Mrtvé výročí


Z následujícího článku se tu párkrát citovalo a tak jej Slim  poslal celý

15.11.2014 PETR ZÍDEK  Lidové noviny

Ze 17. listopadu se stal státní svátek jako každý jiný. Politici chrlí fráze a občané mají den volna

Listopad 1989 není mrtvý jen proto, že pro velkou část populace jde již dnes pouze o historické datum.

Také mnozí z těch, pro něž šlo o klíčovou událost, která zcela změnila jejich životní perspektivy, mají pocit, že tím Listopadem začalo něco, co se nakonec moc nepovedlo. Kde se stala chyba?

Od listopadu 1989 nás dnes dělí stejná propast času, jaká dělila naše předky v roce 1943 od vzniku republiky nebo v roce 1970 od jejího obnovení na konci druhé světové války. Nebo nás samé v roce 1993 od pražského jara. Do produktivního věku se mezitím dostala generace, pro niž je pád komunistického režimu jen jednou z mnoha událostí, která proběhla před jejich narozením. Událostí, která má pro jejich náhled na současnost stejný význam jako vznik republiky, osvobození nebo pražské jaro 1968: prakticky žádný.

Každá živá dějinná událost, která je povýšena na státní svátek, se – alespoň v této zemi – generační výměnou postupně stane mrtvým rituálem a příležitostí k pronášení bezobsažných projevů. Stalo se to se říjnem 1918 i s květnem 1945. Založení československého státu se svého čtvrtstoletí ani nedožilo: i ti, kteří v exilu za obnovení republiky bojovali, měli v roce 1943 pocit, že selhala a že ji musí znovu postavit na úplně jiných základech. Oslavy 25. výročí osvobození v roce 1970 měly význam jen pro normalizační mocenskou garnituru. Ta zcela logicky v „Našem blahopřání SSSR k 25. výročí vítězství nad fašismem“, otištěném 9. května 1970 na první straně Rudého práva pod Neumannovou básní „A hrdý buď“, děkovala sovětským představitelům nejen za osvobození v roce 1945, ale také za „nezištnou bratrskou internacionální pomoc v boji našeho lidu za socialismus“.
Permanentně temná minulost

Je mimořádně pozoruhodné, do jaké míry jsou si postupně petrifikované oslavy nových počátků – a roky 1918, 1945 a 1989 byly nejvýznamnějšími „novými počátky“ českého 20. století – strukturálně podobné, a to bez ohledu na povahu politického systému, který své zrození oslavuje.

Jejich základem je konstrukce, že „ancien régime“ byl po všech stránkách zavrženíhodný. Za první republiky se psalo horem dolem o tom, jak jsme tři sta let trpěli pod Habsburky a musíme odčinit Bílou horu. Socialistická diktatura zase nacistickou okupaci považovala za logický výsledek „protilidové politiky zrádné buržoazie“. A více či méně oficiální rétorika polistopadového Česka charakterizuje socialistickou diktaturu jako jeden velký koncentrační tábor. Kdo měl či má odvahu tato klišé zpochybňovat, je považován za zastánce starých pořádků a heretika (v letech 1948-1989 byla veřejná kritika dobové propagandy – vyjma několika měsíců v roce šedesát osm – přirozeně nemyslitelná). Oslavy nových počátků také spojuje srovnávání naší utěšené a zářné přítomnosti s temnou minulostí. Dříve narození si možná vzpomenou, jak normalizační propaganda do omrzení omílala, o kolik se čeho v sedmdesátých letech vyrábí více než v letech třicátých a jak je všechno to zboží mnohem dostupnější „širokým vrstvám pracujících“. Podobný trik je častý i dnes: článků o tom, o kolik si toho dnes z průměrné mzdy můžeme koupit více než před rokem 1989, patří k evergreenům snad už všech oslav Listopadu. Z celé úvahy se však vynechává ta nejpodstatnější proměnná, kterou je technický a technologický vývoj. Srovnávat vybavení domácností rádii v roce 1935 a 1975 nebo jejich cenu je podobně absurdní jako porovnávat vybavení počítači a jejich cenu v roce 1989 a 2014. A technický a technologický vývoj se samozřejmě promítl i do výrobků, jejichž inovace nejsou patrné na první pohled. Stejně tak se vlastně permanentně mění celková struktura výdajů domácností, například za normalizace byly výše činží v obecních bytech – v poměru k platům -jiné, nižší než dnes (kdo si ještě vzpomene, že za stometrový byt na pražských Vinohradech se platilo několik málo stovek, zatímco dnes třeba dvacet tisíc). Říkat tedy například, že ekvivalent ceny másla na konci osmdesátých let se rovná dnešním sedmdesáti korunám, je pouhá pikantní jednotlivost, která ale nic neříká o souvislostech.

 

Od snů k procitání

Vraťme se však k základní otázce, proč se Listopad stává mrtvým výročím i pro listopadovou generaci, zvanou také někdy Husákovy děti, která na pádu minulého režimu nejvíce vydělala. V obecné rovině tu můžeme pozorovat opět obdobný proces, jakým prošli ti, které bychom mohli nazvat dětmi 28. října 1918 a dětmi 9. května 1945.

Zakladatelská generace první republiky nedostala na vystřízlivění ani ono čtvrtstoletí. Její sny nejprve podkopala hospodářská krize třicátých let a následně je dorazil Mnichov. Životní osudy dvou úspěšných českých legionářů, Emanuela Moravce a Zdeňka Fierlingera, představují dvě radikální a přitom diametrálně odlišné reakce na tuto ztrátu iluzí: oba se stali kolaboranty, první s nacismem, druhý s komunismem.

Osud generace, která nejprve bojovala na barikádách a poté se s nadšením vrhla do budování nového světa bez válek a třídních rozdílů, aby po dvaceti letech s hrůzou zjistila, co vlastně pomáhala vytvářet, je dostatečně znám. Otázka, jak se vyrovnat s minulým selháním, je leitmotivem kultury šedesátých let. Pokus toto selhání napravit udusily tanky „spřátelených armád“, které tím definitivně pohřbily odkaz května 1945 – to však nebránilo držitelům moci, aby si ho dalších dvacet let rituálně nepřipomínali.

Pro pochopení deziluze dnešních Čechů je důležité znát jejich sny z roku 1989. Národ byl tehdy sjednocen nikoliv tím, co chtěl, nýbrž tím, co odmítal. Nechtěl pokračování stávajícího stavu, ale o budoucnosti měl velmi mlhavé představy. Často citovaný výzkum veřejného mínění, uskutečněný týden po 17. listopadu, ukázal, že socialistické zřízení si přeje 45 procent lidí, nějakou formu třetí cesty 47 procent a kapitalismus tři procenta občanů.

Shoda panovala v zásadě o třech věcech: o potřebě nastolit svobodu ve smyslu negativním (svobodu od útlaku), i ve smyslu pozitivním (svobodné volby). Dále o nutnosti vrátit lidem jejich důstojnost. A to nejen prostřednictvím nabyté svobody, ale také hospodářskou reformou, která by vytvořila prosperující ekonomiku.

Listopadová revoluce byla totiž nejen revolucí frustrovaných občanů, kteří postrádali lidská práva a svobody, ale také revolucí frustrovaných konzumentů, kteří museli shánět i toaletní papír či čočku a zároveň měli možnost díky německému či rakouskému televiznímu vysílání nebo katalogům firmy Neckermann, které k pádu komunismu přispěly více než všechny samizdaty dohromady, vidět, jak vypadají obchody za západní hranicí.

