BULVÁR ZE PSÍCH VENČIŠŤ – Jiří Knopp


   Kdo z vás by neznal bulvární noviny a časopisy? Neříkejte, že jste do nich nenahlédli alespoň sousedovi přes rameno v prostředcích hromadné dopravy, nebo se do nich nezačetli u kadeřnice, nebo u zubaře. Pravda, tam bývají odložené již více jak rok staré, takže načerpané vědomosti o našich celebritách jsou již pasé, nebo dokonce out. Ta lepá misska již má dávno jiného sponzora a nebo ON má jinou fotomodelku.

   Co se však děje ve vašem nejbližším okolí o tom samozřejmě Blesk mlčí. Ale na to, abyste se to dozvěděli, nemusíte vynaložit ani korunu – stačí vlastnit pejska a chodit ho denně venčit.

   Každé ráno vyráží moje manželka s naší krásnou bílou špickou Barunkou na mezipanelákový dvůr, dětské hřiště, nebo, chcete-li, na velké psí venčiště. Některý z odpůrců psů, by řekl – na psí latrínu. Ať tak, či tak, korzuje po tomto prostranství desítky páníčku a paniček, majitelů všech těch psích krasavců a krasavic – kníračů, jezevčíků, buldočků, krysaříků, čivav, mopslíků, bieglů, foxteriérů a roztomilých kříženečků, podvraťáčků a evropských směsí.

   Cesta mojí paní na dvůr má několik cílů – nechat vyčůrat a vykakat Barunku, odnést exkrement do příslušného kontejneru a dále pak, neméně závažným cílem je načerpání nových vědomosti o životě lidí, bydlících na přilehlém sídlišti, zejména však o místních celebritách a VIP.

   Než se vrátí, udělám si snídani, rychle ji spořádám, abych, po jejím příchodu mohl strávit i ten místní bulvár. Je třeba podotknout, že milovníci pejsků se mezi sebou dobře znají, ale pouze podle jmen svých psích ratolestí. Není to tedy paní Nováková, ale“ ta paní co má Bena“, není to pan Halama, ale „ ten pán s tím pudlem“. Tato identifikace má svoje slabá místa, ale na druhé straně nemůžeme takto označeného člověka dost dobře žalovat. Nebo on vás.

-Táto, posaď se, ať tě to neporazí, hele, znáš tu paní, ona bydlí ve vedlejším domě a má takového trpasličího pinče.

-Neznám.

-Ale musíš ji znát, ten pinč je takovej narůžovělej a má moc hezký nohy.

-Kdo? Ten pinč?

-Ne, přece ona.

-Jo, tak tu znám.

-Představ si, že má nového přítele, jezdí za ní takovým krásným bílým automobilem, počkej to auto má značku jako ta ženská toho z Monte Christa…

-Myslíš Mercedes?

-Jo, ale ona prý mu říká meďour.

-Tomu chlapovi, nebo autu.

-Přece autu. Ten by se mi také líbil.

-Ten chlap, nebo auto?

-Oba, abys věděl, ty chytráku.

X

    Na našem sídlišti se dějí věci, o kterých obyčejný člověk, který nemá psa, nemá ani potuchy. A jak by se asi dozvěděl, že tomu pánovi s tou třaslavou čubičkou utekla manželka a on, chudák se dal na pití. No, spíš začal pořádně chlastat a potom plakal, protože už neměli s Julinkou co jíst a pít. Protloukal se s tou čubičkou všelijak. Pejskařky mu nosily pro Julinku granule a on, se slzami v očích děkoval a říkal – jo, moje Julinka, to je nejlepší ženská mého života.

   Teď už se „pan Julínek“ (neplést s bývalým ministrem zdravotnictví) třese ještě víc než Julinka. Odpojili mu elektřinu, plyn, vodu a tak spolu živořili při svíčkách. Kdyby se ta jeho manželka vrátila, určitě by ji ty místní pejskařky roztrhaly na cucky.

-Mámo, kdybych já takhle začal chlastat jako on, tak bys mě nelitovala, že?

-Nevím proč, vždyť ty máš mě!

   Chtěl jsem říct – no právě proto- ale včas jsem si to rozmyslel. Jistě bych

se dostal do místního bulváru.

