Tony Blaire, jste zatčen


JIŘÍ SOBOTA  Respekt 8.6.2015

tony

Krkolomný příběh bývalého ministerského předsedy skvěle symbolizuje deziluzi jedné britské generace

Twiggy Garcia vypadá přesně jako člověk, který občas mívá praštěné nápady. Divoké kudrnaté vlasy, mladická postava, vždy trochu udivená jiskra v oku. V lednu loňského roku tento příležitostný DJ a hudební manažer přistoupil v jedné luxusní londýnské restauraci k prošedivělému šedesátníkovi v dobře padnoucím obleku a položil mu ruku na rameno. To samo o sobě vyžadovalo jistou dávku odvahy: dotknout se na veřejnosti Tonyho Blaira znamená riskovat drsný útok jeho všudypřítomné ochranky.

„Řekl jsem mu: ,Pane Blaire, toto je občanské zatčení za porušení míru, konkrétně za vaše rozhodnutí zahájit nevyprovokovanou válku proti Iráku. Vyzývám vás, abyste mě doprovodil na policejní stanici a z obvinění se tam zodpovídal,‘“ popsal svůj čin Garcia později v britském tisku. Pokud vám ta věta přijde trochu šroubovaná, je to proto, že se ji měl Garcia naučil nazpaměť. Jak v této situaci postupovat totiž radí speciální webové stránky Arrest Blair (tedy Zatkněte Blaira), které založil redaktor deníku The Guardian George Monbiot. Občanské zatčení je tradiční středověká instituce, která se udržela v britském zákoníku z dob, kdy šerifové vyzývali občany, aby jim pomohli v boji proti pobudům. Dnes se nepoužívá často, Tony Blair ji ale v praxi v posledních pár letech zažil už nejméně pětkrát.

Blair se zatknout nenechal, a když se začali sbíhat muži ve vyboulených oblecích, Twiggy Garcia se raději odporoučel. Bizarní příběh ale odráží hodně z nálady, kterou dnes Britové ke kdysi oslnivé hvězdě tamní politické scény cítí. Tony Blair, to je ztělesněné zklamání jedné generace, symbol vystřízlivění z vlastních snů i živoucí otázka, jak vlastně naložit s talentovanými politiky, kteří končí oficiální kariéry na vrcholu sil.

Nikam neodcházím

Tonyho Blaira je osm let po odchodu z funkce stále všude plno a rozhodně dokáže vzbuzovat emoce. Jenom během posledních dvou týdnů stihl vzbudit pohoršení, když si na konferenci o boji proti hladu řekl o částku překračující tři sta tisíc liber (přes jedenáct milionů korun) a pořadatelé ho odmítli. Vzápětí rezignoval na funkci zvláštního vyslance mezinárodního společenství v izraelsko-palestinském konfliktu, v níž byl kritizován za chabé výsledky a konflikt zájmů. Hned poté poradil čerstvě poraženým labouristům, kde udělali chybu, což britským médiím stačilo k tomu, aby rozehrála spekulace o jeho návratu do čela strany. Blair místo toho přijal funkci šéfa Evropské rady pro toleranci a usmíření a bude se v jejím čele zabývat bojem proti rostoucímu evropskému antisemitismu.

To je však jen malý výsek. Listování v archivu britských novin je mnohem barvitější. Blair dělá podezřelé kšefty s firmou PetroSaudi International. Blair dostal cenu dětského fondu Save the Children, což vyvolalo prudké protesty a fond se za udělení ceny omluvil. Blair funguje jako poradce brutálního diktátora Kazachstánu. Blair radí egyptskému diktátorovi. Blair si telefonuje s Murdochovou chráněnkyní Rebekou Brooksovou obviněnou z nezákonného špehování a otcovsky ji ubezpečuje, ať nepropadá panice, že se všechno zase spraví. Blair vydělává velké peníze, nikdo ale neví kolik. Blair vytvořil nepřehlednou síť firem a nadací, v níž se nikdo nevyzná. Blair se pohybuje v nejvyšší světové společnosti, je až příliš opálený a až příliš dobře oblečený. Když o něm nedávno otiskl analýzu The Economist, nazval ji „Osamělost Tonyho Blaira“.

Najít cokoli, co by aspoň podprahově nevyjadřovalo hlubokou zášť, je opravdu docela kumšt. „Jedna z věcí, na kterou si lidé budou muset zvyknout, je následující: připravte se na lídry, kteří končí politickou kariéru už před šedesátkou,“ odpovídá na to sám Tony Blair v profilu zveřejněném magazínem Vanity Fair. „Cítím spoustu energie. Cítím se mimořádně fit. Zapomeňte na to, že půjdu do důchodu a budu hrát golf.“