 

Chudáci jdou do Evropy

Jak se vyplnily české listopadové sny? Začněme těmi ekonomickými. Bylo by možné citovat celou řadu statistických údajů, které svědčí o tom, že se nemáme vůbec špatně: nezaměstnanost je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi relativně nízká, procento lidí ohrožených chudobou nejnižší v Evropě, sociální vymoženosti jako bezplatné školství, zdravotnictví či dlouhou rodičovskou dovolenou nám mohou v mnoha zemích závidět. Sama data ovšem nic neznamenají, důležité je, jak situaci vnímají občané prizmatem své vlastní situace. Podle posledního šetření CVVM považuje současnou ekonomickou situaci za špatnou 43 procent Čechů, zatímco o opaku je přesvědčeno jen 17 procent z nich. (Před rokem ji za špatnou považovalo dokonce 68 procent lidí.)

Vůdcové listopadové revoluce přesvědčili občany, že bude stačit na čas -dva tři roky – utáhnout opasky, udělat radikální ekonomickou reformu, a pak nám již nic nebude stát v cestě k prosperitě. Kdo by tehdy tvrdil, že západní životní úroveň dosáhneme za čtvrtstoletí, byl by považován za škarohlída.

Bohužel ale ani po pětadvaceti letech se průměrné české platy nedají srovnávat s průměrnými platy Němců či Rakušanů a vyrovnání nemůžeme čekat ani v příštích desetiletích, zvláště pokud bude Česká národní banka dál ruinovat naše příjmy umělým znehodnocováním koruny. Ekonom Pavel Kohout publikoval letos 1. listopadu v LN článek Čtyři proklatě drahé omyly, v němž píše, že v roce 1989 byla průměrná česká mzda zhruba jednou patnáctinou rakouské. Po pětadvaceti letech jsme se vyšplhali na jednu třetinu. Pavel Kohout to považuje za „bezmála hospodářský zázrak“, z pohledu běžných občanů jde přinejmenším pocitově o bezmála hospodářský debakl. Když Češi poprvé na Vánoce 1989 mohli svobodně vyjet do Vídně, museli si tam připadat jako žebráci. Kdo tam jede dnes, stále se musí považovat za chudého příbuzného. (Pokud bychom srovnávali příjmy podle parity kupní síly, dopadli bychom o něco lépe, ale to je abstraktní ekonomická kategorie: Čech má příležitost se srovnávat s Rakušanem v Rakousku nebo u moře a tam je ten trojnásobný příjem na první pohled patrný.)

Každý národ má svou mytologii, sdílené příběhy, které ukazují, v čem je lepší než národy jiné. Moderní Češi si v tomto ohledu vždy zakládali na své hospodářské výkonnosti – vzpomeňme jen na mýtus o první republice jako jedné z deseti ekonomicky nejrozvinutějších zemí světa, který byl právě po roce 1989 oživen. Tou dobou si navíc mnozí ještě pamatovali, že mezi válkami bylo Rakousko ve srovnání s Československem chudou agrární zemí.

To, že české hospodářství je z velké části v rukou zahraničních společností, pro něž jsou Češi pouhou levnou, byť kvalifikovanou pracovní silou, je nepochybně jednou z kolektivních frustrací dneška.

 

Naivní představy

Rovněž v politické oblasti vypadá poslední čtvrtstoletí na první pohled jako velká výhra. Jsme suverénní stát. Svobodně si volíme své představitele. Žádné vnější ohrožení nám nehrozí, a kdyby ano, nebudeme mu čelit sami. Těšíme se všem liberálním svobodám. Nemusíme se obávat tajné policie. Můžeme dělat věci, o nichž se mnohým z nás před rokem 1989 ani nesnilo. Přesto je 47 procent občanů podle posledního výzkumu CVVM nespokojeno s fungováním demokracie (spokojeno je o procento více lidí). Minulý rok svou nespokojenost vyjádřilo dokonce 63 procent dotazovaných.

Rok 1989 byl nepochybně rokem osvobození. Osvobodil nás – doufejme, že navždy – například od strachu ze všemocné vládnoucí kasty a její tajné policie. Možná že jsme si tehdy neuvědomovali, že v lidském světě jedno osvobození většinou znamená jiné zotročení. Strach ze Státní bezpečnosti tak vystřídal strach z nezaměstnanosti či neschopnosti splácet hypotéku. Už se nemusíme bát, že k nám ve čtyři ráno vtrhnou tajní. Ale mnozí mají strach, že na jejich dveře po ránu zaklepají exekutoři. Je dnešní strach méně tíživý? Těžko říci, ale možná zachvacuje větší část populace než ten před rokem 1989.

Současné rozčarování z charakteru české demokracie má své kořeny v naivních představách roku 1989 o nové politice. Lid si z revolučních vůdců dělal modly, aby je, když ho zklamaly, kácel jednu po druhé. Přicházel o iluze a byl ochoten podpořit každého, kdo se dostatečně šikovně nabízel jako alternativa těch zkompromitovaných. Fázi očekávání logicky vystřídala fáze zklamání. Výsledek? Široké vrstvy dnešní české společnosti mají pocit, že politika je jen špinavá hra, od níž se slušný člověk musí držet co nejdál. Reakce je podobná jako za normalizace: útěk do soukromí a apatie. Na rozdíl od doby, kdy o sestavení naší vlády rozhodovali v Kremlu, však dnes o všech politických otázkách můžeme rozhodovat sami. Problém tkví v tom, že nechceme a místo toho stále hledáme někoho, kdo se o věci veřejné bude starat za nás. To může být dokladem desetiletí přežívajících stereotypů nebo také toho, že se nám opravdu nevede zle: kdybychom se měli tak špatně, že by byly ohroženy naše životní zájmy a základní svobody, asi bychom se proti tomu více angažovali. Nebo jsme už tak zdegenerovali, že bychom si ani nevšimli, že jsme o svou svobodu už zase přišli?

 

Nemocná společnost

Výročí listopadu je mrtvé – ale nemuselo by být. Možná by ho trochu resuscitovalo, kdyby slavnostní řečníci potlačili fráze o boji za svobodu, přestali omílat, že se dnes máme mnohem lépe než před rokem 1989 a že komunistický režim byl opravdu hrozný, a začali nahlas přemítat o tom, co jsme v uplynulých pětadvaceti letech udělali špatně. Uzdravení začíná vždy stanovením diagnózy. O tom, že česká společnost je nemocná, není pochyb, teď je třeba udělat další krok.

(A já jen přidám https://www.youtube.com/watch?v=cq303GXK9qc )

Příspěvek byl publikován v rubrice Slimova pošta se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

59 reakcí na Mrtvé výročí

  1. Hudec napsal:

    Ano, Slime, to je ten článek. Stojí za přečtení, to víme oba.

