Muzika sobotní noci 24 Nanebevstoupení


Začátek srpna 1997 byl v Tatrách nádherný.

Pohoda velehorského léta mě ale brutálním způsobem opustila, když jsem u ranní kávy v sobotu 2. srpna uviděl v Pravdě fotku na straně 18. Bylo jasné, že něco navždy skončilo.

DSC01394

Chodil jsem pak několik dní melancholicky po Tatrách a Roháčích s walkmanem a poslouchal Chopinova Preludia, která Richter hrál v Praze v roce 1959.

Na trubce je to nejefektnější z nich, č. 11 z opusu 25. O 30 let později, v Londýně. V komentáři (ovšem o 8 let pozdějším) ke klipu mluví Richter o tom, jak ve stáří ztratil absolutní sluch a slyší všechno o tón výš.

„Dneska se bojím, jak budu hrát..Je suis en retraite.“

Ale svalové reflexy starého válečného koně ještě poslouchaly.

http://www.youtube.com/watch?v=yKb-vqxcn5k

Na konci je zřetelně vidět, jak je starý muž bez dechu. Za 3 týdny šel v Curychu na bypass.

(Pod videem je tento komentář: Zdena Volfová před 2 roky

Je strašné, když muzikant ztrácí sluch- mám vlastní zkušenost- nemohu hrát, protože slyším úplně něco jiného, než hraji, ale ze sluchátek na you Tube to mám zkreslené mnohem méně, a tak děkuji, že mohu aspoň poslouchat- bez hudby nemohu žít! Dík takovým umělcům, jako je S.Richter, Horowitz, Zimerman- a další -mám z toho i požitek! )

Světový tisk zareagoval velkým povzdechem. Le Monde měl na první straně upoutávku: Sviatoslav Richter Le piano en deuil – Klavír ve smutku a věnoval Richterově památce celou stranu 13. Kde mj. píší: R. nebyl první mezi klavíristy, ale, podle mínění mnohých, byl ve zvláštní třídě, kam mimo něj patřil jen Franz Liszt.

Die Zeit zase autor v závěru vzpomínal, jak se kdysi s Richterem koupali uprostřed noci v bazénu na palubě zaoceánské lodi auf hoher See unter dem hellen Mondund den sprichwörtlich funkelnden Sternen. Ich denke, jetzt ist er dort droben angelangt, wohin dieser Swjatoslaw Richter von Anfang gehört.

Podobně měly rozsáhlé vzpomínkydalší velké evropské (a jistě i japonské) listy.

Ohlasy

Na internetu se zpráva mezi afficionados šířila „od úst k ústům“, ještě než se objevilo oficiální potvrzení. Nastalo jakési ustrnutí, jako by nikdo nechtěl věřit, že ten člověk je smrtelný.

John Bell Young vzpomíná, že v americké televizi se ozval Harry Smith na CBS a vzpomínal: Když jsem jako student slyšel Richtera poprvé, byl jsem přimrazen, jako bych slyšel hudbu poprvé.Ta vášnivost, jeho pianistické umění, ta čirá krása.A vyprávěl, jak dotyčnou desku, nahrávku Brahmsova 2. koncertu ukradl z kolejní knihovny.

Zřejmě jsme do toho mnozí spadli podobně. Mnoho lidí si po desítkách let přesně vzpomíná na večer, kdy šli na jeden koncert a ten pak změnil jejich život.

O rok později vznikla na Yahoo dokonce diskusní skupina, ve které si několik set lidí, většinou Američanů, vyměňuje už 15 let dojmy, tipy, vzpomínky. Mailů je tam přes 11 tisíc. (Bohužel z toho nedávno udělali privátní skupinu, takže nemohu dát odkazy, které bych chtěl.) Ocituji jednu tamní autorku.

Shelly Račkovská, kvantová chemička z Cornellovy university také vidí setkání s Richterovou hrou jako milník. Její úryvky nebudu překládat, jen lehce parafrázovat nadpisy.

KLÍČOVÝ MOMENT (HUDEBNÍHO) ŽIVOTA

I discovered Richter at the age of 13, when (entirely by accident) I bought the legendary recording of the Brahms second concerto. This was one of two critical musical moments in my life.

