Sto deset let od narození Jiřího Voskovce


 Jiří Voskovec (19.6. 1905 – 1.7. 1981) byl s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem motorem a po deset let vlastníkem Osvobozeného divadla. To bylo původně založeno Jindřichem Honzlem, Jiřím Frejkou a E.F. Burianem.

 Na rozdíl od Wericha, je Voskovec českému publiku v podstatě málo známý. Pamětníci Osvobozeného divadla vymřeli, jejich písně se nehrají a divadelní tvorba sama příliš nepřipomíná, protože celé divadlo bylo na náš současný vkus příliš levicové.

 Voskovec byl po emigraci do Francie a následně do USA považován za nepřítele státu. Zejména proto, že se angažoval ve Svobodné Evropě. Byl tedy v mediální klatbě, ale ta v podstatě polevila, když se Werich začal hrát na konci padesátých let hry Osvobozeného divadla. V šedesátých letech se vrátil do povědomí rozhovorem s Karlem Kynclem a knihou Klobouk ve křoví. Dostal nabídku na režírování v Činoherním klubu, ale tu nemohl z ekonomických důvodů přijmout. Ačkoli jeho rozhovor s Werichem nazvaný Relativně vzato (1977) nebyl oficiálně v Československu vydán (důkaz blbosti, protože v něm nebylo nic proti ničemu) jeho kopii měl kdekdo.

 Hvězda V+W uvadla po roce 1968, protože Werich se postavil za Dubčeka a teprve v roce 1977 se objevil v televisi ve známém setkání s Horníčkem a Suchým v Lucerně.

 Po roce 1989 se o Osvobozeném divadle a V+W v mediích příliš nemluvilo. Oba již byli v hereckém nebi, jejich prvorepubliková tvorba byla příliš levicová a Werichovi přitížil podpis Anticharty. Motto Balady z hadrů „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“ bylo v novém režimu nepřípadné.

 Voskovec v roce 1948 získal místo jako filmový expert UNESCO v Paříži a posléze emigroval do Spojených států. Pro emigraci měl několik důvodů. Jeho manželka, Američanka Anne Gerlette, v Praze nechtěla žít, s Werichem nedokázali obnovit autorskou spolupráci a podle dobové kritiky neuspěl ani s režijním pokusem v Narodním divadle (Thorton Wilder, Jen o chlup, 1947).

 Současná propaganda jeho značně složitou osobní situaci zkondensovala do věty: „Do emigrace jej nadobro vyhnalo vítězství komunistické strany (v roce 1948).“

 Co na tom, že Voskovec sám tvrdil, že se k odchodu z Československa rozhodl již v létě 1947.

Voskovec už nechtěl hrát, chtěl režírovat a být producentem, což se mu částečně podařilo, když se svou ženou založil Americké divadlo v Paříži.

 Jeho návrat do USA byl komplikován udáním katolického kněze Chudoby, který Voskovce označil za komunistu. Díky tomu byl při vstupu do USA zadržen imigračními úředníky a dalších 11 měsíců strávil na Ellisově ostrově.

 Tuto episodu jeho života zachycuje první díl korespondence V+W. Z přepisu výslechů vyplývá, že se k němu americké úřady chovaly velice korektně a že si vlastní situaci zkomplikoval sám.  Vynesl kartu svrchovaného odporu ke komunistickému režimu, aby v zápětí nedokázal přebít trumf v podobě otázky, jak je možné, že mu nenáviděný režim umožnil odjet do Paříže.

 Voskovcovi tehdy pomohl ministr zahraničí Vlado Clementis a dávný přítel V+W Adolf Hoffmeister.  Zvláště styky s druhým jmenovaným se Američanům zdály podezřelé, protože tam šlo o dlouholetý vztah s komunistou.

 Voskovec se v podstatě dostal do situace, kdy stejně jako Petr, zapírající před mocí Ježíše, tvrdil, že Hoffmeistera vlastně ani nezná.

 Hoffmeister ovšem strávil s V+W dosti dlouhou dobu v Americe ve společné domácnosti, když se tam za nimi dosti složitě dostal z Francie do USA. Když byl ve francouzském vězení a hrozilo jeho vydání Němcům, podnikla Werichova manželka Zdenka zdánlivě předem ztracenou akci: napsala manželce presidenta Roosevelta, že hledá pomoc pro kamaráda. A ona pomohla.

