Když se řekne Volyně, tak pokud si vůbec někdo něco představí, bude to nejspíš Volyně v jižních Čechách http://cs.wikipedia.org/wiki/Volyn%C4%9B – je to tak, pane Bavore?
Je docela možné, že někoho by napadlo i Volyňsko, takto česká enkláva v Rossii.
Ale existuje ještě jedna Volyně, v Krušných horách, která už není ani samostatnou obcí (patří pod Výsluní – které má sice jen něco přes 200 trvale žijících obyvatel, ale je to bývalo to královské „horní město“). Tuhle krušnohorskou Volyni bych vám dnes chtěla představit:
http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=102
Obr.1
Poprvé jsem se tam dostala v r. 2005 – jeden známý mi vyprávěl o volyňském kostelíku, že v něm jsou raně gotické malby a že bohužel asi moc dlouho nepřežijou. Asi půl roku na to jsem měla možnost se tam podívat: kostelíček krásný, obklopený velikými kaštany v plném květu, kaštanová alej vedla i k bývalému hřbitovu s domkem hrobníka, nyní využívaném jako rekreační chalupa.
Obr.2
Obr.3
Mám ráda, když je na věcech znát i jejich čtvrtý rozměr – čas, ale v tomhle případě se zub času (a lidského nezájmu) zakousnul už pořádně hluboko. Při pohledu zvenčí to ještě nebylo úplně nejhorší
Obr.4
Vnitřek byl ovšem naprostá katastrofa!
Obr.5
A ta katastrofa bohužel zasáhla i to nejcennější, co v kostele bylo: gotické nástěnné malby v kněžišti. Ta, o které mi onen známý vyprávěl, že přes ni teče voda z děravé střechy a že se ji pokoušeli se spřáteleným restaurátorem chránit aspoň improvizovanou stříškou, už nebyla. Vlastně byla: ležela na zemi v podobě hromádky omítkových úlomků, rozmáčených a obrůstajících mechem. A ani to, co ještě zůstávalo na stěnách, na tom nebylo o moc líp.
Obr.6
Malby, pamatující ještě poslední Přemyslovce, tu umíraly před očima a za nimi by brzy následoval i celý kostelík, kde kdysi Bohu za přízeň děkovali či o přízeň prosili středověcí kupci, přecházející se svými soumary divoké a nevlídné hřebeny Krušných hor. Vyfotila jsem (bídně – vevnitř byla tma) co se dalo a aspoň jsem o tom všude možně mluvila a připomínala tuhle nešťastnou stavbu. Bylo to pochopitelně k ničemu. V době, kdy jsem už odcházela do důchodu, se naštěstí ustavila, doslova v minutě poslední, skupina nadšenců, která začala systematicky pracovat na záchraně volyňského kostelíka – já už tomu jen přihlížím zpovzdálí a velice fandím. Proto teď raději předám slovo osobám znalejším – a budu moc držet palce, aby se kostelík podařilo zachránit.
http://www.znkr.cz/clanek/630-kostel-sv-petra-a-pavla-ve-volyni/
http://www.znkr.cz/clanky/25-sdruzeni-pratel-kostela-sv-petra-a-pavla-ve-volyni/
obr.7
Snad ani nemusím psát, že příběh a obrázky poslala paní K-k.
Poznámky pana Bavora 
Děkuju, pane Bavore – dobře jste ten název upravil. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Paní K-k., ve Výsluní jsme byly se ségrou v r. 1960 na pionýrském táboře – stál pod tímto kostelíkem, byla tam louka a na ní stály stany s podsadou – tak se tomu, myslím, říkalo. Okolo toho kostelíka jsme chodili do sprch a umýváren. Tenkrát nevypadal ještě tak zbědovaně. Ačkoliv já byla od dětství zaměřená na kostely a hřbitovy :-), do tohoto kostelíka jsem se nedostala, byl zamčený. Ani nevím, jestli tam nebyl nějaký sklad či něco podobného. Je to strašné, že tak vzácná stavba je tak zdevastovaná. Doufám, že se to podaří dát nějak dohromady..
To se mi líbíTo se mi líbí
Napadá mě jediná otázka : KDO?
PROČ se starat, to je zřejmé snad každému.
Ale kdo se má o takovéto památky starat? Kdo to ví, odpoví?
Vlastník, uživatel, návštevníci, stát, církve, spolky, obyvatelé z okolí, obec, kraj, nikdo … ?
Jinak : hezká dokumentace, K.-k, rád jsem zhlédl.
To se mi líbíTo se mi líbí
Petřepavle, mě napadá otázka, která Vaší předchází: Proč se ten, který zestátnil a zavázal se starat, nestaral?
To se mi líbíTo se mi líbí
Kostel je od r. 1990 ve vlastnictví římskokatolické církve.
Je snad 23 let málo na to, aby měl alespoň číslo popisné a novou střechu?
To se mi líbíTo se mi líbí
Místo vlastníka se stará STÁT, který dotuje alespoň část oprav – uvádím jen příkladmý výběr dotací:
2010: 220 000.- Kč (oprava oken)
2010: 270 000.- Kč (oprava věže)
2008: 266 000.- Kč na blíže nespecifikované opravy
2011: 30 000.- Kč (oprava omítek), 15 000.- Kč (oprava věže)
A místo vlastníka se starají dvě občanská sdružení – nejen o propagaci stavby, její historie, sponzory a drobné přiaspěvatele, ale i o ty dotace.