    To se mi líbí

  2. Petr Pelikán napsal:

    Ten článek za přečtení skutečně stojí. Především tato pasáž vystihuje současný společenský stav:

    Současné rozčarování z charakteru české demokracie má své kořeny v naivních představách roku 1989 o nové politice. Lid si z revolučních vůdců dělal modly, aby je, když ho zklamaly, kácel jednu po druhé. Přicházel o iluze a byl ochoten podpořit každého, kdo se dostatečně šikovně nabízel jako alternativa těch zkompromitovaných. Fázi očekávání logicky vystřídala fáze zklamání. Výsledek? Široké vrstvy dnešní české společnosti mají pocit, že politika je jen špinavá hra, od níž se slušný člověk musí držet co nejdál. Reakce je podobná jako za normalizace: útěk do soukromí a apatie. Na rozdíl od doby, kdy o sestavení naší vlády rozhodovali v Kremlu, však dnes o všech politických otázkách můžeme rozhodovat sami. Problém tkví v tom, že nechceme a místo toho stále hledáme někoho, kdo se o věci veřejné bude starat za nás.

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Jasně, to jsme věděli, že si tohle vyberete. Moralizování „Lidu“.
      Jak vám to, jářku, jde v Německu se zájmem o věci veřejné a hlavně vlivem na ně?

      To se mi líbí

      • Petr Pelikán napsal:

        Slime,

        dám Vám jeden příklad:

        V Čechách se například mluví o TTIP. Co že si to vymysleli, za našima zádami, tak to nejde, je to pro nás nebezpečné atd.

        V Německu se o tom také mluví – rozdíl ale je, že se také jedná. Existuje několik akcí a peticí proti TTIP – já jsem jednu z nich podpořil.

        A ten příklad přímo zrcadlí to, co jsem výše zdůraznil:

        Problém tkví v tom, že nechceme a místo toho stále hledáme někoho, kdo se o věci veřejné bude starat za nás.

        To se mi líbí

        • oh napsal:

          JIstě, pane Pelikáne, vy z Německa napíšete „Problém tkví v tom, že nechceme a místo toho stále hledáme někoho, kdo se o věci veřejné bude starat za nás“ a myslíte tím „my“ nás z Česka. Když se budeme držet TTIP, zkuste si malý experiment – použijte rozšířené vyhledávání Googlu a omezte hledání „TTIP“ na češtinu a české weby. Na prvních stránkách výsledků najdete menší servery typu blisty, zvedavec, oficiální web MPO, kde se kromě spousty zbytečných keců okolo nic podstatného nedozvíte, pár odbornějších IT a ekonomických webů a to je tak vše. První veřejnoprávní médium je až na druhé straně výsledků, kde je tříhodinový záznam ČT z konference o TTIP. Mainstreamová média, dopodrobna rozpitvávající každé slovo „Temného pána z Vysočiny“ Zemana, včetně jánevímpokolikáté „Křišťálovou Lupou“ za zpravodajství samooceněné IDnes (nebo taky I-Děs či Lži-Dnes), na toto téma zarytě mlčí. Argument, že máme umět anglicky, ani nezkoušejte – právničtina používáná v těchto smlouvách je mimo možnosti běžného mluvčího. Já např. umím německy dost na to, abych se domluvil v běžných situacích a chápal odpověď, porozumím standardnímu článku z tisku a odborným textům ze svého oboru, ale právničtinu té mezinárodněsmluvní úrovně nedám – to je jako byste mluvil tatarsky. Nikdo „u nás“ neprotestuje proti TTIP, protože až na pár podivínů, co chodí na „obskurní“ weby jako zvedavec, e-republika, blisty, atd. nebo fušují do IT, téměř ani netuší, co ta písmena znamenají a ouřadové, kolem vyjednávání se motající, veřejnoprávní média a mainstreamová sdělovadla se velice snaží, aby to tak zůstalo.
          PS: Klidně si moralizujte, když máte potřebu. Ale minimálně já si nevzpomínám, že bych vám dal právo, abyste mým jménem někde říkal my.

          To se mi líbí

      • Petr Pelikán napsal:

        PS: To moralizování je na místě.

        To se mi líbí

  3. Slim napsal:

    Jestlipak víte co je MOMENTUM? Ve slušné češtině je to impuls. (F*t=m*v.; mohly by tu být delty, ale ty se mi nechce hledat.)
    O šortařích ani nemluvím. Moje babička by po tomhle řekla něco jadrného.

    http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2787638/ruska-centralni-banka-vyprasila-shortare.html

    Leč, co dělat? Oni se takhle vyjadřují. A obsah je i docela zajímavý, jen je třeba pořádně kouknout na měřítko toho grafu

    To se mi líbí

  4. Strejda Olin napsal:

    Přemýšlím o správnosti názoru, že „Národ byl (v r.1989) sjednocen nikoliv tím, co chtěl, ale tím, co odmítal“. Klasik již před sto lety napsal, že jednou z příčin sociální revoluce je, že panující třída již není schopna vládnout dosavadním způsobem a občané již nejsou ochotni žít postaru. To se ukázalo být základní příčinou zhroucení vládnoucích režimů v soc. zemích v průběhu roku 1989 (červen Polsko, říjen Maďarsko, listopad NDR, BLR, ČSSR, prosinec Rumunsko, 1990 Jugoslávie, Albánie, Mongolsko, prosinec 1991 SSSR).

    Nebyly to ideje a principy socialismu, které lidem vadily a které odmítali, ale způsob a metody vládnutí komunistů. Podle průzkumu v ČSSR týden po 17. listopadu si 45% občanů přálo socialismus, 47% třetí cestu a jen 3% vidělo budoucnost v kapitalismu. V živé paměti měli ještě atmosféru a ideály Pražského jara. Já jsem přesvědčen, že uvedená většina občanů si sice přála změnu, jejímž výsledkem ale bude „socialismus s lidskou tváří“. Že to nakonec skončí privatizací, restitucemi a úplnou likvidací socialistického zřízení se všemi sociálními jistotami a vymoženostmi, které doposud považovali za dobré a samozřejmé, tušil jen málokdo. V tomto smyslu také věřili slovům o budoucnosti obecně uznávané autority Václava Havla. Důvěru v něj vloženou zradil. Cizí a osobní zájmy mu nakonec byly bližší, než zájmy občanů a národa.

    Po 25 letech „naše“ generace vystřízlivěla z opilosti svobodou a demokracií a začíná si stále více uvědomovat, co převratem ztratila a co získala, co v „zápalu boje“ chtěla a co reálně má. Že je společnost rozdělena je jasné, to by nemělo nikoho překvapovat. Existují kategorie občanů tzv. 1 a 2 třídy (ty tu přece byly a to chtěli změnit), nenastala očekávaná rovnost (pozor, nezaměňovat socialismu podsouvanému rovnostářství) občanů, vláda lidu se nevrátila. Svědomitá a tvrdá práce není vždy zárukou „dobrého bydla“, pracovní povinnost vystřídal boj o práci. Zatímco tenkrát mělo strach z toho, že jim nad ránem StB zabuší na dveře, možná jen mizivé jedno procento občanů, dnes mají strach z nezaměstnanosti, neschopnosti splácet půjčky a hypotéky, z exekucí, ze ztráty zaměstnání desítky procent lidí.

    Co bychom si měli dnes uvědomit? Že návrat do minulosti je nemožný. Ani do dob první republiky, ani do socialismu. Že co se stalo, nedá se odstát. Že však co se pokazilo, dá se spravit. Musí tu ale být vůle.

