COPAK SI ŘÍKALA? – Jiří Knopp


Bohužel musím přiznat, že v období, kdy jsem přesvědčoval svoje děvče, že nemůže v životě udělat nic lepšího, než si mne vzít za manžela, tvrdil jsem ji, líbaje ji, že jí splním vše, co ji na očích vidím. Ona tehdy, bohužel, tu nerozvážnost učinila, ale mě se vždy nepodařilo odečíst z jejich očí, co vlastně na mě chce.  Aby se muž přesvědčil co opravdu jeho manželka potřebuje, trvá na slovním vyjádření. Nějaké koulení očima, nebo hmouření očních víček je málo.  Kdepak, stačí se blbě podívat a je půl výplaty v troubě.

V životě muže však za nějakou dobu nastane okamžik, kdy zjistí, že své manželce přestává rozumět. Počkejte – nejde o to, že si nerozumíte, taková doba nastane dost brzy po svatbě – ve skutečnosti to znamená, že přestáváte rozumět tomu, co říká. Některá písmena vám splývají, takže se domníváte, že chce, abyste si oblékl kabát a vy se domníváte, že vám říká, že je po koberci rozházený tabák. Ona řekne kolotoč a vy slyšíte červotoč, nebo se ptá jakou cenu má nyní doláč a vy se domníváte, že chce vědět, kolik stojí koláč. Nastražíte uši ve směru odkud mluví a zeptáte se: “Copak si miláčku dušinko, drahoušku, broučku) říkala?“  A ta dobrá duše, která s vámi žije více jak čtyřicet let, vám to zopakuje. Ani po té nemáte jasno a tak se jí zeptáte ještě jednou.  V tom případě už její odpověď nebývá z kategorie slušných slov, ale z jejích úst zazní nelibozvučné, řekli bychom sprosté slovo, které se v mediích vypískává.

Slovu, které vyřkne, okamžitě porozumíte, protože ho řekne hlasitě a nelze ho zaměnit.  Marně ji říkáte, že by měla slova jasněji vyslovovat.“Kdybys správně artikulovala, tak bych slyšel dobře.“To jsem si dal, jak rád bych tu artikulaci odvolal, ale to nešlo. Spustila na mě hlasitě a takovou kadencí, že jsem pouze nehybně poslouchal a nezmohl jsem se na jakýkoliv odpor.

„Já artikuluju dobře, ale ty špatně slyšíš, nebo nechceš slyšet, vlastně slyšíš jenom to, co chceš slyšet.“  Její litanie trvaly velmi dlouho a když konečně přestala, namítl jsem, že nemohu rozumět slovům, které říká v koupelně, nebo v ložnici. Snažil jsem o vědecké vysvětlení jak  zvuky  ztrácejí sílu tím, že se odrážejí od stěny  a jak se mění i jejich jasnost a tím dochází k záměně hlásek. „ Prostě jsi hluchej jako poleno.“ Tak tohle bylo moc i pro takového kliďase, jakým jsem. „ Uvědom si, že tě nemohu slyšet, když ke mně mluvíš z koupelny, je puštěná pračka a tam u ní hovoříš jako žid u zdi nářku.“

Manželka také neuznala, že vypínám zvuk, když rozmlouvá s naším pejskem. Určitě by se mně neptala, zda nemám hládek a jestli nechci veníčko  a neoslovila by mne–ty můj malý chundeláčku. Nemohu ji vysvětlit, že nemohu mít stále nastražené uši až ona něco řekne, marně ji vysvětluji, že mám své myšlenky, že promýšlím různé věci a tudíž „nejsem na příjmu“.  „Myslíš tak akorát na blbosti, to je to.“

Člověka plete i ta televize. Když promítají staré filmy, rozumím každému slovu – panu Peškovi, Marvanovi, nebo Werichovi a herečkám Adině Mandlové, nebo Nataše Gollové. Jak si ale pustím nějaký soudobý film, nerozumím žádné herečce, ani herci a síla hlasu v tom nerozhoduje. Proto je zbytečné si kupovat drahé naslouchací přístroje. Prostě v určitém věku každý muž částečně ohluchne. Co ale dělat, aby se zavděčil své manželce?

