Míti psa


Stanete-li se společníkem psa, dopadnou na vás různé povinnosti, ale i radosti a dokonce příhody úsměvné. Pokud ještě k tomu žijete v domku na vsi, veselé příhody přibývají. Nemyslím tím samozřejmě dohadování se sousedem, zda ta slepice byla na jeho pozemku nebo vašem či kdo bude uklízet ta psí hovínka před vaším domkem, když váš pes to dělá zásadně na zahradě (a také před jinými domky).

Zvláštní situace mohou vzniknout při pravidelných procházkách, ke kterým jste se pořízením štěněte zavázali. A věřte tomu, že i pes s velkým výběhem po vlastní zahradě vyžaduje pravidelné procházky po okolí.

Je třeba si ještě uvědomit, že k domku kromě psa patří i kočky. Pokud možno více, protože kočka je občas něco jako „spotřební materiál“, tedy přijde – odejde, přejede ji auto, zakousne jiný pes a spousta jiných nepříjemností. I já jsem takto přišel o čtyři exempláře kočky domácí evropské.

Ale zpět k psím procházkám. Psa mám už druhého od doby, kdy jsem se nastěhoval do současného sídla. Ten první s námi přišel z panelákového bytu, takže vycházky byly i na vsi denně několikrát. A pokaždé jsme nešli sami. Doprovod nám dělala jedna z koček. A to tak důkladný doprovod, že s námi obcházela klidně i delší trasy, tedy i dost daleko  od domu. Druhá kočka pak šla kus s námi a pak na nás čekala, až se budeme vracet, aby nás opět spolehlivě dovedla domů. Byli jsme tím průvodem celkem slavní.

Čas si vzal obě kočky i psa. Dnes nemáme kočičí doprovod. Dnes jsme povýšili.

Jakmile se totiž objevíme se současným chlupáčem venku, přidá se k nám párek kachen. Zatím jen párek, který nás hlavně hlídá, abychom se vrátili a donesli jim nějaké to pečivo. Nedovedu si představit, už se párku vylíhnou kachňata a po vzoru rodičů nás budou také doprovázet. Už to živě vidím: na vodítku pes a za ním v řadě kachna a kachňata. Pokud se to opravdu stane, buďte si jisti, že fotku pošlu. Zatím ještě chodí jen ten párek.

Bavor podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

39 reakcí na Míti psa

  1. Petrpavel napsal:

    OT
    24.4. zde zmínil „jaa“ stávající „neexistenci“ Vyvadila, čímž zpochybňoval jeho antiukrajinskoamerické úsilí a přirovnával ho ke změně Zavorálkově. Napsal jsem tehdy, že je třeba počkat. Myslím, že přestávka byla krátká a zřejmě důvodná, píše a ne že ne :
    http://pravednes.cz/VyvadilJiri.profil

  2. Jethro napsal:

    Jó, pejsek doma, to je dílo. Ale je to naše zlatíčko🙂 všivák jeden mlsný neposlušný.
    Bez procházek to fakt nejde. Pokud mám čas, 10 až 12 kilometrů pro něho není tůra. Šel by za hodinu znovu. Nevím jak on, ale mně to (prý) dost prospívá. Nikdy bych nevěřil, že já, přesvědčený gaučák, za týden dovolené nachodím sto jarních kilometrů…
    Co jsem si vybral, to mám.

    • K-k. napsal:

      Jethro, popírám tezi, že člověk si vybral psa, případně že pes je nalezenec.Nalezenec je vždy páníček, protože pes si jej nalezl sobě na míru. Ostatně, výcvik poslušnosti dostává taky vždy jen člověk – vy a vaše psí procházky jsou toho jasným příkladem!😀
      Teď musím na nějakou dobu od počítače, doufám, že po návratu budu mít možnost tohle svoje tvrzení doložit příklady ze života!
      Ale stejně: zaplaťpámbu, že ti psové jsou ochotni se nám věnovat!😉

      • Jethro napsal:

        Souhlas. Měl jsem tu poslední větu dát do uvozovek, protože i u nás si reálně ten pes vybral ve finále nás a ne my jeho.
        To jsme se vypravili na obhlídku štěňátek se skrytým plánem zmanipulovat nesouhlasící manželku k tomu novému šílenému dobrodružství. Já jako správný „odborník“ jsem poptával štěňátko samostatné, vůdčí, sebejisté, no prostě budoucího hlídače našeho hradu.
        Než jsem se stačil s majitelem domluvit, zcela jiné štěňátko se přišouralo k manželce, kouklo nahoru, zakňouralo, a už ho měla v náručí.

