsledků krymského referenda v březnu 2014.

Nicméně pro Donbas mezinárodní uznání zůstalo jen jakýmsi fantomem vzdálené budoucnosti. Rusko poté, co se v případě Krymu setkalo s velmi negativním ohlasem celého světového společenství, zvolilo v případě povstání na Donbasu opatrnější politiku a snažilo se slovy a v řadě případu i skutky, opírat o – před událostmi roku 2014 – existující „vestfálský“ status Ukrajiny jako platného národního státu.

Dnes už lze říci, že zvolený postoj měl a má své silné  stránky, ale existuje i řada neodstranitelných slabin, které stejně Rusko donutí v budoucnu přijímat nepříjemná opatření v daleko složitější situaci. Rusku se fakticky dostalo jen krátkého oddechového času a pár velmi skromných „aktiv“ v podobě DNR a LNR, ztratilo ale  příliš mnoho na území zbytku Ukrajiny, aniž by strategicky vyřešilo některý ze svých cílů.

Ta situace souvisí, obecně vzato, s tím, že konkurent a protivník Ruska na ukrajinském směru, USA, ve své reálné politice už dávno opustil zásady vestfálského systému, opírající se o národní státy a velmi úspěšně působí v rámci jiného paradigmatu, v čemsi připomínajícím počínání účastníků Třicetileté války. Ti také do značné míry přinutili tehdejší obyvatele Německa bojovat proti sobě navzájem, když je šikovně rozdělili na opačné strany katolicko-protestantské barikády.

Rusofobskou a protiruskou konstrukci, existující dnes na Ukrajině, vytvořily USA převážně tak, že obešly na Ukrajině existující oficiální mocenské struktury. Po desetiletí prostřednictvím systému nekomerčních, neziskových společenských organizací, fondů, v rámci různých programů „kulturní“ a „vědecké“ výměny, vytvářeli alternativní realitu, alternativní náboženství, v jehož středu byl pro kteréhokoli z obyvatel Ukrajiny vystaven chrám a oltář mnohdy virtuálních „západních hodnot“. Na tento program pracovala celá ekonomická, politická a propagandistická mašinérie Západu, která vydávala za reálný život západního světa „snový obrázek“ hollywoodské varianty nalakované skutečnosti. Současně s tím vytvářeli obraz „vesmírného zla“ ve skutečné historii Ukrajiny, jež byla právě od roku 1648 neoddělitelně propletena s historií Ruského státu – nejdříve Ruského impéria, potom SSSR, a teď – Ruské Federace.

Záměna ideálů „jednotné rodiny slovanských národů“, apelujících na hodnoty jednotného národního státu všech obyvatel Ruska, Ukrajiny, Běloruska a všech, koho tato rodina stihla zapojit za 350 let na oběžnou dráhu své existence, byl prakticky úplně zrealizován obrázek turistického západního světa, obrázek hollywoodské pohádky se stal prakticky náboženským nástrojem „chtění do Evropy“, bez jakéhokoli racionálního vysvětlení, které často absentuje v náboženském obrazu světa.

Množství programů, které se v Rusku, zdaleka ne úplně a s velkým úsilím, podařilo ne-li zastavit, tak zpomalit, na Ukrajině zafungovalo na 100%: byla zničena vlastní vědecká škola v mnohých odvětvích, průmysl byl zredukován na 2-3 exportní odvětví, byl rozvrácen sovětský systém vzdělání a započata demontáž systému zdravotnictví, namísto skutečné historie a kultury vznikl groteskní mýtus a náhražková kultura „výšivky, hliněného džbánku a nabílené chalupy“.

V důsledku tohoto procesu se Rusku, které samo bylo zasaženo neduhem „náboženství západního blahobytu“ a nebylo schopno na ukrajinském směru nabídnout jako protihru jasnou ofenzivní koncepci, dostalo na ukrajinském území už naprosto neřiditelný proces, v jehož rámci část ukrajinského obyvatelstva prakticky zopakovala příběhy Třicetileté války a začala bojovat proti části jiné.

