VRAŽDA NA HLAVNÍ TŘÍDĚ – Jiří Knopp


       Stanislav Stržínek odložil rozluštěný křížovkářský časopis, vstal, zívnul a protáhl se. Zároveň se podíval na nástěnné hodiny. Ukazovaly téměř půl třetí. Přistoupil k oknu a pozoroval liduprázdnou širokou, čtyřproudovou ulici. Všechna okna v protějších domech byla tmavá. Pouze vlevo, naproti blikala do omrzení neonová reklama – HERNA –  BAR,silueta nahaté slečny, NON STOP – LUCIE. V duchu bručel – tohleto nám tady byl čert dlužen. Heren neustále přibývalo. Nedávno jich napočítal šest.

   Takhle se to panu Stržínkovi stávalo často. Odpoledne si zdříml, zapomněl se včas probudit a pak v noci marně počítal ovečky. Spánek nepřicházel. Ještě jednou se podíval a když se ujistil, že je všude klid, poodstoupil, aby urovnal záclonu, když najednou zazněl výstřel a vzápětí za ním druhý i třetí. Znovu přitiskl nos k okenní tabuli a nastražil oči i uši. Z místa odkud výstřely zazněly, za pár minut prudce vyrazilo auto, přejelo široký bulvár a zmizelo, bůh ví kde. Starý pán se snažil rozpoznat alespoň barvu a typ auta, ale všechno se seběhlo tak rychle, že jediné čeho si všiml, bylo to, že auto bylo tmavé a že to auto jelo velmi rychlé.

   Právě si uvědomil, že by měl okamžitě zavolat na policii, když zaslechl rychlý dupot asi tří lidí. Vykláněl se, aby je zahlédl, ale utíkali podél domů a nebylo je vidět. Téměř se stoprocentní jistotou by mohl tvrdit, že utíkali dva muži a jedna žena. Rozeznal i několik výkřiků.

   -Kam utíkáte, volové?

   -Neřvi a běž.

   Důchodce Stržínek se došoural k telefonu a vytočil policii.

   -Haló, nevím, jestli o tom víte, ale tady na třídě maršála Koněva, totiž vono se to teď jmenuje jinak, ale…

   -My víme jak, tak povídejte, co se tam stalo?

   -Padly tři výstřely a potom odtamtať  odjelo auto a utekli tři lidi.

   -Řekl byste nám jméno a bydliště?

   -Stanislav Stržínek, generála Pattona 1124. Už jsem si vzpomněl na jméno té ulice. To byl nějakej americkej generál, co fackoval vojáky.

   Po tomto vzrušujícím hlášení mu vyschlo v krku. Otevřel si levného lahváče, zhluboka se napil a zapálil si cigaretu. Manželka ho kdysi donutila s kouřením přestat. Po její smrti znovu začal. Když mu někdo připomněl, že by kouřit neměl, jenom se smál.

   -Hele, ta moje nekouřila a umřela. Tak co, do hrobu má jít tělo zhuntovaný.

   Sotva si párkrát potáh, přejely dva policejní vozy a zastavily v místech, odkud zazněly výstřely. Stržínek byl nešťastný, z okna tam vidět nebylo, a aby se s francouzskou holí teď v noci belhal někam po chodníku, to se mu nechtělo. Potom přijela ambulance rychlé zdravotní pomoci a po nich pohřebák.

   -Hm, takže asi našli mrtvolu. Zřejmě to byla vražda. Teď půjde kriminálka do toho baru naproti a někoho pošlu také za mnou.

   Během několika minut se přesvědčil, že jeho úvahy byly správné. Zahlédl dvě postavy jak kráčejí ke vchodu do baru Lucie a potom si všiml, jak po chodníku kluše služební pes a za ním pádí psovod. Za pár minut zadrnčel domácí telefon.

X

   Doktor klečel u mrtvého a pokynul Kovářovi.

   -Šéfe, podívejte se, tři výstřely a všechny do jednoho místa – skoro žádnej rozptyl. To byl podle mě elitní střelec. Takhle střílejí sportovní střelci. Jo a ten mrtvej – to není žádný sociální případ. Koukněte se na ten oblek. Firma C+K, tam šijí jen ty největší celebrity, nebo zloději. A ty polobotky také nejsou od Vietnamců. To není jen tak někdo.

   -Vypadá na nějakého zazobance a smrt nastala asi kolem půl třetí- to souhlasí?

   -Jo, to odpovídá.

   -Pan fotograf má všechno?