 Voskovec si musel nasypat hodně popela na hlavu, když psal dopis Ferdinandu Peroutkovi v němž téhož přesvědčoval, že nebyl nikdy komunista.

 O Voskovcovi, jako člověku toho příliš nevíme. Určitý pohled do jeho soukromí přináší trojdílná korespondence s Werichem.

 Popírání vlastní minulosti, které lze chápat jako pragmatický tah, odrážející další možné útoky v období Mccarthyho honu na čarodějnice, vedlo mimo jiné k odsouzení Werichova Císařova pekaře a Pekařova císaře (aniž film viděl) i vlastní hry. Mluví třeba o zasrané Baladě z hadrů. Werich mu na to píše „Jiříku, neser na své dílo z úhlopříčky“, tedy „nepoužívej Broadway jako měřítko“.

 Voskovec byl nepochybně složitá osobnost, na níž doléhal jak ústup ze slávy, tak nedostatek (finančního) uznání v USA a v neposlední řadě ekonomické i rodinné problémy. Z jeho dopisů vyplývá, že na dálku neměl rád Horníčka ani Suchého i když je poději vzal na milost.

 Celkem paradoxně, Voskovec žil ve „svobodné zemi“, v níž nemohl dělat, co chtěl, kdežto Werich na tom byl v „nesvobodě“ takměř opačně. Musel samozřejmě často bojovat s blbostí, ale ta je jak známo universální.

Příspěvek byl publikován v rubrice Pozdravy z Poottawí se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na Sto deset let od narození Jiřího Voskovce

  1. brtnikvbrlohu napsal:

    Nic není jen černobílé…
    Díky za vzpomínku, Voskovec každopádně patří k tomu nejlepšímu v české kultuře 20tého století.

    • vittta napsal:

      V roli chudáka Voskovce se dnes ocitá mnoho normální lidí.
      Voskovec byl zřejmě nejspíše levičák, antifašista a demokrat.
      Pro komunistický systém byl ale jasksi levicový až moc, navíc…vadil ten demokrat.
      Pro tenhle režim je levicový také až moc, demokrat to nevyžehlí.(naopak)
      Přitom se ty režimy tvářily, že byly a jsou proti sobě jako kočka a pes.
      To by mě zajímalo,co by se dělo, kdyby se Voskovec vymezil proti kolonistům z Afriky.
      Podle mě by vadilo, že byl moc levicový (jaká náhoda) a také že byl antifašista, protože se tak dá hůře označit za nahnědlíka.
      Ale tenhle režim se s nikým nesere, za nácka by byl označen stejně…a nacismus za levicový a basta!

    • brtnikvbrlohu napsal:

      Ten odskok do obrazárny stojí za tu civilku času – problém je v tom že podobný názor pokaždé jaksi zapadne, nehodí se to ani jedné straně sporu.

    • Strejda Olin napsal:

      Ten „strach, obavy a nejistota“ z imigrantů (uprchlíků z B+S východu, Balkánu a Afriky, převážně muslimů) není strach z neznámého. Že ještě nemáme osobní negativní zkušenost neznamená, že jsme hloupí, nevzdělaní a neinformovaní. Zprostředkovanou realitu kulturní vyspělosti, vzdělanosti, životního stylu a fanatické víry lidí přicházejících do EU z převážně muslimských zemí zná většinou každý z nás, nejen Čechů. Vždyť jsme již několik let slovem i obrazem intenzivně informováni o tom, co se v těch zemích děje a není to nic veselého ani povzbudivého. Ti lidé přicházejí z úplně jiného světa a nenesou si sebou nic jiného, než ortodoxní víru v islám (v mnoha podobách) a sen o životě v blahobytu. Věřící muslim se v ničem nepodobá neškodné „svíčkové bábě“, modlící se v křesťanském kostele. Korán a slova Proroka jsou alfou omegou jeho života, veškerého bytí a konání, neudělá nic bez myšlenky na slova a přikázání písma. Jak se 20 milionů muslimů, žijících v EU, sžilo a přizpůsobilo evropské civilizaci, způsobu života a křesťanským kulturním tradicím se nám rovněž dostává nadmíru informací.
      Takže – žádná xenofobie, žádný rasismus ani fašismus, ale reálný strach, obavy a nejistota z budoucnosti našich dětí a vnoučat.