Přitom ruský vliv na Ukrajině v letech 2014-2015, se na rozdíl od dob Bohdana Chmelnického^*), kdy se prakticky celá Ukrajina pod prapory „ruské víry“ (pravoslaví) zvedla proti útlaku „Řečí Pospolitou“a jejího katolictví, ukázal být kriticky oslaben pětadvacetiletou prací západního mechanizmu v ukrajinském prostoru. Prací, které prakticky nikdo nepřekážel, natož aby se jí rozumně postavil. Od situace, kdy protiruské nálady existovaly na základě referenda roku 1991 jen ve třech oblastech (Lvovská, Ternopolská a Ivano-Frankovská), sklouzlo Rusko do situace, kdy jasně proruskou pozici měly jen Krym a Donbas.

Mimo to je třeba říci, že právě sázka na „neporušitelnost hranic“ a „nevměšování do vnitřních věcí“ Ukrajiny dovedly ruskou politiku na Ukrajině do stavu, kdy instrumentář Ruska v ukrajinském směru byl kriticky omezen. Prakticky je dnes, řekne-li „a“ o příklonu k suverenitě Ukrajiny, Rusko nuceno říkat i „b“ –  když nazývá nejdřív „partnery“ a potom „přáteli“ kyjevské vrahy civilního obyvatelstva Donbasu. Které také vlastně – při takové logice -. není ničím jiným, než „separatisty“.

Jak z tohoto bludného kruhu ven?

Příklad takového odvážného činu Rusko předvedlo už v době známých událostí srpna roku 2008, když, jako odpověď na gruzínskou agresi, Rusko jednostranně uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetije, přestože to, s hlediska západního světa, bylo hrubým porušením vestfálského systému mezinárodních vztahů. Je třeba ale připomenout, že Západ nejednou prokázat svou dvojí tvář a hrabivost ve využívání tohoto systému. Postačí připomenout příklad Kosova a rozdělení Jugoslávie, nebo dokonce rozpad samého SSSR, kde obecně došlo k porušení zásady neporušitelnosti poválečných hranic v Evropě, potvrzených v Helsinkách roku 1975, a které se dnes snaží inkriminovat Rusku v případě Krymu.

Rusko jistě může v tomto případě apelovat na Helsinský protokol, podle kterého hranice SSSR procházela na západ od Lvova, Ivano-Frankovska a Ternopolu.

Je nicméně třeba chápat, že jakýkoli podobný krok – a jako první prohlášení v tomto procesu se nepochybně nabízí uznání DNR a LNR jako subjektů mezinárodního práva (byť třeba jen jednostranným uznáním Ruskou Federací) – takový krok způsobí hlubokou krizi celého vestfálského systému světa. Z níž bude nepochybně obviněno Rusko stejně, jako Napoleona nebo bolševiky mnohdy důvodně vinili z vývozu jejich revolucí. Ale bez toho, abychom dnes podrobili zpochybnění neporušitelnost vestfálského systému tím, že budeme trvat na uznání faktického, a nikoli vymyšleného „zákonitě-tradičního“ stavu věcí na Donbasu, bude Rusko stále v situaci prohrávajícího a dohánějícího, který se pokouší souborem nástrojů 17. století působit na chod událostí století jednadvacátého.

V každém případě, proces transformace státního zřízení, rozmývání národních států, probíhá v celém světě a Západ ho využívá ke svým cílům.

Bohužel, ukrajinská státnost, stejně jako státnost nezávislé Gruzie,  se staly pouhými loutkami v rukou Západu.

Zdroj: Alexej Anpilogov – Zavtra.ru

*) – Bohdan Chmelnický (1595-1657) – příslušník polsko-ukrajinské šlechty, vůdce kozáckého odporu vůči polsko-litevské nadvládě na Ukrajině, začal razit vlastní mince a prosazoval protipolskou diplomacii. Jeho tažení bylo provázeno krutým terorem. Důsledkem bylo uzavření tzv. Perejaslavské dohody, podle níž bylo území rozděleno mezi Moskevský stát a Polsko-litevský stát. Hranice šla přibližně podél toku řeky Dněpr a rozdělila Ukrajinu na tzv. „Levobřežní“ a „Pravobřežní“.