VRAŽDA ZE KTERÉ SEŠLO – Jiří Knopp


Ještě nikdy jsem nenapsal žádnou kriminální povídku a čtenáři prý po nich prahnou. To by bylo, abych si s ní neporadil. Když jsem se však do myšlenky napsat detektivní příběh více ponořil, narazil jsem na mnohá úskalí. Tak kde honem vzít námět, jak vystavět příběh plná vzrušení, napětí a nenadálých zvratů? Jak ho zaplnit plnokrevnými lidmi, které by si čtenáři ihned oblíbili? Jak dodat celému příběhu potřebnou šťávu?

Nejdříve budu muset mít dva detektivy – jednoho staršího, obtloustlejšího, bodrého s lišáckým úsměvem a častými žlučníkovými záchvaty. Sympatie čtenářů si získá znalostmi  lidových moudrostí, které bude jako mimochodem utrušovat během vyšetřování.

   Ten druhý bude mladý, ambiciózní, kreativní, snaživý, atletického typu, který dělá ukvapené závěry a s podezřelými jedná tvrdě a nekompromisně. Svým mladistvým elánem způsobí často zmatek při vyšetřování a jeho přičiněním budou čtenáři často uváděni v omyl a z vraždy budou podezřívat i zahradníka.

   Je mi jasné, že v mé detektivní povídce musí jít o vraždu a to o vraždu z lásky a zavražděná musí být atraktivní, pěkně rostlé děvče, mladá žena s nevinným úsměvem. Příčinou vraždy bude, jak jinak, nevěra. To dodá detektivce ten pravý náboj. Vražda pro peníze už nikoho moc nezajímá. Pro peníze vraždí kdekdo. Domnívám se, že podezřelými z vraždy této krásné ženy budou dva muži, ale vražedkyní bude žena, její sokyně v lásce. Cítíte, milí čtenáři, jaké to bude napětí? Žena, toužící po pomstě, noc, bledý měsíc, skřípající kroky v písku, opuštěný starý mlýn a houkání sovy. Mě samotnému běhá mráz po zádech a to jsem ještě nevyřešil způsob zavraždění. Vždyť všechny způsoby jak zbavit člověka života již tvůrci detektivek vyčerpali. Co si vybrat?  Rozhodně ne nevkusné škrcení, nebo trávení a už vůbec ne utopení. Ani automobilová havárie, přejetí, řezání, údery tupými předměty – nic z toho nepřichází v úvahu. Žaludek se mi svírá při pomyšlení na ten děs v očích vražděné krásky a stačí jen pozdvihnout ostrý nůž, bodnout, udeřit, vystřelit. Ano, odmítám meč, šavli, kuchyňský nůž, nůžky, pletací dráty. Nakonec se rozhoduji pro revolver. S tím se dá něco udělat – třesoucí se prst na spoušti, váhání… čtenář si určitě zapálí dobrou cigaretu, některý usrkne whisky…

   Už vidím tu scénu, on v pruhovaných trenýrkách, ona v průsvitném župánku, dráždivá hudba, vášnivý polibek a najednou se prudce otevírají dveře a do hříšného doupěte přichází zhrzená žena, jako v horečce vytahuje malý dámský browning z kabelky a zamíří na sokyni. Muž leze pod postel a z přehrávače se line prastarý hit – lásko mě ubývá sil…

   Ano, ale teď mi ještě zbývá všechny jednající osoby pojmenovat, tak aby si je čtenář zapamatoval a nepletl si je mezi sebou. Vražedkyně, zhrzená manželka, která hájí  právo manželky na svého manžela by se mohla jmenovat Zdena Zoufalá – ta dvě zet jako by předznamenávala to její zhrzení. Její manžel, který se nalézá pod postelí je už dost zoufalý a tak mu k tomu přidáme ještě jméno Jaroslav – opravdu pod tou postelí vypadá jako malý Jarda. Milenka v rozkošném župánku se jmenuje Monika Princová. Ano, je to, jak jinak, dlouhovlasá blondýnka s pomněnkovýma očima. Ta se přece nemůže jmenovat Marie, nebo Božena, natož Lída. Tak a příjmení – no řekněte, může se jmenovat Nováková, Valihrachová, případně Skočdopolová? Uznáte, že příjmení Princová je šťastná volba, které její sokyni správně naprudí.

