Godotův předkrm

Místní starousedlíci zde u pana Bavora možná vzpomenou, že jsem slíbil několikadílné povídání o Jemenu, s nímž mám celkem intenzivní a dosti neobvyklou osobní zkušenost. Díky odkladům jsem si zatím vysloužil přezdívku „Godot“.

Nicméně současný vpád armády Saudské Arábie a jejích spojenců do této země pod blahovolným dohledem USA mě přivedl k tomu, abych se s vámi podělil o pár zajímavostí o vztahu Československa a této země, které nejsou až tak veřejně známy. Nenahrazuje to slíbený čtyřdílný opus, snad se k němu dostanu v létě, ale nemusí snad pršet, stačí když kape – říkám s klasikem.

S historií Jemenu a základními geografickými údaji se může každý seznámit na internetu, tak jen stručně:
Rozloha:           528 000 km²
Obyvatelstvo:   21 miliónů (asi…)
Zalidnění:         36 obyvatel /km²
Náboženství:    muslimové (sunnité 52%, šíité 46%…asi)
Národnosti:      Arabové (98%), Indové
Státní zřízení:    republika

Na území Jemenu existovala historicky celá řada království, z nichž nejznámější je říše Sabejská mezi lety 750 př.n.l. – 115 n.l. (vzpomeňme na slavnou královnu ze Sáby). Římané nazývali toto bohaté a prosperující území Šťastnou Arábií – Arabia Felix. A vždy se to týkalo především východní a severní části současného Jemenu, a zeleného pásu ve vnitrozemí – Hadramautu. Po roce 631 se zde rozšířil islám. Území, především kolem větších měst a na pobřeží, částečně ovládala Osmanská říše až do roku 1918, ale hlavně sever země zůstával prakticky autonomní. V této souvislosti doporučím vaší pozornosti báječnou knihu Dana van der Vata „Poslední korzár“ (příběh křižníku Emden) – Paseka 2002, která zejména str. 182 – 218 líčí tamní aktuální situaci v roce 1915.

Jižní část Jemenu byla od konce 19.století pod britskou správou, především kvůli strategické poloze přístavu Aden. Po první světové válce vzniklo na severu samostatné království. Začátkem 60.let 20.století tamní dynastie, podporovaná Saudskou Arábií, padla a vznikla republika, podporovaná Násirovským Egyptem. Pak občanská válka, boj proti Britům, jejichž vojenské jednotky musely opustit Jemen v roce 1967, v roce 1970 vznikla na jihu Lidově demokratická republika Jemen s marxisticky orientovaným vedením.

Tím vznikly vlastně Jemeny dva – severní a jižní. Zjednodušeně ten severní (historicky více homogenní, byť kmenově rozparcelovaný) byl kapitalistický, jižní pak socialistický. I tam „kapitalisté“ vyhráli a v roce 1990 (po krátké nevýznamné jemensko-jemenské válce) vznikla jednotná Jemenská republika. Dál se to tam všelijak mydlilo a mydlí do dnes, ze všeho je ale vždy zřejmý rozdíl mezi severním a jižním Jemenem. Koho by zajímaly detaily, mohu mu naskenovat jednu odpornou práci, ale je to zamotané a nepřehledné a pro naše chápání tamní reality až moc detailní. Prostě se tam perou kmeny v jedné vrstvě, v druhé šíité se sunnity, ve třetí levicová a pravicová ideologie, do toho Al-Kaida… a samozřejmě USA (to je ale překvapení, co…?)

Naopak důležité je vědět, že Jemen nemá nijak pevnou severní hranici se Saudskou Arábií, není nijak smluvně dána a je poněkud „plovoucí“. A přesně to je oblast, kde je ropa. To jenom abychom věděli přesně, o co teď aktuálně v Jemenu jde – o strategickou polohu naproti Africkému rohu a o ropu.

Jemenské království podepsalo už v roce 1928 dohodu o přátelství a obchodu se Sovětským Svazem (což jistě překvapí). Smlouvu o přátelství s Československem pak Jemen uzavřel 16.8.1938.

Od roku 1956 probíhala jednání o dodávkách zboží z ČSR do Jemenu (severního, na jihu byli stále Britové) – a šlo především o zbraně. V pozadí stála Moskva s tím, že role ČSR bude jen „krycí“, dodávky půjdou ze SSSR. Realita byla taková, že Moskva dodala 60% dodávek, 40% pak ČSR, přičemž bylo rozhodnuto, že obchod s Jemenem bude probíhat pro Jemen za „zvlášť výhodných cenových a platebních podmínek“ – za pouhých 30 % skutečné hodnoty vojenské techniky. Československý podíl činil 87 miliónů Kč a podle zápisu z jednání poznamenal Antonín Novotný hořce, že to bude „prakticky zadarmo“, vzhledem k desetiletému jednoprocentnímu úvěru.

