CHODSKO JE OPĚT NAŠE – Jiří Knopp

Brzy po válce jsem odjel k dědovi a babičce do Chodova. V Plzni jsme přestoupili na vlak do Domažlic a jeli jsme kolem rozbombardovaných Škodových závodů. Nic tak hrozného jsem dosud neviděl. Ten vlak jel kolem těch trosek snad čtvrthodiny – čtvrt hodiny pokroucených travers, plechů a zbořených továrních hal.  Tenkrát jsem jako malý kluk nepochopil, proč nám takový nádherný, prosperující závod američtí letci rozbombardovali pár dnů před koncem války.

Hranice již byla zrušená, takže na nás už nikdo neřval „čechiše švajne“ nebo „čechiše hunde“. Babička plakala a objímala nás, byla ráda, že jsme všichni zdraví.  Strejda Franta, který se vrátil z koncentráku, byl pohublý, košile na něm plandala jako na kostlivci, ale smál se a vyprávěl mi, jakou měli komunisté v Buchenwaldu organizaci a jak přežil i pochod smrti.

Chodsko osvobozovali američtí vojáci, čtyři vojáci seděli v džípu a čtyři běželi kolem auta. Když se unavili, tak se s těmi co seděli, vyměnili. Měli hezké, čisté uniformy, ne jako rudoarmějci, kteří měli propocené rubášky a usmolené kalhoty.

Nešlo nám do hlavy, že američtí vojáci vůbec neuměli hrát fotbal a pobíhali po hřišti a házeli po sobě takovými koženými míčky a nevím proč u toho křičeli a smáli se, jako by je ta hra bavila.

Strejda vyprávěl, že jak šli ten pochod smrti, tak nad nimi létala americká letadla, už od nich utekli všichni němečtí vojáci, zůstali jen ti nejmladší „Hitler jugen „ kteří, když některý vězeň upadl, tak ho zastřelili. Teprve pátý den přišli Američani, odvšivili je a začali je postupně vykrmovat. Těch pár, kteří vydrželi pět dnů jít a nejíst.

A stejně byla největší hrdinka moje babička, která celé tři roky, co byl její syn v Buchenwaldu, živila tři jeho děti.

Od té doby jsem obdivoval strejdu, který byl komunista a přežil koncentrák

Jeden můj strejda hrál fotbalovou ligu a druhý byl v Buchenwaldu. S tím, co hrál za Slavii, jsem se chlubil. Vytahoval jsem se jako protektorátní tričko, ale o tom strejdovi, co ho fašisti zavřeli do koncentračního tábora, jsem mlčel jako hrob. Asi víte proč – všichni členové naší rodiny se báli, že se najednou za našimi dveřmi objeví chlapi v kožených kabátech – gestapáci – a pošlou nás za ním.

Určitě si myslíte, že jsem o strejdovi řekl alespoň svému nejlepšímu kamarádovi. No, jednou jsem to Jardovi chtěl říct. Seděli jsme spolu na dřevěné kládě, kopali nohama, dívali se na řeku a já už jsem to měl na jazyku, když se najednou objevil na druhé straně řeky vojenský vlak s namalovanými hákovými kříži. Zmlkl jsem a pozoroval naložená protiletadlová děla, tanky a německé vojáky, kteří vyřvávali písničku o Lili Marlen.

Jestli si myslíte, že držet o takové události tři roky jazyk za zuby je pro kluka nějaká lehká věc, tak nevíte, o čem mluvíte. Ani já jsem nevěděl všechno a jen z útržků rozhovorů dospělých jsem se dovídal o tom, jak strejdu přišli zavřít, že ho zavřeli proto, že roznášel ženám komunistů, kteří byli v koncentračních táborech peníze, aby měly s dětmi co jíst.

Strejda Franta dělal ve Škodovce a byl komunista, ale to jsem se dozvěděl až po válce, když šťastně přežil pochod smrti a vrátil se domů. Po jeho vyprávěních jsem se pomalu stával také komunistou. Zapamatoval jsem si všechno o tom, jak komunisté drželi při sobě, jak podpírali druh druha, jak se odlišovali od národních socialistů, jejichž představitelé chodili po koncentráku jako po tenisovém kurtu, stravovali se ve zvláštní jídelně a měli ještě jiná privilegia.

Chtěl jsem být jako strejda Franta a moc jsem chtěl být dospělý, abych se mohl osvědčit při plnění chlapských úkolů – jít s puškou v ruce po lese a vyhánět ukryté fašistické vojáky, jít bojovat proti Benderovcům, střežit zajaté německé vojáky…

Od konce války uplynulo 66 let, ale já do konce svého života budu nosit v srdci tu rudou barvu krve, těch komunistů, kteří tenkrát nedošli.