   Fotograf se dusivě rozkašlal, ale dalo se vyrozumět, že má zavražděného ze všech pozic jak na digitálu, tak i na klasický fotomateriál. Hájek s  Kalábem referovali o tom, co se dozvěděli od barmana z blízkého podniku Lucie. Barman zavražděného poznal hned a uvedl, že tam byl s nějakou exkluzivní děvkou – jo tak ji nazval – a dvěma bodyguardy. Prý se vytratili asi po druhé hodině. Podle něho nejsou místní. Dohodli se, že barmana ještě jednou vyslechnou.

   -Chlapi, všechno exkluzivně, mám takový neblahý dojem, že tenhle případ bude dokončovat někdo úplně jiný, než my.

   Kovář odcházel za panem Stržínkem, který volal na policii o střelbě na ulici a cestou si srovnával dosud zjištěné údaje. Zastřelený, zavražděný, možná popravený, nebyl zřejmě místní, pravděpodobně patřil mezi ty, kteří svůj majetek nabyli způsobem ne zcela legálním. Vrah mu zřejmě sebral doklady a peníze proto, aby nemohl být ihned identifikován. Nechal mu hodinky, prsten a zlatý řetěz. Rozhodně to nevypadá na loupežnou vraždu, nebo náhodnou vraždu, která by mohla vzniknout po nějaké hádce.

   Pan Stržínek přijal kriminalistu s úsměvem, což nebylo zcela normální, vzhledem k tomu, že bylo právě půl páté ráno.

   -Omlouvám se vám, ale každá stopa rychle chladne, takže my musíme být rychlí. Byl zabit člověk. Děkuji vám, že jste nám zatelefonoval, co jste viděl a slyšel. Já bych se vás rád zeptal na váš dojem – myslíte si, že ty rány vystřelil jeden člověk?

   -Když dojem, tak dojem, vůbec mě nenapadlo, že by jich střílelo víc. Víte, ty rány šli tak za sebou, no, řekl bych tak rytmicky, přestávky mezi ranami byly stejně dlouhé. Něco o tom vím, byl jsem voják z povolání. Když o tom přemýšlím, střelec musel na toho chlápka čekat, jinak by takhle nemohl střílet. Myslím, kdyby za ním utíkal, nebo se prali…

-A jaká doba uplynula od té střelby k odjezdu toho auta?

-Určitě to bylo několik minut, ale kolik přesně, to neodhadnu…

  -Pane Stržínku, musím vám říci, že vaše úvahy jsou velmi, no – profesionální. Tak já se vás ještě zeptám na ty lidi, kteří od toho místa utíkali.

   -Opět to bude dojem. Víte, nezačali utíkat hned po těch výstřelech. Připadalo mi, že se stali náhodnými svědky té  vraždy, počkali, až vrah zmizí a teprve potom se dali na útěk. Zřejmě se báli, že by z toho měli nějaký průšvih. Směrem, kterým běželi, se nachází vysokoškolská kolej, mohli to být studenti.  Tipoval bych – dva kluci a jedna dívka.

  -Ještě jednu otázku bych měl. To auto co odjelo, nemohl byste k němu říci něco bližšího?

   -Určitě nebylo bílé, žluté nebo stříbrné. Muselo být tmavé, ale jestli bylo černé, nebo tmavě modré, to opravdu nevím. Nejsem žádný fanda do aut, ale rozhodně to bylo auto delší, nemělo useknutý zadek a mělo asi kouřová skla. Ale co jsem obdivoval, to bylo úžasné zrychlení a bez nějakého zvláštního řevu motoru. Můj vnuk by řekl, že to bylo pořádný dělo. Auto bylo ke mně bokem, espézetku jsem tedy ani nezahlídl.

   Kriminální rada Kovář panu Stržínkovi poděkoval za pomoc při pátrání.

   -Kdybyste si ještě na něco vzpomněl, tak mi, prosím, zavolejte.

    Vrátil se k výpovědi barmana. Podle ní zavražděný přišel do baru s dámou a dvěma chlapíky, zřejmě bodyguardi. Z baru odešli všichni společně k zaparkovanému autu. Vrah zastřelil chlápka, na kterého čekal, ta žena s bodyguardama nasedla do auta a z místa vraždy odjeli. To by ale znamenalo, že všechno bylo připraveno a jediný kdo nevěděl co se bude dít, byl ten zavražděný. Kovář si povzdechl – takže zbývá pouze najít vraha, tu dámičku a ty chlápky. Jo a identifikovat mrtvolu.

