Muzika sobotní noci 17 Rudolf Kreutzer čili První presto


Dnes o někom, o kom nic nevíme. A přece je slavný, dokonce trojnásob!

Je jeden takový způsob tvoření slov: nosíme botasky, kopírujeme xeroxem. Gramofon je rusky patěfon, i když firma Pathé už dávno neexistuje. A trochu podobně, ani Buridanův osel neudělal nic úžasného, stejně jako Hérostratés. Ale jsou slavní.

Rudolf Kreutzer (1766 – 1831) byl plodný skladatel a nepochybně výborný houslista, ale jeho jméno bychom dnes neznali. Kdyby mu Beethoven nebyl věnoval jednu ze svých (deseti) sonát pro housle a klavír, a to devátou. Kreutzer ji navíc nikdy nehrál a prý ji považoval za nehratelnou a nesrozumitelnou.

Nicméně sonáta se postupně prosadila a stala se společně s pátou, zvanou Jarní, nejhranější z těch deseti. Ke slávě přispěly ovšem i vnější okolnosti.

Jednou ji slyšel ve společnosti Lev Tolstoj. Hudba mohutně zapůsobila a vznikl projekt: malíř Ilja Repin, herec Andrejev- Burlak a Tolstoj se dohodli, že dojem zreprodukují – každý svými prostředky. Repin ale nic nenamaloval a Andrejev brzo poté zemřel. LNT ovšem napsal slavnou a skandální novelu Kreutzerova sonáta. Asi jí mnozí znáte, ale kus musím ocitovat.

Na dlouhé cestě vlakem (Jeli jsme už druhý den) se odehrává rozhovor, posléze zpověď. Společnost se baví o všem možném a pak se začne mluvit o lásce a manželství. Dva lidé ze společnosti, starší dáma (kouřící!) a elegantní advokát vedou společenský rozhovor-tlachání: není manželství bez lásky, jen láska posvěcuje manželství atd. horuje dáma.

Dosud mlčenlivý spolucestující, šedovlasý pán, se s přemáhaným rozčilení vloží do hovoru:  Dovolte, co se má rozumět pod pravou láskou? Každý ví, co je láska, mínila dáma a zřejmě s ním chtěla přerušit rozhovor… Láska, je výlučná náklonnost k někomu přede všemi ostatními.

Náklonnost na jak dlouho? Na měsíc, dva dny, nebo na půl hodiny promluvil šedivý pán… Ne, vy patrně mluvíte o něčem jiném! …

Na jak dlouho? Na dlouho, někdy na celý život, pokrčila dáma rameny.

Ale vždyť to bývá jen v románech, v životě nikdy, říkal pán s vědomím, že nás všechny překvapuje. V životě bývá náklonnost k jednomu před ostatními na roky, to je moc řídké, na měsíce, na týdny, na dny!

A svou tirádu zakončí: Každý muž pociťuje to, co vy nazýváte láskou, ke každé hezké ženě. 

Načež se rozvine rozčilená diskuse a heretik poukazuje na to, že se lidé v manželství někdy nenávidí, upíjejí, dokonce vraždí. Advokát chce vyklouznout ze situace výrokem, že v manželském životě se ovšem vyskytují jisté kritické epizody. Načež se rozčilený šedovlasý muž představí: Jsem Pozdnyšev, ten co se mu stala právě taková kritická epizoda, o které se zmiňujete; ta epizoda, že zabil svou ženu.

Společnost se brzy rozpadne, Pozdnyšev osamí s vypravěčem a v noci mu, při silném čaji, vypráví svůj příběh a svoje názory o sexu a o manželství. Jak se oženil (a tak mně nachytali na ty jerseyové blůzky… Je zvláštní jak silná bývá iluze, že krása je dobro.), zklamal, a jak později žárlil na svou ženu.

Všechno vyvrcholí, když manželka na domácím večírku doprovází na klavír hudebníka, houslistu, na kterého manžel žárlí.

Hráli Kreutzerovu sonátu od Beethovena, pokračoval. Znáte první presto? Znáte? zvolal. Ne!.. To je něco strašného ta sonáta. Zvlášť tahle část.