Těžko s takovým popisem situace nesouhlasit. Bill Clinton putuje bezprizorně světem dobročinných nadací, dobře placených projevů a neprůhledného lobbingu už patnáct let. Na zmíněné konferenci proti hladu ostatně nakonec vystoupil právě on a za přibližně stejné peníze jako Blair – pořadatelé před Blairovým vyhazovem evidentně došli k přesvědčení, že je tady k mání ještě nablýskanější zboží než trojnásobný britský premiér. Za necelé dva roky skončí v úřadu oslňující řečník a charismatik Barack Obama. Bude mu pětapadesát let. Konec kariéry v tomto volebním období ohlásil David Cameron, který je o pět let mladší než americký prezident. To jsou samozřejmě jenom špičky ledovce z anglosaského prostředí. Co s bývalými premiéry a dalšími hvězdami veřejného života, jejichž kariéry dnes končí v okamžiku, kdy mají před sebou desítky let aktivního života, je otázkou všude ve vyspělém světě.

Bohatým brát, chudým vracet

Když Tony Blair opustil v roce 2007 úřad, odcházel jako jeden z nejúspěšnějších britských politiků vůbec. Potřetí za sebou získal ve volbách většinu, o jaké si dnešní premiér může nechat pouze zdát. Z úřadu ho nevyštípali voliči, ale neukojené ambice věčné stranické dvojky Gordona Browna.

Blair se často nechává slyšet, že si z úřadu odnesl jen pár mobilních telefonů a zůstali mu k dispozici tři zaměstnanci. V podstatě obratem získal zmíněnou funkci vyjednavače mezinárodního společenství v izraelsko-palestinském konfliktu. Funkce není příliš viditelná, kompetence jsou osekané a Blair, podobně jako jeho předchůdci, prakticky ničeho nedosáhl. Není divu, že mu taková role byla těsná – připomeňme si, že se jedná o premiéra, který dokázal vyjednat mír a ukončit desítky let trvající konflikt v Severním Irsku.

Jisté je, že Blair vedle své oficiální vyjednavačské role začal budovat spletitou síť charitativních i podnikatelských organizací. Začal nabízet za nemalé peníze rady – dodnes spolupracoval s vládami např. Albánie, Ázerbájdžánu, Brazílie, Číny, Kataru, Kazachstánu, Kuvajtu, Mongolska, Peru nebo Vietnamu. Kromě toho pracuje pro nadnárodní banku JPMorgan Chase. Také zjevně funguje jako poradce různých soukromých firem, jako například zmíněné PetroSaudi International.

Vydělané peníze nějak proudí do společnosti Tony Blair Associates, která všechny podnikatelské aktivity bývalého premiéra zastřešuje, a odtud se – teoreticky – přelévají do dobročinných organizací s názvy jako Faith Foundation (bojující proti náboženské nesnášenlivosti), Africa Governance Initiative a podobně. Nad tím vším se vznáší sám „otec“ vždy skvěle oblečený a sršící energií a pokaždé ve společnosti slavných, vlivných či bohatých.

On sám své aktivity vysvětluje pragmatismem. Chce zůstat aktivní a ovlivňovat chod věcí, na to však potřebuje peníze. Ty získává, kde to jde, klidně spoluprací s režimy, jež nikomu nevoní. Jeden z mnoha skandálů způsobilo například jeho účinkování v oslavném dokumentu o kazašském diktátorovi Nursultanu Nazarbajevovi nedlouho po masakru demonstrantů v kazašském městě Žanaozen, kde kazašská policie postřílela nejméně patnáct lidí. Blair na kameru vysvětluje, že Kazachstán urazil pod Nazarbajevovým vedením kus cesty.

Jeho vysvětlení je přímočaré. Peníze, o které připraví diktátora, přeleje do nadace, jež páchá dobro. Média si z Blaira dělají legraci, že je tedy vlastně jakýsi postmoderní Robin Hood, jehož Sherwoodským lesem je mezinárodní konference nadnárodní smetánky v Davosu. Blair v podstatě souhlasí a rozhodně se netváří nijak kajícně. Tvrdí, že hlavní hrozbou dneška je sunnitský extremismus, že na Západě vůbec neumíme domyslet, jak velký je to problém, že je šokující, jak málo současné západní vlády světu, v němž žijeme, vlastně rozumějí. Proto můžeme a máme spolupracovat s lidmi, jako je současný egyptský polodiktátor Abdal Fattáh Sísí nebo nakonec i Nazarbajev. Když přišel Blaira zatknout Twiggy Garcia, bývalý premiér nezalezl pod stůl, ale rozproudil s mladým mužem debatu o tom, zda by se neměl spíše zajímat o vývoj situace v Sýrii.

Nedůvěryhodný a záletný

V čem je tedy vlastně problém, který Britové s bývalou hvězdou domácí politiky nepochybně mají? Na prvním místě v řadě jeho neodpustitelných prohřešků stojí nepochybně ztráta důvěry. Tu si vysloužil ještě v úřadě, když zapojil veškerou výmluvnost do propagace války v Iráku. Nechvalně proslulá složka údajných důkazů proti režimu Saddáma Husajna, která mu pomohla získat na svou stranu veřejné mínění a parlament, mu nebude v Británii zapomenuta a stala se předmětem několika různých vyšetřování -výsledky toho posledního, již dopředu zpochybňované, mají být zveřejněny někdy letos. Blair neudělal nic nezákonného, vyšetřování ale pravidelně zmiňují „závažná pochybení“ v kvalitě informací, jež veřejnosti nabídl.

