O Arménské genocidě fakta podivná


V minulých dnech jsme měli možnost si hodně přečíst o tzv. Arménské genocidě a diskuse o tom, zda ony události genocidou byly či nikoliv a že to Turci nechtějí uznat a k tomu nějaké ty obvyklé lidskoprávní kecy. A tak jsem si řekl, že diskusím o genocidě/negenocidě by mělo předcházet seznámení se s fakty. Vyžádal jsem si tedy u Břetislava Turečka text jeho článku, který vyšel s určitým předstihem před mainstreamem v Lidových novinách. Podle mě je to zajímavé čtení, ukazující, jak každý důsledek má svoji příčinu a naopak.
Takže prosím, zde je ten Turečkův článek:

 hudec

 

 

 

Břetislav Tureček v Lidových novinách

Odsun, který se krvavě zvrhl
Před sto lety úřady osmanské říše vydaly rozkaz k masovým deportacím statisíců Arménů. Spor o to, co nastalo, trvá dodnes

To, co mělo být původně preventivní opatření k posílení bezpečnosti státu, se postupně zvrhlo v krvavá jatka, strádání a umírání obrovského množství civilistů, kteří, pravda, z velké části kolaborovali s nepřátelským Ruskem. Jednalo se ze strany Turků o cílenou genocidu Arménů? V odpovědi lavíruje i současná Česká republika.
Bylo jich asi 800 hlav a byli v oddílech vždy čtrnácti osob jeden ke druhému připoutáni. Ve středu 7. července 1915 ráno byli odvedeni do údolí. Tam rozkázáno jim usednouti. Sotva usedli, počali do nich četníci stříleti a nepřestali, až je skoro všechny postříleli. Ti nemnozí, kteří nebyli kulkou zasaženi, byli bajonety a noži pobodáni. Jednotlivcům podařilo se pouta zpřetrhati a utéci. Ale skoro všichni pochytáni a porubáni. Počet těch, kterým se podařilo zachrániti, jistě není větší jak dva aneb tři.
Těmito slovy popsal jeden z mnoha masakrů český cestovatel Karel Hansa v knize Hrůzy východu. Věnoval ji právě osudu Arménů za první světové války a krátce po ní. Dílem prostupuje arménský pohled na tyto kruté události. Pro získání ucelenějšího obrazu, co se vlastně kolem osmanských Arménů před sto lety dělo a proč se stali terčem represí a etnických čistek, je však nutné sáhnout i po jiných textech, zasazujících tuto temnou kapitolu do dobových souvislostí.

 

Ať ještě počkají

Když v červenci 1914 vypukla v Evropě první světová válka, osmanská říše stála mimo ni. V srpnu podepsala – pod tlakem Berlína a domácích nacionalistů vedených ministrem války Enverem Pašou – tajnou spojeneckou dohodu s Německem. Do faktického vstupu Turků do války a přenesení světového konfliktu i na turecko-ruskou frontu v té době ještě scházely tři měsíce. Přesto už probíhaly horečné přípravy. Velkou roli v nich sehráli radikální arménští nacionalisté. Důvod? Vidina, že s Ruskem v zádech se Arménům dostane jejich vlastního státu na troskách osmanské říše. „Modlíme se z celého srdce za vítězství vašich zbraní, které osvobodí křesťany trpící pod muslimským jhem,“ psali Arméni usazení ve Francii ruskému carovi.
V létě 1914 také začal na ruském Kavkaze nábor osmanských Arménů. Přebíhali ze své země k budoucímu nepříteli v takovém množství, že pro ně Rusové ani neměli dostatek zbraní a munice. Ruský generál Nikolaj Judenič tehdy požadoval po generálním štábu 25 tisíc pušek a 12 milionů nábojů pro tyto dobrovolníky šikované na ruské straně hranice -a výslovně zmiňoval, že by měli být vyzbrojeni ještě dříve, než turecko-ruská válka skutečně vypukne. Kromě toho Judenič naplánoval propašovat dvacet tisíc pušek přímo Arménům, kteří stále byli v osmanské říši, samozřejmě „v nejvyšším utajení“, byť Turci zaznamenávali podobné dodávky už v předchozím roce.
Z ruské metropole zase přicházely instrukce na Kavkaz. Ministr zahraničí Sergej Sazonov například nabádal zmíněného generála Judeniče, aby osmanští Arméni vyčkali s útoky proti Turecku až na rozhodnutí Petrohradu. „Kdyby zahájili povstání bez naší podpory, nenapravitelně by to poškodilo naši prestiž,“ psal ruský ministr.
Zajatce nebrat, zabíjet

Dokladů, že turečtí Arméni kolaborovali s nepřítelem své země, přinesly i následující týdny a měsíce bezpočet. Asi nejdramatičtěji se to projevilo na jaře 1915. V polovině dubna naplno vypuklo arménské povstání ve východotureckém městě Van. Zatímco Arméni masakrovali tisíce muslimů na území města, na celém východě osmanské říše vanská rebelie odstartovala otevřené represe vůči Arménům, na kterých se podílely jak státní ozbrojené složky, tak obávané kurdské milice hamídije. „Turci a Kurdové nebrali arménské zajatce, Arméni nezajímali Kurdy a Turky,“ shrnul tehdy jeden kozácký důstojník, přičemž vraždění se na obou stranách stále víc dotýkalo i civilistů.
Zaznamenány jsou i výroky osmanského kapitána Šukrího, který doznal, že dohlížel na vybití asi 42 tisíc Arménů. Jak uvedl, na masakrech se prý podílel například jistý Kemal, viceguvernér města Jozgat v centrální Anatolii, který však pocházel z Vanu. „Když se doslechl, že tam Arméni v době povstání vyvraždili celou jeho rodinu, sám pak v rámci odplaty masakroval spolu s muži i ženy a děti,“ uvedl Šukrí.
Dobové dokumenty ukazují, že Arméni čekali, kdy jim do Vanu na pomoc přijdou Rusové. Jejich kozáci do tureckého města drženého Armény skutečně vstoupili, a to 20. května; doprovázely je tisíce ozbrojenců z řad vracejících se místních Arménů. Když v srpnu 1915 Van opět dobyla osmanská armáda a další provládní síly, na arménské populaci se brutálně pomstila za její podporu ruské invazi – zmasakrovány byly patrně až desítky tisíc lidí.
Americký historik Sean McMeekin na těchto událostech ilustruje nejen aktivní působení Arménů na straně Ruska, ale vyvozuje i to, že Rusové sice Armény zapojili do svých válečných plánů, avšak výrazně podcenili ochranu těchto svých spojenců. „Kořeny arménské katastrofy ani tak nespočívají ve faktu zrady a kolaborace, jako spíš v propasti mezi imperiálními ambicemi Ruska a jeho omezenými možnostmi tyto ambice naplnit,“ píše McMeekin v knize The Russian Origins of the First World War.
Pátá kolona a hromosvod

