K diskusi o tzv. selhání Ferdinanda Peroutky


Václav Bělohradský, Právo 19.3. 2015

 

K prvnímu dílu své biografie Ferdinanda Peroutky Život v novinách napsal Pavel Kosatík krátký doslov. Píše v něm o „neurčitém smutku“, který ho při psaní prostupoval. Až dodatečně pochopil, že jeho zdrojem byla lítost nad „ostře spatřenou křehkostí onoho státu a lidí, o kterých si do té doby myslel, že nad ně v novějších dějinách našeho státu není“. Celá ta epocha se v očích autora zmenšila a on si uvědomil, že „naše současnost je dnes už dál než ten minulý svět snů“.

Myslím, že i já znám ten smutek, prožíval jsem ho pokaždé, když mi osud dovolil setkat se v exilu s posledními představiteli první republiky nebo spíše s lidmi spjatými s jejími konflikty. Vášnivě se přeli o dilematech Beneše, o postavení Němců v Československu, o to, kdo zavinil Mnichov a kdo živil vlnu nenávisti vůči Masarykovi, Benešovi a Čapkovi za druhé republiky, o Gottwaldovi a o to, proč přišel únor 1948 a proč jsme se nedokázali včas vyhnout katastrofě roku 1968. A také o konfliktech mezi exulanty třeba v Radě svobodného Československa, o nichž Pavel Kosatík píše ve druhé části Peroutkovy biografie nazvané Pozdější život.

Každý, kdo se zabývá dějinami česko/slovenského veřejného prostoru, se s nějakou obdobou toho smutku musel setkat. Jeho zdroj vidím v nevyhnutelném pocitu derealizace, který se vznáší nad zdejšími často vášnivými a vytrvalými spory, jako by se to všechno odehrávalo v nějakém fikčním světě, v němž na sebe vše bere přídech marného a trochu groteskního úsilí. Vzpomínám si, že jako kluk jsem si kupoval na poutích takové průhledné krabičky s víkem ze slídy, to když se rukou třelo, začaly v ní boxovat dvě postavičky; podobné mi připadají věčné spory v našem veřejném prostoru, nějaká drsná ruka tře víčko české krabičky, postavičky uvnitř se vztyčí a začnou se prát.

Peroutkovo novinářské dílo je tak úzce svázáno s antipolitickou identitou národa a s vychladlými vášněmi geopoliticky křehkého Masarykova státu, že dnes každý čtenář musí pociťovat smutek nad jeho marginálností v rámci 20. století; účastnit se československých veřejných zápasů znamenalo přijmout omezená národní hlediska, byl to jen zápas o přežití na okraji světových dějin. Peroutka věděl o svém zajetí v té slídové krabičce, toužil z ní vyjít, ale doba mu to nedovolila, proto napětí mezi jeho spisovatelstvím a novinářstvím v něm bylo tak bolestné. V USA si povzdechl: Moje základní situace: jsem produktem svého prostředí, zformován… ideologickou společností – teď jsem se dostal do společnosti byznysu… spisovatelé prodávají svou duši za úspěch, hloupost vítězí v TV… Anglie a Amerika jsou ovládány nihilisty a sexem a avantgardami, všechno to zlo, jehož začátky jsem nenáviděl už doma…

Tato zkreslená diagnóza americké kultury té doby vysvětluje i neúspěch jeho Demokratického manifestu – nenašel společnou řeč s veřejností země, v níž chtěl dosáhnout uznání. Neúspěch jeho politologického eseje v USA Peroutku zlomil, jako by se tím „jen podtrhlo (jeho) dřívější přesvědčení, že i jeho meziválečná publicistika je mrtvá, a že tedy jeho dílo… zklamalo jako celek“ (Kosatík).

* * *

Vrací se mi ten pocit smutku, když sleduji diskusi, kterou vyvolal výrok prezidenta Zemana o Peroutkově selhání. Ne, Peroutka nebyl nikdy fascinován Hitlerem, jeho selháním, dá-li se to slovo použít, bylo selhání celé jeho „filosofie realismu“, kterou považoval za nejvyšší etickou normu novinářského povolání. Zradit tu normu znamená svést důvěřivé čtenáře na scestí rozsvěcováním bludných světýlek – „vždy je třeba přesně vidět“ bylo jeho novinářským krédem. Atak si jednoho dne zapsal do deníku: „Vidím: můj život byl tragický.“

Peroutkův článek Češi, Němci a židé (Přítomnost, únor 1939) bychom mohli oprávněně za etické selhání novináře považovat. Najdeme v něm například tyto věty: Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance…

Spěchám ale hned dodat, že Peroutka touto eticky neudržitelnou relativizací nacistického antisemitismu sledoval eticky i politicky legitimní cíl – chtěl brzdit aplikaci antisemitských zákonů v Čechách, kde „roztok židovského elementu“ nebyl „prý“ tak silný, aby vyloučení židů z české pospolitosti mohlo být pojato jako reakce „národního organismu na otravu“. Psal v zoufalé situaci a tato dvojsmyslná strategie se mu tehdy jevila jako jediná realistická. Pro Peroutku byl realismus v krizích nejen nejvyšší normou jeho povolání, ale i života: kdo myslí nerealisticky, odsuzuje se k trvalému neštěstí. Je tragické, že k trvalému vnitřnímu neštěstí, o kterém často píše ve svém deníku, se odsoudil i svým „krizovým realismem“.

Debata o tom, zda byl Peroutka fascinován Hitlerem, je chybně pojata, spíše je třeba se ptát, co znamenalo být realistou v československých podmínkách, v nichž chtěl být Peroutka vlivným veřejným intelektuálem. Bylo nehistorické Československo udržitelným státem, nebo jen přechodným poblouzněním, které musela realita vyvrátit? A bylo realistické Peroutkovo ke komunistům velmi smířlivé psaní po roce 1945?

Možná se mýlím, ale nevěřím, že by protektorátní cenzura připustila článek s titulem Hitler je gentleman, a není ani důležité, zda Peroutka někde tuto větu napsal. Důležité je, že Peroutkův realismus po vzniku protektorátu mohl opravdu být shrnut v této formuli: Musíme vycházet z předpokladu, že Hitler je gentleman, že nám nelhal, když nám slíbil autonomii, a musíme toho využívat do krajních mezí. A vzpomínám si, že mi v sedmdesátých letech jeden pamětník, který měl k Peroutkovi blízko, jeho tehdejší postoj i těmi slovy popsal.