To se mi líbíTo se mi líbí
Občane, než začnete psát polopravdy, pročtěte si poslední odkaz paní K-k.:
http://www.znkr.cz/clanky/25-sdruzeni-pratel-kostela-sv-petra-a-pavla-ve-volyni/
To se mi líbíTo se mi líbí
Např.:
Volyňský kostel má novou věžičku!
Respektive nemá novou věžičku, ale opravenou a nově oplechovanou tu starou. Při opravě se zjistilo, že poslední oplechování bylo provedeno začátkem třicátých let minulého století klempířskou firmou Franze Gaudla z Výsluní. Nové oplechování i opravu dřevěné konstrukce provedl pan Pavel Kroupa z Brodců. Práce uhradilo částečně sdružení přátel kostela, částečně římskokatolická církev a částečně sponzoři:
Obec Kryštofovy Hamry
Severočeské doly a.s. Chomutov
Green Lines s.r.o.
Nepro stavební s.r.o Klášterec nad Ohří
JT consulting s.r.o. Klášterec nad Ohří
To se mi líbíTo se mi líbí
Občane, rád Vás provedu po jednotlivých českých diecézích a ukážu Vám stav církevního majetku – dědictví socialistické péče o historické památky. Jestli jste dobře četl článek K-k. a odkazy, tak víte, že: „Kostel měl být totiž už roku 1983 z rozhodnutí úřadů zbořen. Byl dokonce už smazán z katastru a existuje prý i demoliční výměr.“
Kdyby se jednalo o několik vyjímek, byla by Vaše výtka na místě. Tak tomu není. 40-ti letou masivní devastaci kultůrních památek nelze jen tak snadno napravit.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já vím, že je to má obsese, ale neodpustím si malou češtinskou poznámku: slovo kultura se píše bez kroužku nad u. Kroužek používali lidé poněkud primitivnější a smutnou legraci si z toho dělal například Karel Kryl v jedné z písní, které k nám pronikly přes pověstnou železnou oponu, kde kritizoval (právě se zdůrazněním toho dlouhého ů) to, že se nám dostává „kultůrní příděl za umění“.
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak znovu – již 23 let jsou kostely ve vlastnictví církví. Jenže chátrají snad ještě rychleji než za „komančů“ a nadto je VLASTNÍCI nechali vykrát do mrtě, přičemž na některých rozkrádačkách se aktivně podíleli sami faráři.
Pokud se církve a jejich příznivci hodlají vymlouvat dalších 30 let na „dědictví socialismu“, pak nám tu brzy nezbude nic jiného než „mocekristické“ škatule z konce 19. století.
To se mi líbíTo se mi líbí
Dobrý den, pan Petrpavel položil špatnou otázku, KDO? Já bych se ptala spíše co, a odpovím si sama, zpřetrhané kořeny, absence pocitu domova, a v posledních letech, naprostá devastace mezilidských vztahů. Žiji nedaleko, jsem, jak se říká náplava do pohraničí, jen třicetiletá, to co se děje s lidmi, nemá obdobu a je to zjevné i z fotografií. Předvolební propaganda na téma Benešových dekretů, mě byla tak k smíchu, jako každému co v pohraničí žije. Německá finanční pomoc zachraňuje mnoho takto devastovaných památek, a je srdečně vítána všude tam, kde jiná nepřichází a obavy z prolomení těchto dekretů jsou směšné, Němci by se nevrátili, i kdybychom jim to dávali zadarmo. Oceňuji, že se našli dobří lidé, ochotní k záchraně kostelíka.
To se mi líbíTo se mi líbí
Váš komentář dává naději, že ne každý se nechá unést cíleným šířením falešných emocí.
To se mi líbíTo se mi líbí
Tenhle kostel jsme navštívili loni v rámci „Dne otevřených dveří“ a byla to jedna z našich nejsmutnějších návštěv „malovaných kostelů“.
Přitom gotické kostelní výmalby jsou, kdyby už nic jiného, neocenitelným primárním pramenem studia hmotné kultury středověku.
První vlna devastace gotických kostelů proběhla již v 80. a 90. letech 19. století, kdy docházelo k masové „modernizaci“ kostelů, a to buď úplným zbořením gotického předchůdce a nahrazení uniformní budovou, nebo strháním omítek, vybouráním gotického interiéru a vybavením opět uniformním interiérem a mobiliářem (architekt Josef Mocker, který je někdy za své překotné a bezohledné „modernizační“ počiny oslavován, by podle mého názoru zasloužil spíš zpráskat jako pes).
Druhou vlnou devastace bylo částečné vylidnění po odsunu a ztráta zájmu obyvatel o náboženství a státu o sakrální historické památky.
No, a třetí vlna devastace nastala po ro. 1989, kdy byly kostely vráceny církvi. Protože ta na ně kašle snad ještě víc než socialistický stát (zajímavé je, že nejvíc zanedbává právě gotické kostely, které neprošly barokizací a „mockerizací“).
Kostel stojí na obecním pozemku a nevede k němu zpevněná přístupová cesta.
Stavba bez čp. a eč. je ve vlastnictví Římskokatolické farnosti – děkanství Chomutov. To by mělo zodpovídat za stav, v němž se kostel nachází. Mimo jiné by mělo minimálně odpovědět na otázku proč stavba dodnes nemá čp. nebo alespoň eč. a proč dodnes není zařazena mezi kulturní památky
Protože ten kostel nemá „jenom“ zbytky gotické výmalby, ale také dosud zachované zbytky zajímavých gotických stavebních prvků jako jsou sanktuarium, oltářní stůl, zbytky střešních říms a nosníků, asi dvě funkční a další zazděná původní okénka i velmi originálně řešený prostup ze sakristie na kazatelnu skrz asi 2 m silnou nosnou zeď (ze 16. století).
