MANŽELSKÁ HÁDKA – Jiří Knopp


Roman Netušil se nekontroloval a vyhrotil manželskou hádku až k okamžiku, kdy mu nezbývalo nic jiného než třísknout za sebou dveřmi a odejít do hospody. Tato situace ho však zastihla zcela nepřipraveného. Měl na sobě pouze tričko a trenýrky. Uvědomil si, že má-li být jeho odchod účinný, musí být rychlý, nejlépe okamžitý. Oblékal se překotně, zaslepený vztekem a tak se zaplétal do nohavic, triko si oblékal na ruby, ponožky si bral na každou nohu jinou. Oblečený třísknul dveřmi od bytu tak silně, že rána vyburcovala několik sousedů a sousedek, aby se nenápadně podívali kdo to tak překotně opouští domov.

Věděl, že je sledován a proto kráčel pevným, rozhodným krokem, aby snad nepůsobil dojmem slabosti a nerozhodnosti. Uvědomoval si, že vlastně neví, kam půjde. Do hospod nechodil, kamaráda, se kterým by si zahrál šachy a vrátil se domů také neměl. Když byly děti malé, letěl pro ně rovnou z práce a manželka zatím nakoupila, nakrmila je, potom je spolu vykoupali a dali spát. A tak stále dokola, potom odpadla školka a začala škola a školní osnovy jsou náročné.

Teď, když se děti z domova vytratily, plete paní Netušilová svetýrky na vnoučátka, pije kávu a sleduje televizní programy. Roman si pohvizduje, třídí tovární a sportovní odznaky, pročítá denní tisk, luští křížovky a roste mu bříško.      Zapadl do první hospody, která mu stála v cestě. Zaplavila ho směsice zvuků, nakyslý pach piva a kořeněná vůně pravého hospodského guláše. Sedl si naproti dvěma mužům, kteří zasmušile hleděli do poloprázdných sklenic. Než si zesumíroval objednávku dvou deci bílého vína, postavil před něho číšník půllitr s bílou čepicí a udělal čárku na papírek. Instinktivně zvedl ruce k obraně, otevřel ústa, ale neřekl nic. Usoudil, že nechtít tady pivo by bylo stejné, jako odmítnout na zubařském křesle ošetření chrupu.

Pivo se u Netušilů nikdy nepilo, jen rybízové víno, které občas přivezl děda Netušil. V barové skříňce přechovávala jeho manželka barevná klubka vlny a na žízeň pili matonku. Prý je zdravá, říkala jeho manželka Bláža. Pozoroval pivní pěnu a odhodlával se k napití.

-Vidím, pane, že jste správnej pivař. Já také nechám pěnu trochu klesnout, než se napiju. Tak na zdraví.

Oba pánové si s ním přiťukli a Roman se zhluboka napil. V duchu odprošoval svoji matku, která mu vštěpovala, že do hospod chodí pouze taková spodina, ochmelové a ožralové, kteří vydělané peníze propíjejí a doma děti hladoví.  Byl však překvapen, jak se mu stažené hrdlo po doteku s hlaďoučkým, jakoby smetanovým nápojem slastně uvolnilo a začalo stékat zcela bez zábran.  Ani si neuvědomil, že ve sklenici zbyl pouze takový malinkatý čteček.

-To byla žízeň, co?

-S vámi bych si to nechtěl rozdat, kdo toho víc vypije.

Začali se bavit, Roman si řekl, že to jsou fajn chlapi a za chvíli měl před sebou třetí půllitr. Usmál se na své spolustolovníky, bouchl, pěstí do stolu a zahlaholil.

-Tak a teď mě může má stará bejt ukradená!

Dvě přátelské tlapy ho téměř synchronně udeřily do zad.

-Tak to jste náš člověk. Kdepak s ženskýma se nedá vyjít.

-Pořád by člověku rozkazovaly a hubu nezavřou.

-Toho jsme si dost užili na vojně, ne?

-Hoši, nebejt týhle hospody, tak už jsme dávno od sebe.

