Poesie na neděli – ROZMARNÁ LÉTA NA ZBRASLAVI A VLADISLAV VANČURA


     Ten, kdo prožil své dětství u řeky, tak jako Vladislav Vančura v Davli, nemůže si pomoci, řeka jej bude po celý život přitahovat. Není divu, že se po ukončení studia mediciny usadil i se svoji ženou Ludmilou, taktéž lékařkou, na Zbraslavi. I proto, že toto místo má svoje kouzlo. Vždyť bylo pohřebištěm českých králů a v místním cisterciáckém klášteře, který tam stojí od 13. století, vznikla známá Zbraslavská kronika. Na protější straně vrch Závist, objevené keltské opidum. Od dob národního obrození se Zbraslav a okolí staly domovem literátů i umělců.  Hlavně ale řeka…

„Nejraději jsme sedali na kamenné navigaci, která se táhla nedohledně od Davle přes Zbraslav dolů po proudu a dívali jsme se na parníky a na šífy. Z parníků se s Vladislavem zdravili plavci, jeho známí už od dětství z Davle“,  píše jeho žena Ludmila v knížce  „Dvacet šest šťastných let“. V té době poznali Vančurovi pana Antonína Šůru, který se stal předobrazem Antonína Důry v knize „Rozmarné léto“. Vedl tam dvě plovárny, jak píše paní Ludmila:

„Na zbraslavském břehu to byla malá plovoucí plovárnička s několika kabinami a ta patřila Zbraslavskému lázeňskému klubu. Vstupné bylo dvě nebo tři koruny – „aby tam nenalezla verbež“ – jak se dal slyšet jeden patricijský člen klubu. Na druhém břehu, na Závisti si postavil svou vlastní skromnou lidovou plovárnu. Byl to neohrazený kus zeleného břehu s jakousi malou pískovou pláží a nad ním řada kabin. Sem se chodilo za korunu nebo celá rodina zdarma.

 šůra-důra

 

 

      Poznali jsme pana Šůru ještě s tmavými, mohutnými kníry. Za léta zestříbřely a tak jednou Vladislav  Jindřichu Plachtovi ukazoval Antonína Šůru, jak pro nás jel z druhého břehu převoznickou loďkou a upozorňoval, že jemu na uvítanou nese v zubech rybu. Opravdu, z dálky vypadal stříbrný knír jako důkladná bělice.

    Dobrá nálada vládla i na Šůrově plovárničce, bylo mu v ní samotnému dobře, že ani vstupné nevymáhal. Ledaže měl špatnou náladu. Bylo to, když mu žena vylála, že nevybírá vstupné nebo když se někdo topil. To prý považoval za selhání své bdělosti a dotyčnému vyhuboval. Jinak to byl příjemný a zábavný společník.

ROZMARNÉ LÉTO

„V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování o plovoucím domě Důrově.

     Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maně dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto žádnost měl několik myšlenek. TENTO ZPÚSOB LÉTA , děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, ZDÁ SE MI PONĚKUD NEŠŤASTNÝM. Je chladno a můj dech, jakkoli jsem nepozřel vody, je mrazivý.

     Zatím se neděle blížila a k deváté na plovárnu vešlo několik dam, jež za každého počasí byly pamětlivy péče, jíž vyžaduje dobrá tělesná správa. Antonín je pozdravil co nejokázaleji:

Vejděte, řekl, vejděte bez zdráhání. Nedejte se odstrašiti chladem, jejž pociťujete. Abbé a major označili dnes koupel za vlahou.

     Dobrý den, pronesl Hugo, dotýkaje se klobouku. Dobrý den, odpověděly s nyvým úsměvem, neboť major měl pověst prostopášníka.“

Žena pana Antonína Šůry byla na Zbraslavi váženou porodní bábou. V novele Rozmarné léto ji autor vykreslil méně lichotivě, zato s nádhernou výmluvností: „Můj manžel plkává dosti často, pravila paní Důrová, ach! Je mi snášeti od sedmnáctého roku, neboť vězte, že jsem se provdala mláda. Ano, mohla jsem voliti mezi lepšími chlapíky než je mistr, avšak Antonín zbil ženichy a zmocniv se klíčů, jež jako s uděláním se hodily k mým dvířkám, obtěžoval mě tak dlouho, až bylo nutné slaviti svatbu. Je to pravda, Antonín býval velmi zamilován a velmi zdráv, chci se vsaditi, že toho měli ti kluci dost, když je zmlátil…“

Děj filmu je jistě dobře znám, chtěla jsem jen připomenout jazyk, jakým byl podklad pro něj napsán. Je to nádherná čeština a když ji čtete, vaše čelo se nezachmuří, naopak vám na tváři vykouzlí trvalý úsměv.