X

   Dnes přiběhla žena z venčiště s očima navrch hlavy. Zpráva jako hrom – prostě sólokapr. Něco jako kdyby se Karel Gott spustil s nějakou ušmudlanou servírkou z hospody čtvrté cenové skupiny. O co šlo? Pan  Depardie, tak nazývala manželka statného pořízka s boxerským nosem, který vzbuzoval respekt na celé ploše našeho sídlištního venčiště, který celé dlouhé roky vodil černého buldočka Peryho a anglického, bílého biegla Teryho – dnes přišel bez Teryho!

Vrhly se všechny na smutného hromotluka a ten jim, se slzami v očích –  vyprávěl, že Tery dostal cukrovku a tak mu teď musí denně píchat inzulin. A to je sec sakra drahá záležitost, ale prodají auto, budou jezdit na kolech, ale  Terymu medikamenty koupí. Kdepak, utratit ho nedají.

-Vidíš, jací jsou to lidé, ale ty, kdybych musela mít drahé léky, ty bys mě utratit dal.

   No jo, pan Depardie, to je člověk, ten nemá chybu, ale já – no jo, já jsem padouch. Našel bych na tom ubrečeným pejskařovi chyb jako máku. Ale, pro moji manželku je to obětavec, vzor všech ctností. Jo, jo, takové jsou všechny… Nenapsal to už přede mnou nějaký klasik?

x

-Táto, přestaň číst ty noviny a poslouchej mě. Víš co udělala naše profesorka?

    Zvedl jsem oči od denního tisku a tázavě jsem se podíval na manželku, ale vůbec jsem, neměl v úmyslu poslouchat zprávy o pejscích a jejich páníčkách. Dámu, které se v širokém okolí říká „profesorka“, mám dávno přečtenou a není třeba k její identifikaci přidávat jméno její čubičky – Dorotky. Bulvární zprávy o jejím chování začínaly stejně. Paní profesorka byla zase pěkně nalitá, měla jí jako z praku, znečistila chodbu, kopala do dveří, protože neměla klíče, táhla si domů dva chlapy…Přesto jsem nakonec složil noviny a upřel na ženu dychtivou tvář.

-Představ si, že čmajzla v samošce tři dvanáctky.

-No to je hrozný. A jak to pokračovalo?

-Pokladní ji upozornila, že má v tašce zboží, které nezaplatila a ona se do ní pustila a vynadala jí do krav.

– Do krav? No to už přestává všechno.

-Jenže vedoucí profesorku viděl, jak si to pivo dává do tašky. A představ si, že ona začala ječet, že to je bolševický teror a ten vedoucí ji na to řekl, že on je pravičák a už to mají policajti.

   Řekl jsem manželce, že bychom si zatím mohli vzít tu její Dorotku, když bude zavřená. Asi ji zavřou, aby nemohla uletět do ciziny, jako ten Kožený a jemu podobní… Podívala se na mě velmi rozzlobeně.

 -Vem si k sobě Dorotku i tu starou Dorotu. Už ti nikdy nic neřeknu. Cyniku…

   Nevěděl jsem, zda z toho mám mít radost, nebo ji prosit za odpuštění.

X

   U některých VIP není třeba dlouze vysvětlovat totožnost – stačí, jako třeba u o paní Bradáčové říci “ruská trojka“a každý ví, o koho jde. Jde o statnou šedesátnici, která venčí tři psy, neurčitého původu a rasy, které má připevněné na trojcestném řemení. Táhnou ji za sebou, tak, že jim nestačí a křičí na ně: kluci, zvolnit krok.  Ano, máte pravdu, je to stará praporčice v důchodu. V létě v zimě má na hlavě vojenskou ušanku, zelený vojenský svetr, šatovou květovanou zástěru a na nohách pantofle obuté na boso. Když se v jejich blízkosti objeví nějaká hárající fenka, psi se za ní pustí a ona je jen těžko drží na uzdě.

-Kluci, fenečka, co? To byste si dali.

   Směje se na plné kolo a zpívá jim: já jsem pražskej Pepík, ještě jsem si nefik, až si jednou fiknu, tak si na to zvyknu…

   Ruská trojka přefičí venčiště během pár minut a do ostatních pejskařů a pejskařek jako když  střelí. Nikdy jí nikdo nezastihl, že by byla nemocná. Co by také, chudáci kluci, dělali.