      • Strejda Olin napsal:

        1) Hranice Spojených států s Mexikem měří asi 3 200 km. Je střežena pohraniční stráží, elektronickými čidly, kamerami, stožáry s osvětlením a 1000 km je chráněno vysokým plotem. Za posledních 13 let přišlo o život na této hranici 5 000 uprchlíků. Přestože ostraha hranice a údržba bezpečnostního plotu stojí nemalé prostředky, 70% Američanů s tím souhlasí a jen 21% je zásadně proti.

        2) Hranici Maďarska se Srbskem má chránit 4 m vysoký plot v délce 175 km.

        3) Mezi Saudskou arábií a Irákem se má postavit 900 km dlouhý plot.

        4) Mezi Thajskem a Malajsií se staví 650 km dlouhý plot.

        5) Izrael se chce chránit před Palestinci bezpečnostní bariérou v délce 760 km, zatím je postaveno asi 400 km.

        Některé státy se před imigranty, teroristy a pašování drog a zbraní chrání všemi dostupnými prostředky, navzdory kampaním různých lidskoprávních organizací, včetně OSN. Někde je to mlčky trpěno, jinde je to ostře kritizováno. Myslím, že je právem každého suverénního státu a každého sebevědomého národa si svoji vlast a hranice státu nejen střežit, ale i chránit a bránit. Bohužel to neplatí o území EU, kam si vcelku bezproblémově přijde kdo chce! Politici nás zradili a svojí bezradností a nekompetentností přímo ohrožují půl miliardy euroobčanů.

        Šokovalo mě prohlášení českých biskupů, že jsou ochotni poskytnout azyl uprchlíkům. Ovšem jen těm křesťanským!!! Myslel jsem si, že politika imigrace je v kompetentnosti Parlamentu a vlády. Nebo snad bude naše církev ze svých peněz poskytovat po desetiletí ubytování, stravování, lékařskou péči, vzdělání, práci a sociální zabezpečení stovkám a tisícům křesťanských přistěhovalců?

        • Bavor V. napsal:

          No, když oni teď dostali ty majetky a peníze, tak si tam budou moci ty migranty ubytovat, na polích a v lese jim dají práci😉

  2. NavajaMM napsal:

    Výborná skratka, vďaka za spomienku.

  3. Renard napsal:

    Díky za skvěle pojatou vzpomínku🙂

    Mám jenom poznámku k té myšlence, že připomínání Jiřího Voskovce bylo u nás po jeho emigraci nějak potlačeno. Od let, kdy jsem navštěvoval základní školu (počátek těch šedesátých, dávno před šedesátým osmým), jsme znali nazpaměť nejen poměrně často uváděné filmy V+W, ale také celou reedici nahrávek z Osvobozeného divadla, kterou vydal Gramofonový klub a texty her, které vyšly knižně. O této dvojici jsem také mohl číst uznalé až oslavné texty například v knize Krásná a slavná (o Praze), určené dětem, nebo ve sborníku „Magazín o dvou“, který vydal Mladý svět. O Jiřím Voskovcovi mluvil také Jan Werich v oblíbeném rozhlasovém pořadu Italské prázdniny, který vyšel i na gramofonové desce. Nikdy jsem nepozoroval jakékoliv oddělování toho V od W, nebo snad jejich porovnávání a osobní hodnocení. Dokonce jsem celá léta ani nevěděl o těch konkrétních postojích Jiřího Voskovce, připomenutých v této vzpomínce. Ty mě mrzely od chvíle, kdy jsem se o nich dočetl (bylo to až v devadesátých letech), ale rozhodně ho kvůli tomu neodsuzuji a mám ho rád stejně, jako předtím (jako součást trojice V+W+J). Konec konců už není mezi námi, takže to horší dávno vzal čas, zatímco to podstatné zůstává.