Stačí se podívat na provoz Blairova nového impéria a podezření stoupá. Nikdo neví, kolik tato politická celebrita vlastně vydělává. Nadace a společnosti k prasknutí napínají britské zákony, aby o tocích peněz nemusely informovat (ani tady však Blairovi nikdy nikdo nic nezákonného neprokázal). Jeho lidé nikdy nemluví na jméno a všichni dokonale mlží. Blair třeba tvrdí, že jeho majetek je zanedbatelný, zároveň je ale doloženo, že rodina vlastní nejméně sedm nákladných nemovitostí. V systému sítí, jež bývalý politik a jeho poradci dokázali splést, se nevyznají ani novináři, kteří o jeho postpremiérském působení sepisují celé knihy.

S Blairem jako nedůvěryhodným zrádcem se rozešlo mnoho jeho spolupracovníků, nejvíce fascinujícím rozkolem je zřejmě roztržka s mediálním magnátem Rupertem Murdochem. Vše nasvědčuje tomu, že se Blair zapletl s jeho ženou Wendi. Když věc předloni praskla a na povrch vypluly soukromé e-maily, v nichž žena popisuje Blairovu „dokonalou postavu, hezké nohy a pěkný zadek“, zavolal Murdoch Blairovi se žádostí o vysvětlení. Uprostřed rozhovoru podle svědectví spolupracovníků magnát rozhovor típnul se slovy, že „dostává pouze odpovědi politika“, a přerušil s Blairem veškeré kontakty (s manželkou se rozvedl). Roztržka záletného politika zásadně poškodila finančně, ale zjevně i lidsky. Když se ho na problém před Vánocemi zeptal zpravodaj týdeníku The Economist, ztratil Blair nervy, praštil čajovým šálkem o podšálek s takovou vehemencí, že všichni v místnosti nadskočili, a prohlásil, že „o tom nebude mluvit teď ani v budoucnosti“. Jak popisuje v týdeníku reportér, „v podpaží se mu v tu chvíli vytvořily temné skvrny potu a rychle se začaly šířit po jeho drahé košili“.

Dva pohledy

Postava Tonyho Blaira ale odkazuje na mnohem hlubší problém. Tvrdí, že je mužem středu a že to sice funguje ve volbách, zároveň to však vyvolává zášť médií, která podle něj živí negativní emoce vůči němu. „Pravice je naštvaná, že vyhráváte volby, levice má pocit, že jste zrádce,“ tvrdí Blair. Ve skutečnosti se pozorovatel nemůže ubránit dojmu, že pravice se spíše dobře baví nebo jí je bývalý premiér lhostejný, zatímco levice skutečně prožívá pocity hlubokého rozčarování, až zrady.

Tony Blair byl vždy podivný labourista. Pochází z konzervativní rodiny. Jeho instinkty – od vstupu soukromého sektoru do školství až po mezinárodní vojenské intervence – také nejsou typicky levicové. Blair se nicméně přiženil do rodiny s tradičními a hlubokými vazbami na Labour Party, což mladému, talentovanému právníkovi výrazně usnadnilo rozjezd jeho politické kariéry. Labouristé nebyli schopni vyhrát volby dlouho před jeho příchodem, a jak se ukazuje, nedokážou to ani po jeho odchodu. Blair pluje ve svém novém životě jako ryba ve vodě ve světě globalizovaných elit, který tradiční levice zrovna dvakrát nemiluje. Jeho působení v čele Labour Party působí ve zpětném pohledu čím dál více jako výsadek prohnaného lišáka na nepřátelské území.

Britové se ale na spoustu věcí dovedou dívat z nadhledu. V médiích například občas citují výrok bývalého britského politika a básníka Enocha Powella, který prohlásil, že „každý politický život, pokud není náhle přerušen v nějakém šťastném okamžiku, končí selháním. Taková je povaha politiky a taková je povaha lidské existence.“

Tonyho Blaira je možné snadno vnímat jako ztělesnění běžné lidské cesty od mladických ideálů k více či méně lákavé prohnanosti vyzrálého věku. Při pohledu na kontrast mezi fotografiemi rozesmáté naděje z roku 1997, kdy se stal nejmladším britským premiérem od 19. století, a tvrdým pohledem úspěšného globálního manipulátora dneška zjevně spousta Britů – a nejen jich – cítí ostré bodnutí u srdce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Slimova pošta se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

31 reakcí na Tony Blaire, jste zatčen

  1. Petrpavel napsal:

    Havel, Klaus, Paroubek, Topolánek, Nečas, Zeman – který z nich se svou politickou kariérou a vývojem po jejím ukončení nejvíce podobá Blairovi?
    „…pravice se spíše dobře baví nebo je jí … lhostejný … levice skutečně prožívá pocity hlubokého rozčarování, až zrady …“
    „…Při pohledu na kontrast mezi fotografiemi … naděje z roku 19.., … a … pohledem úspěšného globálního manipulátora … zjevně spousta … – a nejen jich – cítí ostré bodnutí u srdce.“

    • Slim napsal:

      Zatím se mu nejvíc podoba Deputátní Pivo, hádám

      • Petrpavel napsal:

        Nemůžu rozluštit, neznám tyto cizí termity …🙂 .

