Třetí odboj


(U článku o třetím odboji napsal náš kanadský krajan Jiří Jírovec hezký komentář. Protože však zapadl v diskusi, požádal jsem jej o rozvinutí myšlenky. A to teď předkládám)

Někdy se tomu říká relativizace, tedy přimhouření oka nad událostí, která se nám po mnoha letech jeví v lepším či horším světle (nehodící se, škrtněte).

Hrůza hrůz, volala určitá část české společnosti, když si Marta Semelová v ČT troufla říct, že se s časem může měnit pohled na případ Milady Horákové. Zničte ji, zavřete ji, vyhoďte ze Sněmovny.

Bravo, bravo aplaudují obhájci skutků bratří Mašínů, když se, spolu s přepisováním, respektive zamlčováním československé historie let 1948-89, dopracovali k jim vyhovující pravdě: dobrý komunista je mrtvý komunista.  Dejte Mašínům řády a metály, volají.

Jistý Peňás označil vystoupení Marty Semelové takto: „Hnus lidský a temná míza Marty Semelové“.  Nic nového pod sluncem. V podstatě použil slovník, který byl v padesátých letech určen škůdcům socialismu a imperialistickým přisluhovačům.

Napsal jsem tehdy na obhajobu Marty Semelové a různých možných pohledů na minulost článek „Tak tu Semelovou pověste, ať maj jednou komunisti po kom přejmenovávat náměstí“  (http://www.blisty.cz/art/72214.html)

Ve shora uvedeném článku jsem zmínil současný příběh kanadského námořního důstojníka Jeffreyho Delisla. Dostal dvacet let za to, že si „vyměňoval informace“ s Moskvou. Člověk si něco vymění a pak ho to mrzí, lze parafrázovat Švejka.

Paralelu k případu Horákové (ta si taky jen „vyměňovala informace“ se svými londýnskými přáteli) tvoří výrok státní prokurátorky Lyne Decarie:

„(V Deliseově případu) jde o zastrašení a [že] rozsudek dává jasnou výstrahu“. V podstatě to samé řekla prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. S tím rozdílem, že ona do toho ještě zamotala světový mír.

Ze zorného úhlu československé historie je pozoruhodný tento výrok soudce Currana:

„[…] i je-li škoda, kterou Jeffrey Delisle mohl způsobit, nejasná, samotný fakt, že informace vůbec předával, je závažným zločinem […] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou.“ To je argumentace hodná Urválka. Roli hrálo to „že“ a ne „co“ bylo předáno.

V ČR byl přijat zákon, který umožňuje odměnit účastníky tak zvaného třetího odboje.

Třetí odboj je z čistě filosofického hlediska kategorie, která se se nehodí pro podrobnější zkoumání. Ptát se po motivech vedoucích k boji s establishmentem a jejich oprávněnosti se považuje za nevhodné.

Když se podíváme zpátky na období 1948-53 můžeme s dostatečnou jistotou tvrdit, že odpůrcům tehdejšího režimu nešlo o lidská práva. Ta přišla do hry až když v USA alespoň částečně pohnuli s rasismem. To bylo v druhé polovině šedesátých let.

Stejně tak můžeme zpochybnit i tezi, že šlo o boj za demokracii. Tu totiž lze chápat nejen jako  možnost volit mezi více stranami, ale jako proces vedoucí ku prospěchu většiny.

Po válce probíhaly v celé Evropě obdobné procesy. Kontinent poničený dlouhou válkou potřeboval nejen obnovu ekonomiky, ale hledal i nové možnosti pro nového sociálního  uspořádání. Stačí se podívat na dokument The spirit of 45, který ukazuje problémy britské společnosti (http://uloz.to/xAz4vbXT/thespiritof45-mp4-copy-mp4).

Poměry, o nichž v dokumentu mluví pamětníci situace v Británii, byly vskutku otřesné. Na dokumentu je pozoruhodné i to, že náznak změny k lepšímu opravdu vlil naději a energii do obyvatelstva. Je rovněž zřejmé, že establishment nelibě nesl, že by se bohatství mohlo alespoň trochu sdílet.

Je nepochybné, že se k lepší budoucnosti upínali po válce i českoslovenští pracující.  Znárodnění průmyslu, i měnové  a pozemkové reformy byly uskutečňovány i jinde.

V roce 1948 začal pokus o vybudování sociálního státu. S komunismem to nemělo nic společného. Šlo o nový politicko-ekonomický model, proti němuž Západ bojoval od samého počátku. Sankcemi, propagandou i vyvoláváním vojenského napětí. To začal Churchill již v roce 1946 známým projevem ve Fultonu.

