Peroutka kontra Hitler gentleman – Ať promluví obviněný

Převzato z abchistory.cz

http://www.abchistory.cz/images/1933-rp-hitler-a-peroutka.jpg

Veřejná debata k otázce, zda jsou intelektuálové schopni v krizových situacích selhat (o tom snad nikdo soudný nepochybuje), se v několika posledních dnech proměnila v hledání důkazů pro, nebo proti Peroutkovi v období okupace. Internetem začaly kolovat články z revue Přítomnost konce třicátých let, kdy ji Peroutka řídil. Doposud ale nezazněl naplno hlas samotného Ferdinanda Peroutky, který se k podobným obviněním vyjádřil už po válce, když mimo jiné napsal: „Vyloupněte z dvacetiletého díla novinářova dvacet úryvků, zbavte dvacet vět souvislosti, do níž byly zasazeny, zamlčte, co bylo předtím, a co bylo potom a uděláte přívržence agrárníků z muže, jenž proti nim bojoval […]“ – Ale pěkně popořádku…

Na stránkách Peroutkovy meziválečné Přítomnosti zaznívaly rozmanité názory. Vždyť to byla liberální demokratická revue. Prostor k záměrné propagaci politického extremismu bychom v ní však hledali těžko.

Atmosféra doby

Po hrůzách první světové války se po všech stránkách rozervaná lidská společnost snažila na válečné hrůzy rychle zapomenout. Snadno to ale nešlo. Prakticky hned s koncem války začal na různých místech Evropy bujet extremismus. Pak přišla světová hospodářská krize, a co se do té doby podařilo stabilizovat, začalo ze starých ran hnisat nanovo a někdy ještě prudčeji.

Evropa postupně začala hnědnout. Nikdo moc nevěděl, co s tím. Část elit té doby prostě jen doufala, že to snad dobře dopadne. Když tehdy noviny použily slovo diktátor či diktatura, zavánělo to sice omezováním svobod, ale tak negativní konotace, jako dnes to slovo tehdy nemělo. Diktatury byly součástí doby. Příliš mnoho, než aby se vůči nim mohlo Československo v oficiální rovině nějak výrazněji vymezovat. A podobné status quo panovalo prakticky v celém tehdejším západním světě.

V roce 1936, tři roky po otevření prvního koncentračního tábora v Dachau a jen několik měsíců po vydání rasových norimberských zákonů, proběhly v samotném srdci nacistického Německa s velikou slávou mezinárodní olympijské hry. Zúčastnilo se jí 49 zemí. Navzdory zprávám o narůstajícím rasismu a tvrdých podmínkách v koncentračních táborech.

Nad nacistickou ostrakizací nepohodlných menšin svět zatím přivíral oči. Existence koncentračních táborů byla všeobecně známá. Vysvětlení z úst představitelů nacistického Německa, že se jedná o běžná detenční a nápravná zařízení pro protistátní živly (v letech 1933–1938 v nich byli vězněni především političtí odpůrci režimu (komunisté, sociální demokraté, pacifisté, svědkové Jehovovi a samozřejmě i běžní kriminálníci) byly na oficiální úrovni akceptovány. Zprávy o těžkém životě v táborech, které se tu a tam objevovaly v dobovém tisku nebo v časopisech, se u většinové společnosti nesetkávaly s žádnou výraznější odezvou.

Přitom první větší konfrontaci, že se v sousedním Německu děje něco opravdu podivného, Česko zažilo už během let 1933–1935. Do země tehdy začal proudit velký počet německých uprchlíků prchajících před nacisty. Určitá míra porozumění českého obyvatelstva se ale brzy začala měnit obavy z rostoucího německého živlu a také z obav o práci. Vždyť hospodářská krize ještě nebyla zažehnána. Výsledek? Některé vlaky s uprchlými antifašisty se rozhodnutím českých úřadů musely vrátit do Německa, kde jejich cestující samozřejmě skončili v koncentračních táborech. Když ale roku 1935 vyšla i v češtině kniha Zajatci močálu, zpověď jednoho z prvních vězňů koncentračních táborů, zůstala i ta jen jednou drobnou kapkou v záplavě každodenních zpráv.