-Tak to už bude jenom taková brnkačka.

Kovář se hořce usmál – jo, brnkačka… Přemýšlel, koho pošle hledat ten prchající trojlístek, nakonec se rozhodl pro Hájka s Kalábem, ale moc si od toho nesliboval.

X

   V baru Lucie už bylo téměř prázdno. Unylá zpěvačka otráveně pokuřovala a dopíjela kolu. Barman uklízel pult a myl sklo.

   -Pánové, my končíme, za chvíli je ráno.

   -My vám tržbu zvedat nebudeme. Potřebujeme jen zodpovědět pár otázek.

   Každý kriminalista si vybral jednoho z přítomných. Hájek se přitočil ke zpěvačce a představil se jí.  Načančaná blondýna se na něho usmála.

    -Linková, Jana Linková.

   -Víte co se tady stalo před vaším podnikem?

   -Prý byl zastřelen jeden náš host. Seděl támhle u toho stolku. Ti dva pánové, co byli s ním, dělali všechno možné, aby mu tu krasotinku připravili do postele. Musel to být nějaký pracháč.

   -Už jste ho tady někdy viděla?

   -Ne, nikdy, ani tu jeho ochranku.

   -A co tu krasotinku?

   -Tu jsem poznala. V soutěži miss se loni dostala do finálové dvanáctky. Výš se však nevyšplhala. Je určitě tady z našeho kraje, ale její jméno si už nepamatuji. Jen její soutěžní číslo 9.

   -Tak vám slečno Linková děkuji.  Jo a hezky zpíváte.

   -Vždyť jste mě neslyšel…

   -Až nebudu ve službě, tak si vás přijdu poslechnout.

x

    Výpověď zpěvačky je posunula o pořádný krok kupředu. Nebyl problém zjistit jméno soutěžící dámy s  číslem 9 o královnu krásy a vyhledat ji. Těžko říci, zda jí lépe vyhovovalo studio porno filmů, nebo výslech na kriminálním oddělení. Jisté však bylo, že si moc dlouho nevydržela hrát na „já nic, já muzikant“ a po pár minutách vyklopila všechno co věděla. Měla smůlu, kdyby v té soutěži měla nějakého bohatého sponzora, mohla nosit na hlavě jednu z korunek a nemusela se živit natáčením pornokazet a asistováním u vraždy.

   Slečna Leona Kosinová byla najatá na večer a noc s mužem, o kterém jí řekli, že je to zazobanec, který nehledí na nějaký ten litr. Tučnou zálohu dostala předem.

   -Co jste od takové nabídky očekávala?

   -Očekávala jsem navázání přátelství s mužem, který by mě pomohl proniknout do lepší společnosti, získat kontakty na lidi, kteří by mě doporučili, abych mohla získat lepší postavení v  branži … Bez toho to nejde. To už jsem se přesvědčila.

   -A jak ten večer probíhal?

   -Celkem podle očekávání, pan Tomáš  Drastík  byl hezký, příjemný společník, vypadalo to, že se mu líbím, všechno bylo na dobré cestě. Naznačil mi, že by se mnou chtěl být sám a že to jeho hoši zařídí. Nebyla jsem proti. Vyšli jsme z podniku k zaparkovanému autu, on si zapálil cigaretu a ti jeho hoši mě zavedli do bytu v pátém patře a řekli, že pan Drastík hned přijde za mnou.

   -Kolik bylo hodin?

   -Něco po druhé hodině.

   -Co se dělo potom?

   -Neuplynula ani čtvrthodinka, stačila jsem si pouze odložit,

když do bytu vpadli znovu ti dva. Řekli, že musíme rychle pryč, že pan Drastík byl zastřelen. Seběhli jsme k autu, jeden z těch dvou sedl za volant a jel jako šílenec. Bylo na nich vidět, že mají strach, ale z čeho, to nevím. Ten, co neřídil, mi řekl, abych na dnešní den a noc zapomněla, abych nikomu nic neříkala. Ptala jsem se ho, co se stalo, ale odpověděl mi, že je lepší nic nevědět.

     -Kdo myslíte, že ho zavraždil? Ti dva?

  -Myslím si, že ne.

  -Kde bychom je mohli najít?

   -To nevím, fakt nevím. Neznám je, neznám jejich jména, nevím odkud jsou.

   -Ale bojíte se jich, že?

   -Ano, bojím, oni mě znají a ví kde mě mají hledat.