Poslechněme si tedy to první Presto! První větu sonáty hraje Nathan Milstein.

http://www.youtube.com/watch?v=mixnMzHUYxA

Náš úryvek pokračuje:

A vůbec hudba je něco strašného. Co to je? Nevím. Co je to hudba? Co působí? A proč působí tak, jak působí. Říká se, že hudba působí na duši povznášejícím způsobem. Nesmysl! Lež! Účinkuje, strašně účinkuje na duši, mluvím o sobě, ale ani povznášejícím, ani deprimujícím způsobem, ale dráždivým. ..

Hudba mě přenáší do toho duševního stavu, v jakém se nacházel ten, kdo ji psal. Splývám s ním duševně a přenáším se s ním z jednoho duševního stavu do druhého, ale proč to dělám, to nevím. Ten kdo hudbu psal, přece věděl, proč se nachází v takovém stavu a ten ho vedl k určitému jednání a měl tedy pro něj smysl, ale pro mě nemá žádný. A proto hudba jen rozdráždí, a nedovede ke konci. Vezměte třeba vojenský pochod – ten zahrají, vojáci jdou podle rytmu, a hudba dosáhla svého cíle. Zahrají taneční kus, zatančím si, a hudba dosáhla svého cíle. Ale tohle je pouhé rozdráždění, a co se má v tom rozdráždění dělat, to hudba neříká. A proto hudba působí tak strašně, děsivě. V Číně je hudba státní záležitostí. A je to tak v pořádku. Copak je možné připustit, aby hypnotizérem byl první nemravný člověk, který se namane? 

 Vezměte třeba tuhle Kreutzerovu sonátu, první presto, copak je možné hrát to v salóně mezi dekoltovanými dámami? Zahrát, potom zatleskat a pak jíst zmrzlinu a mluvit o posledním klepu?… Aspoň na mne ta věc působila hrozně. Zdálo se mně, jako by se mi zjevily docela nové city, nové možnosti, o kterých jsem neměl tušení. Á, takhle to je, vůbec ne tak, jak jsem dřív myslil a žil, ale takhle, znělo mi v duši. Co to bylo, to nové, nemohl jsem si ujasnit, ale vědomí toho nového stavu bylo velmi radostné. Všechny osoby, mezi nimi ona i on, se mi jevily v jiném světle.

Po prestu zahráli krásné, ale všední, nijak zvláštní andante s banálními variacemi a docela slabé finále… Všechno to bylo pěkné, ale nepůsobilo to na mně ani zlomkem dojmu, jakým působila první věc. 

Tak si můžeme poslechnout sonátu celou.

http://www.youtube.com/watch?v=8uPGz7NU-mk

(No já osobně bych dal Tolstému za pravdu, ohledně kvality vět. Abyste mě docela nevypískali, přidám Jarní sonátu, která má mnohem vyrovnanější věty.

Mimo linii našeho příběhu.  🙂

http://www.youtube.com/watch?v=Sfm-zJLYWB8

)

Kniha způsobila naprostý skandál, samozřejmě ne kvůli hudbě, ale kvůli pohledu na manželství a podrývání veřejné mravnosti. Byla zakázána, opisovala se. Politické ovzduší bylo krajně nepříznivé, bylo období tzv. alexandrovské reakce.

Měloto ale háček. Tolstého uměleckou přesvědčivost. Dokonce sám hlavní strůjce onoho tuhého protiliberálního a pronáboženského tmářského režimu Konstantin Pobědonoscev, někdejší vychovatel Alexandra III. atč. Hlavní prokurátor Svatého synodu a státní tajemník byl na pochybách.

Vsoukromém dopisu psal (cituji Šklovského životopis Tolstého): Prečítal som prvé dva zošity; žalúdok sa mi obracal.. Potom som čítal ďalej,… myšlienky sa mi vyjasňovali – a zamyslel som sa.

Áno, darmo je, všetko, čo je tu napísané je pravda, vidieť to ako v zrkadle, hoci ja by som to isté napísal celkom inakšie; on to napísal tak, že to vidíme ako v zrkadle, ale v krivom, preto nás to dráždi. …

Je to silné dielo a keď sa spytujem sám seba, či ho treba zakázať v mene mravnosti, nemám síl odpovedať áno. Podľahnem spoločnému hlasu ľudí, ktorým je drahý ideál, ktorý si však v kútiku duše po prečítání povedia: veď je to pravda..