        • Slim napsal:

          Tak srozumïtelněji:
          k tomu muži co stříhal dráty má ten vztah, který se obvykle vyjadřuje slovem OTEC

          • Petrpavel napsal:

            Rozsvítilo se, ale ten je pro mě natolik bezvýznamný že jsem ho neuváděl.

            • Petrpavel napsal:

              A nějaký záblesk naděje v něho v jeho dvaceti v roce 1989 (ten rok jsem myslel) jsem taky nezaregistroval🙂 .

        • jaa napsal:

          služebné pivo — v němčině

  2. brtnikvbrlohu napsal:

    Co se děje u Tribuna? nechodí – respektive se načte jakási pitomost ála výhra a klikej dál – nebo jen prázdná stránka, pro jistotu jsem ihned spustil antivita.

    • K-k. napsal:

      vyzkoušeno, potvrzuji – a navíc se ta „výhrová“ stránka usadí a neda se z ní pořádně odejít., musí se to zavřít… Antivir jede, ale zatím je zticha.

      • brtnikvbrlohu napsal:

        Pro jistotu jsem to ještě pročistil ccleanerem – vymete cookie.

        • K-k. napsal:

          ND32 nic nenašel, to cc bych mohla taky zkusit… Dík za upozornění.🙂

          • brtnikvbrlohu napsal:

            Avast nenašel nic a cc vymetl pár sušenek, nejde ale zjistit jestli s tím souvisejí.

            • oh napsal:

              Mrknul jsem se prohlížečem se zapnutou blokací javascriptu. V seznamu blokovaných prvků jsou domény Zeroredirect1.com, zeroredirect2.com, (podezřelé, zřejmě přesměrování na tu „výhru“), jedna doména s náhodně generovaným názvem (něco jako bflm354xyz.cloudfront.net – prý dodavatel reklamního obsahu od amazonu), trueharborlinked.com (údajně také souvisí s amazonem), voluumtrk.com (tohle používají nejrůznější webové statistiky ke shromažďování dat) a konečně 6182.info – konkrétně tahle se mému antiviru (avast) hrubě nelíbí a označuje ji jako nebezpečnou.

  3. Mainguard napsal:

    Takže předně je potřeba řící, KDO je resp. ve své funkci byl Tony Blair. Je produktem duchovního otce moderního socialismu pro 21.století, autora tzv. „Třetí cesty“ sociologa Anthonyho Giddense, profesora z London School of Economics. Když jsem jej já osobně spatřil, velice na mne zapůsobil, v době když jsem tam studoval už přednášel jen vyjímečně, byl vtažen do politiky a jezdil po světě „učit sociální demokraty“, že nejlépe poslouží „rovnosti a solidaritě“, když zajistí ekonomickou prosperitu, že „nejlepší sociální podpora je ekonomický růst“, nízká nezaměstnanost a VŠ školství dostupné alespoň 50% populace s tím, že se započtením odpadlíků se tak dosáhne požadovaných 35% takto vzdělané populace pro potřeby informační společnosti coby v té době přijatý závazný plán obsažený v Lisabonské strategii.

    Je důležité si uvědomit, kdo byl v té době u moci, resp. koho Třetí cesta včetně Blaira stvořila coby politiky své doby.

    Doby, která jasně vzala vítr z plachet moci konzervativcům WORLDWIDE. Byl to Blair, Schröder, Clinton, Prodi. Lionel Jospin coby premiér Francie, kdo byli v té době u moci. Tato silná pětka přetvořila svět, do té doby deformovaný konzervativním dogmatismem Bushe, s ostudou odcházejícím Kohlem, podobně jako on byl (později) obviněn do té doby dominující prezident Francie Jacques Chirac z korupce, v Británii končí smutná éra Johna Majora, který stejně jako ostatní západní konzervativci neustál dobu první poloviny 90.let, kdy po pádu komunismu, spojení Německa a výstavby současné podoby EU nemělo šanci proti britskému chladu vůči integraci EU – kdy se mění zcela ZASADNĚ ideový a kvalitativní proces evropského soužití v rámci EU – vzniká prostor svobody, bez hranic, financů, stráží a kontrol na hranicích, v Schengenu vzniká nová podoba LIBERÁLNIHO evropského socialismu, doba bigotního konzervatismu KONČÍ.