   -Potřebujeme od vás pouze jejich popis a spolupráci s našim technikem. Vzpomenete si, jak vypadají a on jejich portréty zhotoví. Jistě to znáte z detektivních filmů.

   -A oni si mě najdou a zabijou mě. To také znám z filmů.

   -Ale slečno, my vás neprozradíme. Nemějte obavy. Jste pod naší ochranou.

X

   Vyhledat na koleji dva studenty a jednu studentku nebyl pro kriminalisty žádný problém a výpověď slečny Kánské svědčil o jejím dobrém pozorovacím talentu.

   -Šli jsme z diskotéky a najednou blízko nás padly tři výstřely. Zahlédla jsem člověka, jak se skácel k zemi. Dva chlápkové, co stáli vedle něho někam běželi a kluci řekli, že bysme se měli zdejchnout. Chvíli jsme čekali a když pak odjelo to auto, dali jsme se na útěk.

   -Kdo s tím autem odjel?

   -To nevím, byli jsme přikrčení, aby na nás nebylo vidět.

      Rudolf Huml a Jarda Soukal se objevili až po čtrnácti dnech. Byli u ledu, než se na smrt Tomáše Drastíka trochu pozapomene. Ke kladům slečny Rebeky patřilo i to, že měla velmi kvalitní pozorovací talent. Podobu těch dvou chlapíků trefila parádně.

   Když je naši hoši zatýkali, měli největší starost o to, kdo je prásknul. Že by Tomáše Drastíka zastřelili, to rezolutně popírali.  Od samého začátku jsme se domnívali, že ten, kdo  Drastíka zastřelil, musel být výtečný střelec. Předpokládali jsme, že by to mohl být sportovní střelec. Možná už starší, který již není členem nějakého sportovního družstva. Vražednou zbraň jsme nenašli, ale věděli jsme, že střely, které vnikly do těla zavražděného, se používají do určitého typu sportovní pistole. Ale proč volili takovou nápadnou zbraň?

   Potom nastal okamžik, který jsem rovněž předpokládal. Vyšetřování od nás převzalo zvláštní oddělení ministerstva vnitra. Poděkovali nám za dobrou práci.

   -Pánové, případ byste jistě brzy uzavřeli sami, ale my jsme tuhle sebranku sledovali už víc jak půl roku.

   Později jsme se dozvěděli jak byl případ uzavřen.

Tomáš Drastík nebyl největší ryba v gangu, ale ryba, která překážela. Jeho smrt byla normální poprava, vrah byl vlastně jeho katem. Byl to bývalý přeborník ve střelbě, využil zmatků po sametové revoluci a pistoli, která patřila klubu, si ulil pro sebe. Chtěl si střelbou přivydělat nějaké peníze. Za střelbu do terčů se však neplatí. Štěstí mu ta pistole nepřinesla, ale deset let za mřížemi. Při procesu s tímto gangem však byly vyneseny mnohem větší tresty.

      Tyhle vraždy, kolem kterých se točí milióny, kde se jedná o velké daňové podvody, ty se objasňují velmi těžko. Důchodce pan Stržínek, ten chytrý a přemýšlivý důchodce, který nám dal avízo, že byl spáchán zločin, by se asi divil, kdyby zjistil, do čeho se to připletl. A co ta Leona Kosinová – už se viděla v náruči bohatého sponzora a potom takový kotrmelec. Chudinka blondýnka…

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na VRAŽDA NA HLAVNÍ TŘÍDĚ – Jiří Knopp

  1. strejda napsal:

    Pěkné, pomalu mně to „chytlo“ a když jsem byl na správné notě tak přišel závěr. Stručný a banální. Asi nemohl být jiný, ale nakonec to vypadá poněkud nedodělané. Podotýkám že jsem primitiv, jednoduchý technik, a mám rád ve všem jasno. Pro mně toho na fantasii nesmí zůstat příliš moc.

  2. kchodl napsal:

    Krásně Vám to píše, máte k tomu velké nadání.
    Samozřejmě, povídka může působit trochu nedodělaně, jde to různě doplnit a rozvést. Na moje gusto je to příliš prvoplánové.

    Například alternativní závěr:

    Večer po telefonátu kriminálního rady Kováře, ve velmi dobré náladě, usedl pan Stržínek ke svému antikvárnímu psacímu stolu s roletou, odsunul ji a jal se čistit svou vysoce přesnou poloautomatickou sportovní malorážku s 18-ti palcovou těžkou hlavní.

