Sto deset let od narození Jiřího Voskovce

 Jiří Voskovec (19.6. 1905 – 1.7. 1981) byl s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem motorem a po deset let vlastníkem Osvobozeného divadla. To bylo původně založeno Jindřichem Honzlem, Jiřím Frejkou a E.F. Burianem.

 Na rozdíl od Wericha, je Voskovec českému publiku v podstatě málo známý. Pamětníci Osvobozeného divadla vymřeli, jejich písně se nehrají a divadelní tvorba sama příliš nepřipomíná, protože celé divadlo bylo na náš současný vkus příliš levicové.

 Voskovec byl po emigraci do Francie a následně do USA považován za nepřítele státu. Zejména proto, že se angažoval ve Svobodné Evropě. Byl tedy v mediální klatbě, ale ta v podstatě polevila, když se Werich začal hrát na konci padesátých let hry Osvobozeného divadla. V šedesátých letech se vrátil do povědomí rozhovorem s Karlem Kynclem a knihou Klobouk ve křoví. Dostal nabídku na režírování v Činoherním klubu, ale tu nemohl z ekonomických důvodů přijmout. Ačkoli jeho rozhovor s Werichem nazvaný Relativně vzato (1977) nebyl oficiálně v Československu vydán (důkaz blbosti, protože v něm nebylo nic proti ničemu) jeho kopii měl kdekdo.

 Hvězda V+W uvadla po roce 1968, protože Werich se postavil za Dubčeka a teprve v roce 1977 se objevil v televisi ve známém setkání s Horníčkem a Suchým v Lucerně.

 Po roce 1989 se o Osvobozeném divadle a V+W v mediích příliš nemluvilo. Oba již byli v hereckém nebi, jejich prvorepubliková tvorba byla příliš levicová a Werichovi přitížil podpis Anticharty. Motto Balady z hadrů „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“ bylo v novém režimu nepřípadné.

 Voskovec v roce 1948 získal místo jako filmový expert UNESCO v Paříži a posléze emigroval do Spojených států. Pro emigraci měl několik důvodů. Jeho manželka, Američanka Anne Gerlette, v Praze nechtěla žít, s Werichem nedokázali obnovit autorskou spolupráci a podle dobové kritiky neuspěl ani s režijním pokusem v Narodním divadle (Thorton Wilder, Jen o chlup, 1947).

 Současná propaganda jeho značně složitou osobní situaci zkondensovala do věty: „Do emigrace jej nadobro vyhnalo vítězství komunistické strany (v roce 1948).“

 Co na tom, že Voskovec sám tvrdil, že se k odchodu z Československa rozhodl již v létě 1947.

Voskovec už nechtěl hrát, chtěl režírovat a být producentem, což se mu částečně podařilo, když se svou ženou založil Americké divadlo v Paříži.

 Jeho návrat do USA byl komplikován udáním katolického kněze Chudoby, který Voskovce označil za komunistu. Díky tomu byl při vstupu do USA zadržen imigračními úředníky a dalších 11 měsíců strávil na Ellisově ostrově.

 Tuto episodu jeho života zachycuje první díl korespondence V+W. Z přepisu výslechů vyplývá, že se k němu americké úřady chovaly velice korektně a že si vlastní situaci zkomplikoval sám.  Vynesl kartu svrchovaného odporu ke komunistickému režimu, aby v zápětí nedokázal přebít trumf v podobě otázky, jak je možné, že mu nenáviděný režim umožnil odjet do Paříže.

 Voskovcovi tehdy pomohl ministr zahraničí Vlado Clementis a dávný přítel V+W Adolf Hoffmeister.  Zvláště styky s druhým jmenovaným se Američanům zdály podezřelé, protože tam šlo o dlouholetý vztah s komunistou.

 Voskovec se v podstatě dostal do situace, kdy stejně jako Petr, zapírající před mocí Ježíše, tvrdil, že Hoffmeistera vlastně ani nezná.

 Hoffmeister ovšem strávil s V+W dosti dlouhou dobu v Americe ve společné domácnosti, když se tam za nimi dosti složitě dostal z Francie do USA. Když byl ve francouzském vězení a hrozilo jeho vydání Němcům, podnikla Werichova manželka Zdenka zdánlivě předem ztracenou akci: napsala manželce presidenta Roosevelta, že hledá pomoc pro kamaráda. A ona pomohla.

 Voskovec si musel nasypat hodně popela na hlavu, když psal dopis Ferdinandu Peroutkovi v němž téhož přesvědčoval, že nebyl nikdy komunista.

 O Voskovcovi, jako člověku toho příliš nevíme. Určitý pohled do jeho soukromí přináší trojdílná korespondence s Werichem.

 Popírání vlastní minulosti, které lze chápat jako pragmatický tah, odrážející další možné útoky v období Mccarthyho honu na čarodějnice, vedlo mimo jiné k odsouzení Werichova Císařova pekaře a Pekařova císaře (aniž film viděl) i vlastní hry. Mluví třeba o zasrané Baladě z hadrů. Werich mu na to píše „Jiříku, neser na své dílo z úhlopříčky“, tedy „nepoužívej Broadway jako měřítko“.

 Voskovec byl nepochybně složitá osobnost, na níž doléhal jak ústup ze slávy, tak nedostatek (finančního) uznání v USA a v neposlední řadě ekonomické i rodinné problémy. Z jeho dopisů vyplývá, že na dálku neměl rád Horníčka ani Suchého i když je poději vzal na milost.

 Celkem paradoxně, Voskovec žil ve „svobodné zemi“, v níž nemohl dělat, co chtěl, kdežto Werich na tom byl v „nesvobodě“ takměř opačně. Musel samozřejmě často bojovat s blbostí, ale ta je jak známo universální.