Je dobré se naučit odezírat z úst a nebo jen tak vždy přitakávat a říkat:“To máš pravdu, maminko, svatá pravda, maminko, jo, hned se na to podívám.“

X

-Zhasla žárovka, Karle.

-Co si říkala?

-Že zhasla žárovka – ž á r o v k a.

-Co si říkala?

Manželka již to nevydrží a řekne sprosté slovo.

-Co je rovno, maminko?

-Nic není rovno, ty jsi hluchý jako poleno

-Já tě neslyším, já jsem hluchej jako poleno.

Maminka vezme štafličky, novou žárovku, starou vyšroubuje, novou zašroubuje, žárovka svítí. Asi za deset minut jde Karel kolem a zjistí, že žárovka svítí.

-Maminko, vždyť ta žárovka svítí.

Manželka jde k sousedce a vypráví jí to. Ta jen mávne rukou.

-Povídala jsem Karlovi, aby uklidil ten nepořádek na stole, že volali mladí, že přijedou už v jednu a Karel se divil – jak to, že přijedou až v lednu, když je teprve září.

-Karle, oni přijedou v jednu ne v lednu!

-To víš, že si sednu, pořád křičíš jako bych neslyšel.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

26 reakcí na COPAK SI ŘÍKALA? – Jiří Knopp

  1. Hudec napsal:

    Ech, Jiří Knoppe, vy chlape jeden zatracená, vy k nám chodíte šmírovat! A pak o tom ještě navíc napíšete takový roztomilý fejetonek!
    U nás je to zmnoženo tím, že jsme oba bývalí rozhlasáci a naše mluva tudíž bývala kdysi velmi kultivovaná, dikce dokonalá (téměř), stavba vět uzpůsobená verbálnímu projevu. I pauza hrála…
    Dnes? Darmo mluvit, často to připomíná dětskou hru „tichá pošta“.
    V tom máme vzor v mojí stařičké mamince, která dlouhá desetiletí už do mládí trpí otosklerózou, což je ušní choroba. Dnes už začíná být hluchá jako poleno, ale neztrácí tak úplně humor. Moje sestra, která bydlí poněkud vzdáleně, jí dvakrát denně telefonuje a z těch telefonických hovorů si občas udělá poznámku a když přijede, tak nám ty telefonické rozhovory „přehrává“, To už snad ani není legrace, to je přímo prdel a směje se tomu i maminka.
    Až ségra příště přijede, požádám ji o její poznámky a udělám k vašemu fejetonu pokračování.
    Co se týče filmů, toho se nelekejte – chyba není v divácích/posluchačích, ale v současných hercích a také zvukařích, kteří působí dojmem, že také trpí vadou sluchu – což, jak jistě každý uzná, je u zvukaře vada dosti podstatná (asi jako u toho /naštěstí druhého/ pilota, co se mu v letadle dělalo špatně. Opakovalo se cestou Plzeň – Káhira – Port Súdán – Al Hodeida – Saná – Aden – Al Mukala – Saná… a zpět).

  2. Strejda Olin napsal:

    Nevím, jestli špatně slyším, nebo je to umělecký záměr, zlozvyk nebo blbost současných tvůrců, ale mám problém rozumnět mluvenému slovu u většiny našich nebo cizích dabovaných filmů i jiným pořadům. Všude je slovo doprovázeno hudbou, i při pitomé reportáži o městské dopravě. V TV skoro neslyšíte slovo, aniž by nebylo doprovázeno hudbou (PROČ???). A to tak, že hudba je hlasitější než mluvené slovo. Za druhé herci nebo dabéři šeptají, huhňají, šumlují. Hudba řve jako kráva a slovu nerozumím. Ať ladím zvuk jak chci. Tak to přepnu, protože na to se nedá dívat. To jsou ti tvůrci tak pitomí, že to neumí, nebo v čem je chyba? Máte stejnou zkušenost?