Systém programového vyhlazování obyvatelstva, označovaný od roku 1978 jako holocaust – nastartovaný programem Eutanazie v roce 1939, zesílený zahájením války a stvrzený konferencí ve Wannsee (1942) – ten v letech 1933–1938 ještě neexistoval. Celá řada inteligentních lidí přinejmenším tušila, co by mohl Hitler být zač, na skutečnou zrůdnost nacistického systému však tehdy nikomu fantazie nestačil.

Arthur Neville Chamberlain: „Hitler je gentleman“

Svět v té době Hitlera respektoval jako silného státníka, jehož význam den ze dne roste. Někteří vůči němu byli dětsky naivní. I zkušenější pozorovatelé však byli v jeho kritice spíše opatrní. Ve skutečnosti to byl britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain, kdo se proslavil svým opakovaným prohlašováním, že ‚Hitler je gentleman‘. (Tedy, alespoň je mu to připisováno a k politice appeasementu, která skončila podpisem mnichovské dohody, přesně takové vyjádření sedí.)

Ani Chamberlain však nebyl jediný, kdo s Hitlerem před rokem 1939 jednal s neobvyklou a pro pozdější nepoučené generace s jen těžko pochopitelnou úctou. Indický učenec Móhandás Gándhí, respektovaný zastánce nenásilného odporu proti britským kolonizátorům, napsal v létě roku 1939 Hitlerovi dopis s protiválečnou výzvou, přičemž ho oslovil slovy „Drahý příteli“. A ani on nebyl v uctivém přístupu vůči Německému státníkovi jediný…

Uvádíme to proto, aby bylo zřejmé, že vyjádření typu Hitler je gentleman by v předválečném prostředí nepůsobilo tak nepatřičně, jak jistě působí dnes, po odhalení a zdokumentování zvěrstev nacistického Německa. Nicméně Ferdinand Peroutka, pokud je alespoň známo, takový obrat nepoužil. V jeho Přítomnosti však vyšel jiný pozoru hodný článek, který mu později komunističtí oponenti rádi připomínali: Hitler po lidské stránce.

»Gentleman« Hitler po lidské stránce

Ferdinand Peroutka byl intelektuál své doby. Recept na složitou mezinárodní i vnitropolitickou situaci, která ani žádné jasné řešení neměla, samozřejmě neznal ani on. Nicméně, kdo četl Peroutku pečlivě a dlouhodobě, nemohl být nikdy na pochybách, co si o nacismu a všech jeho podobách myslí. Do Přítomnosti z prosince 1936 například napsal:

„Od Hitlerova nastoupení k moci učinili jsme pravidlem napsati vždy ke konci roku jakýsi přehled mírových vyhlídek. Proč právě od toho data se to stalo aktualitou, není třeba vykládat. Ještě nikdy v moderní době nebylo nikým v Evropě náboženství války a dobyvatelství hlásáno tak otevřeně a tak docela bez výčitek svědomí jako právě vládou pana Hitlera. Prohodí-li tu a tam tato vláda blahosklonně také nějaké slovo o míru, není už pomalu hlupáka v Evropě, který by se na to chtěl spoléhat. Je to přece režim, jehož vůdce se neostýchal veřejně povýšit právo na lež na jeden z prostředků účinné politiky.

Mluví-li o míru, podobá se zápasníku, jež se snaží před zápasem podat svému protivníku narkotikum. Byli bychom šťastni, kdybychom mohli věřit v něco jiného, ale k čemu bychom byli vlastně cvičili svůj rozum, kdybychom se dali nyní tak snadno oklamat? Musili bychom zavřít obě oči, kdybychom ve svých výpočtech pro nejbližší dobu měli kalkulovat s položkou mírumilovného Německa. Cítíme úplně jasně, že nezáleží na dobré vůli této země, nýbrž na jiných okolnostech, potáhne-li ještě jednou za našeho života zkáza nad našimi hlavami.“

Čtenáři revue Přítomnost byli většinou dobře vzdělaní intelektuálové. Jinak řečeno, nebyl to list pro většinovou populaci. To je též důvod, proč Přítomnost v létě roku 1938 otiskla rozsáhlý článek Hitler po lidské stránce. Byl to překlad celé jedné kapitoly z oslavné knihy I know these dictators, kterou o Hitlerovi a Mussolinim sepsal anglický novinář G. Ward Price, zpravodaj Daily Mailu. Editor Přítomnosti tehdy sice v úvodu uvedl, že:

