renardovo Lucembursko


Uprostřed západní části Evropy, sevřeno mezi Německem, Francií a Belgií, leží Lucembursko. Opakovaně mi v něm přicházejí na mysl slova, která filmová Princezna se zlatou hvězdou říká princi Radovanovi: „Vaše země? Je překrásná! Od hraničních hor a lesů mi tak známá připadá, jako moje rodná země – jako naše zahrada.“

Lucemburská krajina

Lucemburská krajina

Proč tomu tak je, o tom možná někdy příště. Dnes bych rád předložil několik faktů k zamyšlení nad tím, co třeba mohou být zájmy malého, ale nepochybně výrazného státu, jak lze přistupovat k velkým sousedům a také něco o národních a nadnárodních vztazích.

Lucembursko je malá země. Teprve kdybychom k jeho 2856 km2 přidali ještě celou Prahu, dostali bychom se k rozloze Libereckého kraje, takto nejmenšího kraje České Republiky. Počet obyvatel – přibližně půl miliónu – je srovnatelný s počtem obyvatel kraje Pardubického, který je ale o polovinu větší, nebo kraje Vysočina, jehož rozloha je více než dvojnásobná. Samo hlavní město Lucemburk překročilo hranici 100000 obyvatel teprve koncem minulého roku. Ve srovnání s celou naší zemí má Lucembursko 3,6% plochy území a 4,9% počtu obyvatel.

Při použití slova Luxembourg můžeme mít na mysli tři pojmy. Je to jednak samo velkovévodsví (mimochodem, jediné velkovévodství na světě), dále jeho hlavní město a konečně stejnojmenná provincie belgického Valonska, která s velkovévodstvím lucemburským sousedí na západě a jeho rozloha je ve srovnání s ním přibližně dvojnásobná. Nikdy jsem si ale nevšiml ani náznaku nějaké řevnivosti mezi těmito stejnojmennými územními celky, jak ji známe z příkladu Makedonie a jejího řeckého protějšku.

Národním jazykem v Lucembursku je Lucemburština (Lëtzebuergesch), a to podle zákona z roku 1984; skutečně teprve necelých třicet let. Každý uchazeč o lucemburské občanství musí kromě splnění povinné doby trvalého pobytu prokázat takovou znalost tohoto jazyka, aby se jím dokázal dorozumět. Základem Lucemburštiny je západomoselský francký dialekt. Nejstarší jeho doklady lze nalézt již ve středověkých rukopisech. Jako dialekt se vyskytuje v přilehlých oblastech Belgie, zejména v okolí města Arlon, dále v pohraniční části francouzského Lotrinska a rovněž v Německu při pohraniční řece Mosele, jejím přítoku Sûre a do něho se vlévající řece Our. Nejen ale tam; překvapivý je také výskyt této řeči v rumunské Transylvánii a ve své archaické formě se zachovala i mezi potomky lucemburských emigrantů v Americe. V literatuře se začala sporadicky objevovat od roku 1829, ale rozkvětu dosáhla až v poslední třetině 19. století. V lucemburském parlamentu byla poprvé použita v roce 1896, ale oficiálním parlamentním jazykem se stala až po roce 1945. V rozhlasovém vysílání se objevila během druhé světové války na BBC, ale první lucemburská rozhlasová stanice začala vysílat v tomto jazyce až v roce 1959. Mnozí z mých vrstevníků si v této souvislosti možná vzpomenout na populární „laxík“, tedy Radio Luxembourg, které vysílalo na vlně 208 m populární hudbu a šířilo svůj signál tehdy nejvýkonnějším vysílačem v západní Evropě. To ale byla stanice vysílající anglicky, která zanikla v roce 1990; jejím pokračovatelem je RTL (Radio Télévision Luxembourg).

Těžko byste ale hledali Lucemburčana, který hovoří jen svým národním jazykem. V tomto ohledu se plně projevuje skutečnost, že Lucembursko leží na pomezí latinské a germánské jazykové oblasti. Na úřadech a v běžném styku se nejvíce používá francouzština, často též němčina a snad každý ovládá alespoň základy angličtiny. Pokud oslovíte někoho na ulici, přijdete do jakéhokoliv obchodu, nemluvě třeba návštěvě u lékaře nebo rozhovoru s průvodčím ve vlaku, a použijete některý z těchto tří jazyků, váš protějšek bude velmi pravděpodobně pokračovat stejným. Jestliže zvolíte francouzštinu, bude tato pravděpodobnost prakticky stoprocentní v jakémkoliv prostředí.

Dějiny Lucemburska se začaly vytvářet už v závěrečném období Římské říše. V oblasti, kde leží, se stýkalo území dvou keltských kmenů, které se poměrně ochotně integrovaly s římskými dobyvateli, a proto právem hovoříme o kultuře doby v prvních staletích našeho letopočtu jako o galorománské. Jedním z těch kmenů byli Treverové, jejichž středisko, dnešní Trevír (něměcky Trier, francouzsky Trėves) se dokonce stalo sídelním městem císaře Konstantina. Druhým byl kmen Mediomatriků z oblasti dnešního francouzského města Méty (Metz). Z galorománského období se v krajině dochovala celá řada stavebních fragmentů, ale zejména rozsáhlé vinice po obou březích Mosely, které dodnes rodí skvělé moselské víno. Galorománi byli později ovládnuti germánskými Franky a splynuli s nimi pod vládou Merovejců.