    Jak jsem psal minule konzervativci v mnohém uznávající status quo s dnešním Ruskem, dříve uctívající SSSR jako „svrchovaného vládce na východní Evropou“, Margareth Thatcherová při první zmínce o sjednocení Německa vyzývala Gorbačova aby to tak nenechal „a zasáhl“ ve prospěch evropské, sic!, „stability“.Nastává doba nástupu liberálních hodnot, lidských práv, multikulturní Evropě, do popředí se dostávají genderové otázky, ve Skandinávii se zapojují v rámci systému sociální a rodinné péče otcové do výkonu rodičovské dovolené, vznikají první firemní školky, ženy si berou do práce své děti, nikdo neprotestuje, když si na summitech, kongresech či poradách dětí hrají ve vedlejších místnostech v dětských koutcích, když si ty děti s sebou berou na ty porady i muži a se ženami se střídají v hlídání dětí a to „při práci“.

    Je to vzdor konzervativní představě o „rozdílnosti mužských a ženských rolí“, je to vzdor bigotní křesťanské patriarchální představě o podřízenosti ženy muži včetně její „povinnosti“ starat se o děti. Ve stejné době (druhá polovina 90.let) nástupu socialistů Třetí cesty (synů a dcer od r. 2004 barona a v té době člena Sněmovny Lordů sira Anthonyho Giddense) začínají v Německu vypínat a konzervovat jaderné elektrárny, to samé dělá už dříve socialistické Dánsko a Švédsko, začíná s tím v přímořském shelfu Nizozemsko (v té době opět jasně levicové, vládne socialista a lobbista EU a Lisabonské strategie, odborář a předseda Strany práce Wim Kok, Lisabonské smlouvě se v té době v Nizozemsku říkalo „Kokova výzva“).

    Takže dnešní podobě EU a její zásadní politické shodě (jinak to ani nejde u projektu, kde se rozhoduje konsensem a ne přetlačováním se dnes v postmoderní době ahistorickým ideologickým vymezením sporu mezi tzv. „levicí a pravicí“), podíváme-li se na poslední hlasování v Evropském parlamentu o rezoluci, že Moskvu už nelze kvůli zapojení do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a protiprávní anexi Krymu považovat za strategického partnera pro EU.

    Zprávu připravil zástupce největší lidovecké frakce v EP Litevec Gabrielius Landsbergis. Pro hlasovalo 494 poslanců, proti bylo 135. Myslím, že poměr sil kdy na jedné straně stojí dnes liberálně-konzervativní pravice, socialisté, většina evropských Zelených a liberálové, je Evropou, kde konečně lidé našli společný hodnotový rámec, nad kterými panuje konsensus. Těch 134 poslanců co byli proti je menšina komunistů a neofašistických pravicových stran podporovaných Ruskem, všechny demokratické strany, včetně někdejších radikálních levičáků studentských rebelů z barikád v r. 1968 tehdy přezdívaných „rudých“ bardů, představitele evropských Zelených Daniela Cohn-Bendita a Joschky Fischera, kteří se oba svorně vyslovili že by Putin za anexi Krymu měl stát před Haagským tribunálem.

    Tady je dokument BBC, co znamenala éra nástupu socialistů v druhé polovině 90.let všude v EU a USA k moci a jaké to přineslo do nového Millenia Raison d’être, jenž je dnes jak vidno z Evropského parlamentu, svatý všem demokratickým stranám.

    http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/298465.stm

    • Slim napsal:

      Dobrý dodatek. Tak to bylo.

    • Mainguard napsal:

      pardon, tady mám špatně zápor a tím i význam té věty…. kdy po pádu komunismu, proti spojení Německa a výstavbě současné podobě EU neměl šanci britský chlad vůči integraci EU cokoli na tomto zvrátit – takže se konečně mění zcela ZASADNĚ ideový a kvalitativní proces evropského soužití v rámci EU – vzniká prostor svobody…

    • MAXI napsal:

      Vas prispevek by se jeste dal rozsirit o dalsi drobne zasluhy socialistu po vzestupu k moci.

      Po druhe svetove valce se ve vetsine evropskych zemi mohutne zestatnovalo, aby se za par desitek let, az uz se system zajel a slouzi, mohlo stejne bujare zase privatizovat. Za ery socialistu se rychle dozprivatizovaval i ten zbytek. K tomu pripocteme, ze nebranili reformam vedoucim k upadku skolstvi a v Nemecku se jim dokonce podarilo uzakonnit novodobe nevolnictvi prohloubit sektor podradne placenych zamestnani do obludnych rozmeru.

      To mozna jsou duvody, ze pro mnoho lidi na zapade ma slovo socialista uplne jiny vyznam
      nez pro nasince, a boji se ho jak cert krize.

      Skoda, ze nedali na rady toho vaseho sociologa a profesora!

