Staroba…


Pokud jste očekávali další povídání Jiřího Knoppa, tak pro dnešek vás zklamu. Dostal jsem od Jaa krásné povídání a nemohu si odpustit, abych je také neposlal dál do světa. Jaa není autorkou, v tuto chvíli, je autor neznámý, nicméně je to opravdu pohlazení po duši. Ale nebojte se, zásobu páně Knoppových povídání ještě mám.

Takže tedy o starobě:

Našel jsem anglický text, který mne tak zaujal, že jsem ho pro Vás přeložil. Naprosto zcela vyjadřuje mé současné pocity. Jen je mi líto že jsem ho nenapsal sám.

Nikdy bych nevyměnil moje úžasné přátele, můj krásný život, moji milující rodinu za míň šedých vlasů, nebo za plošší břicho.

Jak jsem zestárl, stal jsem se k sobě laskavější a méně kritický. Stal jsem se svým vlastním přítelem.

Nechci peskovat sám sebe za to, že sním extra zákusek, za to, že si neustelu postel, nebo za koupi toho hloupého plastového trpaslíka, kterého jsem vůbec nepotřeboval, ale vypadá tak krásně na mé zahradě.

Viděl jsem příliš mnoho mých přátel opustit tento svět příliš brzy, předtím, než pochopili velkou svobodu, která přichází s věkem.

Co je komu do toho, když se rozhodnu číst, nebo hrát na počítači do 4 hodin a spát až do poledne?

Budu tančit sám se sebou na ty nádherné melodie z 60. a 70. let, a když se mi zachce plakat nad dávno ztracenou láskou tak klidně plakat budu.

Klidně budu chodit na pláž v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho, a nořit se do vln, pokud se tak rozhodnu, navzdory soucitným pohledům mladých lidí atletických postav, ale oni budou také jednou staří.

Vím, že jsem občas zapomnětlivý. Ale některé životy jsou úplně zapomenuty. A já si konec konců pamatuji důležité věci.

Jistě, v průběhu let moje srdce bylo zlomené. Když ztratíte někoho blízkého, nebo pokud dítě trpí, nebo dokonce, když vašeho milovaného psa přejede auto? Ale zlomená srdce jsou to, co nám dá sílu a porozumění a soucit. Srdce nikdy nezlomené je dokonalé a sterilní ale nebude nikdy vědět, jaká radost je z bytí nedokonalého.

Jsem tak rád, že jsem žil dost dlouho, aby mé vlasy zšedly a mé mladické úsměvy se věčně vryly do hlubokých rýh na mé tváři.

Mnozí se nikdy nezasmáli, a mnozí zemřeli dříve, než jejich vlasy zbarvilo stříbro.

Jak člověk stárne, je snazší být pozitivní. Už mne nezajímá, co si myslí ostatní. Nemám otázky, už se sám sebe neptám.

Dokonce jsem získal právo být špatný.

Takže na vaši otázku odpovídám, ano, jsem rád zralý. Můj věk mne osvobodil.

Líbí se mi člověk, kterým jsem se stal. Nebudu žít navždy, ale dokud jsem ještě tady, nebudu ztrácet čas hořekováním, co by mohlo být, nebo dělat si starosti, co bude.

A jíst dezert budu každý den, pokud budu chtít a mít chuť!

Mám stejný názor!

Příspěvek byl publikován v rubrice Od přátel se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Staroba…

  1. Jiří Knopp napsal:

    Opravdu moc hezky napsané.V mládí jsem se stáří bál a stáří mě skutečně někdy bolí – při shýbání, při oblékání, při chůzi, ale to všechno stojí za to,že se už nemusím přetvařovat, ale usktečnit všechno na co mám podle libosti. také se vysmát sám sobě,když se mi povede uělat nějakou povedenou pitomost.

  2. Hudec napsal:

    Myslím, že chápu. Ale jsem na takový přístup asi ještě příliš mlád….🙂 .
    Dokud nesu zodpovědnost za někoho druhého, v mém případě i třetího a čtvrtého, nemohu si takový luxus dovolit. A tak jen tiše závidím a ještě tišeji doufám, že se ho také dožiji.