 

 

Za Vančurovými jezdívali na plovárnu i jejich literární přátelé. Jaroslav  Seifert, ale ten prý se nikdy plavat nenaučil. A také Jindřich Plachta. Vladislav Vančura, který poměrně brzy zanechal lékařskou praxi pouze své ženě a věnoval se pouze literární činnosti. Později ještě začal pracovat pro film.

     Idyla na Zbraslavi však pro Vladislava Vančuru nástupem fašismu skončila.

Vladislav Vančura náležel k čapkovské generaci.  Sdílel úsilí avantgardy o nové umění, nový životní styl, stejně jako Teige či Nezval. Byl prvním předsedou Devětsilu. Za okupace se účastnil domácího odboje a během heydrichiády byl zatčen.

Svědectví o této poslední chvíli společného života popsala Ludmila Vančurová v závěru své knihy.:

      „Po večeři Vladislav chtěl, abychom si oba, i s Alenou, šli sednout na verandu před jeho pracovnou. Byla ještě prohřátá odpoledním sluncem. Sedli jsme si proti oknům s nejkrásnější vyhlídkou na vltavské údolí. Vladislav sáhl po nové knize veršů. Byla to Růže ran, překlad mistrů německého baroka. Četl nám nahlas – to byla poslední krásná chvíle. V ní jsme se, myslím společně, alespoň nachvilku dokázali zbavit pocitu té mučivé tísně.

     Alena odešla spát a my dva jsme zůstali ještě dlouho spolu. Konečně Vladislav promluvil. Říkal, že teď musím být připravena na to, že bude zatčen. Kladl mi na srdce – dojde-li k tomu, že se nesmím ani pokusit někde intervenovat a nejméně už u lidí, o kterých víme, že mají styky s Němci. Říkal, že něco takového by pro něj bylo nepřijatelné. Za žádnou cenu, a abych věřila, že by to stejně nic nepomohlo. Potom začal rychle mluvit o něčem jiném…“

Tento rozhovor se uskutečnil 11. května 1942. Druhý den si pro Vančuru přišli a 6. června  byl popraven. Domnívám se, že je dokonalým svědectvím o tom  jak statečným člověkem Vladislav Vančura byl.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Poesie na neděli – ROZMARNÁ LÉTA NA ZBRASLAVI A VLADISLAV VANČURA

  1. Hudec napsal:

    Vladislav Vančura, jeden z mnoha popravených. Jen mě to tak zase přivádí (nedám si pokoj) k té Šafaříkové v Lidových novinách a k tomu, kterak jsme „zapomněli na ruskou okupaci“. Zapomínáme přitom spíše na tu německou. Není vůbec zbytečné si občas připomenout (bez zbytečné averze vůči současným Němcům) něco o usekaných nejchytřejších hlavách v té době. A porovnat to s tím, že při „ruské okupaci“ (také to nebylo nic pěkného) spousta chytrých lidí naštěstí o hlavy nepřišla, podařilo se jim zdrhnout.
    Proč bychom na tu druhou okupaci v pořadí neměli pozapomenout stejně, jako na tu první, to nechápu. Paní Šafaříková ano, ale nevysvětlí. Možná ví, ale nepoví……
    Ach ano, vančurovská čeština. Někdy (třeba po lahvičce Ch. Figeac, Slime) se ji snažím napodobit, ale moc mi to nejde. Bodejť, však také nejsem žádný Vančura.

    To se mi líbí

    • Miluše napsal:

      Máte pravdu, pane Hudče. Stačí si připomenout – Karel Čapek nesl těžce Mnichov a Josef Čapek zahynul v koncentračním táboře, J. Fučík a další. Děkuji za doplnění.

      To se mi líbí

    • Slim napsal:

      No já myslím, že by si ten Figeac dal s námi, pane Hudče (podle toho, co něm píše jeho žena v oné knížce, se rád zdržel s přáteli ve městě na vínko) a pak by třeba začal zase on napodobovat náš jazyk a třeba by mu to taky nešlo. 😀

      VV je skoro nepravděpodobná osoba (Einstein řekl kdysi o Gándhím Potomci neuvěří, že někdo takový existoval ) a jak jsem naznačil nedávno u Laca,

      http://lacogroessling.wordpress.com/2014/06/28/pesakem-a-komparsem-sedesatych-let-padesat-let-pote/comment-page-1/#comment-769

      snad právě to může být důvodem (Instrumentál!), proč se na něj „jaksi“ zapomíná.

      Uvařím si něco k snědku a budu pokračovat. Vančura je moje „srdcovka“..