    To se mi líbí

  5. taras2 napsal:

    „Ekonom Pavel Kohout publikoval letos 1. listopadu v LN článek Čtyři proklatě drahé omyly, v němž píše, že v roce 1989 byla průměrná česká mzda zhruba jednou patnáctinou rakouské. Po pětadvaceti letech jsme se vyšplhali na jednu třetinu. Pavel Kohout to považuje za „bezmála hospodářský zázrak“…“

    Ekonom Pavel Kohout je neoliberalistická krysa. A tihle, jak obecně známo, by zasloužili pracovní tábor se zostřeným režimem.
    Valtr Komárek měl v roce 1989 spočítáno, že jedna marka se v PARITĚ KUPNÍ SÍLY rovnala čtyřem korunám. Později byl za tento výrok pravicovými vohnouty skandalizován, ale byl zcela v pořádku. Jestliže tedy byl v roce 1989 průměrný plat v Německu cca 2500 DM a u nás cca 3500 Kč (je to přibližné, nechce se mi to hledat), pak se mzdové relace mezi ČR a BRD nezměnily za těch dvacet pět let ani o fous. Jsou pořád 1 : 3. Kohout je buďto úplně blbý, což nevylučuji, nebo zcela prolhaný, což je pravděpodobné.

    To se mi líbí

    • Strejda Olin napsal:

      Správně, s čísly se dá náramně kouzlit. Jak se to komu hodí do krámu.

      To se mi líbí

      • čtenář napsal:

        Pavel Kohout: Valtr Komárek měl pravdu
        Pavel Kohout | 21. 5. 2013

        Valtr Komárek byl mimořádnou osobností.Jeho význam byl mnohem větší, než odpovídalo jeho politickým aktivitám po roce 1990.

        Na Valtra Komárka mám osobní vzpomínku z přelomu listopadu a prosince 1989. Jeho přednáška v aule VŠE měla neuvěřitelný úspěch. Nikdo nedokázal vzbudit takový optimismus a nadšení pro budoucnost jako on. Pamatuji si, jak mluvil o svobodném obchodě, o potřebě zanechat snah jej řídit. O nesmyslnosti orientace československé ekonomiky na „soběstačnost“ za každou cenu. Ačkoli Komárek byl později vnímán jako spíše levicový ekonom, jeho památná listopadová přednáška zněla velmi radikálně, velmi liberálně.

        Marka za tři koruny

        Mluvil také o tom, že česká koruna před sebou nemá špatnou budoucnost. Bylo to právě zjednodušené a zploštěně pochopené heslo o třech korunách za německou marku, kvůli kterému se lidé Valtru Komárkovi později vysmívali. Ale on to myslel trochu jinak. Nešlo o to, že by tehdejší československá koruna měla ihned nabýt tržního kurzu 3 CSK/ DEM. Skutečný kurz koncem roku 1989 byl zhruba v rozmezí 20 až 24 CSK/DEM. Šlo pochopitelně o kurz černý; oficiální lístek Státní banky československé nedával ekonomický smysl.

        Podstatou Komárkova argumentu bylo, že rozdíl v paritě kupní síly bude hrát ve prospěch koruny a jejího posilování – že nebude třeba vysoké inflace a devalvace, aby československá ekonomika byla konkurenceschopná. Hovoříme o době, kdy dát si v Bavorsku polévku byl pro většinu Čechů nemyslitelný luxus.

        Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/268353-pavel-kohout-valtr-komarek-mel-pravdu

        To se mi líbí

        • Strejda Olin napsal:

          O jaké době píšete? Na kolik korun dnes, 25 let po převratu, přijde Čecha v Německu porce zmrzliny, řízek s brambory v průměrné restauraci nebo půllitr piva? Kolik korun dá za nocleh v ***hotelu? Napište nám aktuální ceny v euro. Já si to vynásobím aktuálním kurzem.

          To se mi líbí

          • Petr Pelikán napsal:

            Kopeček zmrzliny: 0,80 € – 1,20 €
            Řízek s brambory: 7,50 € – 9,80 €
            Pivo: 2,20 € – 2,80 €
            U hotelu záleží na více faktorech, nejdůležitější je místo – ve velkoměstě jsou jiné ceny než v předměstí anebo na venkově, další faktor je sezóna (např. doba veletrhu, vánoce atd.)

            http://www.lastminute.de/hotel/Nuernberg-guenstige-hotels.html

            To se mi líbí

            • Strejda Olin napsal:

              Takže při kurzu 27,60 Kč za 1 € :
              Zmrzlina 22 až 33 Kč
              Řízek 205 až 269 Kč
              Pivo 60 až 76 Kč
              Po 25 letech budování kapitalismu v Čechách si v Německu s mediánem mzdy 20 000 Kč moc vyskakovat nebudu.

              To se mi líbí

            • Petr Pelikán napsal:

              Ale určitě si vyskočíte víc, než byste si vyskočil v roce 1989.

              To se mi líbí

            • Petr Pelikán napsal:

              Jinak, zde určitě platí slova pana Zídka:

              Když Češi poprvé na Vánoce 1989 mohli svobodně vyjet do Vídně, museli si tam připadat jako žebráci. Kdo tam jede dnes, stále se musí považovat za chudého příbuzného. (Pokud bychom srovnávali příjmy podle parity kupní síly, dopadli bychom o něco lépe, ale to je abstraktní ekonomická kategorie: Čech má příležitost se srovnávat s Rakušanem v Rakousku nebo u moře a tam je ten trojnásobný příjem na první pohled patrný.)

              To se mi líbí

            • Strejda Olin napsal:

              Jak bych si vyskakoval v r. 1989 mě dnes už nezajímá 🙂
              Nahodile jsem vybral ubytování na 2 dny (1 noc) pro 4 člennou rodinu v Soltau v Dolním Sasku (termín duben 2015), all inclusive: 4 124 Kč (bez dopravy). Je to pro průměrnou českou rodinu hodně nebo málo? Je 153 € pro německou průměrnou rodinu hodně, nebo málo peněz?

              To se mi líbí

            • Petr Pelikán napsal:

              Pokud myslíte Heidepark-Soltau, pak si jsem skoro jistý, že se jedná o cenu pro 1 dospělou osobu – bez All inclusive.

              Pokud si ale jste jistý, že je to cena pro čtyři osoby (nevím, jak staré jsou děti) All inclusive, pak je to velmi levné – objednal bych to.

              Pro průměrnou německou rodinu by to moc nebylo.

              To se mi líbí

            • tata napsal:

              NO stěmi cenami jste hodně při zdi……..neřikám že někde se to zatu cenu nedá sehnat…….ale pruměr to rozhodně není……..u té zmzliny nevím to si nepamatuji…ale řízek spíše typické je 10 až 13 pivo jste zamlčel že tato cena je za třetinku tudíž pulitr spíše 4 eura.

              NO A UPLNĚ MIMO MÍSU JSTE…………….Petr Pelikán napsal:
              25.11.2014 (15:30)
              0 0 Rate This
              Ale určitě si vyskočíte víc, než byste si vyskočil v roce 1989.

              V JIDLE se dá řici že ohledně platů je to většinou přibližně stejné..někde víc někde mín……..ovšem byt energii je nepředstavitelně jinde když uvážíme že pruměrný plat je pro 60 procent nedostupný………vnašem regionu je vydělek v hrubém mnohdy mezi 11000 až 14000tisíc

              takže určitě si mnozí nevyskakují———-

              To se mi líbí

            • Petr Pelikán napsal:

              Táto,

              na zmrzlinu chodím během sezóny (od poloviny října do poloviny února zavírají) skoro denně. Kolik stojí, vím s jistotou.