Jádro československé dodávky tvořilo 14 letadel s náhradními díly a zařízením pro vybavení letišť, 15 tanků T-34, 50 samohybných děl SD-100, 1000 tarasnic, 1000 pancéřovek, 50 plamenometů. Byla to vůbec první těžká výzbroj, jaká se kdy v Jemenu objevila.

Veselá historka se váže k samochodce SD-100, která byla škodovácké produkce (licenční výroba na podvozku tanku T-34). Ta první byla údajně vyloděna z československé nákladní lodi v přístavu Al Hodeida v Rudém moři a po horských cestách dopravena do Saná, kde dodnes stojí jako památník revoluce na hranici starého města – něco jako jemenský tank č.23.

Další československá pomoc Jemenu měla charakter mise vojenských odborníků a lékařů, kteří všichni kritizovali místní prakticky středověké pracovní podmínky.

V roce 1959 došlo k aféře čs. obchodního zástupce v Jemenu dr. Cibuzara, který tam dodal prostřednictvím Omnipolu 141 pistolí a 32 loveckých pušek, což je vzhledem k jemenským reáliím velmi komické – dodnes tam chodí ozbrojen prakticky každý muž a jakákoliv registrace zbraní je tam věcí neznámou. K tomu mám i vlastní obdobnou historku, ale ta sem nepatří.

Dále poskytovala ČSR/ČSSR stipendia jemenským studentům, v roce 1963 jich u nás studovalo 52.

Nová smlouva o spolupráci ČSSR/Jemen byla podepsána v roce 1964 a týkala se mj. čs. daru 3000 samopalů, 18 kanonů, 12 minometů – vše i s municí, několika tisíc leteckých bomb atd., mj. i vyslání dalších vojenských odborníků do Jemenu.

V 70.letech se objem čs. vývozu do Jemenu postupně rozvíjel. 1970 – 9 miliónů Kč, 1974 – už 30 milionů, 1975 – 78,6 milionu, 1976 – 126,4 milionu. Předmětem dodávek byly nákladní automobily, strojírenské a textilní výrobky, cihelna a textilní továrna a byly to běžné obchodní kontrakty.

Později vztahy se severním Jemenem postupně chladly, protože SSSR vsadil spíše na Jemen jižní – a ČSSR tedy také. Dlužno zde říci, že hospodářská situace severního Jemenu byla tristní.

V jižním Jemenu šlo nejdříve o podporu povstalců proti Britské nadvládě. V roce 1968 bylo podepsáno komuniké o navázání diplomatických styků. I z jižního Jemenu směřovali do ČSSR studenti na základě stipendia od čs. vlády. Jemencům byl poskytnut úvěr 6,3 milionu USD, v ČSSR se měli cvičit jemenští vojenští piloti.

Po mnoha urgencích zřídila ČSSR v jižním Jemenu zastupitelský úřad v roce 1973, ovšem chargé d´affaires Petr Jungwirth tam byl jediným pracovníkem, neměl ani hospodáře. Mimochodem, když jsem já cestoval po Jemenu v 90.letech, byl tam na české ambasádě také jen jeden člověk – velvyslanec Jiří Cingroš – ale to je zase jiná a košatá historka pro příště. Nu a ten P. Jungwirth si stěžoval následovně (což jistě pobaví): „Pokládám za zbytečné, aby mi byl např. zasílán dopis ministra/č.j.010673/74-GS/ o využití celého kolektivu čs.pracovníků pro zpravodajskou činnost nebo pokyny pro vytváření komisí a odměňování jednotlivých pracovníků za mimořádné výkony při zajišťování oslav 30.výročí SNP apod.“

Jungwirth líčí ve svých hlášeních zoufalou ekonomickou situaci jižního Jemenu, například přídělový systém na ovoce a zeleninu. Podle jeho informací vybudovali ovšem Jemenci státní bezpečnost ve spolupráci s východoněmeckými poradci…

V roce 1973 obdržel jižní Jemen od ČSSR „vojenský materiál“ za 54 miliónů Kč, v roce 1974 za 105 miliónů – úvěr na 12 let…..

V roce 1975 vedl čs. ambasádu I.tajemník Radoslav Bobčík, jenž měl původně jen dva měsíce zastupovat P.Jungwirtha (na dovolené). V roce 1976 se stal jediným pracovníkem čs. ambasády chargé d´affaires Augustin Kusý, kterému pražské ústředí naléhavě doporučovalo, aby se pustil alespoň „do intenzivního studia angličtiny a ruštiny“.

Do jemenských hor vyrazila skupina čs. geologů, a čs. strana poskytla Jemencům úvěr 7 miliónů USD.

Zcela vynechávám vnitropolitický vývoj v jižním Jemenu, protože to je pro našince zcela nepřehledný boj různých více či méně marxistických/trockistických/jiných frakcí – mnohdy boj krvavý.

