Krátký popis léta – Jan Skácel


                                      

„Požáry ze čtyř stran – hoří léto,

omamně kvetou akátové háje

zelená duše vína doutná na vinicích

krvácí vlčí máky v obilí…

Přichází tma a po stříbrném mostě kráčí luna

svět je jak chleba vytažený z pece a noc ujídá.“

 

V  horkých dnech, které nás  tento týden sužovaly, jsem si připomněla verše Jana Skácela.  Léto skutečně „ hořelo“   a nebylo  kam se ukrýt. Snad jedině někam k lesu a k řece s knížkou  poezie  tohoto  básníka.

Jan Skácel je básník  Moravy.  Dovede tento kus  země  vykreslit jako nejlepší malíř. Bez štětce,  prostými  avšak výstižnými  tahy  slov.

Také Jiří Pavlica jeho verše  překrásně zhudebnil:

https://www.youtube.com/watch?v=RiTyFDth7QM   (s jízdou po Baťově kanálu)

 

 

Letní bouřka v Drnholci

Zahřmělo v dálce. Vítr zvedal prach

vysoko k nebi.

Potom spadl déšť.

Padal jako mladý zedník z lešení

a zůstal ležet.

Země pila

vodu i smrt.

Zběsile o potůčky bila

kopyta polekaných spřežení.

A na rovinách křižovaly blesky.

Všechna loňská sláma hořela.

 

Přípitek

Ještě si přiťukneme

a vypijem to tiše.

Nikomu nepovíme,

co víno o nás zná.

A spadne hvězda.

Tenká jako plíšek.

A voda blízko mostů

bude stříbrná.

 

Dům

Až se můj život schýlí,

nakloní,

Takový přál bych si mít dům:

Dubový měl by práh,

podrovnávku z opuky,

do sadu okno,

sadu starého

s  babičkou bílou, vetchou jabloní.

Můj dům by měl dveře bez petlice

a okna nezasklená,

aby každý mohl vejít dovnitř,

slepice s kuřaty,

déšť, vítr, mlha,

moje milá,

s radostí žal i vážná, tichá chvíle.

Nikdo by třikrát klepat nemusel,

nikdy by zámek nezaskřípal.

Okolo mého domu

takovou vybral bych si krajinu:

les, co by děcko dohodilo kamenem,

pod lesem rybník, hladký jako dlaň,

kterou jen práce větru občas zvlní.

lán pšenice, šeptající lán,

nad pšenkou nebe

se střiží obláčků,

s chomáči z nečesané vlny.

Blizoučko mého domu

taková by stála hospoda:

Proboha, jen ne malovaná,

zato však se stoly,

na kterých spočinuly ruce

tolika unavených lidí,

že vyhladily desku,

jak by to žádný hoblík nedokázal.

V té hospodě by nikdo nesměl kázat

o tom co hledal a co nenalezl,

podkůvce ztracené,

promlčeném stesku,

o  tom jak těžko slavíka lapat,

jak život utíká a kolik ještě dní…

V mé hospodě mlčeli by chlapi,

kteří se nahlas mluvit nebáli.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Krátký popis léta – Jan Skácel

  1. Slim napsal:

    Ze Skácela znám jen jeden veršík. Ale stojí za to.

    Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
    Mám odedávna svého,
    pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
    A pro pokoru, které je mi třeba.

    A tady je něco pro pobavení. Jak dopadl jeden vybržďovač v Rusku. 🙂
    http://www.stream.cz/nejnovejsi/mistri-volantu/10002462-jak-se-tresta-vybrzdovani

    To se mi líbí

  2. Janika napsal:

    Jan Skácel je básník mého srdce :-). S jeho slovy kráčím po cestách svého světa. Děkuji za článek a připomenutí.

    Přeskočím po létě na podzim, tohle mě provází po mých osamělých toulkách:
    „To když se v září stmívá,
    už bez sametu, drsně, naholo,
    po polích chodí smuténka a zpívá.“

    Jak napsal Slim, i jen jeden Skácelův veršík stojí za to a nesmazatelně se zapíše do duše.

    To se mi líbí

  3. Janika napsal:

    Ještě prosím – omlouvám se za nechápavost – kdo je autorem tohoto článku?

    To se mi líbí

  4. rybářka napsal:

    Mám moc ráda básně Jana Skácela. Pro mne jsou to verše, plné lásky k přírodě, k člověku, jako bychom se v nich vraceli do naší minulosti.
    Děkuju za tyto verše.
    Přidám kousek básně, co mám zvlášť ráda.

    Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
    Za dveřmi uslyšel jsem její dech
    a vůně pramínkem,
    co teče vzhůru,
    stoupala tiše po schodech,
    pak přišla sama,
    nemusela klepat.
    Noc byla bez měsíce,
    slepá,
    však pro mne bílá růže zářila.

    Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
    O čem jsme mluvili?
    O čem mluvit může
    růže a chlapík v černém svetru.
    O tom, že Alláh z hrstě větru
    koníčka stvořil,
    a ona říkala:
    Ty nad očima máš havrana
    a ať ti neulétne,
    ty smutný.
    A já jsem odpovídal:
    Kam?
    Haluze všechny uťali,
    na zem by mohl slétnout,
    a tam jsme zase spolu.

    Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
    Ve dvou jsme seděli
    a ona, orosená, čistou vodu pila,
    má návštěvnice, skvělá růže bílá,
    v skleničce srdce mého.

    To se mi líbí

  5. Petrpavel napsal:

    Skácelovy verše, přiznám se, neznám.
    Moji nechuť k „moravovínomilství“ (trpím jí z mnoha důvodů) zlomil rychle Domem „… hospoda. Proboha, jen ne malovaná, .-..“, a ten popis léta …

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.