              A na ten řízek s pivem Vás mohu pozvat. My jsme tady v Bavorsku. Tady se žádné třetinky nepijí, s tím by Vás někam poslali – to najdete jinde v Německu, víc na sever.

              Samozřejmě najdete i cenově náročnější restaurace, třeba tady http://www.wuerzhaus.info/ (pane Hudče, to by mohlo být něco pro Vás – i s doporučením vína k jednotlivým chodům, jídlo je excelentní), nebo například před dvěma týdny jsem byl s rodinou v jedné výborné arabské restauraci http://www.restaurant-maalula.de , tam jste cenově úplně někde jinde. Ale Strejda Olin hovořil o průměrné restauraci.

              A co se týká Vaší poslední poznámky jen namítnu, že Strejda Olin napsal toto:

              Po 25 letech budování kapitalismu v Čechách si v Německu s mediánem mzdy 20 000 Kč moc vyskakovat nebudu.

              na což jsem já poznamenal to, co Vy považujete za úplně mimo mísu.

              Mícháte hrušky s jablkami.

              To se mi líbí

            • Strejda Olin napsal:

              Tato, Pelikán měl na mysli „vyskakování“ Čechů v NSR v roce 1989, kdy průměrný plat byl 3 150 Kčs a marka se tu sháněla za cca 20 korun. Pro mě podstatnější, že jak tenkrát tak i dnes jsme ve srovnání s Němci stále žebráky. Protože jak píšeš, hodně Čechů se se svým platem potácí někde mezi 10 až 20 tisíci Kč 😦
              Nevím co je na tom pravdy, ale v 80 letech se říkalo, že tu na hotelu bydlí a žije si jako král z důchodu nějaký „němčour“. Pokud by měl důchod v té době 1 800 DM a měnil by oficiálně (o čemž pochybuji) za 3 Kčs, měl by 5 400 Kčs.

              To se mi líbí

          • Petr Pelikán napsal:

            PS: To jsou ceny v Norimberku a okolí. V Hamburku, Mnichově či Berlíně můžete být cenově někde jinde – rozdíl je v průměru asi tak, jako mezi Českými Budějovicemi a Prahou.

            To se mi líbí

            • tata napsal:

              NIKOLIV pracoval jsem tam a rozhodně to není pruměr………spíše cena v těch obyčejných krčmách

              To se mi líbí

            • Petr Pelikán napsal:

              Táto,

              tady je jídelní lístek z restaurace, kam chodíme často ve čtvrtek večer po tenisu:

              http://www.sägewerk-eckental.de/index.php/speisen/alle-speisen-getraenke

              Řízek: 8,90€
              Pivo 0,5l: 2,60€

              Ale může být, že to je pro Vás obyčejná krčma.

              To se mi líbí

            • Slim napsal:

              Myslím, že to hádání o cenách zbytečně přeháníte. A tato, neměl byste používat takové obviňující výrazy jako „zamlčel jste“. 🙂

              Kohout není žádné světlo, na to jsem upozorňoval už když se ho tu někdo dovolával ohledně ČNB a jejích zločinů.
              S jednou patnáctinou to přehnal, myslím že je to i lepší než jedna třetina. Od oka bych tipl kolem 45 – 50%, ale to není žádná sláva, když přitom s HDP p.c. jsme na cca 80% průměru EU a Rakousko asi na 110% (cituju zpaměti, lze najít na e-statu). Příliš mnoho zisku jde ven, ne do kapes obyvatel.
              Parita kupní síly není žádná abstraktní kategorie, v tom se Zídek mýlí. Je to právě důvod, proč nás hospody za Rozvadovem potěší ještě o něco méně, než tady. Můj dojem je, že životní úroveň se nějak výrazně od roku 90 nezlepšila, ale bohužel pro porovnání, platí JAK V ČEM a JAK PRO KOHO. Rozptyl se zvětšil, to se pak blbě používají průměry..

              Jsou ještě další aspekty. P. Pelikán bývá v Čechách, tak by nám mohl něco říct o kvalitě třeba potravin, či oblečení tady a v SRN. Taky by nám mohl říct, má-li dojem, že jeho životní úroveň se zlepšuje (nebo dřív ano, teď už ne apod.)

              To se mi líbí

            • Petr Pelikán napsal:

              Slime,

              kvalita potravin je v Německu lepší, než v Čechách – tak tomu ale bylo už když jsem do Německa odešel – ale je nutné říct, že se v Čechách ta kvalita běžných potravin, podle mého názoru, oproti dřívějšku zhoršila, i když zase naopak kvalitativně dobré potraviny jsou k dostání, ale za „předražené ceny“.

              Co se týká oblečení, tak dnes, na rozdíl od dřívejška, už jsou kvalitativní rozdíly marginální. Nedávno jsem viděl v jednom obchodě v Erlangen kalhoty, které se mi líbily a koupil si je ve třech barvách – jsou od značky Ragwear – a pak jsem na lístku uvnitř četl: Designed in Prague, Made in China. Rozdíl je ale v cenách. V Německu je oblečení levnější, než v Čechách.

              Co se týká mé životní úrovně, tak ta zatím stoupá, ale to nemá s posouzením celkového stavu v Německu nic společného.

              To se mi líbí

          • čtenář napsal:

            jen jsem si dohledával co přesně řekl pan Komárek.

            Ještě jsem si dohledal co psal v těch LN Pavel Kohout,pokud tomu budete chtít věnovat trochu toho času,tak tady to je:
            ——————————————-
            Čtyři proklatě drahé omyly
            Pavel Kohout | 4. 11. 2014

            Navzdory všem žábám na prameni jsme za uplynulých 25 let snížili například hospodářský náskok Rakouska na třetinu. Byla to však éra velkých chyb.

            Uplynulo 41 let a hodně se změnilo. Těsně před pádem reálného socialismu dosahovala průměrná mzda v Československu hodnoty 3170 Kčs hrubého. Ve stejné době v Rakousku činila průměrná mzda zhruba 13 500 šilinků, což při černém kurzu 3,50 Kčs za šilink odpovídalo neuvěřitelné sumě 47 250 korun československých. Samozřejmě že k posouzení životní úrovně je třeba počítat i s cenovou úrovní, ale pro účely ekonomické síly či slabosti země mají nominální mzdy významnou vypovídající schopnost. Nejde o umělé, hypotetické konstrukce ekonomických teoretiků, ale o skutečné peníze, které lidé dostávají každý měsíc v hotovosti.
            ———————————————
            Vzniká pesimistická otázka, zdali tato země má možnost anebo vůbec právo samostatně existovat. Ale jistěže ano! Národ, který dokázal za tak nepříznivých politických okolností a navzdory všem žabám na prameni na nejvyšších místech snížit ekonomický náskok Rakouska na pouhou jednu třetinu (v reálném vyjádření ještě více), je bez vší ironie národem silným a zdravým, který je schopen velkých věcí.

            Teď jde o to, co dělat s těmi žábami, ale to je už jiný příběh.

            Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/292406-ctyri-proklate-drahe-omyly-narodni-banka-a-dalsi-jelimani

            Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/292384-ctyri-proklate-drahe-omyly

            To se mi líbí

            • čtenář napsal:

              Slime,
              a nenapsal tam ten Zídek ten údaj o třetině chybně?
              když tam napsal,že:
              „Po pětadvaceti letech jsme se vyšplhali na jednu třetinu“

              a Kohout má závěr tento:
              „snížit ekonomický náskok Rakouska na pouhou jednu třetinu“

              anebo si stojím na vedení?