    • Ahele napsal:

      Máme. Tedy alespoň já. Někdy mám pocit, že poslouchám cizojazyčný pořad, kde mi ta řeč dokonce není ani povědomá.

    • blbíš napsal:

      na to je jediný „lék“ = být téměř hluchý, vážně, vím o čem mluvím, ta pohoda…a co tvůrci?…co mi je do nich

  3. věra napsal:

    Milé čtení, pane Knopppe… A co se některých televizních pořadů týká, taky jsem si od jisté doby myslela, že mi přestává sloužit sluch a jsem ráda, že to zřejmě nebude „na mém příjmu“. Je zajímavé, že když mám puštěnou slovenskou tv, tak problémy se sluchem tak často nemám a pokud je to třeba něco, co souvisí s politikou, tak je o trochu lepší i obsah – ne o moc, ale přece – a nejen zvuk..

    • jaa napsal:

      Tak to jsme na tom stejně. Původně jsem myslela, že je to v placaté digitální televizi a omlouvala jsem to tím digitálem a digitální televizí – ale to se ukázalo jako že nee, protože to co jde z videa natáčeného z analogu – bedna bere a je to čisté a srozumitelné -Takže závada je v televizních pracovnících zdá se že napříč spektrem a otřesné nezvládnutí digitální techniky u pracovníků televizí a huhŇání kecalů – která začalo tolerováním ráčkování a pokračuje to tím, co je teď.

  4. Slim napsal:

    Skvělé! Hodně jsem se pobavil😀
    Jenom podotýkám, že když má herec dobrou dikci, tak člověk i slyší. Ovšem ti dnešní fušeři, to je problém. Když si vzpomenu na čtení takového Cupáka.. Kdepak

    • Bavor V. napsal:

      Náhodou… takový Karas, ten má dikci jak mistr Lukavský. Když si najdete v archivu ČT reportáže z Krymu, tak uznáte, že by tu Thalii za přednes a jeho tragické pojetí zasloužil. Holt jen ten obsah toho projevu nějak zaostával.

      • Slim napsal:

        Toho velkého tragéda já bohužel neslýchám často…

        Ale s tímhle by náš dnešní autor neměl doma problém.

        Ani s tímhle, myslím

        • Hudec napsal:

          Slime, neser (mě)….
          Adamíra – hlas cynický až za hrob. Neuvěřitelné, co se dán vyjádřit jen hlasem.
          Cupák? Víš, že byl homosexuál? Ale v hlase o tom ani nádech.
          A další? Klem, třeba?
          Stává se ze mě staromilec (na kvadrát, zhodnotil by Švejk).

          • Slim napsal:

            Cupák? To bylo veřejné tajemství. Ale co mě překvapilo, že v soukromí to byl kutil a jednoduchej člověk. Kterej ale bezvadně uměl hrát a MLUVIT intoše. Kolikrát jsem ho slyšel v rádiu něco číst, a dost dlouho jsem nemohl poznat, kdo to je. Ohebnej hlas.

            Byl bych rád dal Vosku (bezvadně daboval právě v Norimberským procesu dr. Rolfeho), ale na trubce jsem nic dobrýho nenašel.
            A takovýho Antonína Zíba, to jsem se ani nepokoušel.

            No, důležitý je, že nejsme nahluchlí; to jen oni to neuměj! 🙂

          • Slim napsal:

            Ještě bych dodal, Godote, když už jsi ten „rozhlasák“. Chtěl bych se dostat do archívu ČRo, to by bylo opravdu NĚCO! Leží tam stovky skvostných her. Třeba – když mluvíme o hlasové kultuře – Daňkův „Dialog za doprovodu děl“, kde slyšíme dlouhý rozhovor Zdeňka Štěpánka s Adamírou. Hlasový koncert.
            A mnoho dalších mi napadá. Anouilhova Antigona (Krejča), Dostojevského Bílé noci (Kepka, Vránová), Faust (Cupák, Hrušínský), Dürrenmattův Noční rozhovor (Lukavský, Nedbal )… ( z toho je kratičká ukázka zde http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/friedrich-durrenmatt-nocni-rozhovor–1184305).
            Dokonalost dosahovaná úspornými prostředky: rozhlasová režie i filmový dabing byly skutečně na vrcholně představitelné úrovni.