Krveprolití ve Vanu však bylo jen špičkou ledovce. Nad osmanskými Armény se stahovala mračna delší dobu. Arméni si jako výročí své genocidy každoročně připomínají 24. duben, kdy turecký ministr války Enver Paša vydal klíčový deportační rozkaz. Podobná rozhodnutí menšího rozsahu ale padla už v březnu a velkou roli v tom hrály souvislosti s vývojem v jiných částech osmanské říše. Arméni byli z pohledu turecké vlády stejným nebezpečím jako válečné plány nepřátelských mocností.
Není náhoda, že protiarménská nařízení přišla přesně v den, kdy se spojenci Dohody chystali na noční invazi na Gallipolský poloostrov – i proto se ostatně příští týden budou překrývat arménské výroční tryzny s každoročními tureckými oslavami nakonec úspěšné gallipolské obrany, vlastně jediného zásadního vítězství z Velké války.
Tureckým nacionalistům se tak dobrou záminkou k tažení proti Arménům stalo už počínání arménské komunity v Istanbulu před spojeneckým vyloděním. Západní mocnosti se totiž nejprve pokusily proniknout Dardanelami se svými loďstvy, chtěly obsadit Konstantinopoli a tím vyřadit Turky ze hry. I když tento plán nevyšel, jeden ze svědků té doby, arménský kněz Grigoris Balakian, zaznamenal, jak Arméni ve městě „v bezprecedentní euforii čekali na příjezd mocného britského a francouzského loďstva“, zatímco jejich země čelila existenční hrozbě.
Renomovaný historik Eugene Rogan připomíná i jinou souvislost. Ve stejné době, tedy už zkraje roku 1915, osmanská armáda, vedená osobně samotným Enverem, utrpěla debakl v bojích s Rusy u Sarikamiše na východě Turecka. V důsledku zranění, ale daleko častěji kvůli nepředstavitelným podmínkám zimního Kavkazu, zahynuly desítky tisíc Turků. Východ říše byl zaplaven raněnými a umírajícími, z chabě vybavených lazaretů se choroby šířily i mezimístní obyvatelstvo. Arméni, vnímaní a stále častěji i vystupující jako pátá kolona, byli za této situace hromosvodem, což dokládá Rogan ve své nejnovější knize The Fall of the Ottomans, popisující Velkou válku na Blízkém východě. „Poslal jsem do terénu tři Armény, aby je oloupili,“ cituje Rogan tureckého zdravotníka z lazaretu ve městě Erzurum, jak vyslal své tři nenáviděné kolegy vstříc venkovským banditům, kteří své oběti obvykle i vraždili. „Ty nejnebezpečnější úkoly přiděluji Arménům,“ shrnul svou zášť turecký poddůstojník ovlivněný katastrofálním vývojem na ruské frontě.
Etnické čistky

Rozkaz Envera Paši z 24. dubna 1915 znamenal zatýkání arménských elit ve městech včetně Konstantinopole, ale především masivní přesuny arménských obyvatel z východu země do jižnějších částí říše – hlavně do dnešní Sýrie, přičemž bylo stanoveno, že nové vesnice pro Armény nesmějí být budovány blíže než 25 kilometrů od strategické Bagdádské dráhy. Hlavním cílem bylo snížit podíl arménské populace v příhraničních provinciích podél Ruska pod deset procent. „Snad až výsměchem bylo, že podle tohoto nařízení měly arménské rodiny mezi sebou losovat, které zůstanou a které budou muset odejít,“ upozornil americký badatel na poli turecké vojenské historie Edward J. Erickson.
Po zmíněném květnovém povstání Arménů ve Vanu a dalších revoltách v jiných částech země však začal ministr vnitra Tala’at Paša vydávat nové rozkazy k přesunům dalších statisíců lidí – nyní už nejen z frontových oblastí. Do vylidněných měst a vesnic měli být dosazováni muslimští uprchlíci, kteří do Turecka přišli nedlouho předtím po prohraných balkánských válkách v letech 1912-1913. Existovaly i výjimky – arménští muži ve vojenském věku byli často přidělováni k neozbrojeným pracovním táborům turecké armády, namístě mohly zůstat rodiny vybraných řemeslníků nebo dalších potřebných skupin, mírnější režim měli Arméni katolického vyznání.
Celkový obraz byl ale jasný. „To, co začalo jako dočasná a částečná evakuace rebelujících Arménů, přerostlo – filozoficky i prakticky – v masové deportace daleko trvalejšího charakteru,“ shrnul Erickson v knize o turecké armádě za Velké války Ordered to Die.
Existovaly formální úřední příkazy, že se s arménskými vyhnanci musí zacházet slušně, má být zajištěna jejich obživa i zdravotní péče a mělo se celkově zamezit jejich strádání. Realita byla mnohem pochmurnější. Stát – čelící vojenským útokům ze západu i z východu – evidentně neměl kapacity takový exodus po humanitární stránce zabezpečit. A zhusta nebyl skutečný zájem – dochovaly se písemné záznamy o tom, že mnozí regionální velitelé a úředníci zpupně vzkazovali, že jim „nikdo nebude poroučet, co mají s Armény dělat“. A tak kromě masakrů mužů docházelo i k znásilňování a vybíjení žen. Děti byly kromě vraždění nezřídka i odebírány do tureckých či kurdských rodin k převýchově v muslimské víře. K tomu všemu se přidávalo v davech pochodujících pouští obrovské strádání po zdravotní stránce – epidemie a důsledky nehostinného klimatu vykonávaly své. A nejen to.
„Tisíce rodin byly vyslány na pochod z Aleppa do Dajr az-Zóru, na místo však dorazilo sotva pět procent lidí,“ popsal tyto hrůzy jeden z Arménů, kteří sloužili u turecké transportní jednotky. „Pouštní bandité na koních tyto bezbranné lidi přepadávali, zabíjeli, unášeli a znásilňovali. Kdo se jim zalíbil, toho odvlekli, ti, kdo se vzpírali, byli podrobováni děsivému mučení. Protože ale bylo nemožné a zakázané vrátit se zpět, ti lidé museli jít dál a čelit dalším nájezdům.“
V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že byli i Turci a Arabové, kteří strádajícím Arménům nezištně pomáhali, zejména ženám a dětem. Všeobecnou atmosféru ale tyto případy nevystihovaly.
Šokovaní cizinci