              To se mi líbí

            • Slim napsal:

              Taky jsem o tom uvažoval. Ale je to už 10 dní. Tak dlouho neudržím nejen myšlenku, ale vůbec nic.

              To se mi líbí

    • Petr Pelikán napsal:

      Tak jen pro orientaci v těch poměrech:

      Pokud se nepletu, stála Škoda Favorit v roce 1989 ca 89.000,- Kčs (podle Strejdy Olina – doufám, že se nepletu)

      Průměrný hrubý plat v ČSSR v roce 1989: 3.170 Kčs / měsíc ( http://www.investia.cz/prumerna-mzda )

      Cena toho samého vozu v Německu: ca. 5.600 DM

      Průměrný hrubý plat v Německu v roce 1989: 40.063 DM / rok = 3.338,58 DM / měsíc ( http://www.gesetze-im-internet.de/sgb_6/anlage_1_585.html )

      To se mi líbí

  6. ji5 napsal:

    Nabízím trochu jiný pohled na důvody zklamání ze situace po 25ti letech od sametu. Jádro věci je ve lžích, které polistopadová moc používá jako způsob ochrany pro vlastní počínání. Tím je naprostá negace všeho, co předcházející režim za 40 let své existence dosáhl.

    Kdesi jsem narazil na postřeh, že Václav Havel nikdy neřekl nic positivního o českém národu. Mluvil o čecháčkovství a o králikárnách. Máme Ústav pro studium totalitních režimů a agentury typu Člověk v tísni, které se snaží ovlivnit mladou generaci, aby nevěděla. Pustíte v autě radio a line se na vás propaganda typu Čecháček a totáček zpěváka s příznačným jménem Xindl X. https://www.youtube.com/watch?v=ko8NsZtqw38

    V diskusi na YouTube je pod uvedeným odkazem ukázka působení propagandy:

    „Jsem rád, že žiju v demokratickém státě jaký je nyní. Ano spousta lidí bude nadávat na politiku, kmotry, lobisty ale to je všude na světe. Podívejte lidi, máme všechno co můžem mít, žijeme si jako páni. Rozsvítím, teplá voda, auto, PC, PSko, chytrý telefon, jdu do kina, jdu na koncert, výběr všeho druhu…seberu se letím an dovolenou kam chci… Žít za totáče by vážně chtěl jen zahořklý člověk a kdo potom tak touží prosím… Kim vás určitě vřele přivítá…“

    Ale jistě, pokud má člověk peníze, může si „žít jako pán“. Jenže alespoň trochu myslící člověk nemůže pominout nějakých 600000 nezaměstnaných, statisíce dalších na hranici chudoby. Nemůže pominout to, že ty nejdůležitější položky (viz citát) předcházející režim zajistil v podstatné míře a že si teď značné procento lidí nežije jako páni.

    Mluvil jsem nedávno se svou kamarádkou, která v Bostonu zpracovává žádosti o sociální podpory. Řekl jsem jí, že musí být deprimující, když vlastně pořád jedná se „sockami“. Odpověděla, že bych se divil, kolik je mezi nimi lidí s vysokoškolským vzděláním včetně lidí s PhD.

    Lidé, kteří se vracejí k přednostem minulého systému to nedělají ze zahořklosti. S trochou ironie lze říct, že se tím brání lžím, které ten předcházející režim obklopují.

    Vystřízlivění pochází i z poznání, že slovo demokracie je silně vyprázdněné. Demokracie, tedy podíl na řízení věcí veřejných v podstatě neexistuje. Poslanci nezastupují zájmy svých voličů, ale své partaje a v reálu koalice, které vytvářejí, aby zůstali setrvali u moci. Když se zprotiví své rodné straně (lhostejno zda ODS nebo ČSSD), jsou politicky zlikvidováni tím, že jim zruší místní organizaci.

    Vystřízlivění přichází i díky hlubokému rozdělení společnosti. To nezpůsobuje Zeman, jehož čtyři nebo pět vulgarizmů, pronesených během hodinového rozhovou z Lán, bylo vytrženo z kontextu. Je to práce politických šašků, kteří se snaží získávat politické body ve Sněmovně a v Senátu. Je to výsledek práce medií.

    Vnučka Mikoláše Alše si kdysi postěžovala Werichovi: „Vždyť to není pravda, že jsme byli chudí, my jsme vždycky doma měli služku.“ Tato okrajová episoda je poučná v tom, že i drobná lež vede ke znechucení. Komunisté tehdy chtěli Alše zlidovět a tak potlačili určitou informaci.

    Nová moc lže tak usilovně, že není divu, že čím dál tím víc lidí říká „vždyť to ale není pravda“.

    To se mi líbí

  7. Strejda Olin napsal:

    Obraz nejdemokratičtější, nejbohatší a nejsvobodnější země s vzorem dodržování lidských práv se poslední dobou poněkud zamlžil. V aglomeraci St. Louis na hranicích států Missouri a Illinois, ve Fergusonu je pěkně horko. Začalo to tím, že partu několika (černých) výrostků, kteří před tím vyloupili jakýsi obchod, zastavil uprostřed silnice nic netušící (bílý) policajt. Kluci prostě dělali bordel a tak je chtěl napomenout a ukáznit. Protože, jak se ukázalo, několikrát (prý 8x) použil varovný výstřel a devátým zastřelil člověka, lze soudit, že nějaké napomínání se minulo účinkem, banda se na policistu vrhla a on se ve strachu o svůj život bránil. Podle mě přiměřeně. Také byl porotou uznán nevinným. Tak to ale lidé nevidí. A protože tím zastřeleným je naneštěstí černoch a ne běloch, už je tu rasismus jak vyšitý a lidé vyšli do ulic. Situace zneužili „výtržníci“ k rabování, násilnostem, zapalování aut. Musí je krotit policie i Národní garda, nad oblastí byla dokonce vyhlášena bezletová zóna (?). Protestují ale i lidé v dalších městech USA.
    Co tím chci říct? Že kdyby USA byly skutečně takové, za jaké se vydávají, jak po celém světě kážou a jednají, jak jsou dávány za vzor, příklad a cíl snažení ostatních vlád a národů, nic takového by se nestalo. Také chci připomenout, že následek je zde opět vydáván za příčinu. Nespokojenost, nepokoje a pouliční „válka“ není následkem zastřelení člověka a osvobozením policisty. Příčina je mnohem hlubší a má širší souvislosti. Společenský systém USA nedokáže zabránit hlubokým ekonomickým propastem mezi sociálními vrstvami obyvatel, rozděluje je a staví proti sobě, lidská práva a svobody jen deklaruje, aniž by je byl schopen prosadit a zajistit všem podle principu rovnosti. Pro desítky milionů Američanů je Ústava nejsvobodnějšího, nejdemokratičtějšího a nejbohatšího státu na světě jen cárem papíru.

    To se mi líbí

  8. Bavor V. napsal:

    Tak jsem se právě dověděl, že Zbigniew Brzezinski a Henry Kissinger jsou rusofilové a podporovatelé Putina. Zeman totiž souhlasí s jejich návrhem na finlandizaci Ukrajiny a naši „odborníci“ jej za to napadají jako ochránce ruských zájmů. Z toho jednoznačně vychází, že pokud Zeman podporuje návrhy dvou amerických vlivných osobností a je za to osočován z rusofilství, musí být stejně rusofilní oba američtí pánové. Nebo je to jinak?
    Pokud si myslíte, že si vymýšlím, nabízím třeba http://www.ecfr.eu/article/commentary_the_finlandisation_of_ukraine342, případně po zadání finlandisation ukraine do vyhledávače, najdete i další podobné zmínky.

