Domovské právo


Předložím vám příběh, kterému sám nerozumím a doufám, že naši právem políbení diskutující jej rozklíčují. A nejedná se o žádný „model“, týká se přímo mé rodiny.

Můj praděd, o kterém nic více nevím, bydlel (a snad se i narodil) ve vsi zvané Lhota. Odtud se řízením osudu dostal do Vídně. Oženil se a zplodil dva syny, jedním z nich byl samozřejmě můj děda. Když jej císařpán povolal do boje za něj a Rakousko, dostal se neslavně mezi oběti hned prvních bitev. Tedy padl hned v roce 1914. Jeho synové se z Vídně dostali zpět do Čech. A jejich domovskou obcí byla opět ona Lhota. A to navzdory tomu, že jejich rodným městem byla  právě Vídeň. To bylo v době, kdy ještě Říš Rakouská byla nerozdrobená. Časem se stalo, že dědův bratr se vrátil do Vídně, můj děda tu zůstal. Vzal si babičku a život se vyvíjel až ke mně.

Ale  zbyla mi tu otázka: domovské právo uplatněné na syna? Domovská obec podle otce? Přiznám se, že dopad tohoto opatření, jakkoli se projevil přímo na mě (tedy tím, že vůbec jsem) opravdu nechápu. Snad tím, že se jednalo o sirotka… ? Kdo to ví, odpoví..

Ak tomu pozdrav od našeho mediálního expertaovcovlk

Bavor podpis_rex2

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Domovské právo

  1. Petr napsal:

    Ano, uplatněné na syna, protože se DP mimo jiné určovalo podle otce (a nebo podle manžela) atd.
    Určitě Vám pomůže poměrně srozumitelné shrnutí zde: http://tinyurl.com/onlugs8

    • Petrpavel napsal:

      Těch možností bylo víc, tady je to popsáno podrobněji :
      „ …Domovské právo měl zpravidla člověk v té obci, kde se narodil, při přestěhování do jiné obce v ní mohl zažádat po určité lhůtě o udělení domovské práva, avšak nemuselo mu být vyhověno. Domovské právo zůstávalo občanovi zachováno v zásadě i poté, co přesídlil ze „své“ domovsky příslušné obce do jiné obce či města, pokud ovšem nezískal domovské právo k nové obci. Domovské právo (domovská příslušnost) byl právní institut „příslušnosti k obci“. Domovská příslušnost se nabývala jednak narozením (manželské dítě nabývalo příslušnost rodičů, nemanželské příslušnost matky), dále provdáním se (manželka nabývala příslušnost svého manžela) a přijetím do obecního svazku (buď výslovně usnesením obecního zastupitelstva, nebo mlčky pokud obec trpěla, aby občan, i když neměl platný domovský list, se zde nepřetržitě po dobu 4 let zdržoval). Domovskou příslušnost bylo možné získat v dané obci také přikázáním, a to v případě státních zaměstnanců, důstojníků, duchovních nebo učitelů. …“

      http://www.hodkovicenm.cz/cs/mesto/historie-mesta/domovske-pravo.html

      • Petrpavel napsal:

        Zajímavé, že se nepočítalo s přiženěním se … nebo ano?
        Čtyřleté vydržení domovského práva : to bychom dnes měli Pražáků-bezdomovců ze všech končin Česka. Docela bych přál to plnění povinností z toho tehdy vyplývajících našim konšelům na magistrátu 🙂 .

        • Petr napsal:

          Přiženění ne. Ale je zvláštní, jak onen zákon podrobně určuje například jak je to se sirotky, nemanželskými dětmi, vdovami a podobně.
          Mě fascinuje jedno. Ten zákon o právu domovském má 9 stránek! A na těch devíti stránkách dokáže bezproblémově vyřešit problém domovského práva tak, že byl platný skoro sto let bez nutnosti větších zásahů ke všeobecné spokojenosti.
          A ani těch Pražáků-bezdomovců byste moc neměl.

  2. Slim napsal:

    OT.
    Pane Bavore, dostal jste můj mail (ohledně sobotní Muziky)?