Roman se pomalu ubíral k domovu, nohy měl těžké, jakoby šel oranicí. Tiše se pochechtával a notoval si pijácké písničky. Co chvíli se zastavil a vyrovnal se do svislé polohy. Dobře, že natrefil na správné chlapy. Jeden je Jarda, druhý Pepa, fajn kluci, byli mu blízcí, jako bratři. Také to nemají doma lehké, hospoda je jejich čekárna na spánek.

Viděl se jako by plaval v akváriu. Ne, čekárnu na spánek nechtěl. Přece jsou s manželkou rozumní lidé. Sednou si, uvaří kávu, pěkně si popovídají a všechno si vyříkají. A co vlastně? Nemohl si vzpomenout, proč se vlastně pohádali. Mozek odmítal přemýšlet. Zanotoval si – můj táta byl šoférem, šoférem jsem já, táta auta porážel, holky zase já.

Doma padl na postel, ani se nevysvlékl. Snad ještě v pádu usnul.

-Táto, vstávej, nebo přijdeš pozdě do práce.

Vyskočil jako mladík, při holení si zpíval a vzpomínal na Jardu a Pepu.

-Táto, co budeš chtít k večeři?

-To je jedno, hlavně kup dva lahváče a dej je vychladit.

-Lahváče? Co to je?

-To je pivínko, maminko. Pivínko je pivo, je to výborný nápoj, který se nejlépe pije v hospodě.

Skočil do autobusu. Tak a večer si dají spolu pivínko a uvidí se. Buď čekárna na spánek, nebo domácí pohoda.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na MANŽELSKÁ HÁDKA – Jiří Knopp

  1. Hudec napsal:

    Nevím jistě, ale řekl bych, že na manželské hádky je nejhorší malý byt. Pak někdy asi nezbývá, než prásknout dveřmi od bytu.
    V případě bytu rozlehlejšího se nabízí varianta prásknutí dveřmi od vlastního pokoje. Ovšem tím je sice vyřešen problém trenýrek a trička, ale zase vzniká problém piva či jiného alkoholického nápoje. Asi jen skutečný alkoholik skladuje lahve přímo u svého psacího stolu, případně u postele. Prásknout dveřmi a vzápětí se plížit pro pivo do lednice či někam jinam pro víno, neřku-li pro koňak (nejspíš bude v baru v obýváku, ale tam zrovna sedí ta vaše krůta…) – to je potupné.
    Pivní společnost mohou sice nahradit Bavor, paní Katy, kchdol, Lex, občan, Laco a řada dalších, ale přiznejme si – v popisované situaci to přece jen není ono, je to příliš intelektuálské.
    Vím, je to hraběcí rada – ale nebylo by přece jen lepší se nehádat? A když už hádat, tak nepráskat dveřmi?🙂

    • Bavor V. napsal:

      Když někdy blesk vyčistí vzduch lépe než jakýkoli ionizátor

      • Vladimír - Faust ze Země ticha napsal:

        Výhoda světa ticha… když už životní družka vede neúměrně řečí (dle pana Wericha: kam na dovolenou, co s penězi, které vydělám… et cetera, et cetera (c) Forbína), vypnu UCHO (naslouchátko) — a klid boží se rozhostí nad vodami – co to blábolím… v domě.
        No a to pííívo – mám problém, že do městyse střediskového to mám přes dva kopce a poměrně daleko (tak TAM bych došel, ale ZPÁTKY by to bylo ouvej); a eventuální sousedi, kteří v rámci sousedské výpomoci pííívo čepují, kdesi trajdaj, takže si musím nechat zajít chuť.
        Pravda, taky se dá jít na procházku s pejskem – výhoda to NĚMÉ tváře, i když ty jeho ksichty jsou poměrně čitelné🙂

        Nicméně – on ten svět ticha má svoje kouzlo.🙂

  2. Witch napsal:

    Tak, tak, chovej se k mužovi jako k psovi: dej mu nažrat a pusť ho ven… Stará rada moudrých žen. V tom je schováno i to, že potřebuje občas podrbat, pochválit – a vyřádit se s ostatními😀

  3. Petrpavel napsal:

    Taky nestojím o čekárnu na spánek … je dobré si to připomenout, a článek tak učinil.

    Žena má vždy pravdu – Witch ( 18.5. 18:03) to potvrdila!

Komentáře nejsou povoleny.