Vrátíme-li se ke knize českého cestovatele Karla Hansy, publikace obsahuje i několik fotografií dokládajících, jak se snažily vyhnancům ulehčit situaci západní humanitární organizace – konkrétně American Near East Relief se svými velbloudími karavanami a vlaky pro přepravu tisíců arménských sirotků do bezpečnějších částí osmanské říše.
Otázka postoje západních vlád k masakrům Arménů je však zajímavá obecně. V regionu působila řada křesťanských misií i dalších institucí, které vydávaly svědectví o děsivém strádání arménských souvěrců, ale i o masakrech a teroru páchaných naopak Armény na muslimech. Státy Dohody neskrývaly pobouření. Když v květnu 1915 společně odsoudily „masové vraždění“, turecká vláda odpověděla, že odpovědnost za krveprolití nesou právě Spojenci, protože vyprovokovali arménskou rebelii.
Státy Dohody využily etnických čistek i politicky. „Pro spojenecké mocnosti byly masakry Arménů užitečným nástrojem k propagandě,“ napsal historik David Fromkin v díle A Peace to End All Peace. „Masakry také patrně ovlivnily uvažování Spojenců o poválečném uspořádání a posílily názor, že osmanské říši nesmí zůstat kontrola nad nemuslimským obyvatelstvem a možná ani nad netureckým.“
V poměrně delikátní situaci bylo během masakrů Německo a „naše“ Rakousko-Uhersko. Jako křesťanské mocnosti musely sledovat děsivý úděl části osmanských křesťanů, zároveň však byly válečnými spojenci turecké říše a měly na místě i své důstojníky a vojáky.
Velvyslanci Berlína a Vídně Hans von Wangenheim a Johann von Pallavicini u tureckých spojenců protestovali, zároveň si ale do ústředí stěžovali, že osmanské vedení nebere k jejich výhradám k zacházení s Armény zřetel. Němci a Rakušané se mezitím hlavně po církevních liniích podíleli na humanitární pomoci, obvykle diskrétně, aby nepobouřili hostitelskou vládu.
Ve víru propagandy Klíčová je otázka, zda smrt statisíců Arménů byla výsledkem genocidy, tedy -podle mezinárodní úmluvy z roku 1948 -aktem vykonaným s úmyslem zničit národ, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu, ať už celkově, nebo jenom z části. Turecko takový úmysl striktně popírá a poukazuje na dobové dokumenty i soudy s pachateli některých protiarménských zločinů. Na Západě – a nutno říci, že i díky silnému tlaku arménských spolků a sympatizujících politiků a autorů -dnes převažují protiturecká stanoviska. Americký badatel Guenter Lewy v knize The Armenian Massacres in Ottoman Turkey tyto postoje shrnuje tak, že i kdyby nebyla naplněna právní definice genocidy, jako výraz ostrého morálního odsouzení je tento termín v současné debatě široce používán.
Někteří autoři tak například uvádějí, že smrt statisíců Arménů byla „plánovaným vyvražděním jednoho a půl milionu lidí“, což však archiválie nedokládají. V listu The New York Times vyšel před lety inzerát, v němž zase známé osobnosti podporující arménskou kauzu tvrdily, že šlo o „systematickou genocidu proti arménskému lidu – neozbrojené (sic!) křesťanské menšině žijící pod tureckou vládou“.
Podobně svérázný přístup ke složité historii mají i Turci – v Armádním muzeu v Istanbulu jsou například masakrům civilistů na východě osmanské říše věnovány hned dva malé sály se stovkami fotografií brutálně ubitých a zohavených lidí, většinou žen a dětí. U všech jsou ale popisky, že jde o muslimské oběti arménského řádění, jichž opravdu byly desítky, ne-li stovky tisíc. Kdo by však hledal naopak snímky a další doklady o vybíjení Arménů ze strany Turků a kurdské hamídije, v dotyčném muzeu rozhodně nepochodí.
Střet dvou narativů trvá po desetiletí. Už ve 30. letech minulého století například turecký tlak vedený skrz americkou administrativu přiměl hollywoodské filmaře, aby uložili k ledu záměr natočit snímek podle románu Franze Werfela Čtyřicet dnů, líčící útrapy a vzdor Arménů. Dnes navíc oběma stranám nabízí velký prostor k propagandě a vzájemným útokům a dezinformacím internet. Autor tohoto textu tak například našel totožnou fotografii zmasakrovaných batolat jak na proarménském, tak na protureckém webovém portálu. A zatímco v prvním případě jsou děti označeny za arménské oběti turecké zvrácenosti, v druhém případě jsou stejná tělíčka popisována jako oběti arménských teroristů.
Spor se samozřejmě vede i o čísla – zatímco Arméni označují za fakt oněch 1,5 milionu mrtvých (a někdy uvádějí i dva miliony), Turci údaje co nejvíce stlačují, nejčastěji ke 350 tisícům. Turecký historik Fuat Dündar, doma často obviňovaný, že straní Arménům, samotnému tématu počtů věnoval v angličtině celou studii, nazvanou Crime of Numbers: The Role of Statistics in the Armenian Question. Sám Dündar v ní došel k závěru, že v dotyčné době přišlo o život 664 tisíc Arménů.
Zásady, nebo politika?