    • Petrpavel napsal:

      Chtěl jsem včera oponovat, napsal jsem relativně (na mě 🙂 ) dlouhé pojednání neboť staroba je mi blízká, spíš já blízký starobě, a článek velmi přesně popisuje stavy mysli nás kdysi mladých. Jenomže zasáhl osud : vnučka, šestiletá, se s potutelným úsměvem přitulila ke mě a k počítači, obé miluje, a klik … všechno smazáno. Věděla dobře co dělá! Pro ni ohromná legrace, pro mě včera naštvání a důvod k uspávání babičkou a ne mnou, dnes už se tomu směju.
      Takže jen v kostce : myslím, že zodpovědnosti za někoho druhého má každý tolik kolik sám chce. Buď ji má nebo ji nemá. Ve dvaceti, v padesáti stejně jako v osmdesáti…

  3. cobolik pacholik napsal:

    stratil som znamych velmi mladych a sam som 3 kopal jamy,nedavno takeho stareho jak ja,bol cely biely tak zosedivel nemohol som mu uz viac pomoct,zomrel na alkohol a nikto ho nikdy nevidel pijaneho,toto ma zabolelo,bo som ho mal rad a ja mam velmi malo ludi rad,ale po komune sa nevedel zaradit,proste nezniesol tempo a nedal rady sa zaradit do tej skurvenej ekonomiky,psa mi zabil vlak ked som chodil do 5.B,uz od 16 jari zivota rokov tak pocitam,mi zily netrha,co si o mne mysli okolie,vlasy nemam sedive,bo som brudny blondak,tak barz nevidno,ale ten zarost,jak spilky v hovne,to uz mam dost biely,musim stale makat,bo mam povinnost k holote,na co jedine myslim,aby som este vydrzal,aby zdravie dovolilo a moje telo vydrzalo,aby sa moja holota mohla odrazit,do dochodku,asi 15 jari a pochybujem,ze do vtedy nepuknem,mne staci tak styri roky,zatial mi vzdy vychadzalo,ale viem,ze dabel nikdy nespi,hlavne zdravie to sa moze stocit za par hodin a budem v hajzlu,vzdy dumam,ze ma porazi naraz,ze vo mne nieco pukne co by bolo fajne,ale vsetci moji predkovia umierali pomaly na rakovinu a je velka pravdepodobnost,da sa povedat urcitost,ze budem musel aj tym prejst,zatial nemam nijaku obavu,bo ked jebnem do kalendara na raz,bude bohove,ale ked mi zistia rakovinu na plucach,to budem mal tie gate postikane a posrate,tak mi ritka bude klepat a nemam sajnu,jak to budem brat,bo,co som videl mojich predkov,ci len pocul,neplakali,isli s tym,pokym nezdochli.
    nakoniec je hlavne,nech to skocni jak chce,ze som dal v par veciach rady z ktorych som mal prevelku obavu,staroba a ryhy na rypaku hlavne tie na cele jak brazdy na celine to ma vobec nerusa,ja seriem na take pizdoviny,hlavne je,aby klukovka bila,bo ked to zahapruje,ci rakovina bude vsetko the end.

  4. Miluše napsal:

    Staroba nastává, když nás začnou mladí poučovat a kárat (stejným stylem, jakým to oni neradi slyšeli). Ale tím nás utvrzují, že jsme je snad ani tak špatně nevychovali. Alespoň o nás mají zájem🙂
    Bohumil Hrabal, i když už ho bolel celej člověk a žil sám, jezdil každý den do Kerska krmit kočky autobusem, chodil na pivo a psal si s mladou bohemistkou Dubenkou z USA. Vyprávěl jí o tom, co se tady u nás děje v dopisech, které nikdy neodeslal. Myslím, že tyto zájmy mu dlouho pomáhaly smířit se se starobou.

  5. blbíš napsal:

    Ty současné studené noci asi více čistí ty slunné dny (možná i hlavu, vím já proč?), daleko je dáno člověku dohlédnout, daleko si zavzpomínat, daleko se těšit z té jarní nádhery vůkol sebe. . . a právě, když to těšení bylo v nejlepším, najedou ta STAROBA se ptá . . . jak asi tak dlouho si myslíš, že . . . (?).

    • cobolik pacholik napsal:

      odpoved jednoducha jak facka,za tak dluho pokial myslis,ked prestanes dumat,staroba da jasnu odpoved a tu dostane kazdy z na,ssme jak smetie v oceane,vidim rokamy,stare odplavuje a nove priplavuje,asi tak…

Komentáře nejsou povoleny.