Achjo, nedobře se mi to píše. Přál bych si být bohatý. Hodně bohatý…
To se mi líbíTo se mi líbí
A rád bych ještě doplnil, Občane, když píšete o ztrátě zájmu obyvatel o náboženství, neodpovídá to realitě. Náboženství byla minulým režimem diskriminována – jak fyzicky, tak i ideologicky.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ale kulový.
Býval jsem křesťanem a obrazil jsem kdejaký kostel, kapli i modlitebnu, jakož i kdejaou církev a náboženskou společnost. A i když hlavně mezi mladými patřilo k dobrému tónu zvedat komančům mandle chozením do kostela, úbytek věřících to nijak nevylepšilo.
Navíc jsem skoro 20 let zpíval v dost velkém chrámovém sboru s vlastním orchestrem (vč. hostujících cca 60 kusů) a VÍM, co jsme dělali za akce a s jakou odezvou. Pokud šlo o koncerty nebo mše spojené s de facto koncertem, bylo narváno. Ale na obyčejné bohoslužby chodilo pár místních převážně žen a to bylo všechno. Koukali jsme na ně ze zkušebny.
To se mi líbíTo se mi líbí
Občane, mám před očima ty hordy mladých lidí, kteří v padesátých a šedesátých letech z protestu chodili do kostela na protest proti komunistům!
To se mi líbíTo se mi líbí
Vaše ironie je naprosto lichá.
Občane, vzpomínám si, jak jsem si během jednoho z pobytů v Paříži vyjel v neděli do Rouenu, podívat se na katedrálu. Bylo před polednem a z kostela se VALILY DAVY místních, staří mladí. Snad se něco takového dá vidět na jižní Moravě, nevím. Určitě v Polsku. Ale religiozita v Čechách?? K smíchu
To se mi líbíTo se mi líbí
Slime,
já to myslel právě ironicky. Právě masivní tlak režimu v padesátých a šedesátých letech proti církvím byl hrozný. Doba konce režimu, kdy mladí z protestu chodili do kostela – nebyla a není rozhodná.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já to chápu. Právě proto říkám, že si myslím, že sedí popis Občana a že se ho snažíte ironizovat neúspěšně.
To se mi líbíTo se mi líbí
Pane Pelikáne,
Vy ani já jsme nebyli v 50. letech na světě.
Ze šedesátých si toho ještě moc nepamatuji, ale v 70. jsem do kostelů už chodil; i do modliteben a na různá různá setkání a aktivity pro mládež k metodistům. Takže VÍM, kolik se tam scházelo mladých lidí a většina mi jich nepřipadala jako zapálení křesťané. Totéž platilo zejména o velikonočních a vánočních mších u katolíků. Jít „na půlnoční“, zejména tam kde se měl vyskytnout někdo z „disidentů“, patřilo doslova k bontonu. To samé některé kostely, kde dávali „rockové mše“; kdo na to nechodil alespoň občas, jako by nebyl.
A když mi jeden aktivní svazácký blbeček začal „dělat nohy“ ve škole kvůli mým aktivitám (dělal jsem maturitu při práci), tak se mě zastal ZV KSČ. Snad Vám z toho nepraskne žilka 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Tady bych chtěl jen potvrdit, že sám jsem pro církevní památky hodně dělal, takže znám, jak se minulý systém staral. Bohužel (z finančního hlediska, jinak bohudík) je u nás tolik církevních památek,že na ně prostě nebyl čas. A co se týká církevní péče o svůj majetek, je známo mnoho případů, kdy církev do kostela nevložila ani groš, ale vymáhala financování jeho údržby na donátorech. A pokud byla chudá farnost, i ten farář měl hluboko do kapsy.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nejen církevních. ČR má, po Japonsku (!!!), nejvíc alespoň částečně zachovaných hradů, zámků a tvrzí na světě. Abychom tohle ufinacovali, museli bychom být Katarem, Brunejí, Liechtensteinskem, Lucemburskem a Singapurem ohromady.
Ne, že by se mi to nelíbilo, ale jsem si jist, že by i to dokázal Kalousek rozfofrovat do pěti let 😉
Ale i tak se máme stále ještě čím chlubit. Před pěti lety jsme se byli podívat na zámky a vily na Loiře a neměli jsme to asi dělat. Z téhle perly Francie zbyly v mnoha případech jen prázdné a dost vybydlené baráky se zpustlými zahradami a s nápisy „Na prodej“ nebo „K pronajmutí“. Na starý Amsterdam, zejména na vilovou čtvrť vedle Rijchsmusea podél kanálu a na uličky kolem ní, plné starých domů s přesahujícímí prvními patry, je také dost tristní pohled. Vily prázdné a zašlé a domky v uličkách sešlé, se slepými zaprášenými okny, za kterými jsou k vidění ponejvíc hromady harampádí a starých krabic.
To se mi líbíTo se mi líbí
Až zde bude diskuse o tom, kdo kdy viděl a hovořil s Bohem, bude Petr Pelikán prvním a jediným, kdo nám na všech možných „důkazech“ dokáže, že on ano. Aneb 1+1 = za jistých okolností 3 …
Jinak nemá smysl s vážnou tváří komentovat.