      • Mainguard napsal:

        Spravny socialista, coz ja rozhodne nejsem, by vam rekl, ze to neni poprve co si nekdo plete socialisty s komunisty. Ti jsou pro socialisty takova konkurence, ze nevahali socialisty zabijet a obvinovat ze „zrady“ uplne stejne jako sve tridni nepratele. Jeste by vam spravny socialista rekl, ze jestli je vasim cilem kapitalisty znicit, pak musite jit prave k te komunisticke konkurenci. Socialiste za leta sveho vyvoje pochopili, ze kapitalisty spolecnost potrebuje. Jinak sice nez se domnivaji konzervativci, ale to na cele veci nic nemeni. Vase povalecne znarodnovani svym rozsahem realizovane Atleem po valce vedlo k nastupu neoliberalismu, kdy delnici volili sami radi Thatcherovou, aby je zbavila nejezdicich drah, nefarajicich horniku a nedostatku bytu protoze se vecne blokovalo nova vystavba, nikdo nechtel jit proti odborum a ekologum.

        Az zjistili, ze ona to vezme “ z gruntu“ bylo uz pozde. Socialiste prisli s konceptem Treti cesty a zacali volby zase vyhravat. Komunisty prizval Mitterrand do vlady a od te doby se stali marginalni stranou.

        • Slim napsal:

          Aby nevznikl klamný dojem: „Třetí cesta“ je termín převzatý z názvu jedné knížky z r. 1936, která popisovala švédský kompromis mezi tvrdým kapíkem a tvrdým socíkem (ve stylu SSSR).

          • moskyt napsal:

            Pěkná apologie útěku od praporů („radikální“ levičáci z osmašedesátého), „nového socialismu“ (ten má společného se socialismem asi tolik jako hodinky s holínkami), zglajchšaltování Evropy pod praporem neoliberalismu, libertariánství, neokonservatismu či bůhví čeho (konečně jsme našli konsensus, my co spolu mluvíme, bez těch hnusnejch konzervatistů a komunistů), jak výhodné pro nadnárodní korporace, které vůbec nejsou nadnárodní ale celosvětové, a dnes už jen krůček od cíle. A obyčejní lidé? Tak ty jsme už jsme dostatečně zabavili takovými hračkami jako jsou prázdné floskule o „demokracii, svobodě“, volby, gender, multikuturalismus, sexuální orientace atd. Přitom se tohle společenství stává stále prudérnějším, neplést s konzervativnějším, plným zákazů a příkazů. Slzy nám tečou nad každým zašlápnutým mravenečkem, zlomenou květinkou a je nám šumafuk, že vedle nás umírá člověk, učí nás žebrat o peníze na léčení dětí, kdy poskytout peníze je povinností státu. Vím, vím jsou to jen takové mušince na obrazu „Nové Evropy“. Ale i hostinský Palivec nakonec odnesl obraz císaře pána na půdu, protože na něj sr*ly mouchy.
            Tož tedy, radostně vhůru do „Nové Evropy“! Kde já jen už tohle o nové, korporátní, pod vedením toho nejlepšího národa Evropy četl? Aha, už vím, hnědavých dálek volání….
            Ale napadá mne kacířská myšlenka, nemají nakonec přece jen pravdu ti bekaní konzervativci a komunisté, a zelená levice oproti těm „novým socialistům“, modrozeleným a neoliberálům?

    • vittta napsal:

      Ten text není špatný, jen mě udivuje, že snad věříte tomu, že „demokraté“ našli nějaký konsensus v odsouzení Ruska.
      Já myslel, že parta úplných debilů našla konečně sama sebe a mohla potlačit automatickou autocenzuru, protože jim došlo, že když zvednou ruku proti Rusku, určitě je nebude nikdo kárat za malou demokratičnost.
      Zapojení Moskvy do války na Ukrajině je úplný axiom, je na to tolik důkazů, že se nikdo nenamáhá se na nějaký ptát, jen Zeman se toho Švéda zeptal, a ten se mu vysmál -ale důkaz mu nedal.
      A já viděl na netu množství důkazů, kdy snímky v kvalitě II.světové války ukazovaly tečky, u kterých byly šipky s vysvětlením, že jsou tu ruské dělostřelecké pozice, takže mě napadlo, že Rusové musí být úplně debilní, když kdesi na poli či louce staví děla,(náklaďáky s municí tam už nebyly) když mohou vyspělým systémem vystřelit salvu 5-6 ran na vzdálenost 42 km za 20 vteřin po zastavení, a za minutu být pryč.
      U této konkrétní fotky bylo ukázáno i očouzení trávy u hlavní těch děl, z čehož západní stratégové odvodili, kam byla vedena palba těch děl,(z Ruska na Ukrajinu) takže mě logicky napadlo, že i oni musí být úplně blbí, protože mohli přece vyblejskout ty kanony přímo při palbě, když už jim tam létají ty satelity.
      Nebo tam stojí tank u nějakého baráku a pod tím je nasáno „ruský tak typu xxxx u vesnice yx na Ukrajině.
      Při té příležitosti jsem si vzpoměl, jak asi před 5 lety, přišel mi mail s fotkou 200 000 lidí kdesi v USA, (vešli se na tu fotku) a já mohl postupným klikáním najet na konkrétního člověka tak dokonale, že bylo vidět, jaké má v ruce noviny.
      Tak tedy nevím s tím Ruskem…nevím.
      Navíc Rusové zákeřně posílají zásoby v humatitárních konvojích, což je také dost pitomé,když hned za rohem v pohodě přejíždí rusko-ukrajinskou hranici desítky tanků, a ještě u toho posádky pózují zahraničním touristům, převlečeným za reportéry.
      Fakt podivné… no ale když tak svorně hlasovali, tak ať je jim přáno, hlavně ať tak svorně, jako vyřešili Rusko,vyřeší problém s utečenci, které si tam vlastní blbostí a neschopností nechali nalézt!