X

Někdy se stane, že se všechny pejskařky, které zrovna venčí svoje miláčky, sejdou uprostřed té psí latríny a začne summit. A ten trvá tak dlouho dokud všichni několikrát nepokropí všechny okolní stromky a keře a dojde jim potřebná tekutina. Potom začnou nervózně poštěkávat, škubat se na vodítkách a zaplétat se do nerozpletitelného chumlu.

   Propírá se pan Landa, který vyrazil se svými dvěma šarpeji, aniž by je měl na vodítku. Do chumlu pejsků jako když střelí a začala mela. Čtyřnozí miláčkové se začali bát a utíkat. Není divu, tahle psí rasa vypadá nevábně, neboť mají na sobě příliš mnoho kůže, než by jim stačilo k pokrytí těla a vzbuzují hrůzu. Psi ustrašeně štěkají, ženské piští na pana Landu, který všechny ubezpečuje, že jsou to hodní tvorečkové, kteří neublíží ani kuřeti. Jenže to nevědí ti pejskové. Nakonec nebohý pejskař s mávnutím ruky opouští válečné pole a bojovně naladěné ženské vypovídají šarpejům válku.

   Usnesení summitu zní takto: “Udávat ho nebudeme, ale oznámit to musíme.“ S tímto se rozvášněné dámy, po rozpletení kšírků, rozešly do svých domovů. Byl jsem donucen odsoudit pana Landu a přislíbit podepsat petici na ochranu naší Barunky proti těm ošklivcům.

X

-Tak Flíček to už má za sebou.

-Nepovídej a kolik mu bylo,

   Flíček byl skutečně nejstarší příslušník psí rasy našeho venčiště a jeho sláva přesahovala  jeho hranice. Ve svém mládí byl  velmi zdatný a významně se podílel na počtu narozených pejsků v okruhu své působnosti. Jakmile vtrhl na venčiště, schovávaly pejskařky své hárající feny do náručí a prchaly s nimi domu.

   Samozřejmě, ke stáru už ztratil zájem o fenky, špatně viděl a slyšel, když vydechl naposledy, bylo mu prý osmnáct let. Majitel Flíčka dostal od pejskařek co proto – neměl ho prý nechat tak dlouho trpět. Psí eutanazie je povolena, zatímco člověčí ne. Člověk se holt musí ke svému konci probolet…A co musí spolykat drahých prášků!

X

   Jednou mě tak napadlo a zeptal jsem se své ženy, co se vypráví o ní na našem venčišti.

-Vypráví se, že mám líného manžela, který nevyvenčí  Barunku jak je rok dlouhej.

   Byla to pro mě jasná výzva a tak jsem hned vyrazil na scénu. Okamžitě se na mě vrhali všichni pejsci, začali mě očuchávat a očurávat. Své paničky a páníčky táhli takovou silou, že můj vpád na psí latrínu skončil valnou hromadou. Nejdříve jsem musel odpovědět na dotaz, co se stalo mé manželce, že nepřišla venčit ona. Teprve, když jsem je přesvědčil, že není v umělém spánku a že její stav je plně stabilizovaný u sporáku, oddychly si a vzaly mě na milost. Tedy vážení, co já jsem se všechno dozvěděl, to nemáte ani potuchy. Snad vám to ani nebudu povídat. Konečně – vyzkoušejte si to.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na BULVÁR ZE PSÍCH VENČIŠŤ – Jiří Knopp

  1. jaa napsal:

    :-))

  2. K-k. napsal:

    Známe, známe…🙂

  3. Joda napsal:

    Jeden náš bývalý spolupracovník byl, jak to říci slušně. No, měl velké úspěchy u žen. Dlouho nám vrtalo hlavou, na co ženské balí, zas tak velký krasavec to nebyl, ani neoplýval přílišným charismatem. Jednou se nám ve slabé chvíli svěřil. Seznamoval se na psím venčišti a využíval toho, že o svém psovi uměl zajímavě vypravovat.