        • K-k. napsal:

          první pes – Kuba – minipejsek, kříženec paličatého jezevčíka s něčím nadzvukovým (šílená kombinace!) si našel staršího synka – původně to totiž mělo být přespočetné štěně čistokrevného jezevčíka, no, nebylo (dědek, co mi ho přinesl pravil „Ale máma byla!“ – otec byl neznám). Kubajz si synka získal tím, že když se poprvé potkali, vzal si svůj piškotek, odnesl ho k Ondrovi, jeho botu použil místo stolu a posnídal mu ní. Já byla tolerována, Ondra byl milován. Druhé psisko, kříženec NO a zřejmě středního knírače, projevil už ve svém raném mládí (ještě mu nebyly dva měsíce) a v postavení toulavého štěněte mimořádnou rafinovanost: našem si mladšího synka, který ho nějakou dobu venku přikrmoval, jeho prostřednictví se dostal do rodiny, tam se rozhlídnul a našem si mne. Kluci byli tolerováni, já měla Mikeše za patama čtyřiadvacet hodin denně. Výcvik poslušnosti mi dal opravdu důkladný a rychlý!
          (Už pět a půl roku ho za patama nemám – a pořád se mi po něm strašně stejská…)

          • Vladimír - Faust ze Země ticha napsal:

            Konečně nadčasové téma… to píšu u vědomí toho, že jsem dneškem „sádryprost“ (zlomené zapěstí) a že se tedy mohu zapojit do diskuse.
            Ano, pejsci si vybírají páníčky – Alan je toho příkladem…
            Jsem se k němu dostal v jeho deseti letech – nebyl nalezenec, byl akorát „odstrkovaný“, neb jeho původní pán byl „kočkař“ – a dovedete si asi představit osud pejska, nikterak nepreferovaného, mezi deseti kočkami?🙂
            Co si neukradl, to neměl…
            No a jeho původní páníček odešel cestou všelikého těla a jeho dědicové mi položili nůž na krk: buď si ho vezmeš nebo injekce…
            A ano, Alan prolomil jedno mé TABU: PES MI NESMÍ DO DOMU… z důvodu mé zkušenosti, že člověk ke zvířeti dost přilne (měl jsem čubinu NO a…)
            No a představte si, že jsem ve špitále málem podepisoval revers, že aby mi tu ruku jenom „tak ňák“ zabalili, že musím dom kvůli pejskovi) – no, nestalo se tak, v ruce mám „armaturu“ a pejskovi se neublížilo.🙂
            Jenom doufám, že se jednou (za dost dlouhou dobu) sejdeme za Duhovým mostem a že se Alan za mne přimluví – děláme si vzájemně příjemné stáří…

            P.S. aby bylo jasno: Alanovi bude za chvilku patnáct, mně bylo šedesát devět…

            P.S.S. Velmi zdravím pana domácího, Lexe a spoustu dalších, které znám i ze Země ticha,,,

            • Jethro napsal:

              Zdravím vzácnou a milou návštěvu. Anebo spíštToho našeho, co tu nějaký čas nebyl…

            • Lex napsal:

              Milý Vladimíre,
              a já – co se neozýváš – a ty, ruka v kýblu! – tedy v gipsu.
              Srůstej, prosím, intenzivně. V našem věku je škoda každého promrhaného dne.
              Zdraví tě (a Alana) L+A

  3. Jethro napsal:

    Jo a jedna mohutně OT, ale pro pobavení:
    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Chcete-nas-znicit-a-mit-z-nas-zebraky-vzkazal-Putin-Americanum-A-ma-to-dohru-373876
    Kouzelná je (nejen) tato pasáž:
    „Skutečnost je prý poněkud jiná, jak Spojené státy, tak Evropa se snažily Rusku pomoci po rozpadu Sovětského svazu, neboť bylo zdevastované. Rozhodně prý nešlo o pokus Rusko ovládnout, ale spíše mu předložit osvědčené nástroje tržního kapitalismu a demokracie k vlastnímu pozvednutí.“
    Škoda, že to to Rusko (a Irák a Afghánistán a, a, a, a, a …) nedokáže ocenit.