K článku : nevěděl jsem, že kostel má už přes dvacet let svého jistě, jak jinak?, zodpovědného a kulturního vlastníka. Zdá se, že církev objevila půvab bývalých Akcí Z (my vlastníme, vy na tom pracujete zadarmo, my se pak chlubíme). Jenomže opravit kostel není totéž jako posekat trávník nebo postavit hřiště …
To se mi líbíTo se mi líbí
Petřepavle, pochybuji o tom, že byste na Vámi uvedené téma rád a vážněji rád diskutoval!
To se mi líbíTo se mi líbí
Pane Petře Pelikáne, mám takový spíše technický dotaz – o co vám vlastně jde? Všiml jsem si, že zatímco ostatní diskutující se vyjadřují ke konkrétnímu tématu tohoto článku, Vy – a nikoliv poprvé – diskusi stáčíte k obecným otázkám a pozitivně reagujete teprve na příspěvek paní annapos, který je ovšem také spíše obecný. Možná by stálo za úvahu pokusit se o nadhození tématu podle Vašeho gusta, jeho podložení argumenty a rozvinutí nějaké konkrétněji zaměřené debaty, než využívání jakéhokoliv cizího námětu. Těžko někdo bude tvrdit, že v naší zemi před rokem 1990 bylo podporováno náboženství, i když bych bych byl na Vašem místě opatrnější ve věci paušalizace ohledně péče o církevní památky. Teď je ale už čtvrt století situace jiná, konkrétně kostel ve Volyni státní také není, a já nikde nevidím Váš názor na to, jak je možné, že za tu dobu se jeho stav alespoň nestabilizoval, když už se nezlepšil.
To se mi líbíTo se mi líbí
Renarde, mé komentáře byly reakce a nedávaly směr. Směr diskuze dal Petrpavel – jeho velmi konkrétním příspěvkem k článku. Jinak nevím, kde se můj komentář netýkal tématu. Možná mně poučíte.
Nejsou-li Vám mé reakce dost konkrétní, či jsou-li Vám až příliš paušální, nemám s tím problém. Ale kdy mám být pozitivní či negativní v reakci si, s dovolením, rozhodnu sám, podle mého osobního rozhodnutí.
Jinak děkuji za gramatickou výuku a poučení, žiji již dvacet let v Německu, takže nějaká gramatická chyba se po tak dlouhé době už vloudí – ale nemyslíte, že Vaše odvození primitivnosti človeka je přesně toho paušálního stylu, se kterým máte problém.
Co se týká církevních památek a péče o ně, jak před, tak i po revoluci, bylo by to určitě velmi zajímavé téma. V krátkosti komentáře se ale určité paušalizaci nevyhnete. Nevím také, zda by byl opravdový zájem o věcnou diskuzi tohoto tématu.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jinak obdivuji Vaše konkrétní vyjádření k článku.
To se mi líbíTo se mi líbí
Můj příspěvek do diskuse nebyl reakcí na článek, ale na Vás. Tématu samého se týkal jen dotaz na Váš názor na to, proč není konkrétní stavba alespoň stabilizována, ačkoliv je již tolik let ve vlastbnictví konkrétní instituce, která by měla být lepším hospodářem, než stát. Nikde jsem také ani nenaznačil nic o nějaké primitivnosti na základě ojedinělé jazykové chyby. Na češtinu jsem sice citlivý, a to právě proto, že sám žiju už dlouho mimo svou zemi (tak na tom byl i mnou citovaný Karel Kryl), ale z konkrétních chyb nijak neusuzuji na „úroveň“ jejich autora; v daném případě to bylo jen upozornění na to, že shodou okolností právě tento typ chyby byl typický pro lidi, které jsme rádi neměli. Pokud jde o Vás, nemám ani v nejmenším pocit, že byste snad byl primitivní, to jistě spíše naopak. Právě proto by mě ale zajímalo, co vlastně chcete sdělit. Snad je to víc, než jen to, že nemáte rád režim, který tu už čtvrt století není.
To se mi líbíTo se mi líbí
Renarde, omlouvám se Vám, každý čtvrtek je můj tenisový večer a přicházím až kolem půlnoci domů. Teď už je pozdní hodina a dopsal jsem teprve odpověď občanovi. Pokusím se Vám odpovědět zítra.
To se mi líbíTo se mi líbí
Renarde, mým úmyslem není, deklarovat můj negativní postoj vůči minulému režimu. Je pro mě ale nepochopitelné, že i po skoro čtvrt století od pádu minulého režimu nejsme schopni pravdivého posouzení. Že v lidech přežívá oněch 40 let demagogické propagandy komunistů. Jak mediální a politická diskuze o „církevních restitucích“, tak i způsob a emoce prezidentské volební kampaně pro mě ukazují, že společnost nemá snahu o věcnou a pravdivou diskuzi – politická obec a média toho do určité míry dokonce zneužívají. Sleduji-li veřejně vedené diskuze, je převažujícím tónem nevěcná diskuze, opírající se o klišé a předsudky – fakta většinu ani nezajímají.
Konkrétně právě u komentářů Petrapavla a Občana k článku K-k. je viditelné, že negují a vědomě přehlíží skutečné a podložitelné důsledky přístupu minulého režimu k církevnímu majetku (a nejen k němu). Rozsah minulým režimem devastovaných církevních památek v ČR je velmi obsažný – a je samozřejmé a logické, že zde nelze napravit všechny škody najednou – je nutné, jednat podle financí a priority. Dlouhodobé a až nyní ukončené jednání mezi státem a církvemi, situaci kvůli nejisté právní a finanční otázce také nepomohlo. Naopak. Do doby přijetí zákona o „církevních restitucích“ byl stát zákonně povinen, církve financovat a na kulturní památky neměl velký přebytek finančních prostředků – natož na každou. Bez dotací EU a různých darů, jak obcí, měst, či soukromých, bez aktivit občanů, kteří mají opravdový zájem, bez darů z ciziny od různých organizací, by situace byla ještě horší. Není to ale vina církví a není tomu tak, že by církve neměly zájem a snahu, se o kostely a jiné církevní památky starat – 40 let devastace ale mávnutím ruky neodstraníte.