    Získal ji ilegálně pár let po převratu, když coby nezaměstnaný bývalý voják, po redukci armády, pomáhal kamarádovi vyklízet staré sklepy a byty po zemřelých osamělých důchodcích. Světelný puškohled se zvýšeným kontrastem pro noční střelbu, s montáží na rybinu, koupil anonymně na inzerát, pěkně za hotové z ruky do ruky.

    Irena, jeho vnučka, před třemi lety doplatila na svou krásu a důvěřivost, slušnost a jemnost, když ji její bohatý mafiánský milenec navykl na kokain a pervitin. Už rok po její smrti měl pan Stržínek neměnný noční program: vysedával ve vikýři domu s výhledem na noční bar a čekal na svůj cíl.

    Vysoce účinný tlumič, který si vyrobil, nechtěl použít přímo na střelbu – protože to by mohlo odvrátit pozornost policie nežádoucím směrem – nicméně se velmi hodil k utajeným zkušebním výstřelům, když si pan Stržínek kalibroval puškohled přesně na danou vzdálenost a převýšení.
    Střelbu s tlumičem i bez si vyzkoušel dostatečně v lomu za městem; věděl, že při použití podzvukových nábojů je rozdíl v přesnosti a dráze střel s tlumičem a bez něj neznatelný.

    Vzdálenost parkoviště u baru od vikýře byla přesně 42 a půl metru, tedy dostatečně pro ubohý výkon sportovního malorážkového náboje .22LR – nic silnějšího na Drastíka nepotřeboval. Navíc dobře věděl, že Tomáš Drastík je natolik bohorovný, že neprůstřelnou vestu určitě nenosí. Stejně jako že nenosí peněženku ani doklady ani peníze, když jde se svými bodyguardy – tedy není nic, co by mohlo střely nepříznivě zpomalit nebo zachytit.

    Vzhledem ke slabému náboji mohl mířit na hlavu nebo srdce – zvolil po dlouhé úvaze srdce, protože malorážkový náboj by se na danou vzdálenost mohl při špatném úhlu od lebky odrazit. Věděl, že rozptyl v cíli bude do tří centimetrů, pokud udrží vnitřní klid, ačkoliv na člověka ještě nikdy nestřílel. Z rozhovorů se svým občasným známým, patologem, zjistil, že pro jistou smrt budou dvě střely asi stačit, ale třetí ránu se rozhodl přidat coby faktor jistoty. Výše jít nechtěl, protože by si někdo mohl všimnout, odkud se střílí.

    Po dlouhém plánování a tréningu, kdy si projektoval všechny možné situace, nacvičoval dialogy s policií a všechny myslitelné situace, všechno vyšlo. Cítil velké upokojení a klid. Celoživotní profese štábního důstojníka, zkušenosti s plánováním operací, se zúročily.

    Pan Stržínek se nepřítomně pousmál, když si vzpomněl, jak si nepřítomnost peněženky a dokladů policie iniciativně vysvětlila, uložil svou pušku do zeleného neprodyšného obalu a zavěsil ji do šatníku za falešnou zadní stěnu.

    Ještě si musí vyžehlit sváteční bílou košili a kalhoty, aby zítra nenesl květiny Ireně na hřbitov zmačkaný jako nějaký šupák, pomyslel si.

    • strejda napsal:

      Tím zmačkaným habitusem jste mně připomněl poručíka Columba. Ten podle jednoho komentáře vypadal jako rozestlaná postel. Ovšem ten by Stržínka dostal. Už od prvního pohledu by ho podezíral.

      • kchodl napsal:

        Přesně tak, proto mám ještě druhý konec, následující:

        Kriminální rada Kovář, od té doby, co se rozvedl, nerad chodil po nocích do barů a veselých podniků pro pány – bál se, aby někde neuvízl – a flámování a děvkaření se mu nezalíbilo.

        Ale po večerním telefonátu tomu důchodci Stržínkovi neměl doma stání, tak se vydal navštívit svůj kontakt, totiž profesionální slečnu, která mu pozadí obchodů zavražděného Drastíka před pár dny nastínila, byla totiž před lety jeho milenkou. Vyšoupla ji až nová favoritka, jakási Irena.

        Kovář byl velmi dobrý kriminalista, měl široké kulturní zájmy a duševní hloubku, které by v otupělém policajtovi asi nikdo nehledal. Otevřenou mysl, takže často nalézal řešení, která se mu ani trochu nelíbila.