Na těchto mlhavých základech dnes vlády a parlamenty přijímají i svá stanoviska k otázce arménských masakrů. „Tehdejší mladoturecké vedení je myšlenkově spojováno s Adolfem Hitlerem a s holokaustem, turecká armáda s německými jednotkami SS,“ shrnuje ty nejvypjatější postoje vojenský historik Erickson. Rezoluce, že šlo o genocidu, schválily do dneška vlády 22 zemí světa, například Francie, Německo nebo Slovensko, v několika zemích se lze za „popírání arménské genocidy“ dostat do vězení. V mnoha státech podobné rezoluce odsouhlasily politické strany, regionální sněmy či náboženské instituce. Minulou neděli ostatně do víru kontroverzí vstoupil i papež František; když události v osmanské říši označil před Armény shromážděnými ve Vatikánu za „první genocidu 20. století“, Ankara si okamžitě povolala na kobereček papežského nuncia v Turecku, aby mu nad tímto projevem vyjádřila „zklamání“.
Politická stanoviska různých států přitom často odrážejí jejich současné zájmy a postoje. Řada evropských politiků, kteří se v uplynulých letech netajili odporem k eventuálnímu přijetí Turecka do EU, například trvá na tom, že mají-li se Turci stát členem, musejí převzít za tyto události z éry osmanské říše odpovědnost. „Turecko by mělo uznat genocidu Arménů a měla by to být podmínka pro jeho přijetí do EU,“ prohlásil v roce 2012 tehdejší předseda Evropského parlamentu Martin Schultz.
Loni události označil za genocidu i syrský prezident Baššár Asad, jehož režim je už pátý rok obviňován z rozsáhlého násilí páchaného na vlastním obyvatelstvu. Příznačné je, že Asad se takto nevyslovil v době, kdy měl s Ankarou výborné vztahy, ale až poté, co turecká vláda začala v Sýrii velmi aktivně podporovat protiasadovskou opozici.
Tezi o genocidě naopak zcela odmítá Ázerbájdžán – nejen kvůli svým úzkým vazbám na Turecko, ale i proto, že je od konce 80. let sám ve vleklém konfliktu s Arménií, která okupuje část jeho území, Náhorní Karabach.
Ve Spojených státech genocidu Arménů uznalo více než 40 států federace, vláda USA jako takových tak však dodnes neučinila. Barack Obama ještě coby senátor kandidující do Bílého domu v roce 2008 slíbil, že jako prezident „uzná genocidu Arménů“, od té doby však toto slovo veřejně v souvislosti s Armény ani nevyslovil. Důvod je zjevný – když v minulosti někteří američtí zákonodárci uznání genocidy prosazovali, Turecko například pohrozilo, že znemožní Američanům vojenské využívání svého vzdušného prostoru a základny Incirlik a že může i zrušit zbrojní kontrakty.
Strategické zájmy hrají roli i v Izraeli, který genocidu Arménů dodnes také neuznal. Někteří politici o genocidě opakovaně mluví, stejně jako řada židovských nebo proizraelských nátlakových skupin ve světě. Vláda židovského státu však takové politické gesto neučinila, mj. aby nenarušila svůj dlouhodobý zájem udržet strategické a vojenské svazky s Tureckem a s Ázerbájdžánem. Někteří izraelští politici nadto odmítají srovnávání tureckých protiarménských tažení vyvolaných nepřátelskými akcemi Arménů s plošným, rasově zdůvodňovaným vyvražďováním židovského obyvatelstva v Evropě nacisty.
K otázce se loni v lednu vyjádřil i český prezident Miloš Zeman. Když ho na Hradě navštívil arménský protějšek Serže Sarkisjan, podle arménských médií Zeman prohlásil, že letos uplyne „sto let od genocidy arménského lidu v roce 1915, kdy zemřelo 1,5 milionu Arménů“. Česká republika však tento výklad historie za svůj také nevzala, a tak situaci následně vyjasňoval ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček. „Byl to soukromý názor a turecké straně byl vysvětlen,“ uvedl Kmoníček.
Ať nakonec světoví politici – na základě znalostí, svědomí, stranického klíče nebo tlaku lobbistů – verzi o genocidě Arménů podporují, odmítají, nebo ožehavou otázku prostě ignorují, jedno je jisté: K hodně divokému, brutálnímu a nelítostnému odsunu statisíců nevinných došlo v osmanské říši před sto lety nade vši pochybnost. A o tom, že se už předtím část Arménů rozhodla v součinnosti se sousední říší rozbít stát, v němž žila, a sama páchala krvavé zločiny, také existuje dostatek důkazů.

Příspěvek byl publikován v rubrice Krajanovy postřehy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

42 reakcí na O Arménské genocidě fakta podivná

  1. Petrpavel napsal:

    OT – ale Arménie tak daleko …..
    Přečetl jsem si jen první stranu připomínek čtenářů, ale přesto si myslím, že ta přehlídka názorů a pohledů na současnost je hodně vypovídající.

    http://www.novinky.cz/diskuse?id=401313&articleId=/domaci/368267-strany-lovi-na-1-maje-volice-pres-jejich-deti.html&sectionId=8&page=1#c12849285

    Hodně se mi líbil např. tento :

    Zdeněk Rajchl, Myjava
    Středa, 29. dubna 2015, 05:58:51 |
    +11
    Korupce a podplácení voličů jinou formou jako vyšité.Všude ve světě se slaví 1. máj jako Svátek práce a připomenutí si památky zavražděných amerických dělníků kapitalisty v 19. století. 1. máj je svátek všech lidí, co si svoji mzdu vydělávají pěkně poctivě rukama a zvláště nás, co máme za poctivou práci pouze minimální žebračenky. Děkuji.

  2. Petrpavel napsal:

    Rozhovor s Andre Vltchekem :

    “ … Čína je socialistická země …“
    „ …Celý život jsem »neopatrný«, jsem revolucionář. Mám daleko raději Dona Quijota než Švejka. Quijot bojuje za svou věc, ať už to skončí jakkoliv. …“

    http://www.halonoviny.cz/articles/view/37470057

  3. Strejda Olin napsal:

    Arméni, Ázerbajdžánci, Kurdové, Karabaši, Turci, křesťané, muslimové… prase aby se v nich vyznalo. Tisíciletá historie, prastaré kultury a jejich střety, příchody a odchody národů a etnických skupin, boje o moc v oblasti a vliv na oblast, náboženské třenice, vznášení nároků, sféry zájmů, strategické, ekonomické a jiné zájmy. Smutné čtení dějin těchto národů.

