Dušičkové téma I. – od paní Katy

Kalendář i počasí nemilosrdně upozorňují, že Dušičky už jsou skoro tady a tak je na čase zvolit nějaké odpovídající téma i pro fotopříběh. On to ale nebude moc fotopříběh – spíš něco na způsob vlastivědné vycházky. Ne, že bych si chtěla hrát na pančelku a vyučovat, ale nemám dostatek hezkých fotek k tématu a současné počasí jaksi nepřeje jejich urychlenému dofocení.  No a tak se budu tvářit, že to tak má být a nějak to okecám… 😉

Jak to tedy s kadaňskými hřbitovy bylo? Ano, úmyslně používám množné číslo – teď je tu sice jen jeden, ale krom toho současného víme ještě o dalších čtyřech místech, kde tu v minulosti byly hřbitovy. Bohužel víme jen, že byly, nic podrobnějšího.  Dá se předpokládat, že nejstarší z nich byl u řeky, kolem kostela Stětí sv. Jana Křtitele, kde bývala komenda řádu johanitů a špitál, který tu tento řád měl, v souladu se svým posláním pečovat o poutníky a pocestné.  Je to ten malý, bílý kostelík u řeky – před ním je ohavná nedokončená cihlová zeď.

Tohoto místa se týká listina knížete Fridricha z dubna r. 1186, kde se uvádí „Fridericus dux ordini s Johannis burgum novum super Ogre fluvium situm, nomine Cadain tradit“ O vysvětlení pojmu „burgum novum“ se mezi historiky a archeology vedou nekonečné spory a já se do toho raději nebudu pouštět. V každém případě je to listina, kde se poprvé objevuje jména Kadaň (Cadain). Kolem kostela a špitálu se zřejmě postupně objevily další domy a řemeslnické dílny. Johanité ve svém sídle pečovali o duši a o zdraví pocestných, bylo ale potřeba postarat se i o koně a vozy, zajistit lidem ubytování a jídlo – a tak u brodu přes řeku (pravděpodobně byl v místě, kde je dnes jez) vznikla první osada jménem Kadaň.  Současná podoba kostela je z poloviny 18. století, archeologický výzkum však potvrdil, že je na původních základech z konce 12. století a dochovala se i část románského kvádříkového zdiva. Zároveň byly nalezeny také kosterní pozůstatky z bývalého hřbitova – bohužel se v hrobech nenašel žádný předmět, který by umožnil jejich datování.

Johanitský špitál zaniknul úplně, ta cihlová ruina, která u kostela straší, měla za cíl obnovit stavbu na původních základech, i když s jiným určením, ovšem podnikavec, který akci rozjel, skončil s aktivitami v okamžiku, kdy vyschly dotace…(má toho tu na svědomí víc, proto píšu o podnikavci, ne o podnikateli.) Kostel byl v 90. letech opraven na náklady města a slouží jako koncertní síň.

S johanitským řádem souvisí i počátky nynějšího děkanského kostela na náměstí, který byl ve svých počátcích ve správě „bratří špitálníků“ – alespoň tak je zmiňován r. 1291. Zřejmě sem byla později přenesena i johanitská komenda, jak to naznačují dochované ranně gotické prostory v nynějších sklepeních pod děkanstvím.  Kostel byl původně zasvěcen Panně Marii, v polovině 17. století došlo ke změně zasvěcení na nynější Povýšení sv. Kříže. Hřbitov kolem kostela existoval zřejmě až do počátku 19. století – ohradní zeď kolem hřbitova byla zbourána  až r. 1807.

Tahle fotka náměstí s kostelem je z rána, kdy sice ještě nebylo moc světla – ale taky ještě nebylo na náměstí moc aut.

A tohle je méně obvyklý pohled z parkánů… pod těmi dvěma malými baštami na hradbách je vstup do oné „slavné“ Katovy uličky (ve skutečnosti jde o pozůstatek středověké městské kanalizace) – údajně je to nejužší ulička v ČR, a je zapsaná do Guinessovy knihy. Ale to jen tak pro zajímavost.

Druhým hřbitovem uvnitř městských hradeb byl hřbitov u kláštera minoritů a klášterního kostela sv. Michaela Archanděla. Jeho datování je také velmi neurčité – a souvisí, stejně jako u hřbitova u děkanského kostela, se založením královského města Kadaně, kolem kterého je zatím víc bílých míst, než těch zmapovaných – s největší pravděpodobností šlo o první polovinu 13.století (u minoritského kláštera se traduje datum 1234, ale je to údaj z písemností mnohem mladšího data) .  Klášter byl pravděpodobně založen téměř současně s městem a jak bývalo u minoritského řádu časté, stala se jeho budova součástí hradeb. Mnohokrát byl postižen požárem až získal lidový název „černý klášter“ a znovu a znovu byl obnovován. R. 1785 byl však Josefem II. zrušen a následujícího roku znovu vyhořel – dochoval se údajně pouze klášterní refektář. Obnovován už nebyl a jeho trosky byly rozprodány jako stavební materiál pohořelým měšťanům. Počátkem 19. století v budově, postavené na spáleništi, zahájilo činnost piaristické gymnázium, ovšem po několika letech následoval další ničivý požár. R. 1823 piaristické gymnázium v Kadani ukončilo činnost a budova byla později přestavěna pro potřeby okresního soudu a soudní věznice, po zrušení okresu Kadaň v r. 1960 byla předána do užívání okresnímu archivu. Podoba bývalého kláštera a kostela, i jejich přesná lokace jsou zatím tajemstvím. (viz také http://www.soalitomerice.cz/content/soka-chomutovkada – kapitola „historie“) Nikdo neměl ani tušení o existenci hřbitova – až při záchranném archeologickém výzkumu v r. 1998 bylo ve zkoumané části depozitářů a na jednom z archivních dvorů nalezeno něco přes sto hrobů, opět bez čehokoliv, co by usnadnilo datování. (Jen pro zajímavost, ve dvou z těch hrobů byly zdokumentovány zásahy proti upírům).

Toto je průhled z parkánů na archivní dvůr, který kdysi býval hřbitovem – další ilustrace si lze najít v odkazu.

Poslední ze starých kadaňských hřbitovů byl vně městských hradeb – byl to původně hřbitov pro potřeby kadaňské luterské obce, který vznikl kolem poloviny 16. století. Koncem 16.století byl původní dřevěný kostelík nahrazen zděným. Později hřbitov i kostel převzala katolická církev.

Současná podoba kostela, zasvěceného svaté Anně, je z r. 1804, od r. 1950 je pronajat pravoslavné církvi – jak je ostatně vidět i z pravoslavného kříže na vrcholu věže. Zdejší hřbitov byl údajně funkční až do r. 1883.

Zřejmě v důsledku jednoho z hygienických nařízení císaře Josefa II., (který  23. srpna 1784 nařídil zrušit všechny hřbitovy uvnitř měst a požadoval také – zřejmě nepříliš úspěšně – zrušení hrobek v kostelech a klášterech) byl založen i v Kadani nový hřbitov, dostatečně daleko za hradbami, při cestě směrem na Tušimice, který slouží dodnes.

Ale vyprávění o něm si nechám až do příštího dílu.

————————————————————————————–

Za týden tedy na cestu za svými předky vás pozve další povídání