Česká historická věda se obdobím 1948-89 v podstatě nezabývá. V archivech jistě existuje velké množství dokumentům, které by mohly objasnit vnější i vnitřní okolnosti střetů moci s jejími oponenty. Historici, zdá se, vyklidili pole Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Tedy instituci, která má politické zadání deformovat informace o minulosti.

Bez znalosti historie je těžké chápat podstatu třetího odboje. Je těžké najít hranici, která dávala Mašínům právo zabíjet. Stejně tak je nesnadné určit tu, která dávala tehdejší moci popravit třeba Horákovou.

Jistou pomoc můžeme najít v již naznačené definici demokracii definovat jako zájem většiny.

Zásluha o aktivní boj proti bývalému režimu byla zatím přiznána asi tisicovce lidí. To je jedna setina promile současné populace ČR. Celkový počet lidí postižených předcházejícím režimem byl méně než 2% z československých 15 miliónů. Ponechme si velkou rezervu a ptejme se, zda je poměr 90:10 dostatečně statisticky významný pro posouzení toho, do jaké míry většina společnosti stála o to, aby jí někdo osvobozoval. Nota bene v zájmu někoho třetího.

Když se podíváme na lidské oběti, které způsobila (pod falešnou záminkou vyvolaná) válka v Iráku, na šílenou situaci v Sýrii nebo v Libyi, můžeme si klást stejnou otázku: stálo tamní obyvatelstvo o to, aby je USA a nebo jakákoli jiná strana osvobozovala? Troufám si tvrdit, že nikoli.  Jak nadšeni jsou asi Afghánci, kde válka trvá již 35 let.

Kolik obyvatel v Československu toužilo po tom, aby byla další válka, která by je trvale osvobodila z područí komunismu? Kolik lidí si přálo, aby hořely stohy, aby se v továrnách sabotovalo a mašinoidní teroristi podřezávali krky spoluobčanů?

Co tehdy věděli Mašínové o světě? Patrně všechno, co jim předložil západní rozhlas. Tehdejší i současná propaganda předstírá, že byla objevena absolutní pravda: ti hodní chlapci z USA nám vedle žvýkaček přinesou svobodu. Jsou ochotni obětovat se za lepší budoucnost světa kdekoli na světě. A jakýmikoli prostředky – třeba i bombami a raketami. Lze to brát vážně, pokud uvěříme tomu, že jejich zájmy jsou našimi. Hlupáků na to je dost, už jen proto, že věřit mocnému se vyplácí.

Američané se v minulosti snažili oslabovat RVHP ze stejného důvodu pro který jim je nebezpečná silná EU a její vazby na Rusko a Asii. Proto podporovali skupiny lidí, které se proti předcházejícímu režimu nějakým způsobem stavěly.

Vyčítat komunistům oběti padesátých let je snadné, ledaže si uvědomíme, že USA v Panamě zabily na během prosince 1989 a ledna 1990 desetkrát víc lidí než českoslovenští komunisté za pět let největšího teroru mezi 1948-53. Bylo to samozřejmě v zájmu demokracie (a kontroly Panamského průplavu).

Žil jsem do roku 1986 v Československu, ale nikdy jsem neměl pocit, že by kolem mě probíhala skrytá občanská válka v níž se angažovaly tisíce statečných.

Naše země přestala být švejkovská a začala být cimrmanovská. Byl to právě tento velký Čech, který napsal nebojácný protirakouský pamflet „Svou pravdu nebudeme skrývat“ a ukryl ji v důmyslně maskované dutině krumpáče.

I slavná Charta 77, z velké části tvořená komunisty odstavenými po roce 1968 od moci, měla takový charakter. Stala se způsobem obživy pro vrchol oné malé pyramidy, ale právě proto byla velmi opatrná, aby proti režimu nevystupovala způsobem, který by ji ohrozil. Už jsem kdesi napsal, že jsem Chartu 77 získal po jejím zveřejnění takměř okamžitě ze tří různých zdrojů. Pak jsem pracoval s „řadovým“ chartistou a nemohl od něj získat vůbec nic.

Na Chartě 77 bylo pozoruhodné to, že vyvolala přehnanou reakci moci a s ní Antichartu. Když se to tak vezme, celá seance v Národním divadle připomínala anekdotický závěr vysílání pro děti, kdy jistý herec dočetl pohádku a do ještě zapnutého mikrofonu omylem řekl: tak děti, teď mi polibte prdel a já si jdu pro penízky. Umělci ze sebe setřásli ponížení podpisu Anticharty a dál si chodili pro penízky.