  4. Lex napsal:

    Dokonalá paralela s událostmi pozdějšími o 99 roků na nedalekém teritoriu, dosud naštěstí bez tolika obětí postižených genocidou, byť je jich snad k deseti tisícům.
    Stejná mezinárodní situace – příprava „říše zla“ na válku proti Rusku, stejná propaganda, stejné překrucování v otázce agresora a oběti, stejná „rozpínavost Ruska“, které se ale nikde nerozpínalo, jen chystalo obranu proti napadení. A nebylo to carovo Rusko, kdo chtěl území Arménů odštěpit od Osmanské říše, ale Arméni sami, kteří chtěli zbudovat svůj vlastní stát – jak se píše v článku (já vím, právo na sebeurčení národů tehdy ještě nebylo „kodifikováno“, kolonialismus byl v plném proudu, v USA dřeli černošští „otroci“ na bavlníkových plantážích – prostě idyla).
    Jen jedna věc je oproti té sto let staré situaci jiná – už tu není carský kolos na hliněných nohách, ale silné sebevědomé Rusko na čele s geniálním politikem a stratégem. A několik dalších zemí, dříve kolonií, se kterými si už neradno vytírat řiť. Nebýt toho, asi by těch obětí také mohlo být 1,5 miliónu, dokonce – podle jaderných plánů „blonďaté bestie“ Tymošenkové mnohem, mnohem více. Dokonce tolik, kolik má Novorossija obyvatel.
    Husí se mi, kterak Turečkův článek straní tehdejšímu agresivnímu Německu proti – tehdy ještě carskému – Rusku. Agresorovi proti budoucí oběti. Dokonce tak, že to trochu připomíná filosofii páně Bartušky ohledně „obrany proti válce“. No – ne trochu, hodně.
    Ano, historie se opakuje, jen už ne jako komedie, ale fraška. Naštěstí už víme, kdo hraje jaké role, kdo hraje roli lorda Rolfa Laura. A není to Vladimír Leraus, ale jeden panák, co nosí cylindr s hvězdami a pruhy.
    I politikové to vědí, jenomže jejich povinností (neznámo proč to tak cítí) je lézt Rolfu Laurovi do zadku. Konec konců to je pro ně z hlediska náplně příhodné místo. Svůj k svému.

  5. Lex napsal:

    A jedna OT – on ten „tata“ zdaleka nebyl sám – http://denikreferendum.cz/clanek/20294-pardubicky-pomnik-rudoarmejce-se-bourat-nebude

    • Petrpavel napsal:

      Nečetl jsem, nevím jestli bych naletěl nebo ne, ale ono to aprílové sdělení – jak píše autor – tak zapadá do kontextu současné doby … Kolik podobných či zdaleka horších „aprílů“ už jsme mohli číst?

    • Jos napsal:

      Bohužel , já si ani trochu nemyslím, že ten původní článek byl nevinný aprílový žert. To byl dobře promyšlený, podrazácký propagandistický tah. Vůbec mu nešlo o nějaké laciné vtipkování na téma „bourání pomníků“. Cílem bylo vytvořit vhodné podmínky a podhoubí pro přepisování dějin v žádoucím směru. Navodit ještě nedávno zcela nemyslitelné diskuse jestli v roce 1945 jsme byli osvobozeni nebo okupováni. Dokonce se tam v diskusi objevil názor, že Čechům se vlastně za Hitlera vedlo lépe než poté po osvobození. Jakýsi sudeťák tam dokonce v diskusi napsal jaká úžasná budoucnost čekala český národ za Hitlera cituji: „byli Češi snad jediným národem, se kterým Němci počítali, že bude germanizován. Byli si jisti, že to Češi zvládnou, podřídí se a kalkulovali s kulturní a genetickou blízkostí obou národů.“ Úžasné štěstí. Někteří by zvládli i poněmčení. Děkuju nechci. A panu „ekumenickému teologovi“ a učiteli na Teologické fakultě jeho žertík nevěřím. Ostatně katolický prodavač pověr, co více dodat.

  6. tata napsal:

    ot.
    Problém je že to zvěřejnili i jiné servry a 14 dní po aprilu……..v době blbů je těžké vyhodnotit že je to apríl 14 dní po.Taky by člověk nikdy neřekl že diplomat si muže dovolit bestrestně obhajovat upalení lidí v ODĚSE……OPAK JE PRAVDOU……..NEBO že za druhé světové války nas rudá armáda neosvobodila ale okupovala………mohl bych uvést desitky jako aprilů a ona to je skutečnost.Bohužel dost často nám hlava nebere,takže není až tak od věci uvěřit že to někde chtějí udělat doopravdy.

    • strejda napsal:

      Tato máte pravdu. V současné době je již nemožné plně odlišit skutečně seriózní komentáře a informace od blábolů. Pracují na nich mediální odborníci i „odborníci“ i prostý lid. Je to bezpečný způsob jak zaneřádit a postupně zničit svobodný prostor. Cíleně i dobrovolně.
      Jakmile přesáhne nákladovost na rozlišení výmyslů a mystifikací určitou hranic,i zhroutí se informovanost a zavládne chaos. Nikdo nebude ničemu věřit, vše se bude zpochybňovat a prostor bude naplněn beztvarými a bezcennými informacemi.
      Začnou se, pardon to se již děje, zpochybňovat a relativizovat historická fakta a události s cílem rozložit společnost a masu individuí uzavřených ve své mysli jako ghettu. To povede k různým obskurním společenství. Ale to je již mimo naše poznání a chápání.
      Obrana proti tomu je ještě hrozivější. A tak se lidstvo blíží k pouti na ostří břitu při cestě mezi Scyllou a Charybdou. Kdo ví zda zalití uší voskem pomůže. A kdo ví kam ta cesta povede?

      • Slim napsal:

        Ano, to je přesné a velmi důležité pozorování, mnoho palců nahoru!

        Ta věc může mít různé formy. Tak například chytit někoho za slovo, když si splete dvě osoby (čísla apod.), to je jedna z posledních zbývajících možností verifikace. Pokud ale jde o něco širšího, o INTERPRETACI, všechno mizí v chaosu.

        Tak HN dnes píšou.
        Pátrání po článku „Hitler je gentleman“, … má trvat do června.🙂 „Nebude-li článek nalezen, bude v této konkrétní věci následovat omluva. Nikoli však za vyjádření, že v letech 1938 – 39 F. Peroutka krátkodobě selhal,“ řekl HN hradní mluvčí Jiří Ovčáček.

        Shodou okolností se dnes v LN ozval k této věci P. Zídek, v článku UŽ TO TRAPNÉ DIVADLO UKONČETE!
        Z něj se nám hodí tato věta (zvýraznění je moje):
        „Prezidentův mluvčí doprovází přetištění Peroutkových článků komentáři… které dokazují, že o době, kdy byly publikovány, má naprosto zkreslené představy, a že nedokáže ani přečíst a interpretovat jednoduchý text.“

        Myslím si totéž. A dost mnou otřásl odkaz do Obrazárny na Peroutkův článek, který sem před časem Bavor (jako důkaz, že Z. měl pravdu). Tyto „závadné“ články znám přes 20 let, jsou ve druhém dílu výboru, který z Peroutky vyšel v r. 1991. A trochu jsem se nad některými pasážemi (tehdy) pozastavil, ale pak jsem si to kapku rozmyslel, a taky si vzpomněl, jak se tehdy psalo, u nás i jinde a bylo to vcelku jasné.