      • oh napsal:

        Ty dělostřelecké pozice mě rozhodně pobavily. Totiž, nedávno jsem zhlédl jakýsi dokument (snad na Prima Zoom, ale jistý si tím moc nejsem) o bitvě u Kurska. A mimo jiné tam předváděli, jak se taková „dělostřelecká pozice“ pro letecký průzkum vyráběla: pomocí náklaďáku vytvoříte v půdě nebo trávě stopy po provozu, vykopete obvyklý mělký okop pro dělo – to musíte, protože jinak by tam rovnou mohla být cedule s nápisem „Pozor, atrapa!“, přes „palpost“ hodíte maskovací síť, pomocí klád naznačíte ramena lafety a pod správným úhlem z maskovací sítě vystrčíte další kládu jako hlaveň. A dokončíte to kuželem vypálené trávy před ústím „hlavně,“ aby vyhodnocovače snímku náhodou nenapadla ošklivá myšlenka, že je to jen atrapa. A pak už jen sedíte a spokojeně koukáte, jak nepřítel plýtvá municí na vaše „protitanková děla.“

  4. okolojdoucí napsal:

    Před pár lety by ten souboj liberálně sociální „osvobození“ vs. konzervativní ochrana „skutečných časem prověřených hodnot“ ještě táhl. Teď už je to passé, v Americe musí člověk chvíli přemýšlet, ke které straně že ta Hillary vlastně patří, a Evropu nejlépe charakterizuje snadná „zaměnitelnost“ takového Hollanda za Sarkozyho a vice versa. Evropský parlament s jeho „ideovým“ štěpením už tu byl ilustrativně zmíněn.

    Blair „bojuje“ za ty, co dobře zaplatí. A mezi Giddensem a Kristolem by to dnes už také moc nejiskřilo. Teď se podává Huntington a Rusové (muslimové) „před branami“.

    • Slim napsal:

      Okolojdoucí & Moskyt

      Odpovím zde, je to tu širší a vaše poznámky mají něco společného. Stručně řečeno, vliv času.
      Okolojdoucí
      Mám dojem, že jste si všiml včerejšího krugmanovského odkazu, co tu byl. Paul se podle mého nejspíš mýlí, Hillary prezidentkou nebude (a je to tak dobře) a ta zaměnitelnost je opravdu hrozná.
      Ale Mainguard tu vhodně připomněl okolnosti, za kterých tato nová (pseudo)levice přicházela k vlivu. Byly tu okolnosti, které tak mohly v té době působit.
      Ovšem kam se dostala DNES třeba u nás, v provedení Dienst. jr., Deníku Referendum, rodiny Uhlových atp. to je samozřejmě hodně daleko od něčeho aspoň trochu odůvodněného. V boji proti této perverzi se může (staro)levičák v něčem a takticky spojit i s konzervativcem. Načas a odtud-potud.

      Moskyt
      Vaše replika asi mířila o úroveň výš, tedy pod M-guarda.
      Nicméně, já si myslím, že obě levice, radikální (řekněme komunistická) i ta smířlivá, socdemácká resp. socialistická, ztratily svojí jistotu a teoretické zázemí. První v Marxovi, druzí v Keynesovi.
      Změnil se taky soupeř. Kapitalismus se postupně vrátil (po konci SSSR, dokonce i pár let předtím) ke své staré, tvrdší formě.
      A jsou tu také nové výzvy. Ne nějaké multikulti, nebo gayové, ale příchod těch „okrajových“ národů, tj. ta skutečná, planetární globalizace. Která taky nese otázku společného prostředí, třeba klimatický problém, rozdělení bohatství v měřítku planety a tak. Na to klasikové obou směrů odpověď nedali (ani nemohli).

      Proto nestačí se obracet ke starým receptům (třeba „nahnědlost“). Čeká se na novou syntézu, na nové klasiky.