  4. Petrpavel napsal:

    Hezké příběhy.
    Spojení páníka a pejska je neoddělitelné. Kolikrát já jen musel po odchodu naší retrívčice do psího ráje vysvětlovat kde že a proč je …
    Dělalo nám oběma radost že může chodit bez vodítka, i přes ulici, rozuměla na pohyb, gesto, slovo. Nedělalo to radost ustrašeným venčičům malých ustrašených plemen. Byla příliš velká … a taky příliš přítulná. Drkala mi, a bohužel i cizím lidem, čumákem do rukou se zřejmou výzvou „pojď si hrát!“. Mě zřejmou, ne vyplašeným maminkám. Nerad. ale chápal jsem. Velký pes a bulvární zprávy v televizi – ale kolik napadení dětí, lidí, je od psů a kolik od lidí? Vyhláškou na vodítko se všemi!

  5. ji5 napsal:

    Tak se nám JIrka Knopp zase ukázal – nebo nám to… Nejen že umí psát krátké texty, ale umí je spojit do většího celku, který si člověk rád na jeden zátah přečte.

    Včera jsem byl v restauraci. V předzahrádce bylo několik psů pod stolem, se svými pány zatím za. Psí i lidský klid a mír. Najednou ale vstoupilo jedno z těch bojových psích plemen, která jsou v Kanadě zakázána. Pes cenil zuby a trhal by, tak jak to má v genech, kdyby jeho přirozenost páníček nepotlačoval občasným třísknutím rukou po hlavě.

    Werich kdysi řekl: „Z koho jiného rostou zlí lidé než ze zlých dětí. Tak mě napadlo, že třeba platí i „Z koho jiného rostou zlí psi než ze zlých pánů.“

    Zcela OT. V Brně byla demonstrace. Jedna pro uprchlíky a druhá proti islámu. Naše nepolitická policie intuitivně ví, koho chránit a komu pomáhat. Mladí neonáckové jednou vyrostou na plnohodnotné nácky a budou dělat pořádek. Od nějakých anarchistů nelze takovou věc, již z principu, očekávat. Proto ten rozdíl v policejním počínání:
    http://www.parlamentnilisty.cz/galerie/foto/Protesty-v-Brne-1101#14

    • kchodl napsal:

      O psech: kamarád měl to „extra bojové plemeno“ – bultíka – a hodnějšího a přítulnějšího psa jste v životě neviděl. Ovšem nesměl mu hodit na hraní láhev sodovky nebo minerálky – za 10s byla roztrhaná na kusy s totální zuřivostí. Někde to v tom plemeni je.

      K malým dětem a cizím lidem zkrátka psi nepatří, pouštět velkého psa bez vodítka je zhovadilost.

      Podívejte, to je stejné jako jedna rodina měla doma od narození levharta. Hrál si s dětmi a tak dále – a pak je jednoho dne všechny doma zabil. 4 lidi.

      Jsou to zvířata, chápete. Ne čtyřnozí lidé, kteří neumí mluvit.

    • kchodl napsal:

      Vaše generalizace z Werichovy poznámky je chybná.

      Když vidím velkého čokla, který bez vodítka běží k mým dětem, vytáhnu pistoli a natáhnu závěr – a strčím si ji do kapsy, aby nebyla vidět. Protože lidi jsou kreténi. A psi jsou zvířata.

      • Petrpavel napsal:

        Odpovězte si poctivě na otázku, jaká je pravděpodobnost útoku psem a jaká je pravděpodobnost útoku člověkem. Při takovémto přístupu by jste měl natahovat neustál, natahujete?

        • kchodl napsal:

          Jak jinak než poctivě – pokud se týká zbraní, jiné než poctivé odpovědi – hlavně sám na svoje vlastní otázky – jsou nebezpečné.

          Je to tak, že lidé při přípravě k útoku vydávají signály, kterým rozumím. Psím signálům ne. Často totiž nesignalizují, kdežto my lidé téměř vždy ano.

          Pokud jdu do míst, kde jsou útoční lidé, tak pistoli natahuji předem a nosím ji s nábojem v komoře. Nosím takový typ zbraně, který toto chování bez rizika umožňuje. Ovšem nejlepší je, se takovým situacím zdaleka vyhnout. Vždy platí, že nejlepší sebeobranný boj je útěk. Vyhnout se konfliktu a když už – z cizí strany – nastane, utíkat.