  4. Jethro napsal:

    Tak mne napadlo: jde v komentáři text nejen zdůraznit, ale i nabarvit?
    třeba to bude červeně

  5. Jethro napsal:

    A otázka na autora: Jste si jistý, že ten nový chlupáč je pes? Není to maskovaný dominantní kačer, co se moc krmil těmi zdravými geneticky upravenými pochoutkami, co nám zpřístupní ve finále TTIP?

  6. Hudec napsal:

    „Kočka je spotřební materiál“ – to máte recht. Na chalupě se nám jich vystřídalo bezpočet, když tam ještě žila babička. Ale jedna byla nezapomenutelná, tak zde je její příběh, snad jsem ho tu ještě nevyprávěl. Jmenuje se:

    Kočka, která mě milovala
    Babička měla v kolně kutloch, kterému se říkalo „prádelna“ a kdysi se v něm také pravidelně každý týden pralo. S nástupem elektrické konkurentky se stala prostorem bezprizorným, hodným pro naše dětské řádění – vždyť jen samotný komín a pod ním jakási malá zděná pícka byly skvělou hračkou.
    Již ve věku dospělém mě jednou ráno vzbudil neuvěřitelný kočičí nářek. Moje tehdejší měkkosrdcatá žena Ivanka vypátrala zdroj toho úpění – otvorem v již děravém komínu v prádelně propadlo čerstvě narozené kotě naší Micky až dolů do pícky a ani kočka, která se protáhne všude, k ní nemohla. Proto to její rodičovské kvílení.
    Kladivo, majzlík, pár cihel za Micčiny asistence ven – a kotě bylo na světle, celé obalené starým popelem. Oči mu Ivanka vypláchla borovou vodou, pro kterou jsem dojel na kole do nemocnice ve Strakonicích – v sobotu večer jsme před tím tradičně dost popili, tak to za volant nešlo.
    Od té doby jsem neměl větší obdivovatelku, než Micku, snad ani vlastní matka mě nezahrnovala takovou láskou. Třela se o mě kdykoliv mě spatřila, když jsem usnul (tak po chalupářsku po obědě) v kožešinové vestě, hned se mi pod ni zavrtala a předla jako o závod. Než kotě vyrostlo, pravidelně mi ho předváděla.
    Stala se z ní, venkovské kočky, kočka skoro domácí. Ihned po mém příjezdu vyskočila si jako paní domu na kuchyňskou linku a kontrolovala, co jsem přivezl a bylo jí to prominuto, protože na mě přitom upírala zamilovaný zrak.
    Přejelo ji auto, jako většinu ostatních.

    • Jethro napsal:

      Jejda. To jste ten konec nemohl kapku předělat podle Rosamundy Pilcher nebo Boženy Němcové?

    • kchodl napsal:

      Jako kluk jsem měl v Orlických horách kocoura Michala. Našel jsem ho jako kotě cestou do školy (vlastně ho našla ségra). Měl přeraženou přední nohu a chcípal hlady. Pak za mnou běhal jako pes, 24 hodin spolu (mimo školu, to čekal venku). Když jsem šel do lesa, lezl na stromy a skákal na mě – taková oblíbená hra. Když jsem po pár letech odjel do města, a zajížděl na chalupu k dědovi jen o víkendech, čekal na mě u autobusové zastávky, vždycky v pátek. Asi měl kalendář, protože jinak tam nechodil. Jinak žil v lese, do baráku moc nechodil, pravidelně mi ukazoval koťata a svoje „milenky“. Jednou babičce sežral pečené kuře, dala pekáč na okno, aby to vychladlo. Jako omluvu ulovil 12 myší a vyrovnal je na verandě, pěkně vedle sebe. A pak po jedné zimě už nepřišel.