    • ji5 napsal:

      Renarde,
      opomíjení Voskovce po válce mělo několik fází a jeho hloubka byla úměrná zrovna panující míře lidské blbosti. Do jisté doby byly hry V+W, tedy odkaz Osvobozeného divadla, odděleny od lidského osudu Jiřího Voskovce.

      V roce 1956 například vyšly všechny hry OD pod názvem V+W Hry Osvobozeného divadla. S oběma jmény a doslovem k OD a hrám samým. O poválečném osudu V+W tam ale není zmínka. Někdy v šedesátých letech vyšla kniha Václava Holzknechta „Ježek a Osvobozené divadlo“, věnovaná dvornímu skladateli OD.

      Blbost dosáhla svého vrcholu během normalizace, kdy Václav Holzknecht uváděl v televisi vlastní pořad o OD. Tam kde se patřilo říct „Voskovec s Werichem napsali…“ zaznělo „Osvobození napsali…“

      Jak jsem napsal, Voskovcovo jméno bylo připomenuto zejména díky jeho rozhovoru s tehdejším zpravodajem Československého rozhlasu v USA, Karlem Kynclem.

      V+W byli kulturní velikáni a konec konců i velmi úspěšní podnikatelé v oblasti divadla. Bohužel ani tuto oblast nedokáže česká historie kloudně zpracovat. Vždy je třeba přilípnout kousek zrovna vládnoucí ideologie.

      Jen taková drobnost. Když jel Werich s Ježkem a dalšími členy kulturní delegace v roce 1935 do Moskvy, Voskovec zůstal doma. Pamatuji se, že o tom kdosi napsal, že tam odmítl jet (snad protest proti procesům). O několik let později kdosi jiný napsal, že Rusové tehdy Voskovcovi odmítli dát vízum, protože jeho otec býval kapelníkem carské armády.

      Aby byl Voskovec odmítnut, musel zažádat. Takže, co je pravda?

      V trojdílné korespondenci V+W je zmínka o tom, že si asi na pět let přestali psát. Na dálku to vypadá jako reakce na komunistický režim. Jenže to také může být zcela obráceně. Voskovec, dokud nedostal americké občanství, se mohl bát, že by se jeho styky s Werichem mohly obrátit proti němu. Mě tohle napadlo, když jsem viděl, že z Kanady vyhošťují nepohodlné německé staříky, kteří přišli po roce 1945. Když byli obviněni z účasti na vyhlazování v koncentrácích, bylo jim zrušeno právo pobytu v Kanadě na základě toho, že tehdy imigrační úředníkům lhali.

      Bez zmíněné korespondence V+W bychom mohli věřit, že Werichovo působení v jeho divadle ABC ukončili svým tlakem komunisti. Werich ovšem Voskovcovi psal, že už nechce hrát, že by raději dělal něco jiného a divadlo předal Horníčkovi.

      Chtěl udělat Falstafa, ale jeho jednání s režiséry Kadárem a Jasným k ničemu nevedla. První, držitel Oscara za Obchod na korse, měl svoje obchodní zájmy. Druhý asi Falstafa nepovažoval za „svou parketu“. Nakonec vstoupila do hry jeho manželka, která paní Werichové vyfoukla ve starožitnictví jakýsi psací stůl. Ono je všechno nakonec trochu jinak a do hry vstupují lidské faktory. Ambice, závist, nemoce, peníze atd.

      Mě V+W zajímají především jako lidé. Chtěl bych o nich vědět víc, ale pravděpodobnost, že jejich lidský portrét někdo seriózně zpracuje odsouvá plynoucí čas do nedohledna.