Peroutka tuto beznadějně zbytkovou vizi možností veřejného prostoru v protektorátu vyjádřil v různých variacích, celé jeho tehdejší psaní bylo inspirováno ideou, že se máme chovat, jako by Hitler myslel vážně své „vzetí českého národa pod ochranu Říše“; a protože „nejsme obyvateli prostoru, jsme národ“, máme nárok na autonomní život. Prezident Hácha v Berlíně podepsal smlouvu, snažme se tedy čerpat právě z této skutečnosti sílu – vždyť smlouvy je zvykem dodržovat – cituje Pavel Kosatík z jednoho Peroutkova textu.

V roce 1944 se nacisté pokusili Peroutku získat k „proněmeckému aktivismu“ a archivní zápis o rozhovoru dosvědčuje, že německé moci jeho dvojsmyslné psaní po zřízení protektorátu neuniklo a že ho přivedlo „do těžkého podezření a nakonec pod zámek“. Hitlerovu moc nad Československem považoval Peroutka za neoblomnou podmínku, kterou je nutno přijmout a hledat možnosti realizovatelné za její neúprosné platnosti. I antisemitská opatření jsou takovou neoblomnou podmínkou, nezbývá než je přijmout, ale musíme trvat na tom, že u nás „židovský roztok“ není tak hustý, aby se dalo hovořit „o reakci organismu na otravu“ jako v Německu!

* * *

Peroutkův realismus má dvě složky. Zaprvé přijetí (geopolitických, historických, technologických) podmínek, tedy „přesně vidět“, co je dáno, co nemá smysl pokoušet se změnit. A zadruhé přesvědčení, že jediným reálným smyslem novinářské práce je proměnit psychologii lidí polemikou, analýzou faktů a kritikou. Když čteme jeho články z let 1946 až 1947, zarazí nás bezmoc jeho psaní, pokud je posuzujeme z hlediska toho, co víme, že se skutečně stalo. O své víře ve „světotvornou“ moc psychologie lidí Peroutka píše: Budování státu je kniha, která se… staví na stanovisko psychologické. Marx věřil, že člověk myslí podle toho, jaké jsou výrobní poměry…, já se opíral o víru, že ve světě se děje to, co si člověk myslí. Byl jsem přesvědčen, že budování státu je problém psychologický.

Myslel si to do velké míry i po válce, ale na dno dobových kolektivních psychóz a kruté geopolitické reality formující se „železné opony“ tehdy nedohlédl.

Po volbách 1946 přijal Peroutka jako realistické východisko, které bylo zcela nerealistické: komunisté jsou částí našeho demokratického lidu, když prolomíme zeď, kterou jejich ideologická zaslepenost postavila mezi ně a „charakteristiky českého národa“, změníme jejich „psychologii“. Pavel Kosatík připomíná, že Peroutka iluze spjaté s tímto „nerealistickým realismem“ opustil v červenci roku 1947 v reakci na útoky Antonína Zápotockého („Můj dělnický instinkt cítí ve vás škodnou!“). Tu trochu naděje, která v Peroutkově „nerealistickém realismu“ přežívala, odplavila krvavá léta padesátá a později i dusivá ubohost normalizace. Tři citace jako příklad Peroutkova nerealistického realismu.

Kdyby komunisté opravdu byli nepřáteli… československého státu…, pak by celá naše politika spočívala na falešných základech, poněvadž jsme nepřítele vpustili do vlády… Snad právě takový názor, který nedovede v komunistech vidět než nepřátele…, je ten pravý defaitismus. Tu by asi bylo nejlepší složit ruce v klín a trpně čekat, co se stane. To by byl osud, který není možno změnit polemikami, a marně bychom se na něj sápali tesáčky, jež nám propůjčuje schopnost psát. Pak by celý náš nynější národní život byl na sklonku…, žádný z praktických politiků v tomto státě nemůže tento názor přijmout jako základnu pro svou činnost.

Anebo: Rok 1946 byl návratem k normálnosti, ne v tom smyslu, že by zahájil odbourávání socialismu. Kdo toto vyhlíží, bude stát mezi námi jako ztracená stráž, zbylá po vojsku, jež odtáhlo. Z české tradice není možno odvodit, že národ pokládá kapitalismus za normální, ale je z ní možno odvodit, že svobodu, úctu k zákonům a slušnost ve vztazích mezi lidmi skutečně máme za normální stav lidstva… Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli dříve lidé, kteří neměli kde spát a co jíst…

A také: Ale jako vždy v kritických situacích jen tenkrát národ přežije, jestliže národ se osvědčí…, národ včetně komunistů, neboť i oni jsou jeho částí. Jediná skutečná naděje, kterou vždy má národ, jest víra v lid. Tak ten, kdo je na lodi v bouři, nemůže doufat než v její pevnost a v to, že je z dobrého materiálu. Jestliže vlastnosti českého lidu jsou dobré, budou působit i uvnitř komunistické strany. To jsou hluboké osudové děje…

Těžko říci, zda Peroutka této iluzi skutečně podlehl, nebo jen považoval za povinnost vůči sobě i státu „nebýt defaitista“. Byl totiž dobře vybaven k pochopení komunistické (z)vůle k moci svou zkušeností z Buchenwaldu, kde se zločinů dopouštěla i vězeňská samospráva pod komunistickou kontrolou („Kdo nebyl komunista, nebo byl dokonce znám jako protikomunista… ten mohl být zařazen do transportu smrti bez možnosti odvolání“ – napsal tamní vězeň Petr Zenkl). Talk Svobodné Evropy, v němž Peroutka o tomto tématu mluví, vydal Bohumil Pečinka v LN 22. 3. 1995. Čísla mají svá tajemství – říká Peroutka, z 51 tisíc zavražděných v Buchenwaldu – mnozí byli zabiti komunisty.

Vidím v Peroutkovi, v tomto statečném muži, který se ale pojetím svého povolání odsoudil k trvalému vnitřnímu neštěstí, příklad tragédie československého veřejného intelektuála. Po první světové válce vznikl stát, který Rakušané nazvali pohrdavě Missbildung, protože byl nadnárodní jako Rakousko-Uhersko, ale byl pojat jako stát (neexistujícího) „československého národa“. Odpor, který Masarykovo Československo kladlo nacismu, byl jedinečnou historickou šancí, jak získat rozhodnou obranou demokracie v Evropě pro náš stát univerzalistickou nadnárodní legitimitu, ale naši spojenci (a vlastně ani Československo samo, jak ukázal Jan Tesař v knize Mnichovský komplex) nebyli připraveni. Nadnárodní demokratický stát se vybudovat nepodařilo, v důsledku toho byli pak Němci odsunuti, komunisté se vyhlásili za završitele národního obrození a vnitřně zraněné Československo se rozpadlo hned na začátku naší obnovené demokracie. A politickou – ne etnickou – definici národa se nám nepodařilo nalézt dodnes.