          Se psy je to něco jiného. Hlavně v poslední době, ve větších městech, stoupá počet lidí s velkými čokly, které jejich pánové nezvládají. Nebojím se jich, ale jsem obezřetný. Není to samozřejmě tak, že bych mířil nebo nedej bože střílel po psovi, který mi jde očuchat nohu nebo na mě štěká. Ale kdyby mě kousl a nenechal se odehnat, zastřelil bych ho.

          Když mám s sebou děti, nenechávám je, bez přítomnosti majitele psa a bez jeho svolení a předchozího kontaktu – cizí psy hladit ani se k nim nijak přibližovat. Pobíhající velké psy nesu nelibě. Do parku s dětmi nepatří – ať s nimi majitelé jdou na cvičák nebo do přírody.

          Velkého psa v rodině s miminem považuji za totální hazard. Viděl jsem až příliš mnoho tragédií v takových případech, než abych to dokázal ignorovat. Psi žárlí, jsou nerudní, nesnesou nekonečné dětské otravování. Velký pes a malé dítě prostě do jedné domácnosti – pokud není uvázaný v kotci, coby služební, hlídací pes – ne mazlíček a hračka – nepatří.

          • kočka šklíba napsal:

            Ano také, sice mám už velké dcery ale nezapomenu nikdy na hraní štěněte s mojí rok a půl starou dcerou, štěně bylo vlčák. Samozřejmě že si chtělo hrát, jenže než jsem stačila zasáhnout…., dcera od té doby se bála psů hrozně, ted už tolik ne, jenže…známe to, že.
            Mnozí majitelé psů na vás volají že nic nedělá, ale to je prostě blbost. No ale psaní pana Knoppa je o něčem jiném a je opravdu skvělé.

  6. Jiří Knopp napsal:

    Děkuji panu Ji a dodávám,že pán z mé povídky,kterého jsem nazval p.Landou se mi přihlásil a kupodivu mi nevynadal, ale poděkoval mi za to,že se dostal do „literatury“.Zároveň mi oznámil,že už ty ošklivky nevede.Nebyl rád, že se jich všichni báli…

    • rybářka napsal:

      Moc milá psí povídka. Já ji četla už včera, ostatně nenechala jsem si ujít žádný z Vašich příběhů.. Mám ráda Váši schopnost vylíčit události o lidské přirozenosti nejen nenuceně a nestrojeně, ale především s laskavým humorem. I ten básník, kterého v sobě nosíte, ten je z Vašich textů poznat.

      • kočka šklíba napsal:

        Přesně, každá povídka pana Knoppa je velmi hezká a s radostí jí čtu.

  7. kchodl napsal:

    Pane Knoppe,
    díky !

    Něco tak krásného a hluboce lidského jsem dlouho nečetl. Hlavně – na rozdíl ode mě – máte ten „dar zkratky“, což je zajisté kouzlo – nic jiného, než magie to býti nemůže – pomocí kterého v několika slovech napíšete, co by mě trvalo 18 odstavců a 20x „post scriptum“ a 15x omluvu všem, které jsem při tom všem vysvětlování, jak jsem to vlastně opravdu myslel, urazil či naštval.

    Krásné !

    Psi jsou úžasné bytosti, každý je jiný.

    P.S. (no už je to tady):
    Steve Wozniak, inženýr, který zakládal Apple, nedávno říkal, že až se rozvine AI (umělá inteligence), budou nás mít roboti jako my dnes máme psy – domácí mazlíčky nebo bojové čokly, se kterými budou pořádat zápasy. Což se mi jeví jako dost bláznivý názor. Hlavně pro to, že o inteligenci nevíme vůbec nic. Stejně tak – se stejnou relevancí – mohl říci, že nás naše vlastní robotické děti sežerou. Nebo, že my sami se staneme vlastními robotickými dětmi. Legrační na tom všem je, že Wozny mohl říci úplně něco jiného, s opačným významem, a žumpálisté to díky své totální nevzdělanosti nepochopili a překroutili. Což je dost možné, protože SW mluví často v citátech ze svých oblíbených knih a kdo to nečetl, vůbec neví o čem je řeč. Normálně by ho žumpálisté označili za takové kecy za blázna – a vizáží za bezdomovce, ale, jelikož má mnoho miliard dolarů, je to „vizionář“. Ale jinak to je pořád ten skvělý inženýr Woz (Oz, kouzelník).

    Děkuji za Vaše texty, těším se, až napíšete knížku.

Komentáře nejsou povoleny.