Strategie barbarů …


Oznámit, že napříště už žádný gubernátor nebude mít své „kapesní“ ozbrojené síly, je pro Porošenka mnohem snazší, než jeho naplnění. Rozhodných gest se v Kyjevě nebojí, ale s ostatním jsou na tom podstatně hůř.

 

Kolomojského rebelie – to je následek oněch příčin, které vedly k Majdanu. Umírající ukrajinská ekonomika už neutáhne takové množství oligarchů na každou rozpočtovou hřivnu. Podstatou Majdanu bylo – snížit měrný tlak zlodějů na rozpočet a uříznout podíl kradeného.

 

Problém je v tom, že rozpoutaný občanský konflikt začal odnášek zbytky rozpočtu a nerovnoměrnost rozdělování koláče se stala ještě viditelnější. Právě Kolomojského impérium se nachází v pozici, že jím prochází většina válečných zakázek. Kolomojského skupině „Privat“ patří právě ty sektory, které v době války jakž-takž ožily, a kontrola nad klíčovými ekonomickými oblastmi Jihu, Centra a Východu Ukrajiny, dělají z Kolomojského hlavního inkasátora zisku z toho, co se tam děje. Proto se Igor Valerijevič stal pro všechny ostatní nepřítelem číslo jedna. Právě on už loni zjara vycítil perspektivy, a zatímco ostatní družně ořezávali dědictví klanu Janukovyčů, on se postaral o silové zabezpečení svých výdobytků. A získal tak nic víc, nic míň než reálnou moc ve třetině země.

 

V oligarchistickém kapitalizmu moc plodí peníze. Ten, kdo přijde o moc prakticky okamžitě zchudne. Ruští čarodějové a mágové byznysu, jakmile byli odstaveni od moci, v sobě v lepším případě objevují schopnosti snad jen pro organizaci pouličního obchodu. Manželka jednoho z regionálních lídrů a „mega-businesswoman“ za pět let odloučení svého manžela od politické moci „zhubla“ o dvě miliardy z někdejších, záhadně vyprodukovaných tří. Na Ukrajině tomu bude sotva jinak. Proto pro Kolomojského mají zcela zásadní význam nikoli aktiva, ale politická moc – tedy demonstrace schopnosti vnucovat svá rozhodnutí. Je-li moc, budou i aktiva.

 

Kolomojského úkolem v této fázi není vítězství nad Porošenkem, nebo kýmkoli jiným. Pro něj je důležité předvést, že nikdo a za žádných okolností mu nedokáže vzít moc a její atributy. Mezi sebou se perte třeba do zmodrání, ale za jediný křivý pohled mým směrem, dostanete tvrdou odpověď – taková je podstata toho, co pro něj znamená vítězství v této šarvátce. Jednoduše proto, že pokud by se sehnul jednou, projevil by slabost, a pak se na něho vrhnou všichni, včetně jeho „spolupracovníků“. Chtěli jste kapitalizmus?  Takový už je.

 

Vzniká situace důvěrně známá z domorodých divokých pouštních válek. Mimochodem, Ukrajina-to je právě dnes divoká, domorodá a prudce chudnoucí země. A proto se dostává do stavu shody formy a obsahu. Strategie aktivit nabývá stále více na barbarství a primitivizmu.

 

Pouštní války se prakticky nikdy nevedou o vítězství – porazit protivníka je možné, ale jen za cenu těžkých ztrát a vlastního oslabení, a pak tě z obsazených mís určitě vyženou  šikovnější sousedi, čekající bokem. Poslední sága o nebývalém vítězství, to je slabá útěcha před svého druhu smrtí. A proto se takové války vedou výpadově. První vážný odpor – a halekající hrozivá tlupa na velbloudech se otáčí a mizí v dunách stejně rychle, jak se objevila.

 

Existuje, samozřejmě, šance že celá poušť slepí koalici proti jednomu šejchovi a společným úsilím ho porazí. Takové scénáře jsou ale velmi výjimečné. Je tomu tak proto, že existuje tradice, sahající do hloubi písků – a tou je zrada. Nikdo nikdy neví, obrátí-li se tvůj spojenec proti tobě dnes, nebo zítra. Proto se všechny koalice lepí s ohledem na jistotu zrady spojenců. Což je, ovšem, nečiní pevnějšími.

Nejžádanější vojenskou odborností v poušti je assasin (nájemný vrah) a ne tisíc neporazitelných. Tu tisícovku ne každý uživí. Právě podle této logiky si Kolomojský platí svoji vlastní armádu – ostatní jsou na takové úkoly příliš slabí.

 

Na Ukrajině válka mezi Kolomojským a Porošenkem (a k němu přimknutými Nalivajčenky, Avakovy a dalšími Jaceňuky) sotva bude mít jiný ráz, než mezi divochy v poušti. Protistrany se budou snažit velmi rychle všecko směřovat k jednáním a dohodám.

 

Porošenkem vysoko postavená laťka – likvidace silových struktur Kolomojského – to je jen obvyklé zahájení obchodování, kdy prodejce vyhání cenu nesmyslně vysoko, aby začal pozvolný rozhovor se zákazníkem. Porošenkův problém je v tom, že nemá Kolomojskému prakticky co nabídnout – proto bude muset nabídkovou cenu na konci kšeftu o dva-tři řády snížit. A omezí se na další napomenutí.

 

Zdroj: El-murid.ru _ 150323

hroch-hlava

Příspěvek byl publikován v rubrice hroší kůže se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Strategie barbarů …

  1. Hudec napsal:

    Pouštní válka…? Pro mne nový termín, ale pro některá teritoria a období, jak je popisujete, trefný. Stále ostražití, navenek přátelští šejkové, ale každý s kinžálem v ruce za zády. Každý ve svém údolí se svou družinou a svými poddanými.
    Hůře popsatelné v případě nomádů a ještě hůře v případě údolí jen virtuálních. Konstantou je vždy všudy přítomná licoměrnost a lež.
    Svět je krásné místo k životu, že? Zejména tam….

    • strejda napsal:

      Není to až tak zlé, pokud jsou síly vybalancované. Proto tam lidé přežívají. Životní podmínky jsou velmi drsné. Ovšem je to systém velice citlivý na změny. Na oslabeného se hrnou predátoři a rychle posílený má problémy se udržet na svém území s velmi limitovanými zdroji. Stálo by za to se věnovat těm komunitám. Zeměkoule je již také naplněna a tak zůstala jen možnost expanze na úkor podobného protivníka.
      Při studiu by se mohlo začít dějinami Chetitů. To nebyl nekonečný Egypt, široká Assýrie a Babylonie, ale hory, údolí a zase hory. Král vedle krále, ale vždy za kopcem a nad nimi velkokrál. Museli spolu komunikovat. Propracovaný systém vydržel 500 let (jako Řím) a dalších 500 dohasínal. A jen dodám – pak už nic, jen pár slov.

Komentáře nejsou povoleny.