    To se mi líbí

    • Strejda Olin napsal:

      Já to také tak chápu.
      Včera mě překvapil Zaorálek, který říkal něco v tom smyslu, že Zeman drží lajnu zahr.politiky s vládou a to, že někde něco „plácne“ nic neznamená.
      Je to jako s Obamou, Putinem, Merkelovou a jinými. Oni si mezi čtyřma očima něco řeknou, něco si zatelefonují a to je podle mě podstatné. Ne to, co vykřikují z tribun, co kde prohlásí do TV a jak hodně si vyhrnují rukávy. My víme prdlajs!

      To se mi líbí

  9. Strejda Olin napsal:

    Pelikáne, musíte na tom být opravdu dobře. Pivo za 71 Kč by mi ani nechutnalo (šílené!) a řízek i sebevětší bych si za 245 korun nedal ani náhodou. Nedivím se už některým vašim názorům, žijete v úplně jiném světě. Možná byste měl změnit nick na E.T. 🙂

    To se mi líbí

    • Petr Pelikán napsal:

      Strejdo Oline, to jsou tady normální ceny. Za to já nemohu. E.T. není špatný, ale včera se mi už návrhu dostalo – Brouk Pytlík.

      To se mi líbí

    • Petr Pelikán napsal:

      PS: Nevím, jak Vy, ale já každý den do restaurací jíst nechodím. Domácnost máme také a vařit umíme oba dva.

      To se mi líbí

      • Strejda Olin napsal:

        Já bych tam denně nechodil ani kdybych na to měl. Vždyť i v řadě restauracích vaří extra pro personál „obyčejné“ menu. Říkal mi hospodský na vesnici, že tam jednou „zabloudili“ tři týpci v drahých oblecích, na první pohled podnikatelé nebo manažeři, a že prý by si dali něco k jídlu. S omluvou, že přes týden nevaří, jim nabídl opečenou domácí sekanou s hořčicí, cibulí a chlebem. Dali si jí a moc si pochvalovali, že si po dlouhé době pochutnali, že pořád někde jedí při pracovních obědech a že jim to už leze krkem. Když mu dali tuzéra, málem omdlel 🙂

        To se mi líbí

        • Hudec napsal:

          Když jsem, Strejdo Oline (chci vás i ostatní pobavit), v polovině 90. let opravdu hodně cestoval a zpravidla daleko, létali jsme už business class, někdy i privátními letadly. A do toho byznysu mně a tehdejšímu mému bossovi dělala moje Labuť občas svačinku, zpravidla vošouchy neboli bramboráky, trochu s česnekem, jak to má být, kousky uzeného v tom. A hezky zabalila do alobalu a do krabice. A tak jsme letuškám odmítli nějaké ty krevety, chtěli jsme jen pivo, já rozbalil krabici a cpali jsme se bramborákem. Sousedé na těch drahých sedačkách pocucávali šampaňské a nevěřícně nás pozorovali…. Vzpomínky starého zbrojnoše 🙂

          To se mi líbí

          • Strejda Olin napsal:

            Záviděli a slintali 🙂

            To se mi líbí

          • kchodl napsal:

            Krásné.
            Znám to také. Když člověk lítá celé dny po nějakých (většinou zbytečných) jednáních, na cestách. Všude v hotelích, restauracích měli jen různé překombinované blafy, všechno smažené, hranolky, pomfrity … jednou za čas to není špatné, ale jíst to pořád je strašné.
            Až do nedávné doby do lepší restaurace nebo hotelové kuchyně taková věc jako třeba obyčejná svíčková s knedlíkem vůbec nesměla. Nebo ovocné knedlíky, prostě něco obyčejného. A to se netýká jen české kuchyně, stejné je to s francouzskou, německou, …
            Nakonec jsme skončili tím, že jsme s sebou vozili buď vlastní kuchařku, někdo se dokonce naučil tak trochu vařit. Kdo to neudělal, dnes chcípe na žaludeční vředy a tak podobně.

            To se mi líbí

    • taras2 napsal:

      Strejdo Oline, vy to srovnáváte v oficiálních kurzových hodnotách, a to nejde, stejně jako srovnával platové poměry v roce 1989 Kohout z černého kurzu vyšly mu patnáctkrát nižší průměrné mzdy v Česku než v Německu. To je stejné, jako vytrhnout jednotlivost, tj. např. ceny auťáků (u nás tehdy šíleně předražený), jak někdo nahoře srovnával, a tuhle jednotlivost vydávat za obecný poměr cen. Srovnávat lze jednotlivé ceny v kurzu podle parity kupní síly, neboli hodnoty spotřebního koše. Jestliže u nás byly drahý auťáky, u Němců byly šíleně drahý (oproti nám) energie, nájmy a služby – a nikdo nekřičel, jak se Němci mají špatně.

      Platí, a to zcela bourá tu idiotskou Kohoutovu terorii, že se platové poměry v ČSSR a BRD dodnes nezměnily, byly zhruba 1 : 3 ve prospěch Německa tenkrát jako dneska. Německu jsme se nepřiblížili ani fous.

      To se mi líbí

      • Strejda Olin napsal:

        Já vím a snažím se tomu srovnávání vyhnout. Jednak člověk nemá dost relevantních ukazatelů, v různé době to bylo také různé, platové rozpětí je široké, je mnoho variant velikosti rodin, lidé různě bydlí, dojíždějí, utrácejí atd. Takže se to různě průměruje a to je ošidné. Jakés takés hledisko si člověk udělá, třeba ten poměr 1 : 3. Je ale dobré se v tom malinko orientovat, aby z člověka nedělali blbce.
        Jako s výzkumem, kde jsou lidé nejšťastnější. Podle nějakých hledisek jsou prý na prvních třech místech lidé v Kostarice, Vietnamu a Kolumbii. Švýcaři jsou na 34 místě, Němci 46, Číňané 60, Češi 91, Američani až na 105 a Rusové na 122 místě. Ach jóóó, blbost je nekonečná 🙂

        To se mi líbí

      • Petr Pelikán napsal:

        Tarasi2,

        nebudu Vám brát Vaše přesvědčení, jen bych rád upozornil, že v něm opomínáte zohlednit také rozdíl výše kvality – bydlení, služeb atd.

        To se mi líbí

        • taras2 napsal:

          Nejde o přesvědčení, jde o fakta.
          Kohout srovnával pouze mzdy a na začátku ty české přepočítal na německé veksláckým kurzem. Pokud by se měla srovnat životní úroveň komplexně, musely by se zohlednit další parametry, a ten váš, zohledňující rozdílnou kvalitu stejných prvků by byl jenom jedním z dalších a ne nejvýznamnější. Z těch důležitých by to bylo sociální zabezpečení, zdravotnictví (a co z toho poskytuje stát zdarma a co se musí platit), životní prostředí, mezilidské vztahy, kriminalita a možná i další. Tuhle studii se náš režim bojí udělat, protože bychom dopadli ještě hůře než s platy.

