O jednom pomníku


Nedávno se mne kdosi zeptal, jestli v Kadani máme sochu císaře Josefa II. – bylo to myšlené trošku jako pošťouchnutí, ale inspirovalo mne to k malému zamyšlení nad touhle zdejší sochou a uvědomila jsem si, že její historie je docela zajímavá. Takže: sochu máme, stojí na náměstí Josefa II. – bývalém autobusovém nádraží.

obr.1

Původní umístění na mapě z r. 1912

Josef II. stával v Kadani někdy od konce 19. století, ale nejstarší fotka téhle sochy, kterou máme k dispozici, je z r. 1904 – focená je odněkud z výšky Mikulovické brány a Josefplatz – náměstí Josefa II. (dříve Viehmarkt) je tam k nepoznání: převážná většina domů na fotografii už dnes nestojí.

obr.2

Jedná se o litinovou sochu, přibližně v životní velikosti, která původně stála na podstavci s textem, oslavujícím Josefa II. jako ochránce němectví. Není bez zajímavosti, že to není originální umělecké dílo, ale typizovaný odlitek, který byl v několika velmi podobných verzích vyráběn ve slévárnách v Adamově u Brna – ostatně, podívejte se na sochu z Uničova, z Brna a od vídeňské univerzity…

obr.3 obr.4 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Text na podstavci, který později způsobil kadaňskému Josefovi problémy, sice vycházel z národnostních nálad konce 19. století, ale pravdivý není: reformy Josefa II. byly velice racionální a jeho požadavek němčiny jako úředního jazyka celé habsburské monarchie měl daleko k romantickému národnostnímu vzplanutí – vycházel z ryze praktického zjištění, že je potřeba, aby se státní zaměstnanci v celé říši bez problémů domluvili. A němčina jako jazyk panujícího rodu i centra státu v německy mluvící Vídni k tomu byla pochopitelně nejvhodnější. Ale to byl osvícenecký pohled konce 18.století. V 19.století došlo ke změně chápání národa, k důrazu na národní jazyk, v r.1871, po prusko-francouzské válce, došlo ke sjednocení Německa a pruský král se stal německým císařem. České země se postupně stávaly nejprůmyslovější částí habsburské monarchie a český národ stále hlasitěji požadoval zrovnoprávnění svého jazyka s němčinou. Roku 1897 vydal ministerský předseda hrabě Badeni (mimochodem, rodem Polák) nařízení, které mělo vést k zrovnoprávnění němčiny a češtiny na úřadech v Čechách a na Moravě – součástí nařízení byl i požadavek, aby od r. 1901 úředníci prokazovali znalost obou jazyků. Tohle nařízení vyvolalo na německé straně tak bouřlivý odpor a demonstrace, že vláda byla nucena vyhlásit na mnoha místech výjimečný stav a nakonec byla nařízení odvolána a Badeni byl nucen odstoupit. Na české i na německé straně bylo národnostní cítění velice vypjaté a tak byl ryze praktický pokyn Josefa II. v té době chápán z nacionálního hlediska.

Ale zpátky do Kadaně: Socha stála pokojně na svém místě až do konce I. světové války a vzniku Československa. Události let 1918 a 1919 byly pro Kadaň velmi tragické a rozhodně nepřispěly k urovnání česko-německých vztahů. Lze říci, že velká část zdejších obyvatel stále chápala ČSR jako cosi cizího a vnuceného, v archivu jsou dochované programy tryzen za kadaňské mrtvé ze 4. března 1919, při kterých bylo po celou dobu I.republiky každoročně, na Dušičky a ve výroční den střelby, připomínáno „řádění české soldatesky“. Události března 1919 jsou zas jiný příběh – ale i bez ohledu na tuto tragedii je faktem, že česká vojenská posádka si zde nepočínala zrovna nejcitlivěji. Velkou její část tvořili legionáři a bývalí frontoví vojáci a tak jejich řešení problémů i „problémů“ bylo spíše rázné, než citlivé.

 

A tehdy se nějakému bojovníkovi „pět minut po dvanácté“ znelíbil Josef II. – právě kvůli nápisu na soklu. A tak tenhle osvícený panovník skončil v bedně…

obr.6

Kadaň – zabedněná socha

A protože asi ohrožoval Československou republiku i skrz bednu, tak jej „legionáři“ (nikde není přesněji řečeno, kdo vlastně) v r. 1924 z podstavce sundali, podstavec byl zřejmě zničen a císař, který za nic nemohl, skončil postavený na dlažbě v koutě za děkanským kostelem. A tam stál a stál bez ohledu na to, kudy se hnaly dějiny: přežil tam I. republiku i období Sudetengau a vydržel tam stát až někdy do začátku 90.let 20.století. Nikdo si ho nevšímal, jen náhodní procházející se ho tam občas lekli a policajti tam v noci posílali nováčky na „stezku odvahy“. Na místě, kde kdysi stával, bylo někdy od 60.let autobusové nádraží. Pak ale nádraží přestávalo stačit, vybudovalo se nové a prostor původního nádraží se znovu měl stát trhem a parkem. A tehdy přišel čas i pro kadaňského Josefa: radnice nechala sochu zrestaurovat, bývalá požární nádrž byla přebudována na bazén s vodotrysky, objevila se nějaká parková zeleň a Josef II. se vrátil téměř přesně na to místo, kde stával kdysi. Moc se tenhle park nepovedl, socha by taky měla být na podstavci a ne na zemi, ale přece jen je to důstojnější místo, než v koutě za kostelem… A park se prý bude v nejbližších letech předělávat a i nějaký ten podstavec se údajně najde.

obr.7 obr.8

Současné podoba sochy – foto srpen 2008

K-sova

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy z archivu se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 reakcí na O jednom pomníku

  1. jaa napsal:

    Šťastné to město. Být u nás tak někde v závětří – tak už není….