      Zatím je to tak, že model třetí cesty (Švédsko, NSR ale v něčem i ČSSR, Jugo, NDR) byl vítaným kompromisem mezi tvrdými krajnostmi, ale je do jisté míry už jenom vzpomínkou. Ve Švédsku asi méně než v ČR.
      Všimněte si, jak o záp. Evropě v 70. letech mluvil Zinověv v článku, který byl u Laca loni 30.6. Trochu jako o ztraceném ráji.

      • moskyt napsal:

        Zinověv ale také na vlastní oči viděl jako bystrý pozorovatel, za svého exilu jak se Západ mění k horšímu.
        Ano moje replika směřovala k tomu komentáři. A měl jsem konkrétně na mysli všechny ty maoistické, trockistické postavy pařížského jara, které se zcela plynule zařadili do establishmentu i když mu ve své době nemohli ani přijít na jméno.Ono dřít v podpalubí je vždycky horší než popíjet šampaňský na horní palubě a nic nedělat.
        A že je levice myšlenkově vyprázdněná je známé už dlouho. Tam se podle mého soudu objevila jediná nosná myšlenka – kognitariát, bohužel však nikdo na levici neví co s tím.

  5. kchodl napsal:

    Nic nového pod sluncem.

    Blair je produktem podhoubí přes sto let starého „fabiánského socialismu“ na který navázali Giddens a další věrozvěsti. Jedná se o totalitní podřízení velkému kapitálu, o podřízení spíše než skutečným kapitalistům – výrobním, z reálné ekonomiky – bankéřům, kteří se stali jakýmisi „novými feudály“, se vším všudy, včetně nového nevolnictví.
    Tihle panáci drželi GB před druhou světovou válkou, po které byli poraženi novými, opravdovějšími socialisty, ale postupně, jak „noví fabiánci“ znovu převzali moc koncem 60. a začátkem 70. let, dokonale ukázali, jak jejich pojetí ekonomiky nefunguje. Nastoupila Thatcherová, která skomírající Británii skutečně kapitalistickými postupy – mnohdy poměrně idiotsky – přece jen posunula o kus dále, přes všechna negativa.

    Pak nastoupila znovu „třetí cesta“, pokračování předválečného britského „socialismu“ – i když tenkrát se tomu tak neříkalo. Totalitní cesta ne tak nepodobná německému předválečnému režimu, kdybychom si odmyslili Hitlera a jeho kliku, coby nacionalistický pangermánský extrém.

    Je to vidět na mnoha věcech, například co se týče svobody podnikání a možností vybudovat klasickou kapitalistickou cestou nový podnik „z ničeho“. Kolik takových firem vzniklo v Británii za Thatcherové ? Spousta. Namátkou z ITC třeba Sinclair, Amstrad, …. A kolik za Blaira ? Ani jedna.
    Protože „staré peníze“ a „velké peníze“ nasadily všechny páky, aby znemožnili vzestup konkurence. Zdražení energií ekologistickým blbnutím je jenom jedna z nich.

    Za Blaira se GB stala totalitním státem, občané byli zcela odzbrojeni – to je neklamný indikátor, kam zvolená cesta vede, přes všechny kecy a klamné manévry. Přesně jak to psal už Orwell: „dokud v chatrči dělníka visí na zdi nabitá puška, je svoboda“. Výsledkem bylo minimálně desetinásobné zvýšení kriminality, tedy dokud se statistiky směly vést. Dnes si v Británii nekoupíte bez papíru ani velký šroubovák – protože pouliční gangy si je brousí a používají jako bodnou zbraň. Svoboda slova skončila – stačí napsat něco na internet a skončíte v lochu. V bezpečí nejsou ani děti, juvenilní justice řádí naplno, téměř stejně hrůzně jako v Norsku, kde ukradne asi pětinu dětí.

    Všechno je na jedno kopyto – i GB si hledá nepřítele venku, musí válčit a zbrojit. Stejně jako náckové. Jedno nejde bez druhého. Tahle verze socialismu se bez války neobejde.

    Naši socialisté jsou také fabiánci, ti moderní. Za těch posledních 20 let je to dokonale vidět. S levicí to nemá nic společného. Nejblíže mají k fašismu, to je pěkně vidět na tom, jak souznějí s TOPkou.

  6. ji5 napsal:

    V článku je otázka, co s těmi vyžírky, kteří odcházejí z postů presidentů a ministerských předsedů. Do lomů a lámat kámen. Mají, jeden vedle druhého na krku válečné zločiny, toliko na ně není žádný soud.

    Pokud nebyl zrušen, je ve Švýcarsku zatykač na Kissingera. nějaký statečný soudce to zařídil.

    O Blairovi jsem se dočetl, že se mimo jiné stal poradcem (!!!) srbské vlády. To mu rychle otrnulo po bombardování této země.

  7. moskyt napsal:

    Porošenko nabídl Blairovi práci na Ukrajině v Konsultativní mezinárodní radě pro reformy. http://www.zavtra.ru/content/view/poroshenko-predlozhil-toni-bleru-rabotu-na-ukraine/😆

Komentáře nejsou povoleny.