To se mi líbíTo se mi líbí
Na obnovu architektonicky i historicky vzácných, kulturních objektů a památek bylo možno čerpat dotace z EÚ. Znám město, které právě z fondů obnovilo veškeré historicky cenné stavby a rozsáhlý park s unikátní stavbou. Nikde v působnosti tohoto MÚ není takto drasticky zanedbaná
vzácná památka. jako je na fotografiích paní K-k. Sdružení, které se o památku stará, patří velké uznání.
To se mi líbíTo se mi líbí
Problém je, že ten kostel NENÍ registrovanou památkou.
Vlastník za 23 let od převzetí nebyl shopen ani nechat obnovit číslo popisné, takže stavba dodnes není ani evidována v katastru nemovitostí. Nicméně alespoň drobné dotace, jak jsem příkladmo uvedl výše, na jeho obnovu jsou přidělovány.
To se mi líbíTo se mi líbí
Přiznám se, že mne velmi překvapil zájem, který tenhle článeček vzbudil. Moc mne to potěšilo, volyňský kostelík mám ráda. Nejsem natolik aktuálně informovaná, abych dokázala odpovědět na otázky, které se v diskuzi objevily. Především, to, že se kostelík dostal do tohohle zoufalého stavu, je neomluvitelné barbarství.
Když vzniklo ono sdružení, které se snaží kostelík zachránit, bylo potřeba, aby církev, coby vlastník, dala souhlas k tomu, aby se sdružení mohlo kostelíku věnovat a nějakým způsobem do něj zasahovat. Vím, že sdružení jednalo s litoměřickým biskupstvím, ale odtamtud přišla informace, že oni proti tomu nic nemají, ale že je potřeba se dohodnout s chomutovským děkanstvím. Tam bohužel nastal dost dlouho trvající problém: děkanství mlčelo, trvalo to, pokud vím, několik měsíců. Zdůrazňuji, že šlo jen o podpis na souhlasu, ten podpis neznamenal pro děkanství ani práci navíc, ani výdaje. No, nakonec zřejmě souhlas dali – ale to už bylo období, kdy jsem sledovala věci jen z povzdálí.
Ve Volyni je jen zanedbatelně trvale žijících osob (sčítání v r. 2001 vykázalo pouze jednoho člověka), zbytek jsou chataři a chalupáři. Je to součást farnosti Výsluní a ve Výsluní kostel je, dokonce značně předimenzovaný, historicky ovšem zdaleka ne tak cenný, jako volyňský. http://www.mesto-vysluni.cz/historie/ Zdá se, že nejen město Výsluní, ale i tamní farnost se soustřeďují na kostel ve Výsluní, který je pro život farnosti pochopitelnš mnohem důležitější.
Obecně mám dojem, že se církev (alespoň ta zdejší) natolik zaměřuje na pastorační činnost, že péči o památky ve svém vlastnictví odsunula do pozadí. Tenhle můj dojem vychází z asi tří, nebo čtyř případů, s kterými jsem měla co do činění.
V každém případě jsem velice ráda, že se kolem volyňského kostelíku začínají ledy hýbat a doufám, že se budu hýbat i nadále. A nebude mi líto ani jediné koruny, která bude do jeho záchrany investovaná.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já tohle zažil už před plyšákem.
V r. 1988 jsme s rodinou „objevili“ úžasný ale hodně zanedbaný Malostranský hřbitov na Smíchově. Tak jsem nadhodil na závodní schůzi SSM, že bychom se o něj mohli začít starat. A protože byl o takovou aktivitu zájem, zkusili jsme jednat s církví o tom, že bychom alespoň očistili hroby od břečťanu a zmapovali nebezpečné propadliny.
Nejdřív to vypadalo nadějně, ale jakmile zjistili, že jsme SSM, okamžitě s námi utnuli jakoukoli další komunikaci.
A tak ten hřbitov postupně zchátral úplně a je pro veřejnost už 20 let uzavřený. Přitom tam jsou hroby lidí jako např. Jan Nepomuk Vitásek nebo pasovský biskup Thun-Hohenstein, Krištof a Kilián Ingnác Dienzenhoferové, Jan Ladislav Dusík, Josefina Dušková (Mozartova mecenáška), bratři Václav a Antonín Mánesové a další. Plus řada náhrobků od významných českých i německých pražských sochařů a kameníků, ale i obyčejné náhrobky zajímavé „jenom“ tím, jak jsou staré (hřbitov je z konce 17. století, kdy byl špitálním pohřebištěm, veřejným hřbitovem je od konce 18. století).
To se mi líbíTo se mi líbí
Jezdil a chodil jsem kolem hřbitova velmi často. Působil a působí na mě vždy pěkně a důstojně, chápu ale že zarůstat břečťanem by hroby neměly. Zeď kolem Plzeňské ulice je vkusně provedena, myslím že byla postavena někdy v sedmdesátých létech a opravena v 1990. Je symptomatické, že o výstavbě nové zdi a oplocení (kdy vlastně?) jsem se nikde na internetu nedočetl, o chátrání hřbitova za socialismu (předtím a pak už jakoby ne) všude. V 2001 bohužel hřbitov (z důvodu zamezení vandalismu) pro veřejnost uzavřen.