„[…] demokratický čtenář učiní dobře, zapamatuje-li si z jeho knihy jen fakta, o kterých referuje – někdy fakta těžko přístupná těm, kdo nejsou u diktátorů tak dobře zapsáni [jako Ward Price]. Jeho úsudky a jeho citový tón nemohou být vlastní demokratům.“

Člověk dneška, znalý principů propagandy a manipulace, musí nad účelem publikovaného článku (i přes uvedené varování) přece jenom nevěřícně kroutit hlavou. Je jistě pravdou, že článek mohl být jednou z mála příležitostí, jak se něco víc dozvědět o Hitlerovi. Ten totiž rozhovory novinářům běžně neposkytoval, takže širší veřejnosti zůstával známý jen jako davový řečník, případně svými činy.

G. Ward Price (Daily Mail): „Hitler má i ‚lidské stránky‘“

http://www.abchistory.cz/images/1937-mussolini-hitler-munich.jpg
„Já znám tyto diktátory“ – Fotografie z frontispisu knihy Warda Priceho: I know those dictators (1937). Hitler a Mussolini v Mnichově na fotografii International Graphic Press Ltd.

Ovšem přesto všechno – už jen ten název: Hitler po lidské stránce. Generacím, které pro hrůzy holocaustu prakticky přestaly používat jméno Adolf, musí takový název znít přinejmenším nepatřičně. Se znalostí nacistických brutalit se bezděky dere na mysl jakkoli iracionální otázka: Copak Hitler měl nějakou »lidskou« stránku?

Poznámka na okraj: Moc bychom se nedivili, kdyby se výsledkem hledaného hypotetického článku Hitler je gentleman případně Hitler je přeci gentleman stal nakonec tento článek z roku 1938. Lidská paměť bývá totiž (zvlášť s ohledem na citáty typu „dodnes si ten výrok přesně pamatuji“) dokonale selektivní. Naše dnešní vzpomínky mnohdy nebývají tím, co se opravdu stalo, ale pouhou kombinací skutečnosti, přání a fantazie. Jak ukázaly různé experimenty, mozek prakticky neustále zaplňuje mezery ve vzpomínkách jinými daty, takže cokoli drobného zapomeneme (pokud vůbec byla na počátku správná interpretace), to náš mozek nahradí jiným obrazem. Hezkou přednášku měl k této problematice před časem na TEDu soudní psycholog Scott Fraser: Proč očití svědkové chybují.

Existence článku Hitler je gentleman se zdá být nejistá také proto, že text s takto šťavnatým názvem by proti Peroutkovi jistě použili i komunisté, kteří v určité době jeho kritice věnovali mnoho prostoru. – V roce 1947 vydal Gustav Bareš svůj Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o svobodě a demokracii, což byl přes zdánlivě slibný název účelový nactiutrhačský spisek s množstvím starších citací, zdánlivě Peroutku usvědčujících z oportunismu.

Peroutkova kritika je i součástí mnoha stránek Spisů Klementa Gottwalda. Po emigraci a činnosti Ferdinanda Peroutky pro Rádio Svobodná Evropa kritika ze strany komunistických médií samozřejmě ještě zesílila. Na zásah dobové cenzury se jeho postava nesměla objevit ani v životopisném filmu Člověk proti zkáze (1989), pojednávajícím o Karlu Čapkovi.

Nicméně, přes všemožné Peroutkovy »citace« a reprodukce prvorepublikových periodik otiskovaných během let 1945–1989, článek Hitler je gentleman není v žádné z dohledaných publikací přetištěn nebo zmíněn odkazem. Což by asi byl, kdyby býval byl.

http://www.abchistory.cz/images/1945-buchenwald-hajsman_02.jpg
Ferdinand Peroutka (vzadu uprostřed) a další spoluvězňové krátce po osvobození koncentračního tábora Buchenwald. Repro z knihy J. Hajšmana: V drápech bestie (1947)