V období raného středověku, na přelomu 7. a 8. století, působil na lucemburském území svatý Willibrord, anglosaský benediktinský misionář. Za jeho působení vzniklo roku 698 významné opatství v městě Echternach při německé hranici na řece Sûre, které se proslavilo zejména jako středisko výroby rukopisů. Jejich faksimile lze dodnes vidět v tamním muzeu. Byl to právě tento Willibrord, kdo roku 714 pokřtil pozdějšího franckého krále Pipina Krátkého, syna Karla Martela. Svatý Willibrord, pohřbený v chóru klášterního kostela v Echternachu, je uctíván jak katolickými, tak pravoslavnými křesťany. Jeho svátek se slaví 7. listopadu, ale proslulejší akcí k jeho památce je taneční procesí konané v Echternachu již od 15. století o Svatodušních svátcích. Toto procesí je zapsáno v seznamu UNESCO jako součást nehmotného světového kulturního dědictví (podobně jako třeba naše moravská Jízda králů).

Nejstarším synem a nástupcem Pipina Krátkého byl Karel Veliký (Carolus Magnus, Charlemagne), který vládl jako „císař římský“ v letech 800-814. Byl dobyvatelem, ale také zákonodárcem, za jehož panování nabyla franská říše největšího rozmachu, a to jak územního, tak kulturního. Jeho syn Ludvík Dobrotivý měl tři syny, kteří se po mnoha bojích dohodli roku 843 ve Verdunu o rozdělení území. Karel Holý obdržel část dnešní Francie na západ od Rhôny a Saôny, Ludvík Němec dnešní Bavorsko, Švábsko a Sasko a Lotar, po němž je pojmenováno dnešní Lotrinsko, získal území mezi nimi – tedy přesně to, o něž se donedávna vedly věčné války mezi Německem a Francií. Součástí tohoto území je dnešní Lucembursko, německé Sársko a francouzské Lotrinsko, jež v 70. letech 20. století vytvořily na území svých tří států přeshraniční region SaarLorLux, který byl později rozšířen o německé Porýní-Falc, belgické Valonsko a východobelgickou německou enklávu. Takto vzniklý přeshraniční útvar se jmenuje la Grande Région (der Großregion) a je přímo srovnatelný s Českou Republikou: má rozlohu 65401 km2 (82,9%) a 11,2 miliónů obyvatel (109,8%).

V roce 963 založil hrabě Siegfried (Sigefroi) opevněné sídlo na pískovcovém ostrohu Bock, který se vypíná nad přechodem obchodní stezky přes řeku Alzette. To se stalo základem dnešního města Lucemburk, a to i jako pevnosti. Sám Siegfried vládl svým poddaným jako samostatný panovník, ale jeho potomci byli již vazaly císaře Svaté říše římské.

Skaní ostroh Bock

Skaní ostroh Bock

Pro nás je významné období společných dějin počínaje rokem 1310, kdy se českým králem stal lucemburský rytíř Jan řečený Slepý (Jean d’Aveugle), kterému říkáme Jan Lucemburský. Narodil se v Lucemburku 10.8.1296 jako syn lucemburského hraběte, pozdějšího císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské. Česká šlechta ho prosadila na trůn místo slabého Jindřicha Korutanského. Rytíř Jan si královský titul pojistil sňatkem s Eliškou Přemyslovnou, dědičkou českého trůnu. Výročí této svatby bylo připomenuto před třemi roky historickými výstavami a k té příležitosti byly v obou zemích vydány pamětní medaile a poštovní známky. Své přízvisko Slepý dostal poté, co přišel nejprve o jedno oko a pak na posledních šest let svého života oslepl docela. Přesto se nadále zúčastňoval bitev a na bitevním poli také zahynul – bylo to 20.8.1346, kdy bojoval na straně francouzského krále proti Angličanům u Kresčaku (Créçy poblíž Arrasu). Jeho přemožitel, Edvard z Walesu zvaný Černý princ, ocenil chrabrost svého protivníka tím, že převzal do svého znaku tři péra z jeho chocholu a jeho heslo Ich Dien (sloužím). Rytíř Jan je pochován v kryptě lucemburské katedrály a na jeho honosném náhrobku je titul českého krále uveden na prvním místě („Johannes Rex Bohemiae, Comes Luxemburgensis“).

Hrobka krále Jana v katedrále

Hrobka krále Jana v katedrále

Pamětní deska s jeho jménem a titulem je zasazena i ve skále Bock pod někdejším Siegfriedovým hradem. Zdobí ji dva erby, na nichž jsou téměř stejní lvi v pozici, jakou známe z našeho státního znaku – rozdíl je jen v tom, že lev na erbu vlevo je jednoocasý lucemburský a ten vpravo dvouocasý český.