        První zajímavou věcí, nezapadající do obrazu, byly zaprášené pantofle toho důchodce – ačkoliv v bytě bylo úzkostlivě uklizeno, jak se dalo čekat od bývalého vojáka – profese se nedala utajit, od prvního pohledu ho Kovář ohodnotil jako zelenou gumu, profesionálního důstojníka. Artefakty v bytě, fotografie na stěnách tento dojem potvrdily. Kam ten dědula po nocích chodí v pantoflích ? Že by to byl prasák a poslouchal v noci mladší sousedy, jak souloží ? Na to nevypadal.

        Další varovné světlo bliklo, když si vyslechl Stržínkův hovor na 158. Že by si důstojník armády nepamatoval Pattona a říkal o něm „prý to byl americký generál, který fackoval vojáky“. Blbost. Dědek hraje nějakou roli – a přehrává, což se amatérům stává často.

        Podezření získalo jasný rozměr, když si nechal prověřit všechny svědky, zadržené a mrtvého do sedmého kolene, poptal se bonzáků a obešel svoje informátory. Brzy začal hledat onu Irenu – a našel. Dědkova oblíbená vnučka, ach jo. Bylo to nechutně jasné.
        Žádná mafie, peníze, miliony, politika, ale osobní záležitost. Pomsta.

        Pak to už bylo jednoduché, stačilo zajít na půdu v daném domě. Hned uviděl vyleštěnou, uchozenou cestičku po prknech podlahy k vikýři. Aha, tak tedy odtud se střílelo. Pán tady zřejmě číhal každou noc.

        Před složitými morálními dilematy, než se otráveně dokopal k vypsání žádosti k domovní prohlídce u starého pána, Kováře zachránila vyšší moc – případ mu odebrala vyšší instance a pachatel byl záhy nalezen v profesionálním zločinci a dosud nepotrestaném nájemném vrahovi. Kovářovi se ohromně ulevilo. Nějaká spravedlnost přece jen někdy existuje.

        „Hele, Emo, tady máš, kup si kabelku“, řekl a dal své známé prostitutce pětilitr, část svého podílu od majitele herny, který dovedl ocenit, že po vraždě klienta neobrátili podnik vzhůru nohama. Vlastně to byly Drastíkovy peníze, něco té holce ten hajzl určitě také dlužil.

        • strejda napsal:

          Perfektní, tak by to Columbo vyřešil. Ty zaprášené pantofle jsou skvělé. ale čeká Vás třetí konec, ten Kajínkův. I když, pravda, to je již jen detail. dva, tři řádky. Jen, jak se do toho zamotal. 🙂 když byl profík.

          • kchodl napsal:

            🙂
            Také mě to napadlo, ale nemám rád policejní křiváky. Nahodil bych tu další verzi s policejními vrahy, ale to by bylo v rozporu s tou dědkovskou verzí.
            Nicméně musím říci, že v reálném životě by ta policejní verze byla mnohem pravděpodobnější.

            Nakonec jako u toho Kájínka, že.

    • blbíš napsal:

      pfuj, kchodle, zase zbraně !!!
      P.S.
      . . jen tak mimochodem, jak bych měl postupovat, abych i já se mohl dostat ke zbrani, která by mi umožnila jedním výstřelem odvrátit touhu o integraci asi tak 25 až 29 soudruhů z Afriky

      • kchodl napsal:

        Atomovku legálně nezískáte, bohužel. Ani pár kilo trhaviny nebo granátomet či minomet, což by na 25-29 sluníčkových černých lidiček určitě také stačilo, pokud trváte na jednom jediném výstřelu či výbuchu.🙂

        Pokud chcete střelnou zbraň, stačí být zdravotně a mentálně způsobilý, netrestaný a spolehlivý ve smyslu zákona o zbraních a střelivu. Udělat zkoušky na zbrojní průkaz, což stojí pokud pamatuji asi litr bez školení, plus možná budete muset přetrpět trapárnu jménem psychologický profil, pokud máte sluníčkového obvoďáka nepřejícího ozbrojování slušných lidí, což není zadarmo. Někde jsou agilní poldové, kteří budou obcházet Vaše sousedy a vyděsí je k smrti, že budou mít vedle sebe pistolníka, někde otravují dokonce i v zaměstnání. Záleží jak kde, idiotů je prostě plno.

        Důležité je, že na zbraň máte právo, pokud splníte podmínky, takže pokud řeknou poldové ne – bez jednoznačných zákonem vyjmenovaných důvodů, soud musí říci ano.