Nikoho asi nepřekvapí, že právě článek Hitler po lidské stránce na Peroutku vytáhli komunističtí ideologové z Rudého práva, když chtěli v roce 1951 lidovým masám názorně ukázat zkaženost buržoazního novináře. Stačilo by jen zamávat názvem článku, ale nebylo problémem z něj i přímo odcitovat. Vždyť Přítomnost v roce 1938 otiskla ukázku dokonale čisté propagandy, a kdo mohl v roce 1951 vědět, že z čistě studijních důvodů? – Redaktor Rudého práva se na závěr správně vytažených »citátů« naopak kapciózně zeptat:

„Kolik otrlosti bylo třeba k otisknutí tohoto článku v česky psaném listě v červenci 1938! Co vedlo Stránské a Peroutky k uveřejnění této nestoudnosti? Proč potřebovali ukazovat Hitlera »po lidské stránce«?“

V Rudém právu si tedy roku 1951 odpověděli po svém. Po pravdě řečeno, v tomto případě byla pro ně manipulace s fakty neobyčejně snadná.

http://www.abchistory.cz/images/1947-peroutka-karikatura.jpg
Ferdinand Peroutka na karikatuře z roku 1947. Zdroj: komunistický časopis Tvorba

Obvinění z nedostatečné pevnosti vůči nacismu

V roce 1947 napsal levicový novinář František J. Kolár (1919–1984) otevřený dopis Ferdinandu Peroutkovi. Veřejně zkritizoval předválečnou Přítomnost za protikomunistické postoje a samotného Peroutku obvinil z nedostatečné osobní statečnosti a morální pevnosti. Spolu s tím prohlásil, že do koncentračního tábora se Peroutka nedostal za kdovíjakou ilegální činnost.[1] Zavřen byl prý během nacismu jenom důsledkem nízké inteligence vedoucích představitelů okupační správy. (Pravda je spíš taková, že kdyby Peroutka nebyl uvězněn v létě roku 1939, nadále by zřejmě psal tak, jako celý svůj předešlý život, takže by byl s velkou pravděpodobností uvězněn jen o několik měsíců později.)

Jako klíčový argument Kolár v roce 1947 použil Peroutkův článek Dynamický život z 26. dubna 1939, jehož hlavní myšlenku zjednodušeně vyjádřil slovy: „z německého vůdce národa se stává vůdce národů“. Jedovatě se zároveň podivoval nad tím, že okupační správa Peroutkovi tento článek nepřipsala k dobru:

„Tak jste si [Ferdinande Peroutko] navykl přizpůsobování se různým režimům, že jste si domýšlel, že i s nacistickým Německem nutno nějak vyjít a při tom třeba chytračit.“

Článek Dynamický život je přitom typickým textem napsaným v nesvobodných časech, kdy cenzura nejenže nepustila do tisku nic, co nebylo předem schváleno, ale kdy zároveň příslušní redakční referenti upravovali články jiných redaktorů tak, aby vůbec mohly jít do tisku.[2]

http://www.abchistory.cz/wpimages/f661d82e318dt.jpg
http://www.abchistory.cz/wpimages/3c0aa1c38639t.jpg

Také Peroutka dostal úředním befelem za úkol napsat článek k Hitlerovým padesátinám. Pojal ho pochopitelně po svém a dnes už zřejmě nikdo nezjistí, jak původní Peroutkův text skutečně vypadal. Tak, jak článek vyšel, má ovšem dvě zcela protikladné polohy. První polovina článku je jakoby smířena se stavem věcí ve střední Evropě, které nelze nijak ovlivnit. Ve druhé polovině se ale Peroutka proti německému Vůdci nečekaně a poměrně rázně vymezuje. – S ohledem na to, že celé Česko bylo tehdy už víc jak měsíc obsazeno okupanty a proběhla první velká zatýkací razie s krycím názvem Mříž (Gitter), pak je nutné zdůraznit, že Peroutkova odvaha zde poučeného čtenáře musí neobyčejně překvapovat.

A pak je tu ještě jedna zvláštnost. Článek je uvozen jako první díl s tím, že příště vyjde pokračování. Žádné »příště« už ale nebylo. Další pokračování článku k Hitlerovým narozeninám už nikdy nevyšlo, čemuž se ostatně nelze divit. Jaký div, že Peroutku po vydání článku rovnou nezatkli. – Jak později vzpomínal (viz text níže), měl právě s tímto článkem u okupační správy dosti zásadní potíže.

