renard odpovídá aneb Lucembursko podruhé

Toto povídání má být opožděnou reakcí na diskusní příspěvky pod mým nedávným článkem o Lucembursku. Nemohl jsem odpovídat přímo a na dodatečné vpisování vlastních reakcí je už pozdě, protože se v mezičase objevila nová zajímavá témata, která pozornost přirozeně odsunula.

Především chci poděkovat za vlídné přijetí na tomto blogu jak panu Bavorovi, tak diskutujícím. Pro paní rybářku mám jen upřesnění, že místo, kde byla s kamarádem fotoreportérem, se skutečně jmenuje Lultzhausen a leží na břehu Lac de la Haute Sûre, tedy přehradního jezera na horním toku řeky Sûre na severozápadě Lucemburska. Ten kraj je označován jako jeden z několika lucemburských přírodních parků, podle našich kritérií jde ale spíše o chráněnou krajinnou oblast.

V diskusních příspěvcích se objevila ekonomická tématika, a teď bych chtěl reagovat právě na ně. Předesílám, že nejsem ekonom, nejsem advokát Lucemburska a nejsem ani v nejmenším zastánce finanční ekonomiky jako protikladu té reálné. Připadá mi ale nefér používat termín „daňový ráj“ pro země, které prostě dokázaly hospodařit lépe, než ta naše. Termínem „daňový ráj“, chápaným spíše jako nadávka, se podle potřeby označuje v Evropě zejména Švýcarsko, Nizozemsko, Lucembursko, Kypr a Rakousko, ačkoliv mezi jejich systémy nevidím žádnou vnější podobnost. Tyto země by zase právem mohly protestovat proti daňovému podbízení České republiky a dalších východních států. Problém podle mého není v tom, že jsou v nějaké zemi nižší daně, a tedy je lákavá pro zahraniční firmy (přesně o totéž se ostatně snažíme i u nás), ale v tom, že si kritizující státy nedokáží zajistit podle mne zcela přirozené právo, aby se daně odváděly tam, kde zisk vzniká – bez ohledu na sídlo firmy. Pokud vím, přesně tato snaha probíhá právě nyní například ve Velké Británii. Dokud jsme ochotni uznávat pravidla, podle nichž finanční kapitál realizuje zisky tam, kde jsou relativně nejvyšší (třeba v Asii, díky nižšímu standardu sociálních práv) a pak je daní tam, kde mu to připadá nejvýhodnější, nadávejme na systém a na sebe, že s tím něco neuděláme – nikoliv na ty státy ba dokonce ani na ty firmy. Ony pouze využívají našich vlastních pravidel, podle nichž se má každý chovat tak, aby maximalizoval vlastní zisk bez ohledu na ostatní. Jestliže jsme ochotně přijali tato pravidla a sami na ně doplácíme, je to naše chyba. Z pravicového pohledu jsme prostě méně schopní, což je náš problém a nikoliv problém těch úspěšnějších. Z toho levicového, který mi připadá oprávněnější, jsme vsadili na asociální chování a teď jsme padli do jámy, kterou jsme sami kopali.

Slim nadhodil v diskusi otázku na vliv vysokých platů funkcionářů pracujících v Lucembursku na příjmy státu. Pokud jde o manažery a další zřejmě dobře placené pozice v lucemburských firmách (o jejichž konkrétní výši nic nevím), neliší se situace nijak od jakékoliv jiné země včetně naší. Tito lidé odvádějí daně a já nevím, do jaké míry se v Lucembursku jedná o daně progresivní. Zato mohu celkem s jistotou tvrdit, že díky jednoduchosti, provázanosti a průhlednosti daňového systému, jehož jsem součástí, je prakticky vyloučeno nějaké odklánění peněz nebo jiné podvody. Pokud ale jde o funkcionáře evropských institucí, je odpověď jednoduchá. Z těchto peněz nemá Lucembursko nic, protože ti lidé podléhají speciálnímu režimu. Z jejich platů jsou strhávány příslušné částky přímo Evropskou unií a také je to ona, od níž čerpají – na rozdíl od ostatních lucemburských zaměstnanců – své zdravotní a sociální zabezpečení. Podmínky jsou pro ně stejné ve všech orgánech EU a právě to stálo za nedávnými jejich protesty proti šetření. V Lucembursku totiž mají platy stejné, jako třeba v Bruselu, i když životní náklady jsou zřetelně vyšší. Jde to dokonce tak daleko, že ti s nejnižšími platy, například začínající překladatelé, mají příjmy pod minimální lucemburskou mzdou.

Dalším diskutovaným okruhem jsou makroekonomické ukazatele, které mne osobně – a vím, že i ostatní zaměstnance – zdaleka nezajímají tak, jako reálný vliv na vlastní příjmy a výdaje. Lucembursko má sice zdaleka nejvyšší poměr HDP na obyvatele, ale absolutní výše HDP je samozřejmě jen malým zlomkem HDP německého nebo francouzského. Vysoká částka připadající na obyvatele je jen statistická. Lucembursko má asi 500 tisíc obyvatel, takže ekonomicky aktivních Lucemburčanů bude odhadem možná 150-180 tisíc. Ti tvoří HDP spolu se 100 tisíci přeshraničních pracovníků, ale jeho výše se rozpočítává na těch 500 tisíc hlav. Porovnejme to za domácí úkol s poměry v libovolné jiné „staré“ zemi EU, kde jsou platy srovnatelné, ale procentuální podíl přeshraničních pracovníků je nesrovnatelně nižší jak absolutně (pokud jde o samotný jejich počet), tak zejména relativně vzhledem k počtu obyvatel.