      Moc se mi líbil podobný příběh se sovou, co nedávno publikovala Janica: dáš si myšičku ?

      více fotek je tady:
      http://fishki.net/38617-ochen-zabotlivaja-sova-24-foto.html

      • Rosťa napsal:

        Moje máma napekla věnečky a nechala je vychládnout v chodbě na zemi, aby je potom vevnitř naplnila. Bohužel se dopustila osudové chyby. Zapomněla říct našemu psovi, že to není jeho oběd, což on, nepoučen, nemohl vědět a všechny je sežral. Celý plech.

        • oh napsal:

          Psovi můžete říkat co chcete, ale na jednání Psa to nemá postřehnutelný vliv. Když se Pes rozhodne, že páníčkové budou držet bezmasou dietu a chlebíčky si dají bez šunky, nějaké pošetilé námitky, nebo třeba stůl, ho nezastaví. Ale veku, vajíčko, sýr i okurku nám nechal nedotčené, mizera jeden chlupatej. Ani nebylo poznat, jak šunka z tácu chlebíčků zmizela. Nevidět ho na vlastní oči, vsadil bych na ufouny..

          • K-k. napsal:

            ófšem jednou jsem viděla psa v naprosto zoufalých rozpacích: byl to náš „půljezevčík“ Kuba – normálně suverén až na půdu. Miloval cukr a když byl synek v mimořádně milostivé náladě, tak dal Kubajzovi špetičku krystalového cukru na kraj stolu a Kuba to s nemírným potěšením slízal. Jenže tehdy byla chuť na cukr veliká a nikdo se neměl k tomu, aby Kubovi trochu cukru dal. A on velmi dobře věděl, že uprostřed stolu je plná cukřenka. A jak tak šmejdil kolem stolu a přemejšlel jak se k cukru dostat, tak úplně zapomněl, že tam sedíme a koukáme na něj. A vyskočil si na stůl a hned k cukřence a začal si pochutnávat. Jenže tu se ozvalo pohoršené synkovo „No Kubo…!“ A Kuba nad tou cukřenkou úplně zkameněl a bylo mu na ksichtíku vidět, jak mu v hlavě rotuje !“Tak to jsem teda podělal! Co teď? To je teda průšvih…“ Nakonec z toho stolu seskočil a zmizel a zbytek odpolede jsme ho viděli jen odněkud vykukovat a ziišťovat, jestli už se bouřka přehnala.😀

            • M-T napsal:

              Takové vanilkové rohlíčky! Voňavé, sladké … většinou jimi začínáme vánoční pečení a musí se (ach to barbarství!) ochutnat hned čerstvé, ne jeden kousek,ale aspoň plný talířek – třeba podšálek od kávy, dědeček hlavní degustátor. Na stole jich byl večer vrchovatý tác, jenže ráno? – Ten děda to…. to není normální, to přehnal! A pak si všimnete, že tác je úplně čistý, není tam ani špetka zbylého cukru, vylízáno!!! Přítel nejvěrnější měl Vánoce a pokud si vzpomínám, ani za celý den nevyhladověl. Tenkrát dopal, že se musí péci nové rohlíčky, dnes úsměvná vzpomínka, jak jsme málem
              obvinili dědu.

            • K-k. napsal:

              Kolega byl poddaným mexického naháče Matesa a líčil taky vánoční příběh: napeklo se cukrovi a když přišel čas, paní domu se pustila do slepování a zdobení cukroví. A hotové výrobky odkládala na plech, položený na židli vedle ní. A najednou jí došlo, že na plechu nic není! V podezření byl synek Milánek a podezření trvalo tak dlouho, dokud si kolega nevšimnul, že v okamžiku položení nazdobeného cukroví na plech se nadzdvihnul kraj ubrusu, vysunula se špička černého čenichu, jako pinzetou sebrala cukroví a zase zmizela pod ubrusem. Mates totiž v nestřeženém okamžiku tiše zaujal strategické postavení na další židli a pod tím ubrusem ho vůbec nebylo vidět…😀

