Muzika sobotní noci 39 Sofiin výběr

Moje babička při pohledu na nějakou utěšenou přírodní scenerii říkávala – Ach, Boží svět !

Něco podobného mě napadlo v létě, když jsem šel Sokolím hřbetem k Ripperovu kameni a podíval se napravo, do Polska.

 

A vzápětí jsem si vzpomněl, že něco podobného je ve Styronovi, v Sofiině volbě. Pamatoval jsem si, že se tam mluví o třepotavých smyčcích a Beethovenově Pastorální. Nevím proč to na mně udělalo tak silný dojem.

I podíval jsem se doma do knížky, určitě ji mnozí znáte. Sofie Zawistowska je mladá Polka, která přežila Osvětim, unikla z poválečné Evropy, a někdy v roce 1947 se pomalu vrací v newyorském Brooklynu do života. Pomáhá jí jídlo

s pečlivou uvážlivostí, vybírala z té sladkokysele voňavé hojnosti jídlo: obložené vejce, plátek salámu, půl bochníčku perníku, černého a lákavě lesklého. Lahůdkový párek. Braunschweiger. Sardinky. Horké pastrami. Uzeného lososa. A housku, prosím

které si pak v polední pauze odnáší na lavičku do parku.

Protože je dívka vzdělaná, musí také utišit hlad po knihách a čte Dos Passose, Hemingwaye, Wolfa a další; potřebuje se ostatně zlepšit v angličtině (jinak umí bezvadně německy a francouzsky).

Ale do tria jejího znovuzrození patří hlavně hudba:

koupila si malé rádio a z toho se linula nádherná hudba na stanicích s podivnými zkratkami –WQXR, WNYC, WEVD – a muži se sametovými hlasy tam oznamovali jména všech hudebních hvězd a velikánů, jejichž blahodárných tónů byla tak dlouho zbavena…. A samozřejmě koncerty, na Hudební akademii a v létě v Lewisohnově amfiteátru na Manhattanu, nádherná hudba a lacino přístupná, že byla téměř zadarmo. Hudba jako Beethovenův Houslový koncert, který jednou večer hrál Yehudi Menuhin s takovou divokou a spalující vášní a něhou zároveň, že v tu chvíli na svém místě kdesi vysoko až na kraji amfiteátru, trochu se chvějíc pod rozzářenými hvězdami, pocítila nesmírný klid, jakousi vnitřní útěchu, jež ji až udivovala, spolu s vědomím, že jsou věci, pro něž stojí za to žít, a že by se vlastně mohla pokusit sesbírat rozházené střepy svého života.

 

A pak přijde ono místo s Pastorální, které jsem si pamatoval; bylo to trošinku jinak.

Sofie v knihovně omdlí a zachrání jí jakýsi impozantní brunet. Odveze jí domů a jí se v jeho péči pomalu vrací vědomí. Vzpomene si, že chtěla v rádiu poslouchat Pastorální symfonii. Pamatuje si jí z mládí z Krakova, ale v Americe jí vždycky nějak ušla. Snad pro ni představuje idylickou vzpomínku na bezpečný svět před válkou.

teď si uvědomila, že díky dnešní nehodě by tu hudbu přece jen mohla uslyšet; pro její život se jí zdála být v tomto okamžiku daleko významnější, než všechno to povídání kolem medicíny, a tak se jen zeptala: „Můžu pustit rádio?“

Sotva dořekla, natáhl ruku a zapnul rádio těsně předtím, než začala Filadelfská filharmonie, se svými šepotavými smyčci, nejdřív nesměle a pak stále jásavěji ten opojný hymnus na kvetoucí svět. Prožívala tak silný pocit krásy, že se to podobalo umírání.

 

Ošetřování pokračuje;  Nathan jasnovidně stanoví diagnózu nedostatku železa, skočí nakoupit a připraví pro ni telecí játra na pórku; podává k tomu červené víno. (J )

Láhev, kterou přinesl, byla tak kvalitní, že Sofie musela své chuťové představy revidovat; neměla ponětí o tajemství francouzských vín a tak bylo zbytečné, aby jí Nathan vyprávěl, že to je Château Margaux, nebo že je to ročník 1937 – poslední z nejlepších předválečných vín – nebo že láhev stála otřesnou a neuvěřitelnou sumu, čtrnáct dolarů, což byla zhruba polovina jejího týdenního platu..