        Že s tím má někdo, a nijak nezralý, ani průměrný v historii a politice – potíže ještě dnes – to bylo nemilé překvapení.

        Naučení je snadné. Hlavně žádné konkrétnosti, pak vás nechytnou za slovo..

        • Bavor V. napsal:

          Slime
          na mne ta obhajoba Peroutky působí jako scéna z filmu Škola základ života Jaký má smysl ta věta?

          • Slim napsal:

            🙂 Což, to není špatný film a jestli si tu scénu dobře vybavuju, je to sranda.

            Ale Peroutka žádnou obhajobu nepotřebuje. Byl to člověk, který se choval po Mnichovu statečně a to blábolení o jeho selhání – třeba jen krátkodobém – by nestálo než za útrpný úsměv. Kdyby to řekl třeba ten pitoma Ovčáček.

            Ale nechtěl bych dál ujíždět od arménského tématu, jen mě to tak napadlo jako ilustrace, když jsem četl Strejdu. Omlouvám se

          • Lex napsal:

            Bavore,
            já si myslím, že tady bychom se mohli vrátit k mému posledním e-mailu. Ten problém s Peroutkou je, že havloidi z kavárny tentokrát striktně trvají na posuzování optikou té doby (tak, jako to píšu a prosazuji já v mailu), zatímco titíž havloidi z kavárny, pokud jde o dění krátce po válce (1945 – 48) a zejména poté od roku 1948 striktně trvají na posuzování DNEŠNÍ optikou. Jak se jim to hodí. Jen aby „přikládali pod kotel“ nevraživosti (v čím zájmu?).

            A protože zdejší čtenářstvo neví, o čem je řeč, dovolím si z toho e-mailu (z 27.4.2015) ocitovat stručnou závěrečnou pasáž (byť bez předchozího textu e-mailu zase není úplná):
            „Vina není v Peroutkovi. Vina je v NÁS, v tom, že věci dávno minulé, dobu, kterou jsme aktuálně neprožívali, hodnotíme jako ti frajtři s generálskými epoletami po bitvě.
            Peroutka se svými články ničím proti TEHDEJŠÍ době, proti tehdejší vnitřní situaci, proti tehdejšímu většinovému chápání té doby, té situace, těch lidí včetně Hitlera, ničím neprovinil. To my se proviňujeme, že po něm, po lidech té doby (jiných dob, jiných kulturně společenských prostorů) požadujeme, aby tehdejší dobu, situaci a děje vnímali „našima“ nynějšíma očima, aby je posuzovali pokřiveným prizmatem našeho současného statu quo.
            A sami jsme stokrát horší než tisíce jiných Peroutků……. .“.

            • Bavor V. napsal:

              Lexi
              právě proto jsem po vás chtěl, zda byste to nemohl zpracovat do článku.

            • Lex napsal:

              Máte pravdu, Bavore,
              mohl. Možná i měl. Ale když to tu i jinde čtu – je to marné, marné, marné…. .
              O malichernosti jsou pře, podstata uniká.
              Jako třeba o tom aprílovém článku z „Referendum“ – namísto, abychom se hrdě přihlásili, že jsme se nechali napálit – a k tomu všechny ty aprílové žerty směřují, nachytat nás, napálit nás, udělat z nás naivky, abychom se chytili za nos a zasmáli se sami sobě, tak se snažíme mistrovat ty, kteří jsou dokonce na „naší“ straně.
              Samozřejmě, že souhlasím, že dnešní mainstream je zahlcen propagandou, zprávami nepravdivými a polopravdivými, aby se dosáhlo babylónského „zmatení jazyků“, abychom v té změti nesmyslů podlehli a nechali se ještě snáze manipulovat (v čím zájmu?!!!), ale přesto bychom měli umět rozlišit záměrnou lež vážně a úmyslně ve výše uvedeném zájmu vydávanou za pravdu, a záměrnou lež úmyslně formulovanou nevážně, abychom byli schopni ji jako žert rozlišit.
              Porucha není ve vysílání, porucha je v „našem přijímači“.

        • Jos napsal:

          Slime, já bych tu větu v nadpisu „UŽ TO TRAPNÉ DIVADLO UKONČETE!“ adresoval asi tak 99,9% procenta českých novinářů a mediálních sedmilhářů, včetně pan Zídka. A to 0,1% procenta jsou novináři o trých jsem nikdy neslyšel a neznám je. Zahlcují veřejný prostor tematy která jsou pro občany i stát naprosto bezvýznamná, jako je například novinářská potřeba mlátit Zemana po hlavě Peroutkou. Ovšem na příklad současné děsivě genocidní výroky vysokého státního úředníka Bartušky je jaksi nechávají zcela chladnými bez povšimnutí. Nebo ničitelská činnost pana Singera a její dopad na občany. Nevidím jediný důvod pro jakoukoliv účast veřejnosti na novinářských hrátkách. Ať si tz své hry mediální chlapci hrají sami. Pro mě platí naprostý nezájem.

          • Lex napsal:

            Naprosto souhlasím, Josi,
            ty kavárensko presstitutské hrátky občas dostávají i humorný nádech, např. když i.Děs vyvěsí titulek – „Hrad znovu dehonestuje Peroutku. Vytáhl článek k narozeninám Hitlera“.
            Svině hradní, vytáhli na něho JEHO VLASTNÍ!!! článek.

            Nicméně, pro mě při hodnocení plně platí to, co jsem napsal Bavorovi 29.4.2015 v 20:01.

    • Renard napsal:

      Já myslím, že existují témata, o nichž se nežertuje ani na apríla. Chápu to především jako pokusný balónek. Když se k tomu nikdo nevyjádří, tak se to prostě příště přednese „už vážně“. Pokud vzniknou významnější protesty, prohlásí se to za „žert“ a chvíli se to odsune k ledu. Vedlejším efektem je ale „průzkum“ toho, jak to formulovat příště, a v horším případě i seznamy lidí, na něž je třeba si příště dát pozor. Nad podobnými technikami se mi chce obvykle zvracet a podobným „žertům“ se nějak neumím smát. Asi nemám smysl pro humor.