Právě díky Chartě 77 a Antichartě mám velké pochybnosti o tom, v jaké podobě a rozsahu třetí odboj existoval. Úsilí ÚSTR onu setinu promile populace povýšit na representativní vzorek celé společnosti lze považovat za snahu vytvořit ex-post hrdiny potřebné pro dnes žádoucí pohled na naši minulost.

kanada

 

 

A na ilustraci jeden obrázek z Práva

Pravda a láska

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Pozdravy z Poottawí se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Třetí odboj

  1. cobolik pacholik napsal:

    poznal som dvoch buranov z toho zasraneho vychodu,co v 50 rokoch makali v jachymoskych dolech,jeden 2 roky,ze sa vkurvil pijany v krcme a rozdupal stalina a druhy 3 roky,ze zapalil stodolu a kone,bo sral na JZD,bo dobre sa pise o charte z praglu a anticharte tiez z praglu,ale kopa buranov v celom ceskoslovensku bola perzekuovana,co drela na poli,alebo niekde vo fabrike,nijaky umelci,ci herci rovne povedane bohema,ale obycajny radovy obcan,ktory sral jak na chartu,tak aj na antichartu,pritom nebol o nic inteligecne na nizsaej urovni,jak ten z bohemy,bo vedel rozlisit tiez,kde ho maju za blbecka,dnesny masin smetana len maloval tykadylka a nepodrezal zatial nikto poldu,za 50 rokov moze byt pistolnik,ktory zastrelil tych ludi v reustauracii,tiez prerobeny na masin boys,podla mna ja nemam taky kuk jak pisatel tu,bo nemam taky kuk,co je dane intelektom,ze procesy 50 tych rokov to hosi z pod red star prehnali,na jasny popud od rebjat z ploscadky,dnes ,ci za 50 rokov si niekto moze toto iste porovnat,jak sa smiesna revolucia,podpisala na obcanoch ceskoslovenska na jasny popud ,zo sweet west a potom,co ma najviac zerie na jasnej vlastizrade pri demokratickom rozdeleni republiky o nas bez nas,pri rozkradani republiky nejakou kuponovou srandou,ci uz teraz na obidvoch stranach moravy systemom podnikania,kto viac ukradne a ktora strana tomu bude drzat patronat,bo to ostatne vidim tu za tie roky a stale opakujem,ze tych nasich podnikatelov,by tu dali do retezu uz na letisku,co netvrdim,ze sa aj tu nekradne,alebo nelakuje hlavne uzernickou kurvou od financnej gramotnosti,ja sam treti odboj uz som pisal,bolo na mna robene dost velke bu,bu(chceli aby som podpisal 10 rokov OKD,aby som vypadol z tej obrany vlasti,ale nepresvedcili,bo ostalo uz len 6 mesiacov plus mesiac nasluhovat) nebol som clen bohemy,ani jednej z tych chart,ale otvaral si tu drotarsku klapacku jak oni po svojom bo som videl,ze mi poniektore tahy nepasuju tych od zvezdy,ze mam jazyk burana a nie bohemy nema ziadny rozdiel,mne neislo o nejake postavenie,ci nejaku vyhodu bo ja nedumam politicky,jak tych,co ked zvezda zhasla sa nestitili z jej lesku nabalit a teraz zacat vyrabat nejakych hero,jak ty boys masin,co to za tupca a bojovnika,ked od svazaka zobral medailu,neviem,ci ku teme,co mi jedno bo ja len pisem svoje zdanie,ktore moze byt na urovni hotentota,co ma pomiesane,ale z praxe zivota viem,ze tak mi bolo vtedy hovorene a chytry hosi z karle uceni mi rikali dobre si to ludvo rek aj za nas,tak neviem ja verim praxi a nie nejakemu gramotnemu od nejakej idey,bo mi to vzdy smrdelo dobrou noc rebelska bando,pane boze aspon ty jej osviet rozum,aby sa konecne postavila,bo aj cigan hovoril,ze pan farar v kostole poveda,ked boh da tak aj z motyky streli,z tej streli,ale holotu to ani ten boh nerusi a to ma serie,jak to nastartovat,treba skumat tych komunardov z paris,klementa,maliara z reichu,ci uz kinga of kings,toho chudorlaveho inda,iljica,ci uz len trenera nejakeho drustva,jak sa to im podarilo rusit holotu.ale dlhe jak prase…