Já sám jsem z České republiky odešel pracovat do Lucemburska proto, že jsem se po třinácti letech stal pro svou firmu nadbytečný a ve svých tehdy padesáti čtyřech letech jsem byl pro ostatní zaměstnavatele už neperspektivním seniorem. Nebylo pro mne jednoduché nechat doma rodinu (děti tehdy ještě studovaly) a přesídlit za prací o několik stovek kilometrů na západ. V Lucembursku jsem ale našel zaměstnání ve svém oboru informačních technologií bez předsudků týkajících se věku, a to za plat, se kterým jsem při patřičném stupni skromnosti schopen „utáhnout“ dvě domácnosti i cestování za rodinou. Poměr mého hrubého a čistého platu říká, že na daně a odvody na sociální a zdravotní pojištění odvádím 16%. Za to se mi dostává – jako každému zaměstnanci – určitých jistot. Pokud inflace překročí určitou mez, je plat o příslušnou část podle zákona automaticky zvýšen (nedávno byla ovšem navzdory protestům odborů tato tzv. indexace v rámci úspor omezena). Za rok si kromě dovolené užívám několika státních svátků a pokud připadnou na sobotu nebo neděli, mohu si za ně vybrat náhradu. Mám také nárok na určitý počet dnů, které mohu strávit doma v případě krátkodobého onemocnění, a to jen na základě oznámení zaměstnavateli. Toho jsem ještě nikdy nevyužil, stejně jako – přirozeně – ani možnosti, že se jako muž mohu podělit se svou manželkou o mateřskou dovolenou při zachování svého pracovního místa. Zato jsem měl nedávno, poprvé za dobu svého pobytu v Lucembursku a celkově po řadě let, „příležitost“ vyzkoušet si zdravotní zabezpečení. Za vyšetření u praktické lékařky jsem zaplatil 1,5% svého měsíčního příjmu, operace a pobyt v nemocnici byl zcela bezplatný, za léky na dva recepty jsem doplatil symbolických 10 eur a můj plat nebyl za uvedenou dobu nijak redukován.

Dalším aspektem je poměr nákladů a běžných výdajů. Za bydlení, tedy nájem a zálohy na služby, vydávám měsíčně 16% svého příjmu. To ale jen proto, že nebydlím v Lucembursku, ale 4 km od něj na druhé straně hranice v Německu. Tam mám byt se dvěma pokoji, vybavenou kuchyní, velkou koupelnou a výhledem do tří stran na les, zahrady a do údolí Mosely. V Lucembursku jsem měl na začátku svého pobytu za stejnou částku tzv. studio, což byla místnost o 16 čtverečných metrech vybavená sprchovým koutem, lednicí, dvouplotýnkovým vařičem, stolem se židlí, skříní a postelí se záchodem venku na chodbě a výhledem jedním oknem do světlíku. Za byt, který mám v Německu, bych v Lucembursku zaplatil minimálně polovinu svého příjmu. To je také důvod, proč i v mém okolí má své domky řada lucemburských občanů. S touto situací počítá i například veřejná doprava. Protože nemám auto (to naše používá manželka v Praze), oceňuji vlakovou i autobusovou dopravu ze své obce do Lucemburku, kde pracuji. Ráno a navečer jezdí zhruba každou čtvrthodinu a cesta trvá asi 40 minut. Za měsíční jízdenku, která zahrnuje spojení do Lucemburska a veškerou veřejnou dopravu na celém jeho území, platím 2,75% svého příjmu. Ta mi také umožňuje provádět každý víkend, pokud nejedu za rodinou, výlety po celém Lucembursku. Ceny jsou v obou „mých“ zemích srovnatelné, liší se jen jednotlivé položky. Z Německa, stejně jako z Francie nebo Belgie, putují do Lucemburska kolony aut za účelem tankování a případně pro kávu a cigarety, zatímco z Lucemburska se do německých supermarketů a obchodů jezdí pro základní potraviny, oblečení a průmyslové zboží.

Ekonomické aspekty, jakkoliv jsou jistě zajímavé pro diskutující, ale neměly být tím hlavním námětem mého příspěvku. Šlo mi o to, naznačit pomocí konkrétních údajů, že Lucembursko mělo s naší zemí prakticky podobné osudy, samostatnost získalo i ono poměrně nedávno a stejně jako naše země hraničí s mocnými sousedy. Přesto se chová jako hrdá země, která s nimi jedná jako rovný s rovným. Nenaříká nad svými osudy a nedovolává se žádné blíže nedefinované suverenity. Své státní, a tedy i národní zájmy spatřuje v rovnoprávné spolupráci a dokonce integraci se sousedy, jejíž podobu ovšem velmi aktivně ovlivňuje. Lidé se v Lucembursku cítí bezpečně (Lucemburk je ostatně označován za nejbezpečnější hlavní město na světě) a za naprosto normální berou soužití různých kultur a dokonce etnik. Mají rádi svou zem, a proto si ji udržují a neničí. Je naprosto nedůležité, je-li symbolem státu monarcha (což navzdory osobní sympatii považuji přece jen obecně za přežitek), hlavně když působí důstojně a zároveň civilně a nijak nevybočuje z celkového obrazu země. No a můj závěrečný povzdech měl vyjádřit základní otázku – proč to tak nejde u nás?

Proč to nejde u nás se ptá i