V projevu na Peroutkově pohřbu říká Jiří Voskovec, že „loučit se s Ferdinandem Peroutkou znamená pro mnohé z nás znovu se loučit s první republikou… odchází jako poslední ze zakládajících otců Masarykova státu“; a za největší novinářovo dílo považuje „monumentální celoživotní robotu jeho týdenních statí, ty nabité depeše o lidech a jejich světě“.

K Voskovcovu projevu je třeba dodat, že Peroutkova vůle zůstat ve veřejném prostoru a nalézat pro své čtenáře před jejich svědomím obhajitelné životní možnosti i v době protektorátu nebo v letech poválečných znamenala smířit se s nesmiřitelným. Život Ferdinanda Peroutky jako veřejného intelektuála, vysílajícího do veřejného prostoru „nabité depeše o lidech a jejich světě“, byl tragický, protože se musel „sápat tesáčky, jež nám propůjčuje schopnost psát“, na okolnosti, které nešlo změnit psaním – jeho realismus byl vždy realitou vyvrácen.

* * *

Řekněme na závěr, že v té krabičce, v níž se tady pereme, když (často) drsná ruka přetře její víko, je každá velká otázka zapřažena do útoku ad personam, a ztrácí tak svůj univerzalistický smysl. Klausova kritika EU odhalovala velmi reálné rozpory, ale byla zbytečně delegitimizována argumentací ad personam; podobně otázka, co byla devadesátá léta, v nichž proběhla demokratická transformace našeho politického systému, byla pohřbena pod nenávistnou potřebou části naší veřejnosti démonizovat tu převratnou dobu a zejména ODS; a démonizována byla i opoziční smlouva, která nebyla než dohodou mezi největšími stranami o možnosti vyhnout se koaličnímu vydírání menšími stranami ve specifické atmosféře té doby a která měla navíc zlomově pozitivní efekt – umožnila privatizaci bank, a ukončila tak epochu snadných úvěrů.

Tragédie Ferdinanda Peroutky je tragédií většiny veřejných intelektuálů v naší zemi, je těžké se s ní zcela minout. A je škoda, že byla v současné diskusi tak zploštěna. Myslím, že otázka by měla být položena asi takto: Co znamená být veřejným intelektuálem ve středoevropském Česko/slovensku, kde jsou v důsledku křehkosti státu a ostražitého vztahu k sousedům dějiny veřejných sporů plné hysterie?

Anebo: Jak se vyhnout identitárnímu kýči v situaci, kdy z historických důvodů převažují antipolitické definice národa, etnické, morální, jazykové, nad definicí politickou, ukotvenou v sjednocujícím vztahu ke státu a ústavě? Politickou kulturu, která se v takovém veřejném prostoru formuje, charakterizuje podcenění institucí a přecenění morálních postojů, podcenění kompromisů a přecenění nesmiřitelných konfrontací, podcenění pragmatismu – užívání idejí – a přecenění ideologie – vyznávání idejí; mnohokrát, „ale opravdu mnohokrát“ jsem důsledek toho všeho shrnul ve formuli místo politické opozice, opozice vůči politice.

Peroutka v roce 1947 napsal: Politika je studenou obludou, která už mnoho pohltila. Proto je třeba, aby se vyvíjela ve stálé nutnosti vyrovnávat se s jinými, nepolitickými silami a institucemi. Dovedeme udržet jejich samostatnost?

Zapomněl ale dodat, že „studenou obludu“ dělají z politiky horké antipolitické vášně utopického, identitárního nebo revolučního původu, které se v přeryvech našich dějin politiky zmocňují a obludně ji přetvářejí.

Pro Peroutku byl realismus v krizích nejen nejvyšší normou jeho povolání, ale i života.

Poslal a místy zvýraznil Slim

Příspěvek byl publikován v rubrice Slimova pošta se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

43 reakcí na K diskusi o tzv. selhání Ferdinanda Peroutky

  1. cobolik pacholik napsal:

    cosi som na webs zachytil o peroutkovy,nemam nejak sajnu,o tom cloveku pravdu poviem nijaku,len vidim,ze sa jeho meno pouziva s cz president,co myslim dolezitejsie veci ma cesko na riesenie a nie vadit sa,ale co ma koplo,ked peroutka napisal,ze jude,pre volke boli jak otrava, z mojej skusenosti tu s jude nic nenapisal blbe,bo tak bolo a aj tu vidim v jednom meste za 20 rokov su jak roztok a vsetko sa podriaduje tej komunite prolhanej,musi byt po ich a nekuka,sa,ze to nie israel,ale amerika,bo ich religia,ktora neuznava nic ine okrem zida ich predurcila k tomu,ze skoncili jak skoncili,dalej sa pise,ze komunisti mordovali v KL nekomunistov,tu treba napisat rovno,ze sa mordovalo bonzakov,co je v tak skurvenom prostredi normalka,jak chleb se sadlem,zidky bonzovali pre skyvu chleba svojich,bo tie prestrasne podmienky zabili v kazdom cloveka a u ludi myslim podla svojich skusenosti z mojho zasraneho zivota,ked som mal na prekurevskom male ,sa clovek riadi pudom zvierata a nic tu nikomu nehcem vycitat,jak komunistom,tak zidom,bo ja sam a nikto z nas nema paru,ja som mal len sprostredkovane par ludmi,co zazili tu preklatu staciu,florian hudacek zo susedneho burakova ten bol v mathausen a jeden grzesek 83 rocny oswientim 3 roky v roku 2002 na floride v china restaurant mi dristal,jak tam chodilo,preto co napisal peroutka tak konstatujem napisal,len dej danej doby a pocity zivota a dnes po rokoch nech nejaky spravny drzi tu skurvenu klapacku bo nema sajnu jak komunista zajebal bonzaka,ci nejakeho chachara,co chcel mat v KL slovo bo tam platili ine zakony,co ja viem z ropravania a nie nejake gadky na nejakom zasranom web,ci zid nalakoval svojho sukmenovca,bo bol na smrt hladny,alebo niekomu ukradol zvanec,bo jedno je pisat,zeman,peroutka,hitler gentleman a druhe si nejaka terajzia novinarska kurva,hraje na spravodliveho a nema sajnu chuj obmedzeny,ked je clovek na smrt hladny a kuka smrti do oci 24 hodin na den,vidi okolo seba beznadej a chce zit a nie zdochnut jak vsetko okolo neho,bo jeden rezignuje,ale druhy zabije svojho najlepsieho priatela a zozerie,aby prezil,myslim peroutka pisal,jak cul henten preklaty cas a dnes nech nejaky pisalek si neprevraca,jeho myslienky a zeman tiez nech sa nelape jedneho slova,bo zit teraz a mat zvanec a pokoj bezpecnosti a byt niekde zavrety medzi tisickami ludi,kde boj o prezitie nepozna ziadnu medzu ludskosti,ale riadi sa pudovo jak ja musel dakedy,nech neotvara tu prolhanu klapacku howgh
    PS:moze byt brane,co tu vlastne pise ten tuknuty cobol,docista do boka od temy,ani milimeter som neuhol a chytry bude vedel,ktora bije v mojej siske.nazdar.netreba rozoberat politicky,ale kuknut gazdovskym rozumom,kuknut sam do svojej knizky zasraneho zivota,bo ja vzdy tak robim a myslim,ze od danej veci neuhnem prilis daleko,bo jak ten clanok tu pekne rozvedeny slovamy,ktorym ani nerozumiem ja som napisal tiez,ale po svojom,,prosim chytrejsi vyvratit,budem v strehu.

