Rudý buddhista

Žil kdysi jeden fotograf. Pořizoval různé portréty různých lidí a stačilo mu to k živobytí. Když však k němu přišla pro portrét mladá hezká dívenka, proměnil svůj ateliér v kouzelnou místnost, a pokud ona dívka byla svolná, měla jednak portrét zdarma, ale fotograf nafotil mnoho kouzelných obrázků. V pozdějších letech už přestal fotit i ty dívenky a vytvářel si papírové modely, které různě nasvěcoval a vytvářel tím kouzelnou hru světel a stínů.

Tím fotografem nebyl nikdo menší než František Drtikol.

Narodil se 3. března v Příbrami v rodině drobného obchodníka Františka Drtikola jako nejmladší ze tří dětí  Velký vliv na jeho vývoj měla odborná fotografická škola v Mnichově v letech 1901 až 1903, která byla v té době prostoupena secesí. Jeho absolventské práce byly řazeny mezi nejlepší z celého ročníku. Po jejím ukončení získával zkušenosti v ateliérech v Německu, ve Švýcarsku a v Čechách. V roce 1912 si otevřel nový ateliér v Praze ve Vodičkově ulici. Zde se specializoval na portrétní fotografii a brzy dosáhl v tomto oboru značného uznání.

Od svého příchodu do Prahy se věnoval duchovním naukám, józe a především buddhismu. Prováděl meditační praxi a studoval staré texty, jež později také přeložil do češtiny. Jako první přeložil do češtiny nejen mnohá díla klasického buddhismu, mahájánova a vadžrajánova, ale také díla taoistická a například i množství upanišád, Šankaru, Eckhartda a další. Mezi přeloženými díly byly také Střední nauka Nágardžuny, Dharma teorie či Tibetské knihy mrtvých. Jako vůbec první u nás sám prakticky zabýval tibetským buddhismem, který také učil a překládal. V roce 1911 se jeho společníkem stal  Augustin Škarda, se kterým společně vydal album padesáti olejotisků s názvem Z dvorů a dvorečků staré Prahy. Jejich firma nesla název Drtikol a spol. Drtikol v ateliéru na nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice č. 730 portrétoval mj. T.G.Masaryka, Edvarda Beneše, L.Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinnovou, Sovu, Machara, Jiráska, Suka, B.Martinů, Vojana, Maxima Gorkého, Paula Valéryho, Thákura. Ateliér se stal centrem uměleckého.

 

 

 

 

 

 

 

Drtikolovu tvorbu inspirovala i jeho první žena Ervína Kupferová, , která vystupovala v Národním a Vinohradském divadle jako výrazová tanečnice Byla Drtikolovým modelem od roku 1919 a jeho ženou v letech 1921 – 1926. Z jejich vztahu se narodila dcera Ervína Po pěti letech se manželství  rozvedlo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Již od roku 1911 se Drtikolovy fotografie začaly objevovat na fotografických výstavách v Čechách a o několik let později i v zahraničí. Ve stejném období začaly významné české i světové časopisy publikovat jeho dílo. V polovině dvacátých let vznikly desítky zásadních děl, skrývajících se pod prostými názvy Studie, Akt Ve 20. a 30. letech 20. století byl nejznámějším českým fotografem, uznávaným i v zahraničí. Z druhé poloviny 20. let pocházejí Drtikolovy snímky ovlivněné stylem art deco, který si po svém inovoval. V této době vyšla také v Paříži první fotografická edice Les nus Drtikol (1929). Přes světový věhlas, který jeho dílo mělo, se jeho ateliér v období po roce 1930, potýkal s existenčními problémy, pořádal dokonce kurzy pro fotoamatéry. V té době vznikly zápisky ke knize Oči široce otevřené, kterou věnoval fotografickému umění. a Kompozice (zahrnují i několik mužských aktů). V závěru desetiletí vznikl soubor fotografií s jednotným názvem Krok a k obdobně radikálním dílům patří kompozice s provazy; řada fotografických studií, které nebyly určeny k veřejné prezentaci – jsou mezi nimi i experimentální pohybové studie, související s pokusy o filmový záznam aktů; některé fotografické studie pracovaly i s několikanásobnou expozicí.

Na konci 20. let se Drtikolovy životní priority změnily, stále více se přikláněl k osobní duchovní cestě, byl unaven z ateliérové práce a špatné ekonomické situace podniku – to vše mělo vliv na Drtikolovo fotografické dílo stále více se zaměřující na subjektivní autorovu výpověď o tom, co znamená „žít Boží myšlenku“. Práce tohoto období je řazena do kontextu imaginativní linie českého umění 30. let 20. století. Tehdy vznikl klíčový soubor Svět duše.

Ve třicátých letech se odpoutal od živých modelů a věnoval se symbolickým námětům za použití neživých figur, případně vystřižených fotografií za rafinovaného použití světla. Šlo o naprostý protiklad k dosavadní tvorbě, Drtikol sám označil tato díla jako fotopuristická.

V roce 1935 rozprodal svůj pražský ateliér a ukončil fotografickou tvorbu. V roce 1938 vyšla jeho fotografická monografie Žena ve světle, která obsahovala 46 aktů a od té doby Drtikol začal postupně předávat své fotografie a kresby (více než 5000 kusů) do muzejních sbírek. V roce 1935 svoji fotografickou činnost ukončil a s výjimkou let 1945-1946, kdy vyučoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, se fotografii nevěnoval. Méně publikovanou verzí ohledně uzavření ateliéru je, že ve skutečnosti šlo o zásah ze strany úřadů kvůli Drtikolovým aktům nezletilých dívek, nikoliv tedy pouze o často uváděné ekonomické důvody. Toto svědectví vyplulo po letech napovrch od předsedy české větve Theosofické společnosti a Drtikolova přítele, profesora M. Lžičky,který se s Drtikolem dobře znal a často do jeho ateliéru docházel.

Odstěhoval se do ústraní pronajaté vily na Spořilově a vrátil se opět k malbě a plně se věnoval duchovním vědám, překladům a především pak buddhismu a svým žákům. Dodnes je označován za patriarchu českého buddhismu.

Krátce po druhé světové válce se Drtikol začal k překvapení svého okolí (Bedřich Hejhal, Jaroslav Kočí aj.) angažovat politicky. V roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, kde se dokonce podílel na převratu v únoru 1948 i funkcionářské práci v padesátých letech. Ve straně zůstal až do své smrti v roce 1961,. Rovněž vstoupil do SČSP a v roce 1948 se stal členem Svazu čs.výtvarných umělců. Studium filozofie, a to jak západní tak východní, a meditativní život zůstává i nadále jeho zájmem.

V roce 1959 mu umřela manželka. Jeho zdravotní stav mu již nedovoloval samostatný pohyb, byl upoután na lůžko a odkázán na pohyb pouze na vozíku. Po smrti jeho manželky se o něj starala jeho poslední žačka Anna Soukupová. Obklopen svými žáky žil ve vile na Spořilově až do své smrti v roce 1961.

Postava Drtikola jako buddhisty s „rudou knížkou“, stejně jako jeho erotické fotografie a obrazy, přispívá k image lehce kontroverzní osobnosti českých dějin. Ke cti Drtikola slouží, že asi sotva šlo o nějakou přetvářku. Bohužel toto nelze říci o některých jeho dnešních obdivovatelích z řad zájemců o východní duchovní nauky, kteří by tyto aspekty Drtikolova života radši neviděli.

Ať se vám líbí