    Ano, Monika Princová, jak nádherně to zní, jaká melodičnost a kouzlo. Lepá, štíhlá krasavice se smyslnými rty, neodolatelným úsměvem a stříbrným hláskem a ta má být milenkou Jardy Zoufalého, tuctového chlápka v pruhovaných trenýrkách? Kdo to je ten Zoufalý, který se strachy třese pod postelí? Bezvýznamný úředníček, nedosahující ani průměrného platu a kvůli tomuto podrazákovi, který musel Moniku podvést a naslibovat ji pohádkové bohatství snad má nyní tato kráska být zavražděna? Tak to by přece nebyla na světě žádná spravedlnost. Tohle přece nesmím dopustit. Kdo jiný by ji mohl zachránit, než já. A když to nikdo jiný udělat nemůže, pak se toho musím ujmout a jednat. Vždyť to ubohé děvče ještě nepoznalo pravou lásku, nepoznala správného, upřímného, charakterního a úspěšného muže jako jsem já!

   Nemám čas se rozmýšlet, naskakuji do svého luxusního „Meďoura“ a řítím se za Monikou, moji láskou. Šlapu na plynový pedál a vůbec nesleduji ručičku tachometru ani barvy na semaforech – jen nepřijet pozdě. Daří se. Paní Zoufalá právě vbíhá do paneláku, žene ji touha po pomstě a mě pohání láska. Zhrzená žena jako v horečce buší do dveří, je pološílená žárlivostí, tady, v její ložnici se schází se svoji milenkou, dveře otevírá rázným kopnutím a již loví ze své kabelky browning. Monika stojí v posteli, silikonová ňadra marně skrývá svýma rukama a prosí o smilování. Zoufalá míří na Moniku, strhávám ji ruku, rána vychází a zasahuje manžela, který právě leze z pod postele. Je na místě mrtev.  Zoufalá zděšeně vykřikne a přikládá si smrtící nástroj ke spánku. Stačí ještě říci „Co jsem to učinila“ a padne druhý výstřel.

   Chudinka Monika se třese strachy, cudně zakrývám její nahotu župánkem a prchám s ní pryč. „Moničko, má lásko, již se neboj, nemůže se ti nic stát.“ Rozjíždím se s ní do tmy. Pryč z místa hrůzy. Protijedoucí vozidlo, které se mi snažilo vyhnout, naráží do zdi a v hořícím autu nachází smrt dvojice našich detektivů. Škoda, že v povídce nemohou vyniknout jejich přednosti.

   V mém pokojíku, na vodní matraci, ztrácíme oba zábrany a zapomínáme na krveprolití, které jsme způsobili. Lásce se všechno odpouští…

   Redaktor zábavného magazínu čte moji povídku a kroutí hlavou. „To se nezlob, ale kdybys raději napsal nějakou historku z parlamentu…“

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na VRAŽDA ZE KTERÉ SEŠLO – Jiří Knopp

  1. Hudec napsal:

    Vy si děláte legraci, ale napínavý příběh se jinak než podle dopředu naplánovaného scénáře napsat nedá. Časy, kdy Alexander Dumas mohl psát své Tři mušketýry bez plánu a postupně podle toho, co mu fantazie přinášela, jsou pryč.
    Také volba jmen je klíčová, to máte recht.
    S nimi je to někdy kabaret. Znal jsem Geraldinu Klobáskovou z ateliéru družstva Fotografia ve Strážnici a Izabelu Králíčkovou z Hygienické stanice v Uherském Hradišti. V Močidlci na Plzeňsku žila (možná ještě žije, já nevím) Eleonora Šílená.
    Proti tomu je „malý Jarda“ procházka růžovým sadem.🙂

    • Bavor V. napsal:

      Přidám také jedno jméno. Fatima Cvrčková. Předpokládám, že už je vdaná a má nějaké podobně banální příjmení.