    • blbíš napsal:

      čobole, ta hrůza musela být k nežítí, prostě nesdělitelná, jinak si neumím vysvětlit, proč můj táta o KL nikdy nemluvil. . . a jak se pak mám dívat na ty, co VH prožili, jak se tahají o nějakou čáru, od které by se, jak jinak než správně, měřilo! To se prostě nedá.

    • Laco G. mlynář napsal:

      Servus Čoby, kauza Peroutky je součástí širšího sporu prezidenta a tábora fandů USáka v Česku. Peroutka byl jist agent CIA, stejně jako mnozí dnešní čeští rusofóbové. Tak ti drží basu a jakékoliv otření o svého soudruha Zemanovi neprominou.

  2. Laco G. mlynář napsal:

    Peroutka znal Mein Kampf, proto dobře věděl o co Hitlerovi jde a také, že jej podporuje finanční elita Německa, ale také našich tehdejších slavných spojenců, Francie, Británie a USA. To vše v našem případě směřovalo ke zničení našeho národa. Peroutka měl tedy mlčet a ne zkoušet různé kličky. V té době se z ničeho nedalo vykličkovat. Bylo to buď a nebo.
    To co nevím je, zda byl jasný kolaborant, nebo jenom užitečný hlupák.

    • Cech napsal:

      Souhlasím s touto historicky prokázanou premisou tj. Peroutka se snažil obrousit hrany manipulace a tehdá snad více propagandy Paula Josepha Goebbelse.
      Jeho vždy silové pojetí mělo a má pro Čechy zpravidla opačný efekt, než Goebbels garantoval ve svém cílovém projektu.
      Proto snad pouze připomenutí, že historická pravda je dle amerických badatelů v otevřených archivech taková, že vůdce NSDAP Adolfa Hitlera, který byl podle poznatků genetiků židovského původu, podporovali američtí bankéři i ministerstvo zahraničí, které v něm vidělo – > zástupce umírněných sil, jenž slibuje společenský řád, zákony proti bolševismu a na ochranu jejich tj. zahraničního kapitálu.
      Proto také v roce 1937 dospělo ministerstvo zahraničí k závěru, že fašismus je slučitelný s americkými ekonomickými zájmy.
      Proto je naprosto dětinské se domnívat že mnichovská zrada byla dílčí náhoda, nebyla, byl to pouze cílený a řízený program.
      Fašismus vzhledem k ekonomickým zájmům zadavatelů musel zvítězit, jinak by asi s P = 0,76 vyhrály masy posílené rozčarovanými středními třídami a zemi by bohužel ovládla levice.
      Za druhé světové války se sice z mocností Osy stali nepřátelé, ale slučitelnost fašizmu s americkými ekonomickými zájmy se ve skutečnosti nezměnila.
      Proto také sdružení Ferdinanda Peroutky se muselo otevřeným dopisem ohradit proti výrokům prezidenta Miloše Zemana na adresu tohoto československého novináře v projevu na mezinárodním fóru k výročí konce holokaustu.
      Profesionalita novinářů je opravdu nutná ale pokud ji novinář používá proti zájmům svého národa, je každá takováto presstituce neomluvitelná, jak dříve tak i nyní !
      Tož nevím ale asi tak.

  3. moskyt napsal:

    Jedna z otázek , která mne od počátku toho sporu napadala, byla ne jestli to napsal či ne, ale musel něco takové napsat?
    A jen tak mimochodem, pánové Peroutka, Zenkl a další nebyli běžní vězňové KL ale tzv. prominentní rukojmí, kteří tam žili v daleko mírnějších podmínkách než běžní vězňové.

  4. jaa napsal:

    Já to vidím trochu jinak. Byl-li taková tzv. morální hvězda a ne klacek na Zemana – jak se mohl smířit s tím, že nejenže němce napřed amíci podporovali ale potom si k sobě natáhli všechnu tu fašistickou elitu – a že dokázal s nimi žít. zrovna totéž si myslím to těch emigrantech na západ. Nepočítám scelení rodIn ale ty ostatní co zdrhli. Obojí ti hrdinové /zbabělci ,co jen poštěkávali za oponou ,kam na ně nikdo nemohl. Vždyť kdyby tady zůstali a nebyli zbabělí – mohla změna přijít dřív a nemusel se dostat k lizu KLAus A REPUBLIKA BY NEDOPADLA JAK DOPADÁ

  5. tata napsal:

    Nevím
    A popravdě nikdo znás to nerozlouskne,vždy to bude pohled dneška.A z pohledu dneška a mého má jasně Zeman pravdu vtom přirovnání.ČETL jsem několik Perotkových článků a tam jasně to určité okouzlení lepe,určité vyjadření proč tak HITLER A NĚMCI ČINÍ rozhodně je.A vtomto duchu to ZEMAN ŘEKL………..Kdo dřív má rozpoznat to nebezpečí než inteligence která se ohání a vysvětluje plebsu jako sem já co je demokracie.Myslím že to je přesně jako dnes když mě ruzní PEHOVÉ a spol přesvedčují jak je lepší se mylit s USA ,A ŽE JEDINÉ NEBEZPEČÍ JE RUSKO.
    A troufnu si jít ještě dál v mém chápání ona ta inteligence to s 80 procent dělá že stoho cecíku čerpá finanance.Když pujdem do blizké minulosti a vemem špičky charty a stěch kusých informací,tak ten jejich odboj nebo protest proti komunistům se skládal s tlachání o demokracii,ale vždy s plnými břichy.KOLIK znáte špiček té charty kolem HAVLA,kteří opravdu trpěli,jak je možné že jejich děti vystudovali zahraniční školy…….no teror komunistů proti jiným opravdu vypadal jinak.
    TŘEBA takový samotný Havel……..JEMU samotnému se přepichově žilo,stěch faktů co známe se mnohem hůře dařilo lidem co sním přišli nák do styku.VÍTE vtom je podle mě to jádro,žadnej pořádnej rebel nevznikne ve vrstvě s plným břichem a tam taky zavedli to zvonění.To jen jedno panstvo nahradilo jiné panstvo stím že tamto panstvo muselo předstírat že to dělá pro lidi.Todle panstvo to nemusí zaštituje se demogracií,zakonem trhu,a podobnejme kecama ve skutečnosti jde jen o koryta.Jak jsem napsal článek na kose ,demokracie je děvka a přidám ta děvka slouží kde jsou peníze,nikoliv co VÁM,NÁM ,takový Havlové o tom káží at už je to jen s nudy,pozy nebo ze záměru mýt jestě víc………oni většinou nemají ponětí o potřebách toho plebsu nebo je nezajímá…bohužel májí schopnost s ním manipulovat.
    VE smyslu par proslovů třeba HAVLA…….NE DOSLOVA……..KOMUNISTI postavili kralikárny…..kde bysme bez nich byli ted?komunisti znali svou zem s palubi letadel…Co on?
    Pravda laska zvitězí nad lží a nenávistí………..tím to ukončím nic neřikající kec,v realu většinou naopak……….taková pohádka jak se HONZA STAL KRÁLEM,NEBO CHUDOU HOLKU SI VZAL MILIONÁŘ……….otom jsou ty kecy takových kavarenských………..ohlupovat ty obyčejné.