    ( A možná bude někoho zajímat tohle.
    http://www.spiegel.de/international/europe/thomas-piketty-interview-about-the-european-financial-crisis-a-1022629.html
    )

  3. Jan napsal:

    Prý ale soud může někomu „zakázat“ Prahu, ale jestli tam již bydlícímu, nevím.

    • Bavor V. napsal:

      Myslím, že se jedná vždy o nebydlícího, tedy ne trvale. Asi nelze někoho vystěhovat z vlastního bytu.

    • Petr napsal:

      Ano to může, ale to nemá nic společného s domovským právem na které se ptá autor článku. Domovské právo bylo definováno Říškým zákoníkem, zákonem z r. 1863, respektive by se dalo jít ještě dál do minulosti. Tento zákon byl se vznikem republiky novelizován a v roce 1948 zrušen. Od té doby domovské právo přestalo existovat.

      Zákaz pobytu o kterém píšete je součástí trestního zákoníku a naleznete ho definovaný v § 75. A zakázat Vám můžou nejen Prahu, byť se domnívám, že soudy v Praze asi zákaz pobytu využívají nejvíce.
      Přesné znění naleznete třeba na tomto odkazu: http://tinyurl.com/lpdrtjg

      • Petr napsal:

        WP to seřadil zase suprově. Přirozeně ono „Ano to může“ platí na otázku ohledně zákazu pobytu a ne na Bavora. Ta vlákna si fakt v komentářích někdy žijí vlastním životem.

  4. Slim napsal:

    Zdeněk Jičínský vyučuje televizní mulatku. Vyjadřování, i dobrým způsobům
    http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/video/

  5. Strejda Olin napsal:

    Vaše domovská obec je ta, kde měl váš otec v den vašeho narození domovské právo. Pokud byste byl sirotek, byla by vaše domovská obec určena opět podle otce. Pokud by nebyli vaši rodiče známy, byla by vaše DO určena podle místa nálezu nebo místa sirotčince.
    Zákon ani jeho novelizace nezmiňují jak je to s mužem, který se přižení. Tam jsou dvě možnosti. Buďto si ponechá svoji dosavadní DO, nebo ji zruší a přihlásí se v místě bydliště manželky.
    Domovské právo mohl získat jen státní občan a vždy jen v jedné obci. Pokud ho měnil, musel se v dosavadní DO odhlašovat.
    Ani nevím, jak je to dnes, ale dříve jsme se také museli odhlašovat a přihlašovat k trvalému nebo přechodnému bydlišti.
    Kde jste proboha na toto téma přišel?🙂

    • Bavor V. napsal:

      O mne už přece nejde. Mne jen zaujal ten fakt, že člověk narozený někde jinde měl stále domovské právo v rodišti otce. A prostě mne to tak napadlo.

  6. Renard napsal:

    Jak je to přesně s domovským právem, to samozřejmě nevím, ale přispěji popisem toho, co se mne týká. Bydliště na dobu své nepříliš dobrovolné dočasné emigrace jsem si našel v malém německém městečku u hranice s Lucemburskem. Musel jsem se zaregistrovat u zemského úřadu a pojistit svůj pronajatý byt u německé pojišťovny. Jako samostatná domácnost jsem bohužel nucen platit například poplatky za německou veřejnoprávní televizi a rozhlas. Znám se se svými sousedy, nakupuji víno u místního vinaře, se stále stejnými lidmi jezdím vlakem do Lucemburska. Měl jsem právo volit v nedávných zemských a obecních volbách. Když jsem se dožilpožehnaného věku, dostal jsem blahopřání od obce, podepsané vlastnoručně starostou, a také od pojišťovny, kde si ředitel pobočky dal tu práci, že celý předtištěný text přepsal rukou do poněkud neumělé, ale o to milejší češtiny. Na všech úřadech, kde jsem musel jednat, jsem se setkal s neobyčejnou ochotou a snahou pomoci mi ve věcech, které nemohu znát. Připadá mi to podstatnější, než formální právo.

Komentáře nejsou povoleny.