 

A tak se novela vydala na dlouhou cestu světem literatury. Nic nepomohlo, že jeden z Tolstého synů, v opozici proti otci napsal Chopinovo nokturno. Není dáno každému být Lvem Tolstým. Námět dokonce dorazil do naší televize (jde o převzetí ze zahraničí, pochopitelně)

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/153942-nahate-emoce-v-kreutzerove-sonate/

Ovšem když už, tak už!.Kreutzer byl miláček bohů. Do Tolstého knihy se začetl Janáček (starý rusofil) a napsal smyčcový kvrtet „z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“

Máme ho tu ve dvou dílech.

http://www.youtube.com/watch?v=sc-DZWoU52E

http://www.youtube.com/watch?v=tf_6IwHKyn4

Jak píše autor klipu v popisu, Janáček myslel na osud „ubohé Ženy“. Jak píše své mladé (vdané) přítekynia múze, Kamile S.

Nevím, jak se vám zalíbí, ale pamatujte:Chopinovým nokturnem hudba nekončí.

Tolik Slim a Tolstoj. Já naopak věřím, že hudba, krásná hudba, dovede jen povznést

Bavor podpis

Příspěvek byl publikován v rubrice Muzika sobotní noci se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Muzika sobotní noci 17 Rudolf Kreutzer čili První presto

  1. Občan napsal:

    Biedermaier/viktoriánství musela být hrozná doba. Plná falešné upjatosti, pokrytectví a prázdnoty na jedné straně a zuřivosti plynoucí z touhy po vyjádření tlumených citů, pocitů a názorů na straně druhé.
    Přesně vidím, jak dámy v korzetech omdlévají a pánové pohoršeně lámou viržinka 🙂

    Přitom ta hudba je nádherná!
    Když to člověk poslouchá, jako by zažíval letní bouři vysoko v Tatrách, zalezný ve skalní puklině a doufající, že do ní nepráskne blesk.

    To se mi líbí

    • rybářka napsal:

      Ta hudba je vážně nádherná, stejně jako vaše vyjádření pocitů, při jejím poslechu. Ale když jsem si Kreutzer sonata pustila po xxxté a představila si bouři v Tatrách, sebe pak v puklině a doufající, tak je to přesně ono. Slova to nedokážou přesně a srozumitelně vyjádřit, hudba však dokonale. I vám se to podařilo.

      To se mi líbí

  2. anna napsal:

    Slime, díky za připomenutí . Tolstého novelu jsem kdysi četla, ale onu sonátu jsem si poslechla až dnes, Vaším přičiněním. Hudba je nádherná, ostatně co od LvB není, ale vražedné choutky ve mně nevyvolala. Ty mne napadají občas v metru, když slyším ty pazvuky linoucí se ze sluchátek spolucestujících. A.☺
    Pustila jsem si sonátu i v provedení Gillelse a Kogana, líbila se mi víc.

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Teď jsem si Gilelse a Kogana pustil. Začátek zní o dost jinak.
      Zkuste i toho Janáčka, co tam původně nebyl. I Jarní sonátu, podle mně je poslouchatelnější

      To se mi líbí

  3. rybářka napsal:

    On tento skvostný dar Beetovenův R. Kreutzerovi, neinspiroval jenom Lva Nikolájeviče Tolstého, ale i Leoše Janáčka , který napsal Smyčcový kvartet č.1, taktéž na podnět Kreutzerovi sonáty.
    A také současnou autorku Margriet Moor k napsání stejnojmenného románu. Hudba je tak krásná a Tolstého příběh tak silný, že bude inspirativním stále znovu.
    Doporučil jste mi Slime, číst Tolstého zrovna v době, kdy mám rozečtené jeho Dvě smrti. Snad ještě lepší, než Kreutzerova sonáta. Ale vy jistě znáte. Mám slušnou sbírku Tolstého knih.
    Také jste mi doporučil šetřit chválou. Takže nechválím hlasitě, jenom šeptám. “ Děkuji, krásné.“

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Vy jste srandistka 🙂

      Dvě smrti, ta věc se dřív jmenovala Cholstoměr. Není to ještě úplně vyzrálý T., je to moc moralizující. Proto myslím, že Kreutzerka je lepší.
      Ještě lepší je Smrt Ivana Iljiče.
      A vůbec nejlepší je ovšem V&M, víte že rád škáluji a hodnotím.