    • Bavor V. napsal:

      tato
      vám se povedlo celkem dokonale rozkrýt tu Peroutkovu myšlenku. Ano, vůbec se neliší od dnešních žumpalistů, jen píše oslavné články na soudobé vládce. Novináři vždy oslavovali toho, kdo je krmil. Jedinými opravdovými novináři byli snad jen Karel Havlíček Borovský a Karel Čapek.

  6. Asfalt napsal:

    Citace z F. Peroutka: Dynamický život, týdeník Přítomnost, 17, 1939(16), s. 249, Praha 26. 4. 1939:
    „Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdin, postavili výše.“
    Dále následuje obrovský odstavec pojmenovávající zmíněné „úspěchy“ Adolfa Hitlera, kde nechybí ani: „… z vůce národa stává se vůdce národů …“. Připomenu, že článek byl vydán už po např. anexi (zde šlo skutečně o anexi na rozdíl od Krymu) Sudet.
    K těmto „úspěchům“ v dalším odstavci dodává: „Dávám přednost tomu, vidět jasné obrysy věcí – a kéž bychom to byli vždy dovedli! Přimhouřené oči za západě mohou si klásti pochybovačnou otázku, jaký je skutečný poměr německého národa k muži, jenž toho vše pro něj vykonal…“ Na položenou otázku pak odpovídá: „Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest nejskutečnějším representantem svého národa…“ (moje poz.: tedy asi taky každým coulem „demokrat“, patrně jako Obama v „demokratických“ USA).
    Dále: „(…) Jsa velkou postavou německých národních dějin (…) maje již své první místo ve Walhallle (…)“

    Nevím, zda jde vyloženě o fascinaci Hitlerem, ale pokud Zeman četl právě toto, pak asi nejde říci, že by ve svém hodnocení textu lhal. Dojem fascinace mohl být článkem vyvolán.

    Zdroj: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf

    Na zdroj odkázal nick Petr na http://outsidermedia.cz/miri-ceska-republika-k-fasismu/

    • jaa napsal:

      Tak jsem si to přečetla – dvakrát. Hmm, On to Zeman řekl ještě jemně – bohužel, on má smůlu, že když nechce moc ponížit a je ohleduplný… potrefená koze začně ječet…jak Viktorka.. sorry… Tu Peroukovic cenu by měli zrušit a fofrem, aby těch pohaněných nebylo moc.

      • jaa napsal:

        jen ještě detail, myslím, že Peroutkovic zastánci a obhajovatelé moc dobře o tomto věděli on ten jejich kopyrajt do současnosti se nedá přehlédnout. Holt vlastní mínění a rozum nemajíce – kradou kde se dá a kdoví jestli to ten oný neprohodil záměrně…..

        • Bavor V. napsal:

          Jak pravil starý rabín na smrtelné posteli? Všechno je jinak. Přesně za týden bude pokračování dalším článkem, tentokrát s Peroutkovou výpovědí.

    • Lex napsal:

      Příteli Asfalte,
      nesledujete Bavorovy „Poznámky“ dost pozorně. Jinak byste věděl (a nepotřeboval k tomu nicka „Petra“ v květnu), že onen článek je zavěšen v Obrazárně od 15.3.2015!!!!
      Něco o tom zavěšení vím. Myslím, že je trochu na škodu, že tak důležité věci, ve kterých může být Bavor první z webů, končí víceméně nepovšimnuty v Obrazárně.
      Ale je to věc majitele, ne moje.

  7. Asfalt napsal:

    Slime,

    Bartuška uvedl: „Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.“

    Tento výrok u některých vyvolal pobouření. Obhájci naopak uvádí něco v tom smyslu, že Bartuska nijak nehodnoti a jen konstatuje realitu, ktera plati nejen pro ukrajinu. Známý Jarpor na jedné diskuzi uvedl: „Hnus je především lhát si do vlastní kapsy… mluvit diplomaticky tam, kde je potřeba nazývat věci pravými jmény, místo rázného jednání se nechat zahnat do kouta…
    Nevšiml jsem si nějakého souhlasu s vražděním lidí…“

    Peroutka ve výše zmíněném článku také k „úspěchům“ Hitlera uvádí: „Toto vše jsou ne úsudky, nýbrž fakta, nezávislá na úsudcích.“ Jaký je Váš názor, je Bartuška jen obdobným „realistou“ jako i Peroutka, nebo ne?

    • tata napsal:

      ASFALT
      SEDĚL JSEM si chvili na kabelu……..Nevšiml jsem si nějakého souhlasu s vražděním lidí…“
      nak sem si tu větu přiřadil k VÁM,přimo mě polil pot,zatím se nikdy nestalo abych nesmekl.
      Než mi docvaklo……on dotyčný velmi umí najít formulaci kde se dá točit na slovíčku,nic divného že on to tam nevidí……….STÍM PÁNEM jsem prošel mnoho debat než jsem pochopil……….stoho vznikl už i příměr co je na internetu pojem JARPOROVINA.já si myslím že sem to použil první já,ale to není duležité……že ten pojem vystihuje tyto lidi

      • Asfalt napsal:

