Poesie na neděli – Limerik je, když…

     Přiznám se vám upřímně, že jsem až do dneška nevěděla co je to limerik.  Trochu se za to stydím, přestože jsem těch limeriků přečetla dost, ale myslela jsem si, že je to jen taková říkanka o pěti verších.   A vida, když se tomu dá název, hned to lépe zní.  Limerik netouží čtenáře dojmout, poučit ani ohromit, nýbrž pobavit či dokonce rozesmát.

     Limerik je výbuch smíchu, kterým se jazyk aspoň na chvíli osvobozuje ze svěrací kazajky přísné logiky. Podle jedné teorie prý limerik vymysleli angličtí námořníci, kteří procestovali celý svět, spatřili věci nevídané a v přístavních krčmách se bavili tím, že svá dobrodružství řádně opepřili fantazií, aby se navzájem trumfovali a hlavně aby ohromili suchozemské pecivály. Ale poněvadž prý nejpraštěnější říkanky vymýšleli mořští vlci v irském Limericku, pojmenování bylo na světě. (Z knížky Jiřího Žáčka „ 99 dědečků a 1 babička“.)

Byl jeden dědeček poněkud nesmělý,

vymýšlel nesmysly a měl rád veselí:

Jen ať se děti pobaví,

vždyť smích je dobrý pro zdraví:

aspoň z nich vyrostou veselí dospělí.

 

Byl jeden dědeček z New Yorku,

a ten měl na dvorku ponorku.

„Potopa přijde do roka!“

volával hlasem proroka,

ten starý tatrman z New Yorku.

 

Byl jeden dědeček z Buchary,

nejradši jedl psí suchary.

Po nich se však divně choval –

vrtěl prutem, aportoval,

ten starý dobrman z Buchary.

 

Byl jeden senior z Česka,

skuhral jak ohraná deska:

„Keby som ja bol, bisťu, Slovák,

mal by som vrecá plné stovák!

Jako Čech dělám jen mezka!

 

     Ať už to bylo, jak bylo – řekne-li se limerik, ozve se Edward Lear. Nosatý, krátkozraký a zcela nepraktický starý mládenec, narozený roku 1812, který se živil jako malíř zvířat a přírody, ale neproslavil se svými obrazy,  nýbrž zdánlivými hloupůstkami, psanými pro pobavení dětí i sebe sama. Jeho Kniha nesmyslů (The Book of Nonsense, 1846) vyšla za jeho života třicetkrát a vydává se dodnes – k velké radosti malých i velkých čtenářů.

V češtině tyto Learovy limeriky zdomácněly jako Kniha třesků a plesků  (Odeon, 1984) v překladu Antonína Přidala.

Jeden starý člověk v Brestu

nosil světlomodrou vestu.

Když se ptali: „Padne ti?“

Řekl: „Jako praseti!“

ten  starý nelida v Brestu.

 

Byl jeden dědeček z Horního Ledví,

při pádu z kobyly zlomil se vedví.

Naštěstí byl slepen

velmi pevným lepem,

ten dvojdílný dědeček z Horního Ledví.

 

Learovy „třesky plesky“ vynalézavě počeštil další básník – Ivan Wernisch.

Jeden stařík z Mosambiku

učí létat mouchy v šiku.

 Když se zrovna neporouchá,

i sám létá jako moucha,

tenhle stařík v Mosambiku.

 

Jak vidno z ukázek , hrdinům Learových limericků se přiházívají nejneuvěřitelnější příhody, nad nimiž by útlocitný čtenář zaplakal.  Co všechno ti ubozí dědečkové musejí z vůle autora vytrpět, aby nás pobavili.

     Anglie, pravlast numery rimes, dětských říkanek plných nesmyslů, ptákovin a slovních hříček, má na vzniku limeriku lví podíl, avšak bájení, škádlení, nadsázka, žert a parodie jsou doma i ve folkloru francouzském, německém, italském i ruském.

Zde je ukázka  francouzské písničky, kterou budeme znát pod názvem Lojza a Líza.

https://www.youtube.com/watch?v=zwCp8zDvANI

     Proč bychom chodili za humna – naše mateřština si v bujném žertování libovala, jak svědčí řada lidových popěvků. Stačí zalistovat v „Písních starodávných lidu obecného českého“, sebraných Janem Jeníkem z Bratřic.

Což se mi, má milá hezká zdáš!

Budeš-li tak hezká, až se vdáš?

I ještě hezčejší,

Můj nejmilejší,

Vem si mě, vem si mě, uhlídáš.

 

Naši prapraprapředkové si zkrátka limeriky zpívali dávno předtím, než jsme se dozvěděli, co to limerik vlastně je. Dnes už to víme a limerik pěstujeme vědomě.  Jako třeba Emanuel Frynta, nad jehož „ Písničkami bez muziky“ zaplesá srdce každého milovníka nonsensu a jazykových kouzel.

 Když tuhle k nám přišel pan Soukal,

tak pořád se po mně tak koukal,

já Soukale sem

a Soukale tam –

a on to byl zatím pan Vácha.

          Je zřejmé, že hlavním autorem limericků je jazyk. Objevit smysluplný nesmysl však nebývá snadné,  jak se na první pohled zdá.  Ve staré dobré Anglii se prý psaní limericků dodnes provozuje jako společenská zábava.

„Když tedy mohou oni, proč ne my? Hrajme si!“ , píše J. Žáček v závěru své publik

Tak ještě několik limeriků od J. Žáčka pro inspiraci:

Byl jeden dědoušek z města Roztok,

Ten koupil kukačky značky Vostok.

Zakukaly „Davaj časy!“ –

Dědečkovy vstaly vlasy

A v rodných Roztokách skočil do stok.

 

Byl jeden dědeček z Batumi,

a ten rád rozdával rozumy.

„Když se tento netento,

tak se tamto potento.“

Mudroval mudrlant z Batumi.

 

Byl jeden dědeček z Budapešti,

a ten rád poroučel větru dešti.

A když ho nechtělo poslouchat počasí,

rval si své šediny, až zůstal bezvlasý,

ten starý blouznivec z Budapešti.

A tak mě napadlo, co kdybyste se zde, v hodovní síni pana Bavora, o to také pokusili? Limeriky prý mají tu výhodu, že se dají vymýšlet skoro všude, na nudné poradě stejně jako v nabité tramvaji, na plese i doma při vaření. A že do hodovní síně páně Bavora chodí lidé vtipní, kteří umějí používat jazyk k pobavení nás všech, o tom nikdo nepochybuje. Co myslíte? Hrdinou vašeho limeriku by nemusel být nutně jenom dědeček, ale i osoba z veřejného života (starosta, poslanec, senátor aj.)  Ale nikoho nenavádím.  😉

 

 

 

 

(a připomínám článeček v Obrazárně http://bavor.blogspot.cz/2014/10/co-mozna-ceka-i-ukrajinu.html)