Můžete navázat :
http://www.malostranskyhrbitov.cz/
To se mi líbíTo se mi líbí
V době, kdy jsme na něj chodili my, tam nebylo po vandalismu ani stopy. Veškerá devastace byla způsobena „pouhým“ nedostatkem péče – tedy neodstraňováním břečťanového porostu, který kromě cestiček pokrýval tehdy skoro celý hřbitov vč. náhrobků. Takže hledání hrobů osobností připomínaloy hry typu „hidden objects“ 🙂
Břečťan narušuje strukturu kamene, což je pro staré náhrobky (zejména pískovcové) značně devastující.
Původním důvodem uzavření bylo nebezpečí hrozící návštěvníkům, protože je tam řada propadlých hrobů a další propadliny se objevovaly i mimo hrobová místa. No, a protože tam chodily na procházky rodiny s dětmi, bylo nebezpečí úrazu asi značné, a tak místo oprav byl hřbitov uzavřen. Jestliže se tam po r. 1990 objevil i vandalismus, pak raději ani nechci vědět, jak to tam vypadá dnes.
To se mi líbíTo se mi líbí
Občane, jako člověku, který má starost o kulturní památky a jako dobrému členovi SSM Vám byla před „plyšákem“ určitě známa skutečnost, že církve o majetek, který jim byl sebrán a který směly jen užívat, rozhodovat nesměly. Velmi vážně pochybuji o tom, že jste tenkrát s církví jednal – ať s pražským arcibiskupstvím, tak s příslušnou farností – a jestli ano, odkázali Vás se stoprocentní jistotou na Úřad památkové péče – církev rozhodnout nesměla.
V roce 1986 byla vydána knížka Jaroslava Herouta – „Jak poznávat kulturní památky“ – nevím, jestli Vám jeho jméno něco řekne a nevím, jestli tu knihu znáte, ale já ji od doby jejího vydání vlastním, neboť jsem už od mládí měl velký zájem o historii a architekturu. Celých 336 stránek sem přepisovat nebudu.
Pro Vás bude ale určitě zajímavá – 7 – kapitola s názvem „Pomáháme památkám“ – jsou zde rady pro členy SSM a pro organizátory pionýrských táborů. Znalost obsahu odstavce s názvem „Chcete se stát zpravodajem státní památkové péče?“ by Vám tenkrát, v roce 1988, určitě pomohla: “ Náplň práce, práva a povinnosti zpravodaje shrnuje vyhláška ministerstva školství a kultury č. 98/1959 Ú. l., o okresních konzervátorech a zpravodajích státní památkové péče ze dne 15.května 1959 ……….“
Poslední – 10 – kapitola této knihy má název „Památky a paragrafy“ – pojednává mimo jiné právní zabezpečení památek, zákon č. 22/1958 Sb., jaká práva a jaké povinnosti tento zákon přináší, na kterou složku se obracet v různých záležitostech památek a státní památkové péče. Jedno Vám mohu se stoprocentní jistotou říci, církev bez žádosti u příslušného úřadu, bez jeho schválení a bez schválení finančních prostředků nesměla při údržbě spravovaného majetku hnout ani prstem. A z osobních zkušeností Vám mohu říct, že většinou tomu bylo tak, že pokuď církev o schválení nějakého projektu žádala, tak byl schválen většinou jen tehdy, když prokázala, že daná farnost velkou část finančních prostředků a nutnou práci zajistí – tedy když stát, i přes jeho zákonnou povinnost – nemusel moc investovat.
Co se týká péče o kulturní památky jako takové, tak lze říci, že jediné památky, o které se bývalý stát opravdu staral, byly takzvané Národní kulturní památky – a zde Vám mohu uvést, že do roku 1986 jich bylo vládou ČSSR podle § 3 zákona č. 22/1958 v celé republice prohlášeno celých 68 !!! – jejichž seznam je součástí knihy.
Tolik k památkové péči minulého režimu. A jen pro zajímavost, zkuste si zjistit, kolik „Národních kulturních památek“ máme dnes.
To se mi líbíTo se mi líbí
Pane Pelikáne,
církve měly majetek ve správě a o tom, zda s někým budou spolupracovat na této správě (vč. údržby a oprav), rozhodovaly samostatně. Zejména pokud šlo o majetek sakrální, což menší hřitovy byly a jsou. Na rozdíl od městských hřbitovů totiž náleží k farním kostelům.
Takže ONV Praha 5, přestože o naši aktivitu měl zájem, nás odkázal na jednání s místní církevní správou; a ta spolupráci odmítla poté, co zjistila kdo jsme. Vaše TEORETICKÉ úvahy jsou sice moc hezké, ale já mám zase osobní zkušenosti.
Co se památek týče, tak pokud jste takovým odborníkem, jistě víte, jak jsou členěny. A také je Vám jistě známo, jakým tempem současné vlády „odpamátňují“, aby se zbavily zákonných povinností.
To se mi líbíTo se mi líbí
Občane, to nejsou teoretické úvahy. Církev samostatně rozhodnout nesměla – můj strýc je kněz, spravoval několik farností a já procedury za minulého režimu znám velmi dobře, ne z teorie, ale z praxe.
To se mi líbíTo se mi líbí
Vždy je to o osobním pohledu a náhledu. Ne o realitě.
Stejně tak by mohl někdo napsat : můj strýc byl důstojníkem StB, vedl několik oddělení a já procedury za minulého režimu znám velmi dobře, ne z teorie, ale z praxe.