        Zdravím táto a díky. Ta věta opravdu není moje, osušte pot🙂

  8. Hudec napsal:

    1. Slime/Bavore, to byl dobrý nápad dát sem toho Bělohradského. On je mnohdy (pro mne) velmi nesrozumitelný, ale tohle není ten případ. Tady se vyjadřuje celkem jasně.
    2. Hodnotit Peroutku jako novináře a literáta si netroufám, vlastně nic jsem od něj nečetl, ač doma odpočívá jeho „Budování státu“ ve čtyřech svazcích (Lidové noviny 1991) – snad někdy na penzi, ale i pak dám asi přednost Proustovi a jeho „Hledání ztraceného času“, jež tu odpočívá též.
    3. Tu aktuální diskusi kolem něj ale sleduji a tudíž na ni názor mám:
    – Nejsem si vědom, zda prezident Zeman se vyjádřil ve formě citace Peroutky. Pokud ano, je to chyba – citace mají být přesné a dohledatelné. Pokud šlo o parafrázi, má president celkem dost manévrovacího prostoru.
    – Celkem přesně to vystihl tata 09:28 – ten „duch“ jistého respektu, snad až skrytého obdivu (nadsázka) a smíření se s věcí „Hitler“ se asi u Peroutky v období začátku okupace jeví.
    – Peroutkovi bych za tohle psí hlavu nenasazoval, každý jedinec prochází různými stádii duševního vývoje a ta mnichovská zrada musela být pro demokraty/liberály těžkou ranou, stejně jako pro levičáky/komunisty pakt Molotov – Ribentrop. Ta deziluze musela mít podobný charakter, jako pro mnohé z nás příjezd „spojenců“ v roce 68. To pak člověk má důvod měnit některé názory, postoje, stanoviska, priority. Tím nepřirovnávám okupaci 1939 – 1945 k letům 1968 – 1989, to jsou období nesouměřitelná, jde mi jen o tu deziluzi. K tématu „deziluze“ by to bylo na jinou diskusi, protože deziluzi si způsobí jen ten blbec, který nějaké iluze má, připustí si je, nechá si je přerůst přes hlavu (já k nim opakovaně také patřil, o to nic).
    – Jiná kapitola je pak práce pro Svobodnou Evropu/CIA. Málo o tom vím, ale působí to na mne dojmem, že ten člověk Peroutka se ocitl na tobogánu, z něhož se těžko vystupuje. Asi tak ve smyslu, že jedete a pořád si říkáte, že ta negativa, která vnímáte jsou jen drobné vady na kráse a že to jsou dětské choroby a nejdůležitější že je ta „hlavní myšlenka“…. a omlouváte negativa stále víc a s nimi i sám sebe.
    -Zdá se, že k takovým „tobogánům“ měl Peroutka tendenci, jen za okupace přece jen postupně dospěl k názoru, že tudy (tolerancí nacismu, ohnutím se před ním) cesta nevede v žádném případě. U CIA k tomu asi nedospěl, situace studené války nebyla přece jen tak vyhrocená jako nacistická okupace.
    – Že celá tato poněkud uměle udržovaná veřejná diskuse na téma Zeman/Peroutka je jen dalším klackem v rukou „demokratů“, kterým chtějí Zemana bít, je nabíledni, o tom asi spor vést nebudeme.

    Podotýkám, že tohle jsou spíše jen moje spekulace, určitě ne nějaká pevná tvrzení. Vyhrazuji si právo na omyl.

    • st.hroch napsal:

      Musím přiznat, že se mi ten tanec kolem prezidentova výroku za mák nelíbí a docela bych věřil, že těm, kteří ho roztočili se přestává líbit taky. Kolují totiž aktuálně maily (dnes mi takovej dorazil a tvrdí se v něm, že žalující strana nebyla jen vnučkou Peroutkovou, ale „po meči“ i prvorepublikového policejního úředníka, za protektorátu policejního ředitele, později ministra vnitra a místopředsedy protektorátní vlády, jíž dokonce mezi lednem a květnem 1945 předsedal..) Bude se asi ještě vytahovat nejrůznější špína, a to ničemu neprospěje. Tak to ale dpopadá, když vystavíme „morální giganty“, kterými oni nebyli a nejsou. Takovým není jistě ani prezident Zeman, a nebyl jím ani žádný z jeho předchůdců. To vidím jako téma, které svou řečí možná chtěně, možná nechtěně, otevřel prezident Zeman.

      • Lex napsal:

        Já vím, je to bulvár, že ano….
        „Skandál kolem bývalého primátora Jana Kasla a jeho manželky Terezie neutichá. Ve výčtu sponzorů, kteří podporovali Nadační fond Ferdinanda Peroutky, který Kaslová v roce 2000 založila, jsou jména firem, které zároveň dostávaly zakázky od města. Zneužívala Kaslová vlivu svého manžela při získávání finančních prostředků pro svůj fond, nebo jednala nezištně, jak tvrdí? „Já jsem jméno manžela vzhledem k činnosti fondu nikdy nezneužila,“ tvrdí Terezie Kaslová. Podle ní byly všechny organizace osloveny stejným dopisem, ve kterém bylo zároveň uvedeno složení správní rady fondu. Jeho předsedou byl však až do února letošního roku právě bývalý primátor Kasl. Podle lídra opozice na magistrátu Michaela Hvížďaly (US-DEU) se z Kaslovy strany jedná o střet zájmů. „Jako příklad mohu uvést pro město nevýhodně uzavřenou smlouvu s JC Decaux. Je nepřípustné, aby primátor svým jménem žádal o peníze takovouto společnost,“ uvedl. Miliónové zakázky na inženýrské práce získala od města v minulých letech také firma Miroslav Douša. Právě tato firma měla přispět nadaci částkou 130 tisíc korun. Nejasné je také spojení Kasla s novináři, s nimiž byla Kaslová prostřednictvím fondu ve spojení. Obavy nad propojením Kasla s novináři nedávno také vyslovil místopředseda ODS Jan Zahradil. „Na nepodložené úvahy nemám zájem reagovat. K diskusi beru jen věcné argumenty,“ řekla Kaslová. Podle ní ODS nejvíc vadil grant, který se měl týkat prací na téma privatizace energetické společnosti ČEZ. Pochybnosti vyvolává také činnost Kaslové na pražském magistrátu, kde pracovala ještě za svobodna pod jménem Jungrová. V lednu 2000 podepsala fakturu na 50 tisíc korun za »konzultační a poradenskou činnost v mediální oblasti a na přípravě produkce publikací vykonané pro magistrát« soukromé osobě. „Mám pocit, že to byla výroba materiálů k zasedání Měnového fondu a Světové banky v Praze,“ uvedla. Konzultační a poradenskou činnost v mediální oblasti vysvětlovala včera tím, že jako bývalá novinářka potřebovala získat pohled zvenku. „Konzultace jsem ale vyžadovala nejen v mediální oblasti.“.“
        http://www.blesk.cz/clanek/radce-penize/9877/kaslova-manzela-jsem-nezneuzila.html