Nikdo nebude hledat ve starých novinách, aby se ujistil, že citáty byly vybrány korektně

Nechme ale mluvit samotného Peroutku, jemuž bylo po válce předhazováno, že byl málo revoluční, ba co víc, že jeho ‚oslavný text k Hitlerovým narozeninám‘ má být důkazem jeho zaslepenosti. Co na takové obvinění Peroutka v roce 1947 řekl:

„[…] Vyloupněte z dvacetiletého díla novinářova dvacet úryvků, zbavte dvacet vět souvislosti, do níž byly zasazeny, zamlčte, co bylo předtím, a co bylo potom a uděláte přívržence agrárníků z muže, jenž proti nim bojoval, dokážete, že žádný demokrat nechápal znamení doby a že jen komunisté ej chápali, osvětlíte, že všichni byli zbabělci mimo ty, kteří zemřeli nebo uprchli. A mimo ty ovšem, jimž legitimace jedné strany dává právo na všechny zásluhy.

Tato metoda citátu se zakládá na správném přesvědčení, že nikdo nebude hledat v novinách za posledních dvacet let, aby se ujistil, že citáty byly vybrány loajálně. Počítá s tím, že pro mnohé je svět teprve od včerejška, spekuluje s mládeží, která s osmnácti lety obdržela volební právo, ale žádné vědomosti o minulosti, s těmi, před nimiž pro jejich neznalost lze věci postavit na hlavu. Nikdo se ovšem nebude probírat novinami od roku 1931, kdy citáty začínají. Ale osvětleme ušlechtilost a jemnou vynalézavost metody aspoň na jednom příkladu, kdy text zajisté ještě je přístupný.

Novinář je obviněn, že v dubnu 1939 napsal k Hitlerovým narozeninám oslavný článek. Je citováno, že napsal: ‚Z německého vůdce národa se stává vůdce národů.‘ Zajisté to novinář napsal a zajisté to byla pravda. Španělé, Italové, silné vrstvy ve Francii, v Norsku a Holandsku přijímaly tehdy hitlerovskou ideologií; hitlerismus přestupoval německé hranice, stával se zjevem mezinárodním.

Avšak muž, jenž pořídil citát, citoval jen úvodní větu článku a vynechal všechno ostatní, vynechal, že novinář, přecházeje k poměru českého národa k Hitlerovi, napsal dále, že ať čímkoli jinak je Hitler, není vůdce českého národa, poněvadž český národ má již své vůdce a má své klasiky, k nimž se vždy bude vracet pro poučení; ‚Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec‘; má své místo v germánské Valhalle, ale nemůže být postaven do Slavína; Hitler le kvintesence německého způsobu myšlení a cítění; i po 15. březnu 1939 Čech zůstává Čechem a Němec Němcem; ‚Národní vůdcové mohou vyrůstat vždy jen z vlastní národní půdy‘.

– To tedy ve skutečnosti napsal novinář v dubnu 1939. […] Ten, kdo pořídil citát, nevynechal nic více než jen celý smysl článku. Není to – podlé? Ostatně to je jen řečnická otázka. Ovšem, že je to podlé. Mezi citováním a lhaním není tu žádného rozdílu; tu lež sama bere do rukou citát jako nejodpornější svou zbraň. Lze už vymyslit jen jediný pokrok v této metodě: vybírat jednotlivá slova z vět a sestavovat z nich věty nové. Tak vypadá bádání o domácím odboji, je-li vedeno pomocí citátů. O nic lépe, než je-li vedeno pomocí SNB [= Sbor Národní bezpečnosti, složky komunistické policie v letech 1945–1989], ZOB [= Zemský odbor bezpečnosti, poválečný zpravodajský útvar řízený komunisty], OBZ [= Obranné zpravodajství, poválečná čs. vojenská kontrarozvědka].

A tak týž článek [Dynamický život z roku 1939] je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve [v roce 1939] mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci [tj. po osvobození 1945], ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům. Jak je možno tak lhát a nestydět se? Dokud se bude užívat takových metod, dokud i zde bude vládnout stranický macchiavelismus, dotud nebude odboj národu tím, čím mu má být posilující vzpomínkou, nýbrž skřínkou Pandořinou, z níž se na všechny strany rozlézá zlo. […]“

V roce 1947 však F. J. Kolár ve svém dopise Peroutkovi připomněl i jeho úplně poslední článek, otištěný v Lidových novinách bezprostředně před Peroutkovým zatčením gestapem. – Kolárovi, stejně jako už před tím Barešovi, vadilo, že v něm čtenáře varoval „před nepředloženými činy v boji proti okupantům“. K tomu však Peroutka po válce odpověděl, že za to se nestydí, protože někteří lidé se během roku 1939 ve svém nadšení bez sebemenší opatrnosti pouštěli do akcí, jejichž výsledkem mohly být – podle Peroutky – jen a pouze zbytečné oběti.