      To se mi líbí

  2. rybářka napsal:

    Opět pozdě, ale ještě mne čeká cesta do Prahy. .
    Vladislav Vančura patří plným právem mezi mistry s jedinečnou vypravěčskou technikou. Za naprostý vrchol české prózy považuji jeho Markétu Lazarovu. Miluji a obdivuji tuto knihu, její jazykovou barevnost. Mám ji mezi knihami, po kterých sáhnu pokaždé, když se mi zdá, že mezi lidmi už vymizela všechna láska, že už se budeme jenom nenávidět a vraždit. Protože tato kniha je tím nejzářivějším vyznáním lásky a citů.
    Četla jsem a i vlastním téměř všechna jeho díla. Ale Markéta Lazarova je pro mne královnou.
    Básně žádné Vančura asi nenapsal a tak jeho jeden malý citát.
    „Chci žít, chci vidět, jak se střídá deštivé počasí se slunečnými dny… chci vidět, jak sílí kmeny stromů… „ Miluško děkuji.

    To se mi líbí

  3. Slim napsal:

    Vančura měl velký zájem o film. Sám dokonce režíroval. ČS filmová databáze to popisuje takto:
    http://www.csfd.cz/tvurce/3318-vladislav-vancura/

    Docela pěkný popis charakteru, že? Nepoddajnost, hrdost, umělecká nezávislost; stálý pokus o „šturmování nebes“, jak zní slavný Marxův výraz.
    (Akorát to datum smrti bylo 1.6., ne 1.7.)

    Dodat by se dalo, že Konec starých časů byl původně psán pro film, knížete Megalrogova
    měl hrát velký český herec Jindřich Plachta. Bohužel k tomu nedošlo..
    (Abrhám v nepříliš povedeném filmu z r. 89 zdůrazňuje jiné rysy postavy, vychytralost. Na typ donkichotský se Plachta pochopitelně hodil lépe. Menzel knihu nepochopil, podle mého).

    Také vidíte spolupráce na scénářích s Ivanem Olbrachtem

    Přesto velkou část paměti o Vančurovi zachovaly filmy. Rozmarné léto.. A především Vláčilova Markéta Lazarová.

    Značka Marigold (je to chlap 🙂 ) na čsfd.cz charakterizuje výjimečnost i odlišnost filmu podle mého bezvadně.

    V čem je Markéta Lazarová jednou z nejlepších konverzí literárního díla? V tom, že není pouhou konverzí, ale naprostým znovuzrozením. Z laskavosti Vančurovy předlohy zůstal jen vypravěč a postava toulavého mnicha, jinak se Vláčilův opus stává drsnou středověkou freskou, která dokonalost Vančurova jazyka nahrazuje neméně dokonalou mluvou obrazů a symbolů. Ponurý hudební doprovod dotváří režisérovu snahu evokovat středověkou atmosféru všemi prostředky. Markéta Lazarová není silná pouze svým příběhem lásky zrozené z pokoření (ten mnohem více vyniká ve Vančurově předloze), ale právě svými filmově řemeslnými vlastnostmi.
    Je to spíše velká filmová esej – robustní, s nezaměnitelnou estetikou a dle mého názoru naprosto geniální, byť ne snadno stravitelná.

    Ještě malé připomenutí filmu.

    To se mi líbí

    • moskyt napsal:

      Marigold je postava z fantasy Sapkowskiho, trubadúr. 🙂
      Já osobně jsem si vždycky cenil Marijky nevěrnice i když to bylo na Obrachtův námět. Bylo to v té prvorepublikové kinematografii něco úplně jiného. A také Před maturitou, kde Plachta zahrál zcela jiný typ postavy než obvykle. Oba filmy ve své době příliš úspěšné nebyly, podle mého soudu na takové filmy diváci nebyli připraveni.

      To se mi líbí

      • Miluše napsal:

        „Osud Marijky Vladislava hroznš zkrušil. Sám si kriticky uvědomoval, v čem jsou chyby a nedostatky celé práce, a zároveň stejně kriticky viděl nízkou uměleckou úroveň většiny tehdejších našich filmů. Přemýšlel v té době mnoho o tom, že tu scházejí předpoklady k tomu, aby se tvůrčím lidem se zájmem pro film dostalo možnosti odborného vzdělání, možnosti naučit se filmovému řemeslu tak, aby mohli své umělecké myšlenky ve filmu uplatnit“, píše Vančurova manželka.
        S filmem Markéta Lazarová by byl určitě spokojen.

        To se mi líbí

  4. Miluše napsal:

    Kniha vzpomínek Ludmily Vančurové je dojemná. Popisuje jejich seznámení a následné chození. které bylo chozením doslova. Našlapali prý spousty kilometrů po Praze a měli si co vyprávět. Divila jsem se, že není v knize popsána žádná scéna, ve které by Ludmila popisovala, jak ji Vančura vyjadřoval obdiv či vyznával lásku, Bývá to v podobných vzpomínkách zvykem. A přesto svědčí o vzájemné úctě a respektu. Paní Ludmila byla vážně skvělá žena. Poděkování patří Slimovi, který na tuto knihu u Laca G. upozornil. 🙂

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.