 OBR

The first impression is that which Sviatoslav Teofilevich made when he walked out on stage. He was enormous. He seemed to fill the stage..Before he played a single note, he held the audience in absolute thrall. From that moment to the end of the concert, you were drawn into his sound world, and every note you heard seemed not only perfectly natural, but absolutely inevitable. 

Všechny tyhle newyorské dojmy potvrzuji z Prahy, jen obra jsem neviděl, ale muže kolem 180cm, jemuž z manžet visely veliké, úplně uvolněné ruce.

PÁTÁ SÍLA (sjednocující fyziku, kterou se snaží fyzikové marně najít)

This was reinforced by the fact that he took essentially no notice of the audience when he played, so that one never got the feeling that he was trying to please. This was simply the way the music was, and music was not a luxury, or one of life’s peripherals, but rather the Fifth Force which kept elementary particles in bound states and united Quantum Mechanics and Special Relativity….

A KDYŽ DOHRÁL

When he finished playing, the applause didn’t begin immediately- there seemed to be a moment of stunned silence, and then the place went wild…

 ZVUKYJAKOBY PLULY V RŮZNÉ VÝŠI

One of my strongest memories of Richter is the way he seemed to create planes of sound which floated at different levels. I particularly remember a Carnegie performance of the Pavane Pour Une Princesse Defunte of Ravel. This piece is not very long, but it is very difficult both technically and artistically. I remember that the audience sat mesmerized- it was as if nobody breathed during the performance. The various lines of the piece spun out as though they were hovering around us, each with a completely different tone quality, each at a different altitude in the hall. I remember the same effect in the Rachmaninoff Prelude in C minor, at the Metropolitan Museum, in which the bell-like bass and the very intricate treble figures seemed to sound at different altitudes, each with a completely different sonority and quality.

 

Zvuky a diskrepance

Kupodivu, když jsem teď začal hledat vhodnou nahrávku, kterou už jste neslyšeli dřív, nebylo to snadné.

Richterova diskografie to je kapitola sama pro sebe. Problém je ten: Richter nebyl studiový typ, nenahrával rád. Existuje mnoho set víceméně „černých“ nahrávek Richtera, pochopitelně velmi kolísavých kvalit. Podle svědectví K. Geitela on sám posuzoval většinu svých výkonů příkře: jen asi 5% řadil do nejvyšší interpretační kategorie, s dalšími 25% byl ochoten se smířit a ostatek považoval jednoduše za odpad. I když to vypadá krutě, můžeme to orientačně přijmout. Na pódiu vás magická síla Richterovy osobnosti strhla vždycky. Ani jeden z devíti (a půl!) koncertů, které jsem slyšel, se nedá označit jinak, než jako fascinující, o nahrávkách se to ale zdaleka vždy říci nedá.

Na oné webové skupině se kdysi jako jeho nejimpresivnější nahrávka umístily Musorgského Kartinki iz vystavky, následovány Schubertovou B-dur sonátou, kterou jsme už slyšeli.

Nedávám sem onu sofijskou nahrávku Obrázků z výstavy z roku 1958 moc rád. Je technicky mizerná, zvlášť začátek je zvukově „utopený“. Zvukaři buď zvolili špatný sál, nebo nezvládli ohromné dynamické rozpětí, o barvě nemluvě. Ale závěr je monumentální ve své obrovské dynamice. Poslouchal bych to až od 12. zastavení na stopáži 17:40, kde Trh v Limoges přechází v Katakomby. (Pak je ještě divoká Baba Jaga a velkolepá Velká kyjevská brána, která asi může za ono vysoké hodnocení.Všimněte si také závěrečných úryvků kritik v Anglii.)

http://www.youtube.com/watch?v=CitIXrkQfzo

Desky, zvláště staré ruské LP (stály obvykle 28 nebo 36 Kčs) ukazovaly jenom něco. Dynamiku, nepředstavitelně mohutnou a kontrastní – Richter miloval překvapení, ale už pianissima nebyla jasně zřetelná; mikrofon se prostě nevyrovná akomodujícímu uchu. Taky nebylo úplně patrné, že zvuk ať jakkoliv mohutný, je vždy dokonale průzračný a měkký, nic se neslévá. Tempa, často závratná a na hranici možností, tlumočily desky ovšem věrně. (Richter se zde asi prohřešil na potomcích, hlavně on to byl, kdo zvýšil normy a od jeho doby se generace mladých pianistů předhánějí v tempech, chtějíce dosáhnout démonického dojmu, který na jeho koncertech samy zakusily; nebo který slyšely právě jen z desek a neuvědomují si jakou barevnou pestrostí a schopností rozšifrovat text se jejich mistr vyznačoval NAVÍC).