            Cupáka jsem mohl dát jen v této ukázce z filmu, ostatní se moc nehodilo, a napadlo mne, jestli jsem film Mužská záležitost viděl? Myslím, že ano, ale nejsem si jist. Zde útržky ze dvou hodnocení na čsfd, které zdůrazňují námi sledované téma. A to příznačně.

            Dopitak
            Moc pěkně poskládaná záležitost, dva velcí herci, dva skvělí dabéři …
            Více takových filmů, u nichž si ještě nikdo nedovolil atmosféru pokazit zpraseným novým dabingem! Erotika v úvodních titulcích, které nejprve nemáte šanci pochopit.

            Dyfur
            Herci nie sú žiadny krasavci, žiadne pekné ženy v popredí, žiadny sex, žiadna akcia stredajúca akciu, tempo skôr pomalšie a napriek tomu je to super. Postupne film naberá na obratkach a chystá sa špurt ako v cyklistike. Je to skôr film psychologický, čo ja moc nemusím a i tak mňa dostal. K tomu geniálny český dabing zo starej školy -Mrkvička vs Cupák .Parádička rokov 80-tych.

  5. Berkowitz napsal:

    Žena pozná nejlépe, jestli „ten její“ dobře slyší na jeho reakci, když jemně zašveholí : oběd je na stole!

  6. Pavla Pilařová napsal:

    Potvrzuji do puntíku! Je skvělé, že se svými problémy není člověk sám :))))

  7. strejda napsal:

    Jiří Koppe, nemlich jako u nás a tak přidám jeden vtip.
    Babička a děla leží v posteli a čtou si.
    Babička je unavena a dí: Dědečku, já zhasnu
    Děda na to: Babičko, klidně zhasni, ale tu lampičku nech svítit.

  8. Jiří Knopp napsal:

    Děkuji Vám za Vaše reakce.Já jsem tuhle večer,opravdu začal uvažovat, jestli fakt blbě slyším.

  9. blbíš napsal:

    Věčné to téma, chce to přístup Lojzy, jsem si jistý, že nic víc nevymyslíte . . . a na hluchotu se vykašlete, pane Knoppe. Hezký den:

    „Ano, Lízinko?“
    „Dojdeš pro vodu?“
    „Už běžím.“
    „No proto.“

    1. Vědro má ve dně díru, milá Lízo, milá Lízo,
    vědro má ve dně díru, milá Lízo, jak hrom.
    2. Tak ji ucpi, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo,
    tak ji ucpi, milý Lojzo, milý Lojzo, ucpi ji.
    3. A čím ji mám ucpat, milá Lízo, milá Lízo,
    a čím ji mám ucpat, milá Lízo, řekni čím.
    .
    .
    .
    17. A v čem ji mám přinést, milá Lízo, milá Lízo,
    a v čem ji mám přinést, milá Lízo, řekni v čem.
    18. No vem si vědro, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo,
    no vem si vědro, milý Lojzo, milý Lojzo, vědro.
    19. (jako 1.) Vědro má ve dně díru, milá Lízo, milá Lízo,
    vědro má ve dně díru, milá Lízo, jak hrom.

    . . . kašlete na hluchotu, pane Knoppe. Hezký den, blbíš

    • blbíš napsal:

      P.S. hledejte odkaz: Michal Tučný – Lojza a Lízinka

  10. Petrpavel napsal:

    Nemlich jako u nás pane Knoppe… netřeba dalších slov. Člověka potěší když zjistí, že v tom není sám.
    S těmi filmy je to složitější : dvakrát opakovaně jsem si teď nenechal na ČT ujít svůj film číslo 1 (každý máme takový, napište co vy?) Krejčíkův Vyšší princip. Pokaždé jsem chvílemi slyšel dobře, občas lapal slova, marně zvyšoval hlasitost, až k neporozumění. Nepochopím při dnešních technických možnostech.