Přešlo několik měsíců a F. J. Kolár na Peroutkovu odpověď znovu veřejně zareagoval. Veškerá vysvětlení odmítl s tím, že „Polemika není daňové přiznání“. Peroutka byl tedy nucen čtenářům celou situaci ještě jednou vysvětlovat:

„[…] Český novinář napsal r. 1939, už za okupace, článek, ve kterém pravil, že Hitler se sice stává vůdcem národů (bylo jich tehdy skutečně dosti, které přijímaly jeho jedovaté ideje), že však český národ má své vlastní autority a klasiky a Hitlera jako vůdce nepřijímá.

Roku 1947 zdefrauduje jiný český novinář nic více než celý smysl a obsah tohoto článku (který ostatně Němci odměnili šesti lety koncentračního tábora a chystali se jej odměnit ještě více, kdyby vyhráli), cituje jedinou úvodní větu, že Hitler se stává vůdcem národů, prohlásí svého kolegu za Hitlerova.

Když je to vyvráceno, autor pomluvy se skryje a mlčí, ale lež ovšem neumírá a koluje dále. Onen český novinář navždy už pro mnohé lidí, kteří nečetli, než pomluvu, bude platit za muže, jež přijímal Hitlerovo vedení. Jak se to k sobě chováme? Kdyby vlk ovládal pero, psal by jinak? […]“

Peroutka byl znechucen. Místo demokratického budování osvobozené republiky byl svědkem nesmyslného poválečného dohadování o to, jestli je větším bojovníkem proti fašismu voják ze západní fronty, ilegální pracovník v podzemí, heftlink z koncentračního tábora nebo obyčejný člověk trpící svým všedním životem v Protektorátu. Přišlo mu to celkově trapné. Dvojnásob od komunistů, kteří podle něho až do roku 1941 (porušení paktu Ribbentrop-Molotov) žádnou větší protistátní činnost neprováděli. – Proto je také nakonec okřikl slovy: „Nechte toho.“

Závěr

Co říci závěrem? Z Ferdinanda Peroutky asi nelze dělat Karla Čapka, byť oba byli Pátečníci, názorově v mnohém spříznění. – Není třeba z něj dělat Karla Čapka, ale v žádném případě ho nelze stavět na roveň kolaborantů typu Krychtálka či Moravce.

Poznámky

U citovaných pasáží jsme upravili sazbu odstavců. Podle současných norem jsme opravili několik odchylek v psaní cizích slov. Text je ukázkou z připravované knihy o vlivu médií. Pokud chcete být včas informováni o jejím vydání, vyžádejte si náš newsletter nebo o zprávu požádejte nakladatele.

 

[1] Ferdinand Peroutka byl po zatčení v létě 1939 krátce vězněn v Dachau, posléze, až do osvobození na jaře 1945, v Buchenwaldu [vyjma asi ročního období od konce roku (?) 1942 do léta 1944 kdy pobýval v pražské pankrácké věznici kvůli nabídce okupační správy na propuštění výměnou za vedení Přítomnosti v protektorátním duchu, což odmítl].

↑ Zpět k odkazu u poznámky č. 1 v textu výše

[2] Však se to také některým stalo osudné. Redaktor J. A. Trpák – například – nestihl včas odejít do Británie a uvíznul v jedné z protektorátních redakcí. Kdysi apolitický novinář začal najednou vydávat jeden politicky angažovaný článek za druhým. Sice se po válce ukázalo, že většinu z nich zřejmě vůbec nepsal. V poválečné, revolučně vypjaté době, mu to už ale nebylo nic platné.

↑ Zpět k odkazu u poznámky č. 2 v textu výše

http://www.abchistory.cz/cl1801739070-peroutka-kontra-hitler-gentleman—at-promluvi-obvineny.htm