Měli bychom věřit Vám nebo jemu?
Ani jednomu z obou propagandistů, říkám já. Jen tomu co jsme sami viděli a zažili, sobě!
To se mi líbíTo se mi líbí
Věřte, čemu chcete, Petřepavle, ale prověřte před úsudkem fakta.
To se mi líbíTo se mi líbí
Asi budeme každý věřit zejména svým osobním zkušenostem. A ty má každý opravdu své a osobní, tudíž nepřenositelné. Neodsuzujte jiný názor, pokud je podepřen zkušeností.
To se mi líbíTo se mi líbí
Bavore, jsem si jistý, že Občanův názor a jím uvedená zkušenost, neodpovídá skutečnosti. Existují fakta, od zákonů o zabezpečení památek, do rozhodnutí úřadů, která nelze objektivně popřít. S jejich praktickým použitím mám osobní zkušenosti, ty jsou v plném rozporu s Občanovým tvrzením.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nikdy nemůžete vědět, kdo a hlavně kde má s kým a čím jakou zkušenost, pokud nestojíte těsně vedle něj. Protože vše vždy závisí na konkrétních lidech v konkrétním místě i ta zkušenost je vždy zcela konkrétní. A protože jsem se pohyboval v různých částech kraje mám i já různé zkušenosti z různých míst. Nic není paušálně takové, jaké by to údajně mělo být.
To se mi líbíTo se mi líbí
Správně Petře Pelikáne, fakta :
1) církev v době, kdy kostel u Malostranského hřbitova „jenom“ užívala, odmítla pomoc mladých na úpravu, úklid okolí a hřbitova z politických důvodů,
2) církev z politických důvodů má kostel u Volyně už přes dvacet let ve svém majetku a kostel zchátral k nepotřebě a jsou zničeny neobnovitelné hodnoty.
Co z toho tedy vyvozuje salónní moralista?
To se mi líbíTo se mi líbí
Občane, rád bych od Vás věděl, s kým jste od církve jednal – církev správcem vůbec nebyla:
http://www.malostranskyhrbitov.cz/historie-malostranskeho-hrbitova/
Výtah:
1969
Správcem hřbitova pověřil Magistrát n. p. Sady, lesy, zahradnictví na Praze 5 (odmítají péči o funerální plastiky, náhrobky), péče jen o zeleň. Byla provedena rekonstrukce cest a sadové úpravy. Původní trasy cest zachovány s výjimkou cesty při severním okraji, kde došlo ke zkrácení hřbitova v souvislosti rozšířením Plzeňské třídy.
1989
Obvodní národní výbor Praha 5 se obrací na Magistrát, aby převzal do své péče Malostranský hřbitov. Novým správcem (do dnešního dne) se stává Správa pražských hřbitovů.
Více zde: http://www.malostranskyhrbitov.cz/historie-malostranskeho-hrbitova/
Nechápu, proč píšete takové hlouposti – jinak to nazvat nemohu!
To se mi líbíTo se mi líbí
To už si, pane Pelikáne PŘESNĚ nepamatuji.
A, na rozdíl od Vás, nevycházím z NOVODOBÝCH údajů na internetu, ale z OSOBNÍ zkušenosti.
Pokud se SNAD měly SLZ někdy starat o parkovou úpravu, pak tak rozhodně nečinily, protože hřbitov byl zoufale zanedbaný (ovšem v kostele se normálně sloužilo. Chodil jsem tam čas od času na pobožnosti). PROTO jsme o něj projevili zájem a CÍRKEV, nikoli veřejná správa, to odmítla. Orgán veřejné správy naopak o náš nápad měl zájem.
Hotovo, tečka. Dál na toto téma nemá smysl pokračovat a bylo by namístě vrátit se k tématu.
A tématem je, že CÍRKVE, nikoli stát, už 23 let na údržbu a obnovu památek ve SVÉM vlastnictví zvysoka kašlou. Že je to Vám nepříjemné, sice chápu, ale na REALITĚ to nic nemění.
To se mi líbíTo se mi líbí
Občane, plně Vás chápu, také bych na Vašem místě dál nediskutoval a už přesně nevěděl.
To se mi líbíTo se mi líbí
Není tu nějak přepelikánováno?
Tohle je zajímavější než ty moralistní výlevy bez konce…
Pusťte Ratha domů, Volný pád a proč nejet na Ještěd
Datum: 1.3.2013 Autor: Jindřich Šídlo Zdroj: Hospodářské noviny
Máme tu březen, další, celkem už desátý měsíc, který poslanec ČSSD David Rath tráví ve vazbě. Vyšetřování je hotovo, obžaloba bude podle návladního Petra Jiráta podána v březnu, pak se bude čekat na hlavní líčení, březen se překulí do dubna, noci se zkrátí, dny se prodlouží, slunce nás už bude hřát, a najednou tu bude květen a v jeho půlce si Rath připomene první výročí svého zatčení a pobytu za mřížemi.
Je to tak jistě v pořádku, podle zákona může být ve vazbě přesně rok, takže se vlastně nic moc neděje. Vazba, brutální zásah do lidské svobody, se mění na vcelku banální záležitost, dny a měsíce ubíhají, hlavně že se to stihne do nějakých lhůt. A už úplně jako by zmizela základní otázka: Proč tam pořád Rath, podle zákona pořád ještě nevinný chlapík, vůbec je?
Mohl by utéct? Kam? Na jak dlouho? S plastickou operací někam do Mexika?