  11. Lex napsal:

    Spolu s Hudcem mě napadlo totéž – Knopp šmíroval u nás.
    Ale není tomu tak, nešmíroval, popisuje svoji anabázi se sluchem, a ta je tolik stejná s těmi našimi! A nenamlouvejme si, jsme „hluší jak tetřevi“. ne, že ne. Tedy ne, že bychom neslyšeli, to zase jo, ale nejméně půl frekvenčního rozsahu sluchu je v hajzlu. Nevěříte? Zajděte si k ušnímu. Dostanete na uši sluchátka, do ruky tlačítko a budete mačkat, když uslyšíte pípnutí (šum) nebo střední nebo hluboký tón (brum). Budete zírat. U mě jde zejména o výšky. „Antény“, třmínek, kovadlinka, bubínek je neberou. Až když je nastavím dlaněmi. Žádné zvyšování „levelu“ hlasitosti nepomůže. Zdalipak slyšíte zapípání digitálního teploměru, když se pod paží měříte?
    Prdlačku, švagrová, lepší už to nebude. Degenerace. Různé zvukové vlivy se slévají v nesrozumitelný hluk, hlavně v místnosti. A kupodivu, nezáleží na tom, odkud podnět přichází. Sedíte naproti televizoru a snažíte se rozumět. Dva metry za vašimi zády zazvoní manželce telefon, dá se do řeči a – ač mluví normální hlasitostí – stačí to na to, aby „vymazala“ televizi.

    Což ale nic nemění na tom, co Knopp popisuje u své (mé, vaší) manželky. Ten zlozvyk mluvit na nás přes dvě tři místnosti, mluvit na nás do koupelny, když si myjete zuby a máte puštěnou vodu, mluvit na nás u sporáku, když nám u hlavy hučí digestoř (apropós, v roce 1971, když jsme zabydlovali náš nový byt, co jsme si postavili, v lince jsme měli digestoř Norma Frýdlant n.O., měl radiální oběžné kolo. Tichoučko, že jste slyšeli hodinky na ruce. Dnes? – škoda slov), mluvit na nás obrácená zády nebo alespoň s odvrácenou hlavou. Nejhorší je to v uzavřeném prostoru – V AUTĚ. Ta moje nemá řidičák, takže vždy sedí vpravo. A kromě toho, že její směr v křižovatce je ta cesta po její pravé ruce (která to je?), kdežto ji zajímá zejména ta zleva, kam se dívám já, když už ji přiměju k tomu, aby „hlásila“ situaci zprava, tak mluví do „svého“ okénka a já slyším zase prd. To vše při artikulaci, kdy nemáte ponětí, zda říká „jo“ nebo „ne“ (zdá se to nemožné, ale je tomu tak). Hned je v autě veselo.

    Samotnou kapitolou je televizní (filmová) produkce, jak píše Olin. Zatímco dříve byly na filmu důležité dialogy a hudba byla jen pro dokreslení, pro podbarvení atmosféry děje, případně v důležitých částech monologů, dialogů či „multilogů“ absentovala vůbec, aby po rozhodujícím slově zaznělo „forte“, dnes je to tak, jak píše Olin – kašírované obrázky a vyřvaná hudba – mnohdy spíše „hudba“, tj. hřmot a kterém se těžko domnívat, že lze zapsat do notové osnovy. A ta „hudba“ a „gerojše“ (Gerausche, doprovodné hluky) zcela překrývají mluvené slovo, které naopak zajímá nás (na druhou stranu – koho zajímáme my? – tvůrci žijí sami svůj svět pro sebe, navzájem se i odměňují a vyznamenávají, bez ohledu na to, co si myslí „spotřebitel“ těch jejích „uměleckých děl“).