          • Petrpavel napsal:

            Nechci se chlubit, ale naše retrívčice byla schopná chodit kolem konferenčního stolku plného dobrot přesně u čenichu. Generačně předané, trochu naučené vychováním – párkrát v začátcích vysvětleno, podotýkám ústně – jsou děti a i psi kteří bití nepotřebují, respekt … nevím. Ale odložit si omylem talířek s buřtem u táboráku znamenalo jistou ztrátu, co bylo na zemi bylo její.

  7. Petrpavel napsal:

    Bydleli jsme do roku 1979 blízko tohoto objektu, navštěvovali s dětmi přilehlý udržovaný lesopark a památky na minulou dobu (vyhlídková věž, Čínský pavilon,jezírko, sochy…). Krásné místo z pohledu z vnějšku. Stavba jako taková už tehdy vykazovala známky odcházení, udržovaná zvnějšku, uvnitř byly sklady a provozovny všeho druhu a proto alespoň zastřešení bylo kvalitní. Odmala to bylo pro nás kouzelné místo : z okna shlížel kamenný muž, dle pověsti zasažený bleskem a zkamenělý.
    Už jsem tam dlouho nebyl, ale už před pár léty nebyl přístupný ani zdevastovaný pavilon ani věž, sochy pryč. Stav památky je zřejmý ze zprávy novinek.cz. Štěstí pro památku, že má soukromého majitele 🙂 . Na bytové domy či vilovou zástavbu místo v lůně přírody a blízko MHD jako stvořené …
    http://www.novinky.cz/krimi/368832-squateri-se-zabarikadovali-na-cibulce-policie-je-sundala-z-veze.html

  8. Karamela napsal:

    Můj muž je starý zkušený chovatel, králíky měl od deseti roků. Všichni naprosto pragmaticky, bez údivu, filosofování a nějakého mudrování skončili na rodinném pekáči. Tuhle můj sedmapadesátiletý muž přišel domů, položil staženého králíka na kuchyňskou linku a povídá – já myslel člověče, že ho nezabiju, on na mě tak koukal. Oběd sice byl, ale s jakousi pachutí a vypadá to, že zbylí králíci umřou na stáří. Nějak měkkosrdcatíme, asi jak se přízrak smrti přibližuje, máme čím dál větší pokoru…

    • Hudec napsal:

      To nechápu. Kdyby byl hlad, snědl bych i vlastního bráchu. Ale na štěstí žádného nemám…🙂

    • Rosťa napsal:

      Karamelo, tomu rozumím. Od děcka chodím na ryby a nikdy jsem neměl problém zabít kapra. S přibývajícím věkem mi to dělá stále větší potíže. A domácí zvířectvo za účelem pozdější konzumace bych chovat nemohl ani náhodou. A to můj děda byl řezník.

  9. Rosťa napsal:

    Psi jsou různí. Čistokrevní i křížení. Někteří si své páníčky vychovají hned, některým to trvá déle. S manželkou jsme se vzepřeli a řekli jsme dost: „Do postele nesmíš“! Byl to boj, ale zvítězili jsme. Zatím.

  10. rybářka napsal:

    Můj první pes byla fenka retrívra. Pojmenovala jsem ji Bára a jelikož toto plemeno je vodymilovné, tak jsme si spolu brzy padly do noty. Byl to ten nejbáječnější společník při rybaření, vodáctví i toulkách krajinou. Užívala si, když kámoši vodáci jí aportovali předměty do vody a ona jim je lovila. Při rybaření pak už naprosto dokonale trénovaná se vrhala do vody pokaždé, když některý z rybářů nahodil udici. A nikdy nepochopila rozdíl mezi rybářem a vodákem. Za úplně to samé ji jedni chválili a odměňovali, a druzí jí nadávali čoklů, Byl to ten nejhodnější pes, nepamatuji se, že by štěkala na zvěř, či jiné rybáře. U koní však vyváděla tak, že je docela vyděsila a to jenom při mém pokusu koně nasednout.