Ovlivňování svědků? Jací svědci mohou ještě být „ovlivnitelní“, v okamžiku, kdy je spis uzavřen? A byť je tohle srovnávání docela otravné, tady se mi jako argument hodí: myslí si snad někdo, že takový Roman Janoušek, který má už skoro rok na krku pokus o vraždu a ve vazbě nestrávil ani minutu, nemá důvod a prostředky, jak ovlivňovat svědky nebo někam utéct?
A co „pokračování v trestné činnosti“? V záplavě Rathových stížností k Ústavnímu soudu skoro zanikla ta prozatím poslední, kterou mu soudci znova hodili na hlavu: „I funkce poslance je bezpochyby funkcí veřejnou, a to zároveň funkcí, jejíž výkon může mít vliv na různé finanční toky. Tak tomu může být kupříkladu u poslaneckých pozměňovacích návrhů. Je tedy zřejmé, že i funkce poslance může k jednání korupčního charakteru poskytovat příležitost,“ pravil minulý týden ctihodný tribunál, takže s vědomím veškeré bezvýznamnosti své existence si dovolím položit otázku: A to jako opravdu někdo myslí vážně?
Takže by si Rath jako opoziční poslanec, jehož každý krok by byl ve sněmovně podroben superpřísnému dohledu jeho někdejších kolegů i médií, podle ústavních soudců hned při prvním hlasování dokázal přihrát další miliony?
Mimochodem, popis zákonodárného procesu z pera ústavních soudců připomíná spíš než parlament valné shromáždění organizovaného zločinu, což je přece jen poněkud přepjatá představa.
Případ Davida Ratha testuje důvěru ve stát a jeho represivní orgány. Pokud nebude odsouzen, dovedu si živě představit to rodeo, které vypukne. Nebude to obyčejný případ, v němž prostě návladním chybějí neprůstřelné důkazy, což se stává.
Rath je pro spoustu lidí dokonalý padouch a ještě možná pro víc nebojácný bojovník proti zlořádům, kterého někdo potřeboval umlčet. (Nejvíc to o sobě ve svých listech z cely tvrdí sám Rath.) O jeho případu „první velké ryby“, na niž se tak dlouho čekalo, se bude učit na právnických fakultách, možná o tom někdo jednou natočí film.
Osvobození Ratha by pro půlku země znamenalo definitivní důkaz politického zneužívání policie a státního zastupitelství, potvrzení oněch loňských květnových nálad „na opozici si troufnou, proč nezavřeli třeba XY“, konec hvězdné kariéry vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, kterou případ vynesl z Ústí nad Labem do její dnešní kanceláře na Pankráci, a vůbec další potvrzení všeobecného pocitu rozkladu a zmaru, jako že je ho teď málo. A k tomu by tu tedy zůstala ještě taková drobnost: deset měsíců života, které Rathovi už nikdo nikdy nevrátí. Hlavně že vše probíhá přísně podle zákona.
To se mi líbíTo se mi líbí
No to jeho nedávné odvolání mu zamítli s ohledem na jeho stávající poslanecký mandát, jenž by mu jako umožňoval pokračovat v páchání trestné činnosti . Takže , když již trik s ovlivňováním svědků nevyšel , u Janouška jim kupodivu jeho ovlivňování nevadilo , tak pak se to zdůvodňovalo s pokusem o útěk a nyní, když se chýlí čas k jaru, tak tedy alespoň ten poslední důvod. Jinak si myslím, že to je tak trochu diskriminace . Asi něco podobného, jakoby bylo obviněnému sděleno, že by mohl pokračovat v páchání trestné činnosti díky znalosti třeba cizokrajných jazyků , ale zatímco mandátu se lze vzdát a o to asi vrchnosti jde, tak znalosti jazyků se pochopitelně vzdát nelze .
To se mi líbíTo se mi líbí
Cualli Tonaltin, tak co se kostelu týče, tak je pozemek zapsán na listě vlastnictví č 1 a vlastníkem je Město Výsluní č.p. 14 , 431 83 Výsluní , katastrální území je Volyně u Výsluní (787809), kostel je svým půdorysem vyznačen na parcele st. 19 , katastrální pracoviště je v Chomutově.
Plocha včetně nádvoří činí 701 m2 , ale je to v KMD a ta za moc nestojí , takže s odchylkou až 2.0*701^.5+20 = 73 m2 .
Je sice bez čp, či če , ale tím, že je budova jako taková v KN , tak stačí pro přidělení čísla popisného zažádat příslušný úřad. Nevím , kdo je přiděluje nyní, u mé chaty to byl kdysi MNV , jak dnes nevím. Ale to asi není žádný problém, důležité je, že je vyznačen v katastru .
Aby mohl v tom katastru být zapsán jako kostel, tak je třeba od stav. úřadu spíš na magistrátu v Chomutově , získat tzv. rozhodnutí o existenci stavby. To také není problém, asi z památkového odboru bude na to stačit papír, že tam prostě ten kostel byl a svého času tak fungoval, aspoň tak to funguje většiny nemovitostí , většinou mi řeknou lidi, jak to dopadlo a kupodivu buď hned nebo s menšími obtížemi to jde .
Takže vlastníkem pozemku pod budovou a okolo budovy na st. 19 je město Výsluní, uvedené u tohoto objektu na LV 1 , vlastníkem budovy je ta církev v Chomutově , zapsaná na LV č. 238.
Takže raději opatrně , aby pak nebyli zklamáni dobrovolníci.
Uvedené papíry nestojí naštěstí nic , jen to obejít , ani na katastru , jedná se jen o záznam změny .
To se mi líbíTo se mi líbí