      • Jos napsal:

        Smysl pro humor možná Renarde nemáte, zato pravdu máte naprosto úplně.

  7. moskyt napsal:

    Včera mne na netu zaujal jeden článek. „Norsko prodalo Rusku tajnou základnu NATO“. NATO ve své době postavilo tajnou ponorkovou základnu v norském Olavsvernu. Před několika lety se rozhodlo, že ji odstrojí a Norsko ji může prodat. Neodstrojili. Kupce našli na internetu a prodali mu ji za cenu dražšího bytu v Moskvě (4,4 mil.€).
    A najednou se tam objevily ruské výzkumné lodě (civilní), které provádějí průzkum mořského dna atd.
    Začal cvrkot. Kupec (norský občan) na žádné výzvy k jednání nereaguje, pouze vzkázal, že je vázán obchodním tajemstvím. Takže se neví, prodal, pronajal? Vyvlastnění podle norských zákonů je téměř nemožné. A že výzkumy prováděné těmito plavidly budou využity armádou respektive námořnictvem je nad slunce jasnější (Sivkov doktor vojenských věd).
    No a perlička nakonec. Kdo, že podepsal za Norsko prodej? Jistý Jens Stoltenberg v té době ministerský předseda norské vlády. A co dělá Jens Stoltenberg dnes? Ano vážení, je to generální tajemník americké servisní firmy s názvem NATO.😆 http://www.imperiyanews.ru/details/90d511bf-2c09-4be5-8e64-909d5b14bd0e

  8. Petrpavel napsal:

    3. OT 🙂
    Co si to ten komunistickej fízl dovoluje?

    Všimněte si hlasování 275-ti čtenářů na Nově :

    http://tn.nova.cz/clanek/zpravy/domaci/lide-pisi-poslanci-ondrackovi-kscm-jste-komunisticky-fizl.html

    • oh napsal:

      Najednou je jich už jen 215. A mám neodbytný dojem, že i hlasů proti bylo ráno víc – novácký admin asi hubil troly..

  9. Petrpavel napsal:

    Jako obvykle jsem četl jen první stranu příspěvků čtenářů, ale jsem mile překvapen pro mě nečekaným obratem jejich mínění, dosud to bývalo opačně. Celkem se MUDr. Ratha zastávají. Že by už konečně pochopili kdo je Jirát a o co jde? Spíš ale náhoda.
    http://www.novinky.cz/diskuse?id=401358&articleId=/krimi/368305-jestli-je-schopny-prijit-k-soudu-dejte-ho-do-vazby-navrhl-nekompromisne-rathuv-zalobce.html&sectionId=3&page=1#c12850517

  10. K-k. napsal:

    Na Ukrajině začíná být veselo:
    ukrajinská armáda obklíčila základnu Pravého sektoru http://pravyysektor.info/…/desantnyky-sprobuvaly-rozzbroji…/ – Pravý sektor referuje. Svolává zároveň demonstraci před prezidentský palác na dnešní poledne:

    „Vláda připravuje rozsáhlé provokace proti dobrovolníkům
    Dobrovolnické hnutí na Ukrajině je ojedinělý jev. Bojovníci světla a pravdy vkročili na stezku boje proti vnějšímu agresorovi, který má stonásobnou, ne-li tisíciásobnou přesilu.
    Nicméně do zad nám dýchají vnitřní okupanti, ti kteří jsou zvyklí cizopasit na těle národa. Nezáleží na tom, zda jsou domácí, nebo cizí. Hlavní je ostranit potenciální hrozbu těchto krys, odstranit jejich korupci a protilidové programy.
    „Pravý Sektor“ neprodleně oznamuje, že má spolehlivé informace o přípravě rozsáhlých provokací proti dobrovolníkům. Abychom zabránili nepřátelským operacím proti našim bratrům, svoláváme všechny bratry hnutí na Ukrajině, aby se shromáždili dnes, 29. dubna ve 12 hodin pod zdí prezidentského paláce v Instytutské ulici.
    Naléhavě žádáme všechny vlastence-nacionalisty a příznivci „Pravého sektoru“aby se připojili k naší akci a svolali stovky našich bratří, rodičů a přátel, kteří věnují své životy boji za mírovou budoucnosti.“

    (Převzato z FB Tomáše Haase)

  11. Hudec napsal:

    Lexi,
    je mi líto, ale jako jsme se neshodli o šedesátémosmém, neshodneme se ani dnes. Trochu po „lexovsku“ – kromě ideologie, v čem nemá Tureček pravdu?
    Já netvrdím, že to byla/nebyla genocida, ale proč ta nedotknutelnost ruské říše? Co Rus činil, dobře činil? Trochu paranoia, zdá se mi.
    Nejsem si jist, ale……

    • Slim napsal:

      😀

      A dodám mimo téma. Dnes ve 20.20 na Arte je Chaplin bez masky 2/2.
      První díl byl zajímavý. A bude tam i hodně politiky, tuším🙂

  12. Lex napsal:

    Příteli Hudče,
    není ničí povinnost se vždy a na všem shodnout. Už proto, že jsme každý jiný (každý, co tu a jinde „chodíme“), všichni jsme hóóóódně dospělí s hotovými soubory názorů.
    Nehodlám nikomu „dokazovat“, v čem nemá Tureček pravdu. Dokonce jsem ani nenapsal, že „nemá pravdu“. Napsal jsem – cituji – „H(n)usí se mi, kterak Turečkův článek straní tehdejšímu agresivnímu Německu proti – tehdy ještě carskému – Rusku. Agresorovi proti budoucí oběti. Dokonce tak, že to trochu připomíná filosofii páně Bartušky ohledně „obrany proti válce“. No – ne trochu, hodně.“.
    To nemá s pravdou nic společného. Dokonce bych řekl, že v článku ani příliš Turečkových vlastních názorů není, přesto PRO MNE ten článek vyzněl tak, že straní Německu (skrze Turka – šmárjajosef, to je blbá souhra náhod – „nomen omen“) proti „rozpínavému Rusku“.
    Nevím, co to má společného s ideologií, když šlo o carské Rusko, nikoliv bolševický SSSR a už vůbec ne „Putinovo rozpínavé Rusko“.
    Já jistě nevím, co Rusko činí. Co konkrétního činilo tehdy, co za bolševika, co dnes (ani toho nikdo není schopen to všechno vědět), abych mohl říci, že „Co Rusko činí, dobře činí“. Já jsem dokonce nikdy v Rusku nebyl, a tak nemohu ani „radit“. O čem jsem však přesvědčen, je, že všechny dosavadní války vedené proti Rusku nevyvolalo Rusko, vždy to byl vnější dobyvatel, kterému se zachtělo té země a jejího bohatství. Má s tím Rusko už zatraceně hodně zkušeností. A jestliže budoucí oběť činí preventivní opatření na svou obranu proti napadení a na porážku agresora, pak musím říct, že DOBŘE ČINÍ (on o tom před časem napsal „vlk“ i takové pojednání, ve kterém zmínil, které Stalinovo rozhodnutí bylo nejdůležitější pro budoucí porážku hitlerovské „koalice“ – a světe div se, označil tím anexi části Polska. Netvrdím to já, ale „vlk“, doporučuji si ten článek na Kose vyhledat a polemizovat s ním, ne se mnou. I když to tehdy zdůvodnil přesvědčivě. Paralela s červnovou 1967 válkou Izraele proti Egyptu a spol. se přímo nabízí, byť Sovětský svaz po osvobození východní, střední a jižní Evropy obnovenému Polsku území vrátil, zatímco Izrael víceméně ne.).