  9. K-k. napsal:

    Soudit dějiny nechci, neumím a ani nemůžu – žiju v jiné době, vím, jak věci následně dopadly – oni to tehdy nevěděli. Články z Přítomnosti, které byly zatím zveřejněny (spíš nalezeny a znovu publikovány) z mého nynějšího pohledu příliš v Peroutkův prospěch nesvědčí, Ať už to bylo jeho přesvědčení, nebo účelové divadlo, ale ta poníženost a vynášení Hitlera tam prostě je. Ale jestli to bylo nutné a jestli tím Peroutka sledoval nějaký „obecně prospěšný“ cíl, to nevím a všichni jeho obhájci a odpůrci si spíš něco domýšlejí. Kdysi jsem mluvila s člověkem, který prošel kladenským gestapem, vězněním v terezínské Malé Pevnosti a konec války jej zastihl v Buchenwaldu. On měl právo soudit – ale říkal „Právo soudit, kdo promluvil a kdo ne, nemá nikdo. Nikdo neví, co by na místě toho vyslýchaného vydržel,“ Nikdo z nás neví, jak by uvažoval a jak by se zachoval v Peroutkově době a na jeho místě.
    Myslím, že je jasné, že v celé záležitosti vůbec nejde o Peroutku a jeho články, ale o možnost si opět kopnout do Zemana. Ten zbytečně paličatě trvá na přesném názvu článku, takže svým odpůrcům jen nahrává. (Pomíjím otázku práva na souzení…) Jen si myslím, že velká část z těch, co teď tak hrdinně kopou do Zemana, by na Peroutkově místě psala ještě mnohem vstřícnější články a žádný z nich by nešel proti proudu…

    • jaa napsal:

      Já bych řekla, že ten článek se najde. Víte dost často se mi stává, že mne něco – zarazí – tzv. dežaví. Je li to zajimavější nebo důležité hledám i dlouho a bohužel často najdu. Takže myslím, že existuje, jen najít kde to je… při té spoustě co přečetl.. a🙂 čtenářský deník či výpisky si asi nedělá🙂.. bude to chvilku trvat. Proto ty kraťoučké termíny.. aby to nenašel.

    • oh napsal:

      No, většinu těch okopávačů si na Peroutkově místě představit neumím. Ale na Emanuela Moravce mi kupodivu sedí dokonale.
      Řekl bych, že nejde jen o možnost si kopnout do Zemana, i když ta je pro „kavárnu nepochybně lákavá. Ale domnívám se, že „kavárenská elita“ především vůbec nestojí o Peroutku – člověka a novináře s obvyklými lidskými chybami, ale pouze o Peroutku – neomylného světce a nedotknutelný posvátný idol. Přitom tady si nějaký sprosťák Zeman dovolil jim na jejich ikonu chrstnout dávku reality, takovou drobnou karikaturu proroka, jako z Charlie Hebdo. A tak samozvaní kněží kultu ječí na protest, prskají zlostí, oslavují pisálky dálkových psychiatrických diagnóz a smolí seznamy nepřátelských agentů.. zatím.

    • Ahele napsal:

      Celá ta kauza je dobrá k tomu, že při hledání zmíněného článku se objevují věci, které bychom se nedozvěděli nebýt právě toho hledání. A i kdyby se nakonec nenašel, tak to účel plní. Peroutka prostě nebyl tak zcela tím, za kterého je jistou skupinou vydáván.
      Věděli bychom to, kdyby ten výrok Zeman nevypustil do světa? Troufnu si tvrdit, že nevěděli, protože bychom se Peroutkou a jeho články podrobně nezabývali. A i když mu (Zemanovi) nepřičítám, že tak úplně tušil co se spustí, myslím ale, že teď už ví a proto na hledání trvá. Účelem možná teď už není ani tak najít, jako odkrýt. A to se celkem daří.

      • Slim napsal:

        prostě nebyl tak zcela tím, za kterého je jistou skupinou vydáván
        TO BUDETE MÍT PRAVDU. TAKOVEJ TOTIŽ NENÍ SKORO NIKDO.
        PODÍVEJTE SE na Fučíka. On o sobě v Reportáži ani netvrdil, že byl tak dokonalej, jak z něj udělali jiní, potom, když kus vypustili.
        Je to prostě chyba našeho poznávání. Ostatně, ty Per. čl. byly známé…mohl jste si je přečíst

        • Ahele napsal:

          Netvrdím, že nebyly známy. Nebyl však důvod je číst pro toho, kdo se vyloženě nezajímal. Opravuji formulaci – domnívám se (netvrdím), že díky hledání se zajímají mnozí, kteří by se jinak nezajímali (včetně mne) a napravují tak chybu svého poznání. Tentokrát co se týká Peroutky. Nu a příště to bude třeba Fučík. Až toto téma někdo nanese. V mém příspěvku se jedná o názor na motivaci Zemana, proč (možná) trvá na hledání. A mmch, já nejsem z těch, kdo by Zemana bezvýhradně miloval.

          • Slim napsal:

            „Téma Fučík“ se řešilo. V 60. až 80. letech; viz paměti Václava Černého. Když byla někdy kolem r. 2000 vydána úplná Reportáž, tak se nejasnosti rozptýlily a vše se vrátilo na své místo.🙂

            • Bavor V. napsal:

              Slime
              existuje spousta otázek a témat, která jsou „naprosto jasná“, ale jen pouze pro zájemce. Dokud se neotevře pro veřejnost, nikdo o něm nic neví.

            • Slim napsal:

              Co tím myslíte? Reportáž (První úplné, kritické a komentované vydání) vyšla u Torsta 1995. S těmi vynechanými pasážemi, které vysvětlovaly tzv. „nejasnosti“.
              Byl o tom (mám dojem) článek v Právu a určitě i další.

              Paměti V. Černého vyšly 1992-94 ve 3 dílech, Atlantis.

              Dvoudílný výběr z Peroutky i s inkriminovanými články vyšel v SPN 1991. Jen to přečíst, že? Zrovna včera tu přece Jarda Hudec psal, že (Budování státu) asi až v penzi, ale že to bude spíš Proust.

              Jméno Krychtálek, společně s Lažnovským, Rysem a jinými známějšími znám od 11, nebo 12 let z četby Vachka.

              Četl jste třeba vy některou z těch opravdu vynikajících knih, jako Mnichovský komplex (spolu se 3 dalšími jsem ho tu doporučoval v r. 2013, 9.5.) ? Jestli ne, jste potom zájemce, nebo veřejnost?

              Čili, možnost tu byla. Ale je taky zájem? Domníváte se snad, že by bylo třeba je „otevřít pro veřejnost“ TV pořady? Já bych byl pro, ale jste si jistý, že mládež by to dvakrát zajímalo.
              Že o to TV nemá velký zájem je taky další věc, ale přece víme, jak oni fungují. Kampaňovitě. Týden Charlie Hebdo, tři dni zemětřas v Nepálu. A tak rozptylují pozornost.

              Kde tedy vidíte rozdíl mezi veřejností a zájemci?