  4. Jos napsal:

    Já mám pocit, že ta vzpomínka není příliš objektivní. Je příliš poplatná současným ideologickým mantrám. Zabývá se věcmi, které nám obratně podsouvá současná bulvární a manipulační doba. Zato pro význam J.Voskovce v dějinách naší kultury mají význam pramalý. Snad jedině jako doklad turbulentní epochy a složité pozice osobnosti v takové době. Souhlasím s Renardem. Jen ho mírně doplním. Na konci 50 let jsem si koupil první kytaru a začal se shánět po nějaké literatuře. Bylo toho tenkrát málo, ale první na co jsem tenkrát narazil bylo, kromě Vzpomínek na Alhambru od Tarregy, 6 sborníků písní Osvobozeného divadla, Ježka a Voskovce s Werichem. V neskutečně skvělé harmonizaci, kterou dělal neuvěřitelný machr. Od té doby jsem nic na takové úrovni nepotkal.. Také si nemyslím, že hlavní příčinou současného rozpačitého přístupu, či spíše nepřístupu, ke tvorbě V a W je jejich levicovost. Když si na příklad vzpomenu na scénu z filmu Hej rup! se známým výrokem “ Naš stroj, maslóstroj.“ tak si říkám, že Voskovec A Werich nešetřili nikoho. Ani ruský zázrak. Spíše si ,myslím, že současní „arbiteri elegantiorum“ a jejich umělečtí chráněnci ( což je v převážné míře pražská kavárna) jsou si zcela vědomi své vlastní umělecké ale i řemeslné nedostatečnosti, která by srovnáváním s výkony VaW jasně vynikala. A to si nemůžou dovolit.

    • jaa napsal:

      Tak pod to se podepisuji. proč – no síla těch dvou nebyla ani v levi- či pravi-covosti. jejich síla byla v tom, že byli první a jediní – partneři – navzájem se doplňující ať řešili jakékolic téma a ukázali že to jde.. V celé historii jejich následovníků – kecacích dvojic . – vždycky byli blbý- blbější, hytrý- hytřejší. Vždycky jen jeden musel mít furt navrch. Trošilinku se k nim přiblížili – Grossman se Šimkem, ale i tam to bylo vidět- jak se Simek snaží mít navrch. Bohužel. . Proč šel V ven – kdoví. Ale to dívadlo v Paříži a pak amerika nasvědčuje, že asi převládali ambice. Jako herec byl dobrý, – viděla jsem jej ve „12 rozhněvaných mužích.“. kde hrál s hvězdami ado té společnosti perfektně zapadl – stačil jim.. Bohužel takový děl je pramálo a na to ostatní asi nic moc neměl. Taky se asi projevila ta „chybějící půlka“, zatím co Werich dokázal bravurně hrát jen sám za sebe – s ostatníma -jemu to asi nešlo. . jestli dokáži popsat – jak to myslím.
      a

      Jen tak něco mimo téma
      http://aeronet.cz/news/usa-zacnou-v-zoufalstvi-vyvazet-svoji-vlastni-ropu-petrodolar-je-mrtev/,

      • ji5 napsal:

        Napsal jsem subjektivní povzdech, že Wericha ani Voskovce neznáme jako člověka. Nevím v čem je poplatný současným ideologickým mantrám. Problém je v tom, že současná (pseudo)historie zcela neguje období 1948-89 a První republiku chce vidět očima selanek Oldřicha Nového a přihrávajících hereček.

        Nehodí se mluvit o prvorepublikové censuře, levicovém zaměření většiny intelektuálů a o tom, že se pravice pokoušela Osvobozené divadlo zničit, což se jí nakonec povedlo. K historii OD patří komunista Hoffmeister, kterého později Voskovec zapřel, a nepochybně i Julius Fučík.

        Historii OD zachycuje ve své knize „Osvobozené Divadlo“ Michael Schönberg. Původně vyšla u Škvoreckého v Torontu a v roce 1992 v nakladatelství Odeon. Opět to ale není studie osobností V+W. Schönberg je původem Čech, narozený za války v Anglii. Žije v Torontu, přednášel na University of Toronto a byl dlouhou dobu divadelním dramaturgem.

        • vittta napsal:

          Být slavný, tak se snad nechám raději přejmenovat.
          Nejen W+V byli v historii překrouceni a upraveni a ohnuti.
          To každá známá osobnost.
          To je dle potřeby doby.
          Takový mistr Jan Hus to z kacíře dopracoval přes mučedníka, národního buditele, komunisty až na vůdce teroristů.
          Pak něco ušlechtilého dělejte….
          No a nakonec…nejbizarnější výklady má dnešní doba, i když je fakt, že mám ty žvásty na talíři ještě za tepla, třeba se za minulých systémů psaly ještě větší blbosti.

Komentáře nejsou povoleny.