 

Sofiin život se tedy na čas zlepší, ale pak příběh spěje k zápletce a katastrofě. Ale to už si musíte přečíst.

 

Síla slova psaného

Řekl jsem si po této vzpomínce, že se musím na 6. symfonii podívat.

Jenže to nebylo tak snadné. Symfonie se mi totiž nijak zvlášť nelíbila, zdála se mi málo kontrastní, biedermayerovská (všechny ty kukačky!) a taky mi přišla moc dlouhá. Až jsem našel Bernsteinovu nahrávku. Lennyho mimika mě tou hudbou provedla. A všiml jsem si v komentářích, že nejsou všichni takoví barbaři, jako já: jeden to spojuje se vzpomínkou na poslední den své matky, jinému se to spojilo se smrtí Johna Kennedyho a tak dál.

Tak jsem se symfonií „proposlouchal“, zvykl si na ni a začala se mi celkem líbit. To ale způsobila nejdřív kniha, hudba přišla až potom. Rozhodně je jasné, proč byla autorem zvolena: její pastorální charakter ostře kontrastuje s předchozími Sofiinými zážitky.

Beethoven měl podle všeho k přírodě idealizovaný vztah městského člověka. Inspiraci k symfonii možná nasbíral v lesích na Kahlenbergu, za Vídní, kam chodil poslouchat ptáky. Symfonie má programový charakter. Názvy vět:

1. Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov: Allegro ma non troppo
2. Scéna u potoka: Andante molto moto (na stopáži 11.31)
3. Radostné shromáždění vesničanů (25.25): Allegro
4. Bouře a vichr (Gewitter, Sturm; 31.09) : Allegro
5. Zpěv pastýřů. Radostné a vděčné pocity po bouři (34.55): Allegretto

https://www.youtube.com/watch?v=t2VY33VXnrQ

 

Proniknout do té muziky mi ale nejvíc pomohl, jak jinak, klavír. Našel jsem transkripci symfonie pro klavír od Franze Liszta (v 19. století nebylo mnoho orchestrů, zato v mnoha sředostavovských domácnostech byl klimpr). Tam čirou krásu té hudby dokážu slyšet zřetelně, a nutno říci, že jí Glenn Gould překládá báječně.

 

Od věků do věků

V knížce se mluví také o další skladbě. Tu jsem také neznal a příliš mě neuchvátila, ale pamatoval jsem si po léta místo, kde se o ní mluví (nejspíš také pro vztah, který mám ke klavíru). Tohle místo je nesmírně silné, pro mě vrchol knihy.

…bylo to Larghetto z Mozartova klavírního koncertu B-dur – posledního, který napsal – a já byl mnohokrát se Sofií, když si jej hrála, natažená na posteli, s rukou přes oči, zatímco se sladké tragické tóny linuly pokojem. Když jej Mozart psal, byl již blízko konce života; byl to snad důvod, uvažovala, proč je ta hudba tak naplněna rezignací, jež se téměř blíží radosti? Kdyby v životě měla to štěstí a stala se pianistkou, pokračovala, tohle by byla jedna z prvních skladeb, kterou by se naučila zpaměti a na níž by ovládla každý odstín toho, čemu říkala „od věků do věků“. Tehdy jsem o Sofiině historii ještě nevěděl téměř nic a nemohl jsem ani plně pochopit, co po chvilce o skladbě řekla: když ji poslouchá, vždycky si prý vybaví děti hrající si za soumraku a slyší jejich vysoké vzdálené hlasy, zatímco se na klidný zelený trávník snášejí stíny noci. 

 

Jenže, co dělat, když mě 27. Mozartův koncert neuchvátil; zdál se mi celkem obyčejný.

A tak jsem si řekl: nerozmělňujme si požitek a dejme si ten Beethovenův hymnus na kvetoucí svět ještě jednou. Jen závěr, pátou větu, Allegreto. Tady slyším Sofiino „od věků do věků“ zřetelně.  Možná proto, že u klavíru sedí Glenn Gould.

Rybářka to jednou napsala správně: „při jeho hře se člověku srdce dočista zblázní“.

Tady je to určitě pravda. Když slyšíme, jak vede hlasy a ukazuje nám jádro té hudby. Ostatně, pro to mám rád klavír. Je jednodušší než orchestr, ale když se to s ním umí, to je věc panečku!

http://www.youtube.com/watch?v=DGVgmW4egAw

 

Hudba nakonec odejde do ticha. A Glenn odchází přes moře kamsi k obzoru.