        Následně důrazně doporučuji chodit do nějakého střeleckého klubu, vyslechnout všechny hrůzné právní přednášky o důsledcích nutné obrany a jednání v nouzi v ČR, nejméně rok nebo déle zbraň nosit bez nábojů jen s cvičným střelivem naprosto všude, kde je to povoleno, projektovat si situace, kdy by mohlo k něčemu dojít. Naučit se obcházet konflikty a nevměšovat se do cizích věcí, nehrát si na kovboje ani šerifa. Také samozřejmě zcela ukončit pití alkoholu případně požívání dalších drog – chlastat jedině když máte klid v duši a zbraň v trezoru.

        Chce to prostě určitou duševní hygienu.

        Také je důležité zbraň zabezpečit doma, na pracovišti, v autě, … může se stát mnoho hrozných neštěstí – třeba s dětmi a všetečnými zvědavými příbuznými. Nebo Vás může někdo vykrást, když budete na dovolené – v případě delší nepřítomnosti je dobré využít trezor ve střeleckém klubu nebo bankovní schránku, pokud to smlouva dovoluje (většinou ne).

        Prostě je to velmi složité a velmi velmi velmi zodpovědné.

        • kchodl napsal:

          Aby to bylo úplné – což doufám každého zájemce o vyzbrojení palnou zbraní donutí pohlédnout pravdě přímo do očí – musím dodat ještě pár důležitých věcí.

          Předně, pokud máte v rodině nebo společné domácnosti někoho na hraně, například psychicky nemocného – nemusí být přímo pacientka psychiatrie nebo psychotička, stačí afektivní porucha či kriminální minulost, morální bezskrupulóznost nebo lehký alkoholismus, hysterie, cholerická konfliktní povaha, narkomanie legální (prášky) či nelegální (drogy), … pak zbraň je obrovské riziko, protože nikdy nemůžete s klidným svědomím zaručit, že člen Vaší domácnosti neuvidí Vaše heslo k trezoru a neukradne Vám klíč, až budete ležet ve vaně nebo usnete na pět minut na kanapi s kvérem po boku. Vezme Vám to a průser je hotov.

          Samozřejmě, pokud máte doma nůž, baseballovou hůlku nebo sekeru, je to podobné – jenže to justice vnímá úplně jinak. Proti ozbrojení normálních lidí střelnými zbraněmi jsou zkrátka extrémně vysazení.

          To samé v zaměstnání nebo Vaší vlastní firmě. V restauraci. Ve sportovním klubu. Prostě všude, kde se lidé dozví, že nosíte zbraň, musíte dávat pozor, protože dříve nebo později nějakého idiota napadne, že Vám to vezme. Protože to viděl v nějakém vypatlaném filmu a jednou se přiožere, zfetne prášky nebo drogami a zkusí to.

          Stejně tak musíte počítat s vlastním selháním. Může se stát, že vyhodnotíte špatně nějakou situaci, vytáhnete zbraň – to většinou stačí na odstrašení útočníka, ale pak může následovat žaloba. Nebo vystřelíte a možná zabijete nebo někoho zraníte. Počítejte s tím.

          To znamená, jednak mít na odděleném účtu, který Vám nikdo nezablokuje, dost peněz na právní pomoc, vybudované vztahy – třeba mít vlastního právníka a kontakty na policejní a justiční složky.

          I když uděláte vše správně podle zákonů, stejně Vás většinou v první fázi obviní z napadení případně z vraždy nebo alespoň zabití. To nic neznamená, prostě zkurvený státní zástupce v první linii chce, spolu s právníky a celým systémem znalců, psychologů, … svou libru masa. Jde jen o peníze a místní politiku.

          Nicméně, může se velmi dobře stát, že když si pomocí střelné zbraně zachráníte život nebo ho zachráníte někomu jinému, pobudete si třeba rok ve vazbě. Je to určitě lepší než být mtrvý nebo zmrzačený – nebo někdo Váš blízký – ale fajn to určitě není.

          Můžete se přitom kochat nadějí, někdy marnou, že Vás soud vyšší instance osvobodí a uzná to vše jako legální nutnou obranu či jednání v nouzi. A možná dostanete i nějakou finanční kompenzaci.

          Ale většinou to tak nedopadne. Ale pořád je to lepší než být mrtvý či zmrzačený.