    • ji5 napsal:

      Mám pocit, že Hašek psal Švejka bez plánu, připisoval díly, tak jak potřeboval peníze na flámy.

      • Hudec napsal:

        Aniž bych cítil potřebu srovnávat se s velikánem, Hašek na tom byl trochu podobně jako já se svým veledílkem – popisoval realitu, skutečné příběhy, byť (na rozdíl ode mne) fabulací upravené a nadsazené (a na rozdíl ode mne také vtipné atd.). Moc si toho nevymýšlel. A to se píše celkem dobře, říkám z vlastní zkušenosti. Ten příběh napsal především život, Hašek ho ovšem mistrně reprodukuje
        Fiktivní příběh se píše hůř, řekl bych. Myslel jsem i na to, ale došel jsem k poznání, že bych to z řady důvodů nezvládl.

      • Slim napsal:

        Mám pochyby, že to tak bylo, v době Švejka už Hašek asi trochu brzdil(?) kvůli zdraví, taky byl aspoň zčásti už v Lipnici.
        Ale POKUD ho opravdu psal bez plánu, tak klobouk ještě hlouběji smeknout.

        Rád bych věděl, jestli vy dva taky nemáte pocit, že dokončením by se to bývalo mohlo zhoršit (nemyslím to, co říká Hudec, že by mu ho pak nevydávali po r. 48), ale mám na mysli kvalitu? Která, tak jak to zůstalo nedopsané, POŘÁD ROSTE.

        Neumím si představit, jak se z toho chtěl dostat. Na Vaňkově dopsání je vidět, že jak tam dáte tendenci, hrozně se to zhorší (třeba závěr, jak se všichni dobří sejdou na Václaváku a domlouvají se večer ke Kalichu…😦 [Já tedy z Vaňka přečetl moc málo..] )

        • moskyt napsal:

          Zajímavá esej Ivany Blahutové vyšla v LUKu http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2015/57-7-2015-18-unora-2015/525-prijedte-polibit-ruiny-ii
          Pasáž „Dovětek neboli Ruský smích“, kde píše o Haškovi a jeho Švejkovi. „Mám-li to vyjádřit stručně: Švejkův fatalismus je ruský, antimilitaristická satira je česká. Groteskní šibal („pitomec u kumpanie“, jak zněla původní autorova inspirace) dozrál ve světové válce v lidový protiválečný symbol. A ještě něco ruského je ve Švejkově vztahu ke světu: širý prostor! Vždyť jeho budějovická anabáze vyvolává dojem, jako by šlo o pouť územím neskonale rozlehlejším, takřka stepně rozmáchlým.“ Tak zní závěř té pasáže.

          • Slim napsal:

            Moskyte, vy jste poklad, díky!! Tohle je móóóc zajímavé

            Švejkova neurčitost, tajemnost mi byla jasná a na to jsem taky narážel. V tom je skutečné kouzlo té knihy. To není žádný pivní prosťáček, to by nemělo takový světový ohlas.
            Taky ovlivnění ruskou zkušeností bylo jasné, tahle kniha nemohla být napsána před válkou a revolucí. To tady vícekrát zmiňoval Godot, v souvislosti s Bugulmou.

            Ale jak do toho autorka zamontovala Rusko („Švejk je po určité stránce charakter více ruský než český!“) a ruský prostor, to je pro mne novinka a velice podnětná.
            DÍKY!

            PS. Kdo je ta dáma?

  2. ji5 napsal:

    Přidám ještě jedno jméno Vlastizdar Wagenknecht. Do románů se samozřejmě velmi hodí Jiří. V této formě se dobře spojuje s vykáním, kdežto v té zdrobnělá s tykáním a nebo ironizujícími výtkami.

    Můj jmenovec dokázal, že umí dobře napsat i delší text a že mu láska ke psaní sil neubírá.

Komentáře nejsou povoleny.