    Takže shrnuto a podtrženo – souhrn všech těch nejméně tří faktorů – manželka, blbá tvorba (zajímavé, reklamě rozumíte domrtě bez ohledu na hlasitost!), ale především naše sluchová insuficience.
    Něco podobného, jako když jsem kdysi dávno, když mi bylo teprve nějakých jedna dvaačtyřicet, pomlouval náš televizor Tesla Color nebo jak se to jmenovalo (měl jsem ho od 1980, samozřejmě „delta“ obrazovka, Secam). Opakovaně byl u nás opravář, seřizovala se obrazovky, měnila se. Jenomže zpola marně, netušil jsem, že začíná „tupozrakost“, spravilo to +3/4 dpt.
    Ty „slechy“ už nám nikdo nespraví. Ani výměnou reproduktorů nebo manželky.
    Tož tak s ušima.

    • Bavor V. napsal:

      Ještě horší je situace opačná, tedy když vám nerozumí manželka a vymlouvá se na různé zvuky, překážky a podobně. Ale má to i svou výhodu – můžu jí tvrdit, že jsem jí něco už říkal a že mne neposlouchám je její problém.

      • Lex napsal:

        Samozřejmě, proti stárnutí organismu nejsou imunní ani ony. Ale na druhé straně – jak často je oslovujeme, vyvoláváme „rozmluvu“? Vlastně jsme si už všechno řekli!🙂
        Já vím, zaslouží si naše uznání, ne, že ne. Jenom se nesmí „přechválit“😆 Což je jeden z našich největších nedostatků – skrblení pochvalou. A nejen manželce. Třeba i „dětem“.
        Čím to, že chválit se člověk tak nějak „stydí“? Přesněji – styděl. Teď už je to jinak. Teď, když čas už odpočítáváme zatraceně rychle, dokážeme i pochválit. Je to to málo, co skutečně můžeme. A už jsme na to přišli. A už se ani „nestydíme“.

        • blbíš napsal:

          …no právě, někdy i hladím a stejně si říkám hlupče, kolik času jsi promarnil a kolik ti ho vlastně ještě zbývá, že sis hrál na pupek světa … a ostatní byli natolik moudří, že si podle tebe seřídili hodinky a tys´ to ani nějak nezaznamenal. Blbství, nic víc se k tomu nedá říct. Velká škoda, opravdu velká . . . tak to nyní doháním … doženu?

    • Jiří Knopp napsal:

      Pane Lexi,jsem rád,že jste to takto rozvedl, co jsem já pouze nakousl.Taková maličkost, ale pro nás důležitá a my nedokážeme jít kvůli tomu do ulic.Snad bychom měli s tímto větší úspěch, než kdybychom chtěli pčidat důchod.

      • Lex napsal:

        Dovolím si připomenout jednu ze zásad Bavorovy „komunikace“ – „Nicky rodu mužského se oslovují přímo bez titulu „pan““. https://poznamkypanabavora.wordpress.com/o-komunikaci/
        Vědom si toho, u Vašeho jména (jako u žádného mužského nicku/jména) jsem titul „pana“ neužil, takže vůči Vám nyní třeba vypadám jako nezdvořák. Nejsem. Jenom tady se na úctu věku příliš nehledí (jste o pár ročků starší než já, rok poválečný). Věk je jistě důležitý z hlediska úcty mladších, nicméně jsou mnohem důležitější kritéria. Koukněte toho „knížete“ s čírem. Odhaduji ho na váš věk. A že bych ausgerechnet k němu choval úctu? Prdlačku, „jak je starej, tak je blbej“, anebo ještě hůř, protože jsou ještě horší věci než blbost. U něj se to bude snoubit dohromady. Říká se tomu „svinský charakter“. Aniž bych chtěl snižovat charakter bravu, ten je prostý, ale kamarádský a nezáludný. Pravý opak.

Komentáře nejsou povoleny.