          Takže je třeba počítat s dalšími konsekvencemi: Máte hypotéku ? Leasingy ? Firmu, která se bez Vás neobejde nebo Vás společníci či akcionáři okamžitě okradou, pokud nebudete v akci ? Seberou vaší rodině barák a vystěhují je na ulici ? Budou Vás dalších 20 let honit exekutoři ?

          S tím vším je prostě nutné počítat. Také s pomstou útočníků a jejich rodin, pokud to pro Vás dobře dopadne. Často je pak nutné se přestěhovat a změnit jméno.

          To vše je samozřejmě pořád lepší než být mrtvý, i když to zní asi hrozně.

  3. blbíš napsal:

    dík za vyčerpávající informaci
    . . . tušil jsem to, jdu raději uříznout vítací ratolest a doufat, hlavně doufat . . .

  4. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    Vlastně mi šlo pouze o to napsat co takový pan Stržínek všechno může zaslechnout,když nemůže usnout a umí poslouchat.Nejraději bych byl,kdyby se to vůbec nestalo a pan Stržínek si to všechno vymyslel…

    • kchodl napsal:

      No nevím, nelíbilo se mi, že líčíte pana Stržínka jako nějakého poloidiota, který – ač armádní důstojník – nemá ponětí o generálu Pattonovi, než že „prý fackoval vojáky“ a dokonce si na jeho jméno nemůže vzpomenout, i když je po něm pojmenovaná ulice, ve které léta bydlí. To je prostě extrémně nepravděpodobné, až pitomé. Armádní důstojníci vysloužilci ČSLA nejsou takoví idioti – jsou to zelené gumy, ale idioti málokdy. Hodně z nich má skutečnou vysokou školu (ne práva ze z Plzně, ani UJAK Praha následovaný magisterským titulem na VŠFS Praha) a zkušenosti s lidmi.

      Připomíná mi to líčení důchodců v nějakém debilním televizním seriálu – bacha na to, staří lidé jsou velmi chytří a zkušení. Často si dělají z mladších jen legraci a hrají idioty, zcela záměrně.

      Proto jsem z toho Vašeho přiblblého dědka udělal morálního hrdinu a mstitele. Chlapa, který dosáhne svého.

      A z detektiva moderního Philla Marlowa, drsného, poctivého v rámci možností, ale spravedlivého a pochybujícího, hluboce lidského.

      Také jste to mohl rozvinout úplně jinam – třeba že Stržínek je vyplašený z televizního oblbovadla a otrávený psychotickými prášky od svého lékaře a traviče důchodců – lékárníka – a spletl si startování motorky s výstřely, čímž v dobrém úmyslu způsobil katastrofu, protože přijelo místní Městapo, které smrtelně postřelilo studenta, utíkajícího na kolej, jelikož se blížila zavírací hodina, kdy by se už přes vrátnici nedostal do postele. Prostě ho Městapáci považovali, i s utíkajícími holkami vedle něj, za zločince který utíká od ohlášené střelby. I takovou věc jsem totiž nedávno viděl v policejní svodce, přesně taková věc se opravdu stala, až na to, že Městapo zavolala ožralá, práškama zfetovaná zlá babizna.

      Městapáci jsou totiž výkvět lidstva, střelné zbraně nosí i takové typy, kteří by normálně coby úplní civilové zbraň nikdy nedostali. Například, kolik je to let, kdy dva takoví psychopati stříleli mezi lidmi na pěší zóně v Praze dole na Můstku, v době největšího zaplnění chodníků, prostě po domnělém kapsáři, který udělal tu chybu, že kamsi spěchal a utíkal. Že nikoho kolemjdoucího nezastřelili, to byl důkaz existence dobrotivé Špagetové bestie (JHW, Nejvyšší jsoucno, …).

      Jinak díky za inspiraci.

    • strejda napsal:

      Ó, neberte to tak. Povídka vzbudila docela zajímavou diskusi a to je velké plus. A tak i kriminálních příbězích pokračujte. Je to v dnešní přepolitizované době balzám na duši. Jako fotografie paní Katy.

  5. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    Pan Stržínek fakt nebyl žádný hňup, ale nelíbilo se mu, že mu někdo vyměnil starého, dobrého Koněva za toho amerického generála, který mu nebyl sympatický.

    • kchodl napsal:

      🙂

    • strejda napsal:

      Velice dobře mu rozumím, občas také používám podobné výrazivo. Je to svým způsobem osvěžující. A pak, musí se znát více než pouhé jméno.

Komentáře nejsou povoleny.