    Takže tak, příteli Hudče.
    Jestli Tureček článkem straní agresorům nebo ne, to není otázka pravdy tvrzení (citací). To je dáno „duchem“ obsahu článku. Jeho vyzněním. A to je veskrze věcí individuálního vnímání. Je to věcí – jak bylo onehdy tady diskutováno – „osobního prahu citlivosti“.
    L.

    PS
    A docela mě zaskočilo, jak jsem oslovován ohledně toho „stranění“, ale nikdo nereaguje na podstatu toho komentu, která spočívá v připomenutí opakování podstaty předmětných událostí, tentokrát na Ukrajině.
    No, fakt, každý za důležité považujeme něco jiného. Asi ta „ideologie“ nebo „paranoia“.

    • Strejda Olin napsal:

      Já se tou tvojí poznámkou ohledně stranění zabývám celý den, popsal jsem poznámkami dva archy papíru a shledal, že mezinárodní situace nějakých 40 let před vypuknutím Velké války byla (pro mě) značně nepřehledná (různé války, smlouvy a dohody o tom, komu cobude patřit, kdo na co má nárok, kdo komu co postoupí apod.). Faktem je, že v srpnu 1914 vyhlásily Německo a Rakousko-Uhersko válku Rusku a v říjnu se k nim přidalo i Turecko, resp. Osmanská říše. Němci měli představu, že bleskovou válkou porazí Francii a potom přesunou hlavní síly proti Rusku, které podle nich ještě nebylo na válku připraveno. V tom se po prvé spletli.
      V prosinci 1914 byli Turci na Kavkaze poraženi Rusy a z obavy, že Arméni podpoří Rusko, začali Turci Armény masakrovat.
      Z tohoto zjednodušeného pohledu se opravdu císařské imperiální Německo jeví jako agresor a carské imperiální Rusko jako oběť, a genocida Arménců jako důsledek Německé a R-U politiky.
      Lenin o takové politice napsal dílo „Imperialismus, nejvyšší stadium kapitalismu“ (1916).
      Tož tak ve stručnosti.

      • Lex napsal:

        Díky, Oline!
        Já jsem do těch historických reálií nešel, nechtěl jsem jít, protože mi nešlo až tak o ně, jako o to, jak byla ta situace principiálně STEJNÁ s tou současnou odehrávající se už více jak rok v prostoru Ukrajiny. Stejná s jedinou výjimkou – že ta „horká“ válka zatím nevypukla. Možná – doufejme – že ani nevypukne, ale to ne proto, že by se lidstvo za těch sto let poučilo – nepoučilo se za tisíc, za dva tisíce let a stále dělá ty stejné chyby (jsou to vlastně „chyby“, není to ZÁMĚR za kterým vždy stojí moc a peníze?), nýbrž proto, že se poněkud změnily „okolostojičnosti“, že už tu není jen impérium, kterému se podaří nebo nepodaří „oběť“ dobýt, ale že už ta „oběť“ je ruku v ruce s těmi, kteří dříve byli méně než nuly, schopna to impérium zadupat do země. Pokud nedá pokoj. A ne-li „zadupat do země“, pak postupovat tak, že „mám-li zhynout, pak zhynu, ale ty také“.
        A to byla politika, která byla respektována v dobách existence blokových systémů a která vedla k vzájemnému respektování, a dokonce ke sbližování zemí a národů.
        Oproti historii staré jářku dvacet let, kdy „impérium“ bylo absolutním pánem až do chvíle, kdy „myš uhranutá pohledem hada“ zjistila, že (pod „rukavodstvom“ osvícených) má na to, aby se nenechala jen tak sežrat. Takže teď je ta myš a všichni její přátelé druhým největším nebezpečím, hned za ebolou a před islámským státem (já vím, to pořadí je trochu jiné a také příčiny těch nebezpečí mají různý „rodokmen“)😆

      • Slim napsal:

        Já bych řekl, že jsme (aspoň generace tak 55+) pořád silně ovlivněni („biased“ by bylo výstižnější) 2. válkou.
        Protože tehdy byl „rukolapný“ zlý úmysl a hlavní padouch. Ale v mnoha dřívějších konfliktech to tak nebylo, nebylo to určitě pravidlo.

        V tomto smyslu jsem si taky se zájmem přečetl už před pár dny Turečka a zdálo se mi to „košer“ ; rozhodně tedy ne tendenční.

  13. kchodl napsal:

    OT: ČT získala jakousi novinářskou cenu za „vyvážené zpravodajství“ o ukrajinské krizi. Oceněno bylo také osobní nasazení jejich reportérů.
    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/CT-informuje-Ziskali-jsme-cenu-za-vyvazene-zpravodajstvi-o-Ukrajine-373047

    Jdu zvracet.

    • kchodl napsal:

      Prý je v pozadí Sorošův Open Society Fund Prague. Aha.
      Prostě starý známý způsob, jak CIA vyplácí své hochy.

      • Hudec napsal:

        No jasně!
        Víte co? Přijeďte a já vás taky ocením! Všechny, kteří sem píšete! Žádné kačky k tomu, ale medaile dám udělat. Navrhněte název takové ceny…🙂

Komentáře nejsou povoleny.