  2. DTJ1960 napsal:

    Koukám, že jsme ve Stříbře měli stejného Josefa II.
    http://goo.gl/w9OUxZ
    Také jsme se s ním vypořádali revolučně🙂 – viz foto vpravo na odkazu. Zpět už se (na rozdíl od Kadaně) nevrátil. Podobně u nás dopadl památník padlým v I. sv. válce, který byl postaven na místě po Josefovi. Ten byl revolučně zlikvidován pro změnu po válce druhé. Nyní tu máme „Díky Ameriko“ (na jiném místě), tak snad to pár let vydrží – ale nevím, nevím..😀

    • K-k. napsal:

      Děkuju za odkaz, máte krásné stránky. Ve Stříbře jsem nikdy nebyla a jak jsem nakoukla na vaše stránky, musím dodat „bohužel nebyla“. Podobnost je nejen s Josefem II., ale i s minoritským klášterem.- ten v Kadani, zaniknul jako klášter a na jeho místě po mnoha peripetiích vyrostla budova, kde teď sídlí okresní archiv. A při opravách se taky dělal archeologický výzkum a také se našel hřbitov – bohužel nedatovaný, ale časově by pravděpodobně odpovídal tomu stříbrskému, taky tu byl památník padlých z I. světové a taky zmizel – nevím kdy, taky jsou tu fotky z „rukování“ koní – dokonce jsou zveřejněné v nějakém článku tady u pana Bavora (jen ten článek najít). Podpisy nacistických hodnostářů máme v tzv. Kadaňském kopiáři https://poznamkypanabavora.wordpress.com/2014/08/05/kadansky-kopiar/ – prostě podoba těch dvou měst je větší, než by se čekalo. Stříbrský web už mám v „oblíbených“ a těším se, jak si ho důkladně pročtu a prohlídnu.,

  3. Rosťa napsal:

    Je to OT
    Děvčata, ke Dni matek přeji štěstí, zdraví, dlouhá léta. Tak ať se daří!!!

  4. vonrammstein napsal:

    Nenávidím Josefa II.

  5. Řezníček z Brna napsal:

    Pokud by v Rakousku – Uhersku nevládla Marie Terezie a Josef II, s největší pravděpodobností by u nás byla obdoba francouzské revoluce.

  6. Jos napsal:

    Nemohu si pomoci. To není dobrý článek. To zavádění němčiny nebyl ani tak projev osvícenství Josefa II ale daleko více projev jeho absolutismu a despotismu, jimiž též vládl dokonale. A jak budoucnost ukázala, bylo to špatně. A velmi se mi nelíbí jak spláchla do jedné škatulky zvané nacionalismus vyhrocený německý šovinismus 19. a 20. století a české národní obrození.

    • K-k. napsal:

      I v rámci absolutismu a despotismu se dají udělat užitečné věci. Myslím, že očkovat nacionalismus konce 19. a 20.století na josefinský pragmatismus konce 18.století není zrovna to ono. A o českém národním obrození není v článku ani slovo – jak jste na tohle přišel? Jestli máte na mysli legionářské odstranění sochy po vzniku Československa, tak to je zhruba sto let po obrození… Zkuste si článek přečíst ještě jednou, asi jste tam pár věcí přehlédnul.😉

      • Jos napsal:

        „Na české i na německé straně bylo národnostní cítění velice vypjaté a tak byl ryze praktický pokyn Josefa II. v té době chápán z nacionálního hlediska.“ No a do takové věty jste spláchla děje 19 i 20 století. Jak děje a hnutí české, tak i německé. Je to sakra slabé.

        • K-k. napsal:

          ale Josi, na přelomu 19. a 20.století bylo národnostní cítění na obou stranách skutečně hodně vypjaté. V té době byl Josef II. už cca sto let mrtvý. A české národní obrození? Kam ho časově řadíte vy? Tady máte shrnutí národního obrození podle Wikupedie http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_n%C3%A1rodn%C3%AD_obrozen%C3%AD
          Opakuji, pomalu a ještě jednou: „ryze pragmatické nařízení Josefa II. z konce 18.století o němčině jako úřední řeči bylo na konci 19.století chápáno a posuzováno z hlediska nacionálního…“ „Nacionální“ není myšleno pejorativně, klidně můžete místo toho dosadit slovo „národního“.
          Opravdu mi není jasné, kde v tom vidíte nějaký můj útok na české národní obrození.

    • Bavor V. napsal:

      Je to váš názor, ale třeba v Zemích koruny České se po jeho vládě nejvíce rozšířilo jméno Josef. Tehdy to obyvatelé viděli opravdu jako pragmatické řešení.

  7. Witch napsal:

    Také jsem tu ve glosách na Josefa vzpomínala. Já tam za kostel za ním chodila, jen jsem dlouho nevěděla, že to byl právě Josef II. Nevím, jestli mi to prvně řekla mamka, když ho přesunuli do parku, nebo Vy tady. Sokl by si zasloužil, protože mi kdysi bylo líto, že už jsem ho přerostla a je takovej prťavej… Byl to můj zosobněný Šťastný princ od O. Wilda.😀

Komentáře nejsou povoleny.