A pak hlavně ‑barva! Tu desky nepřenášely skoro vůbec. V jakémkoliv tempu vždy dokonalá zřetelnost, průzračnost a barevnost. Až digitální nahrávky z let osmdesátých se začaly Svjatoslavově dokonalosti přibližovat, ale nikdy jí nedosáhly, ani zdaleka.

Nejdůležitější je, aby klavír měl jemné, nejjemnější pianissimo, řekl Richter.To otřese posluchačem nejvíc.

Úhoz můžeme obdivovat zejména ve druhém čísle tohoto úryvku ze Schumannových Lesních scén (na 2:20).

http://www.youtube.com/watch?v=lzIkk9zeMMg

Ovšem Preludium, chorál a fuga od Césara Francka je nahrávka zvukově vytříbená, tady bude slyšet jen hudba. Tři části bezpečně poznáte.

http://www.youtube.com/watch?v=Dq67nsDLucI

Loučení

V neděli 7. dubna 1991 se Richter objevil ve Smetanově síni. Pohublý starý muž, vzpřímený a s kamennou tváří. Všichni viděli, jak ztratil na váze, mnozí slyšeli, že prodělal těžkou srdeční operaci a cítili – je to loučení. (I když následoval ještě koncert v roce 1993).

Výkon byl ovšem ohromující, jako obyčejně. Vulkán byl stále v činnosti.

Zde je kus recenze Jiřího Štilce.

Smetanova síň naplněná napjatým očekáváním, uvítala 7. dubna jednoho z největších umělců dvacátého století. Svjatoslav Richter přivezl program, který symbolizoval maximální koncentrovanost, duchovní řád a harmonii, Bachovy Anglické suity. Jeho výklad (nabízelo by se spíš slovo duchovní dialog s Johanem Sebastianem) byl až neuvěřitelně soustředěný a zároveň naprosto svobodný v tom nejkrásnějším slova smyslu. Interpretace dostala parametry jakési „nehmotnosti“ a vyzařovala z ní nesmírná duchovní síla.Způsob jakým Richter vtáhl Smetanovu síň do Bachovy hudby, je takřka za hranicí rozumového výkladu.

Hned Suita č. 1 ukázala, jak interpret dovede kouzlit s barvou polootevřeného nástroje a udržovat až nesnesitelné napětí. Teprve v páté částijakoby zjasnil a rozsvítil barvu nástroje a přešel od tlumených dynamických odstínů o stupeň výše. Sarabanda této suity přinesla působivou expresivitu a momenty téměř beznadějného smutku…

Obdivuhodná byla barevnost Sarabandy ze Třetí suity- jakoby sem dolehla ozvěna impresionismu.

………..

Přes bouřlivý ohlas a nesmírné dojetí, které vystoupení vyvolalo, nebylo možné k hudbě J. S. Bacha cokoliv přidávat. Tečkou byly jen hluboce lidské a vřelé úklony s příměsí zvláštního smutku (ruština má pro to zcela případné slovo grusť) a jedna růže, kterou Svjatoslav Richter zanechal pražskému publiku.

Je krásné, že jsou na světě věci, které se nedají ani popsat, ani vyčíslit a ani zaplatit – právě ty jediné jsou totiž trvalé.

*******************************************************

My si dáme závěrem Beethovenůvop. 106, sonátu zvanou Hammerklavier (Beethoven totiž napsal do podtitulu Die Große Sonate für das Hammerklavier). Je to nejdelší Beethovenova sonáta, a to kvůli předlouhé 3. větě, Adagiu, které má 406 taktů.