  2. Hudec napsal:

    Přelom 40/50 let nepamatuji, a tak ho mám jen zprostředkovaný.
    Moji rodiče nadšeně budovali na Stavbě mládeže nějakou železniční trať (a rádi na to vzpomínali), z babičky se stala údernice ve strakonické zbrojovce (vyráběla řetězy, takové jako na bicykl, nikoliv zbraně), druhá babička byla dál v domácnosti. Jeden dědeček (ten línější) byl dál invalidním důchodcem s občasnými zednickými fuškami a druhému znárodnili holičskou oficinu a tak holil v komunálu (dlouho nepřežila).
    Ta první babička/údernice měla dál doma rozvěšené svaté obrázky a hesla (Kde víra, tam láska, kde láska tam Bůh, kde Bůh bydlí, tam se nouze neusídlí apod.), ale přibyla k nim podobizna Klementa Gottwalda. Druhá babička byla dál ateistka a její dcera (moje teta) studovala stejně, jako moje maminka.
    Tak si říkám, že ti lidé se nějak po svém vyrovnávali s osudem a že se jim nic až tak dramatického nedělo, čímž netvrdím, že to tak měl každý. Někdo byl novým poměrům rád, někdo méně – to už tak při převratech bývá, ty následující ve dvacetileté periodě to přinesly podobně.
    Za dvacet let, to už jsem rozum bral, v tom krátkém mezičase 1968, se kupodivu u nás na vsi neozval ani jeden vážný hlas k rozdělení JZD. Nevím, zda ti bývalí sedláci byli opatrní a měli strach a vyčkávali, nebo zda si zvykli. Ale zase – že by se jim v té době dělo něco dramatického, to jsem nezaregistroval. A to družstvo existuje dodnes (mám tam synovce) a celkem prosperuje.
    A třetí odboj? Podle mého v podstatě uměle vytvořená kategorie. Pár (desítek, stovek, tisíc ?)revoltujících občanů jistě, režim občas urvaný ze řetězu (historicky obvyklá záležitost), ale masový ODBOJ?
    Ani náhodou, jeví se mi.
    Režimu jsme se tenkrát začali brzy typicky česky posmívat, se „třetím odbojem“ je to stejné. Oni sice teď tu jeho květinku budou hojně zalévat, ale pozor aby nepřelili! Už začali…

  3. Petrpavel napsal:

    Třetí odboj? Neznám.
    Příbuzný co mu v polovině šedesátých let „vzali“ (vlastnicky mu zůstala) do JZD pole i s ním, dali mu důchod a posílali naturálie, si neměl na co stěžovat. „Vzali mi dřinu a dali důchod“, říkal.
    Příbuzní manželé co jim v šedesátých létech „vzali“ soukromou prádelnu, nechali je tam dál, jako vedoucí a zaměstnanec, pracovat, si neměli na co stěžovat. Vydělali si slušně bez starostí, a navíc některým „svým“ zákazníkům dál sloužili : peníze do vlastní kapsy, náklady neslo družstvo.
    Příbuzná která nemohla studovat v mládí, ač nadaná, rodiče malozemědělci – nebyly peníze, si udělala školy večerně až po komunistickém „puči“ a mohla dělat to, co ji bavilo. Neměla si na co stěžovat.
    Příbuzný, syn chudých bezzemků, mohl studovat a vystudoval, zapojil se – člen strany, funkcionář v bydlišti, na okrese, v ROH, a zemřel uhoněn předčasně na třetí infarkt. Ten by si mohl stěžovat, ale dělal to rád. Stěžuje si jeho rodina – neměl to brát vážně.
    Příbuzný, holič na maloměstě – živnost ukončena, přišel do Prahy, koupili malý domek, pracoval v n.p. Benzina, a víte jak to bylo s benzínem a benzinkami … Nestěžoval si, dnes žije celá jeho rozvětvená rodina ve velkém pražském baráku.
    Nevejdou se do kolonek, nebyli to feťáci, ožralové, hospodští umělci, neschopové, lenoši, děti bývalé „honorace“, neúspěšní nepochopení zneuznaní …
    Ano, jednoho jsem znal, v zaměstnání. Ten odbojář vypouštěl po nocích v plynové kotelně kde pracoval odvětrávacím potrubím plyn. Do oken sousedících panelákových bytů. Nic naštěstí nebouchlo, národní hospodářství tu škodu taky uneslo – zemní plyn z Ruska byl tehdy levný. Škodil nenáviděnému režimu. Byl po zásluze potrestán tehdy a jistě po zásluze odměněn teď.

Komentáře nejsou povoleny.