      To se mi líbí

      • rybářka napsal:

        Kniha Dvě smrti má dvě samostatné povídky. Prvá je Smrt Ivana Iljiče a druhá Osud koně.
        Obě jsou vrcholným čtenářským zážitkem. Pro mne určitě.

        To se mi líbí

      • rybářka napsal:

        Doposlouchala jsem obě sonáty, ta v F dur Jarní, je mimořádně krásná, něžná. Prima zážitek, ačkoli jsem měla v úmyslu číst. Ale nedalo se, ta hudba podmanivá mi nedovolila se soustředit.

        To se mi líbí

        • Slim napsal:

          Já nemám kombinaci housle-klavír rád, ale Jarní sonáta se mi taky líbí.

          To se mi líbí

          • rybářka napsal:

            Co vám na té kombinaci vadí ? Všimněte si v Kreutzerově sonátě těch neuvěřitelných, no nevím, jak se tomu říká, ale snad trylků. Jak se doplňují. Jak spolu hovoří. Já si právě tohle několikrát vracím. A užívám si to.

            To se mi líbí

            • Slim napsal:

              Nevím. Ruší se mi nějak navzájem. Klavír mi často zní moc hrubě. Ale ona to bude i věc sluchu. Já mám velmi průměrný, možná vy slyšíte víc.

              To se mi líbí

              • rybářka napsal:

                Klavír nezní nikdy hrubě. Jestliže vám ano, pak možná ta ušiska nějakou zradu tají. Ale vy si zcela jistě, jako pokaždé, ze mne střílíte. Váš sluch je dokonalý, tím jsem si jista.

                To se mi líbí

              • Slim napsal:

                Myslím ovšem klavír SPOLEČNĚ s houslemi. Sám o sobě ne, (když někdo umí hrát).
                Vezměte si ten první vstup klavíru v první větě Kreutzerky. Mě to zní hrubě, tvrdě, proti houslím.

                Proto nemám moc rád třeba Richterovy klavírní koncerty. Zdá se mi, že jeho NÁDHERNÉHO sólového zvuku je škoda s orchestrem. (Je jedna velká výjimka, někdy vám jí prozradím 🙂 ) A s houslemi je to ještě horší! Mnohem.

                Se sluchem to nijak slavný nemám, věřte mi.

                To se mi líbí

  4. Miluše napsal:

    Děkuji Slime, Váš komentář i výběr hudby je mi moc sympatický. Prelestj! Osobně jsem moc ráda, že často čerpáte z ruské hudby a literatury. A že je z čeho, viďte. Chválím nahlas. Balšoje spasibo. 🙂

    To se mi líbí

  5. rybářka napsal:

    Hudba je báječný způsob, jak někomu sdělit své pocity. Hudba je obrovský fenomén, kdy mohu své vědomí propojit s vědomím někoho druhého. Sdílení hudby považuji za téměř telepatický zázrak, kdy mohu být blízkému člověku, ještě o kousek blíž, i když je daleko.
    Lev Nikolajevič Tolstoj napsal o hudbě toto :
    Hudba je těsnopis emocí. Emoce, které lze popsat tak nesnadno, jsou přímo sdělovány v hudbě a v tom je její význam i síla.

    To se mi líbí

    • Miluše napsal:

      To je moc hezky řečeno. Díky, rybářko. Zdravím vás a všechny, které muzika sobotní noci takto pěkně oslovila. Hned je lepší den.

      To se mi líbí

      • rybářka napsal:

        Také vás zdravím, Miluško. Slim umí mistrně sáhnout nejen do hudby, ale i do literatury. A to jste hezky vyjádřila vy.

        To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.