(detaily zde. http://en.wikipedia.org/wiki/Piano_Sonata_No._29_(Beethoven) )

Její věty: Allegro; Scherzo; Adagio; Fuga

Je věnována arcivévodovi Rudolfovi. Vstupní fanfára na téma Vi-vat vi-vat Ru-dol-phus

Nechci se rozepisovat, neboť tady platí, co napsal jeden recenzent: Food for heart and mind for a lifetime. Na tuhle věc budete potřebovat víc večerů. Všimněte si pod klipem nadšeného korejského komentáře.

U mě by byla na prvním místě tahle sonáta, asi společně se Schubertovou B-dur.

Nahrávka je z Prahy, 2. červen 1975.  Richter na vrcholu, v rozbouřeném Rudolfinu.

Přichází Hammeclavier in all its wonderful glory (jak napsal o Richterově vystoupení s touto sonátou v překrásné kapli King’s College (!) v Cambridgi Jonathan Kerr-Sheppard. )

http://www.youtube.com/watch?v=06O5TWFMmPs

***********************************************

Tento díl se měl původně objevit už 3.8, což by bylo datově příhodnější.

Přecházím na volnější režim, Muzika 25 za dva týdny.

Za vzpomínku děkuji Slimovi a jako vy se těším na další díl za dva týdny

Bavor podpis

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Muzika sobotní noci se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na Muzika sobotní noci 24 Nanebevstoupení

    • Občan napsal:

      Nějak nám ti velikáni začínají docházet 😦

      Tak na rozloučenou jedno povídání

      a „Delfské tanečnice

      Jeho syn či vnuk hrál v orchestru chrámového sboru, kam jsem chodíval zpívat. Byl o něco mladší než já a veliký muzikant. Asi to mají nějak zabudováno v genech celá rodina 🙂

      To se mi líbí

  1. Občan napsal:

    Slime, tohle se Vám obzvlášť moc povedlo. Veliký dík za výběr muziky i za článek!

    Fascinuje mě práce Richtěrových prstů. Jak baletky. Někteří klavíristé hrají jakoby silou, ztěžka, ale jemu ty ruce po klávesách doslova tančí. Schválně jsem si našel ještě pár dalších skladeb a je to to samé; bez ohledu na věk. Fakt zážitek.

    To se mi líbí

  2. rybářka napsal:

    Slime, nejmilejší. není co dodat. Všechna slova se ve mně proměnila v Beethovenovu hudbu v dokonalém provedení fenomenálního pianisty dvacátého století Richtera. A lze-li přirovnat Vaše slovo doprovodné k jednotlivým skladbám, pak jste druhým Richterem. Stejně geniální komenty, jako hudba sama. Člověk pomalu propadá nejen hudbě, ale i slovu, které tu hudbu provází.

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Síla vašich komentářů musí vynahradit nepočetnost publika, Nikol! Tak jen do toho! 🙂
      Může být, že jsem měl dát víc klavírních koncertů, ale já si myslím, že zajímavý je v jeho nahrávce jenom Schumannův s Varšavskou fil. a Rowickim. A ten jsem na trubce nenašel

      To se mi líbí

      • Občan napsal:

        Je to vono?

        To se mi líbí

        • Slim napsal:

          Ano, díky! Ještě tam budou 2, spíš 3 pokračování, délka je kolem těch 25-30 minut.

          U tohoto koncertu se mi zdá, že klavír jde dobře přes orchestr. Jinak dávám přednost sólovému R. zvuku, takže jeho ostatní koncerty vlastně neposlouchám.
          On je v pozdějších letech ani moc nenahrával, nerad se vázal na dlouhodobé plány typu „za dva roky 15. a 16, června budete nahrávat v Monte Carlu Griegův koncert“, které jsou dnes při nahrávání s orchestrem nutné.

          Taky se mi nelíbí akce typu „objednejte se letenku na vánoce do Tramtárie D.C., ale musíte to udělat tento týden“

          To se mi líbí

  3. Miluše napsal:

    Slime, krásný komentář, psaný srdcem. Určitě teď budete mít Richtěra spojeného s obrazem Tater a naopak. Věřte, že v Rusku vyrůstají následovníci. Přesvědčila jsem se o tom včera na koncertu mladých talentů. Jako důkaz posílám video jednoho z účastníků, které jsem našla.
    Jmenuje se Ivan Bessonov.
    tubehned.cz/video/7zhqHxrGFd8/чайковский

    To se mi líbí

  4. nettle napsal:

    Richterova nahrávka Čajkovského b-moll s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem mě provázela od raného mládí (ještě na LP). Ač znalci dávají přednost jiným, pro mě je ta nejlepší. A poprvé jsem s ním slyšela Dvořákův klavírní koncert, který se nehrává tak často. Zážitek.Najednou se hudba vyloupne v té nejryzejší podobě.
    A zapomněl jste Slime na struny praskající v piánech během koncertů!