    Druhý můj pes je Sabar, opět retrívr ( ale zlatý) a narodil se v koňské stáji. S koňmi vyrůstal pak ještě dost dlouhý čas, než jsem se stala jeho oficiální majitelkou. Vodu nenávidí z hlouby duše a když přijdeme z venku, tak si nechá umýt tlapky jenom velice nerad, víceméně za použití násilí. Na raftu šílí strachy z tolikeré vody a z hrůzy, aby jej ta odpornost nakonec ještě nepostříkala. Na rybách stojí naježený jako krokodýl a celou dobu štěká tak silným hlasem, až uši zaléhají. Tentokrát nejen rybáři, ale i rafťáci mu nadávají čoklů. Jenomže s koňmi, to je panečku jiná. Nikdy je nepoplaší štěkotem a kupodivu i oni jej respektují a všichni společně si užíváme. Pohodu, sounáležitost. Možná, že právě tohle je pocit, kterému říkáme štěstí.
    .

    • Petrpavel napsal:

      Černá fenka retrívra – rozněžnil jsem se, připomněla jste mi tu naší ještě nedávno.
      Ale text mi „sežralo“ cosi při odesílání… tak jen díky za připomenutí.
      Ano, pohoda, sounáležitost, štěstí, přidávám inteligence, oddanost a láska.

      • rybářka napsal:

        Naprosto dokonalé doplnění, Petřepavle. Myslím, že vyznáváme oba stejné hodnoty.

  11. Hudec napsal:

    Vlastně ještě jedna „psí“.
    Kamarádka sousedka Růženka zachránila jednou u nich na vsi hrubosrstého jezevčíka a vzala ho k nám do městyse. Jako všemi pronásledované štěně. Miloval ji bezvýhradně. Tvrdohlavý jako pravý jezevčík.
    Nosil jsem mu ulámané kloubečky od drůbeže a občas jsem mu nechal naproti u řezníka nakrájet na kousky syrový kuřecí řízek. Miloval mě taky.
    Když přišla Růženka za mojí Labutí hrát scrabble, doprovázel ji, aby se večer nebála přejít ulici domů. Lehl si v naší rozlehlé předsíni, hlavu položil na přední tlapky a upřeným zrakem mě hypnotizoval. Když jsem se zavřel v kuchyni, hypnotizoval dveře. Vždycky se dočkal. Někdy buřtíka, jindy šunky….. po kouskách, aby se nepřežral.
    Láska prochází žaludkem.
    Už se dva roky prohání v psím nebi, dožil se požehnaného věku asi 17 let.

    • Bavor V. napsal:

      Jezevčík je kupodivu velice dlouhověký pes. Nás opustil v 16ti.

      • Karamela napsal:

        My měli 16 let malého knírače. Umírala, ale když jsem se přiblížila, ještě zavrtěla ocáskem…

  12. tata napsal:

    NO
    TAKY jsem byl ztěch co mu do bytu pes nesmí.Bohužel stačilo jen když děti přinesli štěnátko kníračky odložené rodiči jejich kamaráda.BOHUŽEL UŽ JE V PSÍM NEBI,odešla celkem brzo v 10.Ještě po 7 letech to nemohu rozdýchat,má svuj hrobeček.Mám sice náhradu knírače Bertíka,ktery jí skvěle nahrazuje ale uplně to nikdy nejde.ANO psi snámi manipulují jak se jim zlibí.Občas teda se projevíme jako pani ale pak nám je jasně dáno na vědomí kdo je zde pánem.
    JEDNO něco proved tak mu panička vyhubovala,šel si mě postěžovat,chtěl jsem byt zasadový tak jsem mu taky vyhuboval………chyba lávky……..,,sebral si svych pár švestek,, sedl k vhodovým dveřím a dal nám na srozuměnou že u tak zlích paničků nehodlá byt…….po pár hodinách jsme ho odprosili……..tak nás milostivě vzal na milost…….trvalo ale pár dní kdy bezezbytku

Komentáře nejsou povoleny.