          V jakési knížce o stalinismu jsem četl, jak sovětští ekonomové dostali za úkol vypočítat směnné kurzy rublu a dolaru na základě spotřebního koše. Napřed je s tím vyhodil jejich šéf. protože věděl, že s poměrem (bájvok) 1 dolar ku 14 rublům je Stalin nechá oddělat. Tak se snažili, srovnávali sovětské vojenské kopřivové kabáty s první kvalitou pánských svrchníků, auto Poběda s nejvybavenějším Cadillacem, mordovali se s tím měsíc, a vyšlo jim 1 : 7. S tím se šéf ekonomů už za Stalinem vydal. Ten se na ten elaborát podíval, zamyslel se, vzal tlustou tužku, těch 1 : 7 přeškrtnul a napsal: 1 dolar = 4 ruble. A bylo.

          To se mi líbí

  10. strejda napsal:

    Dvě poznámky, které ale nepatří/patří k sobě.
    Dříve patnáctina, dnes třetina. Máme tedy reálné příjmy pětkrát větší. To je fenomenální úspěch, jen ten lid tomu nechce věřit. Tehdy jsme byli skromní. Za pětinu proti dnešku jsme dokázali žít, autem jezdit na dovolenou, veselit se, kupovat knihy a vydržovat děti na studiích.

    Ovšem byla taková chudoba, že v popelnicích byl jen odpad. Neviděl jsem tehdy nikoho, kdo by z nich něco vybíral. Dnes jsme již bohatí, popelnice jsou plné skvělých věcí, neustále se v nich někdo přehrabuje. To je jistě znakem bohatství.

    Jak je vidět, záleží jen na kritériích, která si zvolíme. Já věřím tomu, že počet hrabačů v popelnicích je přímo úměrný bohatství lidí a společnosti. A pak nevěřte statistikám. Jde přece jen o to, co si vyberu.

    To se mi líbí

  11. Jos napsal:

    Článek je sice rozsáhlý, ale podstatu věcí dost míjí. Svoboda se teď skloňuje ve všech pádech, ale když se rozhlédnu okolo sebe na překotně rostoucí počet všelijakých kamer a jiných sledovacích zařízení prakticky kdekoliv, k tomu si přičtu oligarchu co se právě tvrdě dere k moci mám asociace spíše na Orwela. A jestli Babiš nebo jiný oligarcha uspěje podle svých představ, nebude už žádnou STB potřebovat. Bude mu stačit malá, výkonná brigáda dlouhých nožů. Informace už tu jsou.
    Domnívám se, že jen naprosto mizivá část občanů si v roce1989 přála a představovala to, co zde ve skutečnosti nastalo. A základním zdrojem nespokojenosti je zcela pochybná etika privatizace.
    Majetek, který přejala nová vláda od komunistické vlády měl dvojí povahu. Jednak to byl majetek, který komunistický stát získal vyvlastněním původních vlastníků Toho bylo asi 20% a jeho privatizace restitucí nevyvolává žádný etický problém. Za druhé to byl majetek, který byl vytvořen během 40 let komunismu na základě přímusových úspor všeho obyvatelstva.Toho bylo asi čtyřnásobně více než majetku zestátněného. O povaze tohoto majetku Klaus ještě v roce 1990 napsal: Jedná se o majetek nás všech, nikoliv jen těch kdo v tom či onom podniku dnes pracují, a proto musí být zvolenou privatizační technikou umožněno,aby se na tomto procesu podíleli všichi naši občané….
    Ovšem už o rok později politici ODS a ODA prohlašují: ….jedná se o majetek státu a nikoho jiného než právě státu. A stát, tedy členové vlády a státní úřednictvo se začali nakládat s tímto majetkem jako by jim tento majetek patřil nebo neměl vlastníka. Způsob .privatizace těchto 80% majetku vyvolává značné zásadní otazníky. Především aby mohlo dojít k jeho privatizaci, obyvatelé museli.být zbaveni svého práva na tento majetek. Musel být vyvlastněn. A byl vyvlastněn bez náhrady. František Nepil, anglický ekonom českého původu mluvil v souvislosti s privatizací o „největším vyvlastnění v českých dějinách“. Jakousi dílčí náhradu měla představovat kuponová privatizace. Ta skutečným vlastníkům nabídla jakousi cinknutou lotynku o část jejich majetku, předstírajíce že dává lidem něco zadarmo. A nejednalo se o malé majetky. Odhady se liší, představují 800 000 – 1 200 000 Kč na jednoho obyvatele, ovšem v cenách roku 1990.
    K tomu si připočtěte neexistující legislativní zabezpečení privatizace, absenci morální odpovědnosti. Zdaleka ne každý občan, jen lidé vybavení známostmi,politickou protekcí, speciálními informacemi a přístupem k bankovním úvěrů se mohli uplatnit v privatizaci. Ostaní neměli šanci. A tak ve výsledky spousta národního majetku skončila v rukou zahraničního kapitálu. Několik málo příslušníků českého národa neobyčejně zbohatlo. Na úkor většiny, která mimořádně zchudla.
    A také, jak to výstižně popsal jeden autor: Klause se jako Bůh rozhodl stvořit kapitalismus za týde. Ďábel mu ovšem do toho foukl a vzniklo cosi nevídaného nezničitelný škůdce zvaný „lumpenburžoazie“.
    A jako třešničku na nemorálním dortu před časem došlo k podvodným církevním restitucím, kdy majetek církví, který měl v českých zemích vždy veřejnoprávní charakter, byl převeden do režimu
    soukromého vlastnictví. Zajímavým kontastem k této nespravedlnosti je osud majetku většiny spolků a společností, který vláda vůbec odmítla restituovat.
    Takže jako první heslo budoucí revoluce se jasně nabízí ono heslo církevních restitucí, tentokrát ovšem nikoliv pokrytecké:
    Co bylo občanům ukradeno, musí být vráceno!

    To se mi líbí

    • Rosťa napsal:

      Pravdu máte. Jen škoda, že té vaší poslední věty se nedožiji. Škoda. Co bych za to dal, kdyby ten dobře živený Duka se přestal “ lůze “ pošklebovat a musel oškubanému národu tak nějak složit účet.

      To se mi líbí

    • Strejda Olin napsal:

      Další úvaha by mohla být na téma – Proč to nikomu nevadí. (úmyslně bez otazníku)

      To se mi líbí

      • Jos napsal:

        Jste si jist, že to nezačíná vadit?
        Mrkněte třeba sem http://blog.aktualne.cz/blogy/vit-klima.php?itemid=24185
        Já si myslím, že myšlenka provést „Občanské restituce“ je dost jednoduchá a pádná, aby měla šanci se ujmout ve veřejném prostoru.

        To se mi líbí

        • tata napsal:

          SLIME
          NA VAŠE že bych neměl používat takové obviňující výrazy jako „zamlčel jste“. 🙂
          Já nevím jak zde osazenstvo pohybovalo po Německu………ale krom bavorska je standart třetinkové pivo……….ja jsem se pracovně po německu a to celém pohyboval 14 let……Jestli člověk co tam žije a uvede ceny které jsou hodně zavádějicí………protože jak řikám pivo pulitr se spíše bude pohybovat ke 4eurum a řízek spíše přes 10……….samozřejmě naleznete i meně i mnohem více………..já psal o pruměru a to NĚMECKO MÁM DOST PROCESTOVÁNO křížem krážem.

          Nemohu proto souhlasit s jeho uvedenými příklady………konkretně k tomu co jste mě vytknul je v Německu standart třetinkové pivo………

          To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.