Jemenci stupňovali svoje požadavky vůči čs. straně (třídní solidarita) – chtěli v roce 1977 další úvěr až 15 mil. USD, ale našinci zkusili odolávat. Nakonec kromě daru zbraní pro jihojemenské lidové milice v hodnotě 2 mil. Kč a spotřebního zboží za 3 mil. Kč dostali darem 400 lehkých kulometů, 50 těžkých kulometů, milion nábojů, uniformy, stany atd. Úvěr na nákup zbraní v letech 1976/1977 činil pak 10,1 USD. Byly poskytnuty i úvěry na dovoz čs. spotřebního zboží – v letech 1974 – 1978 v hodnotě celkem 29 mil. USD. A začali jsme tam dodávat pivo…

V roce 1978 byla podepsána dohoda o vědeckotechnické spolupráci, což znamenalo účast jemenských stážistů v ČSSR.

Další dar zbraní dojednal při návštěvě jižního Jemenu ministr NO Martin Dzúr. Za hodnotou 25 mil. Kč se skrývalo 500 pistolí, 3000 samopalů, 300 těžkých kulometů, 100 RPG sedmiček, 12 bezzákluzových kanonů, munice 20 tisíc protipěchotních min 5000 protitankových min, přičemž jižní Jemen byl jako jediná arabská země zařazen mezi země „zvláštního politického významu“ v čs. koncepci pomoci rozvojovým zemím. A tak se od roku 1982 školilo několik desítek Jemenců ve Vysoké škole SNB v Zastávce u Brna.

Tím se blížíme trochu do současnosti, protože na začátku 80.let nastoupil do Adenu jako velvyslanec Ivan Voleš, kterého mám tu čest znát osobně – vzdělaný arabista, popsal bych stručně.

Postupně následovaly další čs. dary v řádu mnoha desítek milionů Kč, ale to samozřejmě nemohlo nic změnit na zoufalé ekonomické situaci jižního Jemenu s nesplatitelným zahraničním dluhem 800 miliónů USD s ročními splátkami cca 40 – 50 miliónů USD. I. Voleš popisuje, jak ze služební cesty do severojemenského Saná přivezl pro sebe a svou rodinu pytel brambor, které nebyly v Adenu k dostání… Mezi dary bylo opět 7000 samopalů, 50 kulometů, 10 tisíc protipěchotních a 5000 protitankových min, 30 tisíc ručních granátů, přičemž ČSSR uhradila i dopravu.

V roce 1985 došlo k dalšímu vnitrostranickému převratu, který podle československého hodnocení „přivedl k fyzické likvidaci takřka 2 500 členů Jemenské socialistické strany“.

Čs. – jihojemenské vztahy ochladly. V roce 1987 bylo konstatováno, že čs. splatné pohledávky vůči Jemencům jsou 17 miliónů USD (dary v tom samozřejmě nejsou). V té době pracovalo v jižním Jemenu 33 čs. expertů – geologů a stavbařů, v ČSSR studovalo 44 zdravotnických praktikantů a 187 dalších jemenských studentů.

Zhroucení socialistických sponzorů vedlo k tomu, že 22. 5. 1990 se oba jemenské státy, severní a jižní, spojili.

Pro hodnocení současné situace v Jemenu, jsme-li toho vůbec z naší úrovni schopni, musíme tedy vzít v úvahu celou řadu faktorů – ideologických, náboženských, ekonomických, národnostních.

Aniž bych si činil nárok na stoprocentní správnost svých laických úvah, myslím, že Jemenci si za mnohé svoje současné trable mohou sami. Určitě by si s nimi ale nějak po svém „kmenovém způsobu“ poradili, nicméně teď je jim přiléván olej do ohně. Ta země je rozvrácená a bud nepochybně ještě víc. Zavést v Jemenu skutečnou centrální vládu je vzhledem ke geografickým a dalším zvláštnostem velmi obtížné/nemožné. Trochu to připomíná Afghánistán – co údolí, to kmen, co kmen, to vlastní vláda (nadsazuji).

Já osobně jsem poznal Jemence jako velmi přátelské a vstřícné lidi, ale zcela nespolehlivé a opírající se o žebříček hodnot, který je nám asi poněkud vzdálen. Zemi mj. ničí obrovská obliba „kátu“, částečně omamné rostliny, jejíž žvýkání se stává národní metlou.

Na závěr děkuji Petru Zídkovi a Karlu Sieberovi, autorům publikace „Československo a Blízký východ v letech 1948 – 1989“, z níž jsem čerpal a bohužel jsem musel mnoho a mnoho krátit. A slibuji, že moje příští vyprávění o Jemenu bude nejen komplexnější, ale i veselejší – neb jsme se tam chystali založit vlastní stát pod názvem „Škodastán“. Pro čtenáře doporučím ještě knihu Larryho Frolicka „Deset tisíc škorpionů“ (BB/art 2006) – je to sice beletrie a místy poněkud mystická, ale především její první část „Ma´rib“ docela věrně zpodobňuje jemenskou realitu.