              • Bavor V. napsal:

                Co asi tak mne mohlo zajímat ve vámi uváděných letech? Existenční starosti spojené s „novou dobou“, výrazné zdražení všeho včetně literatury a jiné problémy. Byl tu prostor pro podobné zájmy?

            • Slim napsal:

              A co tedy myslíte tím „otevřít veřejnosti“? Ta má přece jiné starosti i zájmy

            • Ahele napsal:

              Že jsem si raději nesedla na ruce. Co Vás proboha tak nadzvedlo? Zdá se, že víte velice dobře o čem mluvíte a zřejmě se jedná o Váš možná celoživotní zájem ne-li součást profese. Nevím jak pan Bavor, ale moje profese (dnes už pravda bývalá) nemůže být Peroutkovi či Fučíkovi (když už jste jej zmínil) a jejich textům vzdálenější. Takže se k nim dostanu právě díky tomu, že někdo nebo něco vzbudí můj zájem a pak se přiznám, že nelituji času když se můžu dozvědět co nejvíc. Dnes, když už ten čas mám. Já jsem totiž zřejmě ten vzorek veřejnosti o kterém je řeč.

            • Slim napsal:

              Já se Vám omlouvám, paní Ahele. Rozčiloval jsem se na pana domácího, pže se mi zdálo, že nechce záměrně rozumět něčemu jasnému. Na vás to nebylo, už proto, že jste velmi rozumně reagovala a upravovala svou formulaci.

              Na ruce si nesedejte🙂 a máte-li zájem o nějaké konkrétní téma, jsem vám k službám. Nebo jistě někdo další. Moskyt jak ho znám a …. Literatury je dneska dost.

  10. Renard napsal:

    Bělohradský se jako obvykle snaží o objektivitu (věřím, že upřímně), ale jako obvykle se pak degraduje tím, že z jeho textu vyčouhne jako sláma z bot jeho nenávist ke komunistům. Ten odstavec o Buchenwaldu je na blití sám o sobě, ale pozoruhodné je na něm to, že jako jediný „pramen“ toho tvrzení je použito vyjádření, prezentované v rámci ideologického boje. Kdyby šlo o tak jasnou skutečnost, nepochybuji, že by byla opakována do omrzení už více než čtvrt století prostřednictvím všech kanálů hodných toho označení. Začal jsem číst se zájmem a otevřenou myslí, ale dočetl jsem se sebezapřením (když už jsem tedy začal) a dojem z toho všeho není ani tak smutek, jako spíše vztek. Vztek na sebe, že jsem se zase dobrovolně připravil o čas. K tématu současných diskusí okolo Peroutky to podle mne nepřispělo ani trochu. Pokud jde o vlastní názor, snažím se zachovávat tyto zásady: Za prvé číst prameny (v tomto případě Peroutkovy texty), nikoliv jejich výklady a komentáře o nich. Za druhé nehodnotit historii ani někdejší pohnutky zemřelých z dnešního pohledu, ale brát to prostě jako fakta (nejde totiž nikdy o hodnocení tehdejších lidí a jejich činů, nýbrž jejich prostřednictvím o vyjádření postoje k dnešní situaci, s níž nemají konec konců nic společného). A za třetí nepoužívat symboly, realizované například mýty o té či oné osobnosti, jinak, než právě jako symboly – tedy určitou zkratku místo mnoha slov, jimiž se má připomenout, co bylo. Za chybu považuji to, že se se symboly zachází jako s objekty, které aktivně působí na naši současnost, a tak se špiní a zase čistí, přidávají se k nim vysvětlující tabulky a celá řada nýmandů si je bere do huby. Rád bych se dožil toho, že se historie bude chápat jako souhrn faktů a ta se budou využívat bez morálního nátěru k inspiraci, ať už pozitivní, nebo negativní, k našemu vlastnímu konání – nic víc a nic míň.

  11. Lunka napsal:

    Velmi dobry V. Belohradsky. Jen jste mel, Slime, zvyraznit daleko vic vet, pro pochopeni slozitejsiho textu🙂
    No – Belohradsky samozrejme profesne zna jak historii CSR, tak dilo osobnosti te doby, takze i kdyz to napsal dost polopate, je to stale jeste moc strucne, zhustene.
    Moc se mi libi jeho “ tiche zoufalstvi „, ktere shrnul v zaveru :

    Anebo: Jak se vyhnout identitárnímu kýči v situaci, kdy z historických důvodů převažují antipolitické definice národa, etnické, morální, jazykové, nad definicí politickou, ukotvenou v sjednocujícím vztahu ke státu a ústavě? Politickou kulturu, která se v takovém veřejném prostoru formuje, charakterizuje podcenění institucí a přecenění morálních postojů, podcenění kompromisů a přecenění nesmiřitelných konfrontací, podcenění pragmatismu – užívání idejí – a přecenění ideologie – vyznávání idejí; mnohokrát, „ale opravdu mnohokrát“ jsem důsledek toho všeho shrnul ve formuli místo politické opozice, opozice vůči politice.

    Pokud cteme texty s ideologickymi brylemi, nebo alespon se zafixovanymi predsudky, je nam veskery analyticky mozek – pokud vubec nejaky mame – uplne k nicemu.
    Diskuse na tema narod x stat – (EU) je ziva v cele Evrope.
    Takze nakonec i povrchni diskuse o Peroutkovi, ktereho skoro nikdo z cetby jeho praci nezna, dobre zapada do dnesni doby 🙂

    • Slim napsal:

      Lunko, nevíte, co je „identitární kýč“ ?

      • moskyt napsal:

        …a identitární panika se zvolna mění v identitární kýč…

      • Lunka napsal:

        Bohuzel znam Belohradskeho malo, Slime, nevim co tim presne oznacuje. V kontextu to vnimam jako urcite pouhe minimum, na kterem jsme schopni se trvale dohodnout.

        Receno v nadsazce – jako treba fotbalove kluby – vlajka, odznaky, pisne, kroje. Na vic nemame, zadny spolecny program. Musime se stale proti necemu nebo nekomu vyhranovat, hasterit, casto take branit.
        Stredni Evropa nebyla prave nejklidnejsim mistem k evolucnimu budovani statu, kde funguje dobre informovany parlament, vlada, justice, policie, skolstvi, zdravotnictvi, posta, hlavni komunikacni cesty, armada, zasobovani vodou a energii.
        Skandinavie, Holandsko, Dansko, Svajc prochazeji vyvojem uz hodne desetileti kontinualne,bez velkych zvratu a otresu, a je to na nicht videt. Umeji jak demokracii, tak ekonomii, maji spravne patriotickou narodni identitu. Zadnej kyc, i kdyz to tak na obrazcich vypada🙂

Komentáře nejsou povoleny.