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Struny? Pokud vím, R. se právě chlubil tím, že mu nepraskaly. Čili úhoz mocný a přece delikátní

      To se mi líbí

  5. Slim napsal:

    Ještě přidám jeden zlomek, 16. Schubertovu sonátu D-dur.
    Studiová nahrávka z roku 56.

    Jen první věta a půlka druhé, pokračování najdete na trubce, ale už se mi nezdá tak zajímavé.

    Ale ten přechod z energické první věty Allegra, do okouzlující melancholie Andante con moto ve větě druhé, to je ten pravý hudební orgasmus, který je tak typický pro Svjatoslavova Schuberta!

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      První věta se do obrázku nerozvinula.

      To se mi líbí

    • Slim napsal:

      A zapomněl jsem dodat, pro Miluši a rybářku (a další Pražany), že tuhle sonátu má na programu Kissin ve čtvrtek. A také 2. Skrjabinovu, kterou můžete slyšet v Muzice 6.

      Aby si člověk mohl nastavit miřidla

      To se mi líbí

      • rybářka napsal:

        Díky Slime za upozornění na koncert Kissina, ale Schubertovu sonátu D-dur v Kissinově podání a etudes Scriabina s tímtéž pianistou, už dávno vedu v patrnosti. Taková slavnost, jak bych mohla nevědět.

        To se mi líbí

        • Slim napsal:

          TAK TO CHVÁLÍM. U Filipi se sejdeme, jak říkal poručík Dub. 🙂
          Pokud jsem se ale dobře díval na program, nejsou tam erudy, ale sonáta č. 2 Fantazie.
          V mých uších to bude mít Kissin určitě těžké..
          Pak si to řeknem, kdo z těch dvou byl jaký.
          A tipnul bych si, že v přídavcích bude ono efektní 8. preludium z op. 12, které v Muzice 6 hrál Kissin na začátku. Co jiného, když skončí Skrjabinem?
          Okopčil jsem tu kus ze Šestky, který se týkal 2. sonáty
          —————————————————————————
          Na závěr si dáme ranou, ještě melodickou 2. sonátu Fantazii. Prý odráží dojem z cesty po moři. V září 1972 dával 2. sonátu společně s 5. v Praze Svjatoslav Richter. A k tomu Schubertovu B-dur sonátu. A já ty dva koncerty prošvihl…

          A zde 2. věta. Richterovská démonie as usual.

          To se mi líbí

  6. Slim napsal:

    Nepřehlédněte na kose čl. Jana Čermáka!
    Znamenitá je hned první věta: Rád bych se omluvil všem autorům, které vykrádám

    http://vlkovobloguje.wordpress.com/2013/09/08/mark-fisher-kapitalisticky-realismus/comment-page-1/

    To se mi líbí

  7. věra napsal:

    Konečně jsem si v klidu poslechla vaši nabídku, Slime, byla to paráda – večer si ještě doposlouchám toho Schuberta.. Všechno krásné, ale Kartinky pro mě nejhezčí (ty mám moc ráda).

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Ano, já vím.
      Pusťte si vedle toho Ravelovu instrumentaci. Hádám, že se vám bude líbit víc, ale.. Mnoho lidí se vyjadřovalo, že R. provedení je lepší (to by ovšem z té nahrávky musely být slyšet barvy.. Ona je na trubce ještě technicky čistší studiová verze, ale tam není na konci taková gradace).

      Zajímavé ovšem je, že sám R. tu instrumentaci kritizoval jako nevhodnou a tvrdě stál na tom, že je to KLAVÍRNÍ dílo.

      PS. Zdá se mi, že podobně jako rybářka zapomínáte hvězdičkovat. 😦

      To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.