Deska kráe Jana na skále Bock

Deska kráe Jana na skále Bock

Synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny byl nejslavnější český král a římský císař Karel IV. Jeho nevlastní bratr Václav (Wenceslas) I, syn krále Jana a jeho druhé manželky, Beatrix Bourbonské, rozšířil lucemburské území od Limburku na severu po Méty na jihu; za jeho panování se toto území stalo roku 1354 samostatným vévodstvím.

Památkou na krále a vévodu Jana je v hlavním městě Lucemburku dodnes, tedy již přes 600 let, výroční trh Schueberfouer, který založil 20. října 1340 s tím, že se má konat každoročně po osm dnů od svátku svatého Bartoloměje (24. srpna). Dnes se již nekoná na místě, které mu dalo název (Schuedburg, dnes známé jako Plateau Saint Esprit), ale na pláni Glacis, nedaleko nedávno zrušeného českého velvyslanectví, a má spíše charakter klasické pouti, podobné té pražské Matějské. V době jeho konání jsou zřízeny speciální autobusové linky pro návštěvníky z celé země.

V průběhu staletí se lucemburská pevnost dostala pod nadvládu Burgunských knížat, španělských  Habsburků, Francouzů, rakouských Habsburků, Prusů a po francouzské revoluci opět Francouzů. Ti všichni z ní postupně vytvořili tzv. Gibraltar severu – po Gibraltaru nejsilnější evropskou pevnost. Na vybudování pevnostního systému města se podíleli špičkoví architekti své doby, mezi nimi například Sébastien Le Prestre markýz de Vauban, architekt francouzského krále Ludvíka XIV. Po porážce Napoleona u Waterloo prohlásil vídeňský kongres vítězných velmocí v roce 1815 Lucembursko formálně samostatným státem, ale s panovníky z nizozemské oranžské dynastie. Skutečnou samostatnost vyhlásilo Lucembursko v roce 1839, ale potvrdil ji až londýnský kongres v roce 1867. V této souvislosti bylo také nařízeno zrušení pevnostního systému. Část se změnila na parkový okruh v hlavním městě, ale některé prvky zůstaly zachovány nebo byly po čase restaurovány. Dnes jsou zpřístupněny dvoje kasematy, jedny ve skále Bock pod bývalým Siegfriedovým hradem a druhé pod náměstím Ústavy, které za druhé světové války sloužily jako kryt. Nedávno bylo otevřeno pevnostní muzeum na okraji plošiny Kirchberg naproti skále Bock, kde byl obnoven v parkové úpravě i celý přilehlý pevnostní systém, připomínající svým způsobem pražský Vyšehrad nebo třeba Terezín. Mezi bývalé pevnostní prvky patří i citadela Svatého Ducha (Saint Esprit), nad níž je dnes vybudován justiční areál, a také „nejkrásnější balkón v Evropě“, odkud se lze potěšit výhledem na nejstarší část města v údolí řeky Alzette.

Pevnostní muzeum

Pevnostní muzeum

Personální panovnická unie s Nizozemskem trvala až do roku 1890, kdy bez mužského potomka zemřel král Vilém III. Tehdy na trůn nastoupil velkovévoda Adolf z rodu Nassau a tato dynastie pokračuje dodnes. V roce 1919 proběhlo referendum s otázkou o zachování konstituční monarchie a Lucemburčané ji schválili. I dnes je patrné, že mají velkovévodskou rodinu rádi a chápu ji jako symbol stability a prosperity. Ta plní výhradně reprezentační úlohu, nijak nezasahuje do politiky a vystupuje zcela civilně; děti chodí do běžných škol nebo třeba do kina a paní velkovévodovou lze prý snadno potkat při nákupu. Současný osmapadesátiletý velkovévoda Henri, nejmladší monarcha v Evropě, který převzal trůn v roce 2000 po svém otci Jeanovi, a jeho manželka Marie Teresa, původem z Kuby, se seznámili na universitě. Vzali se v roce 1981 a mají čtyři syny a dceru. Koncem loňského roku se následník trůnu, princ Guillaume (William), oženil se slečnou Stefanií de Lannoy a na oficiální oslavu pozvali své spolužáky.

Samostatnost a neutralita Lucemburska byla porušena německou okupací v obou světových válkách. V té poslední gestapo krutě potlačovalo lucemburský odboj a lucemburští muži byli násilím verbováni do německé armády a totálně nasazováni; národ se ale zlomit nedal. Na samém konci války, v zimě roku 1944/1945, proběhla na lucemburském území krvavá bitva v Ardenách, kde Spojenci po těžkých bojích zlomili pokus Němců o ofenzívu. Jejich jednotkám velel generál George Patton, který později postoupil až do Plzně. Podle svého výslovného přání je pochován na americkém vojenském hřbitově v hlavním městě Lucemburku.

Po dlouhé období bylo Lucembursko průmyslově zemědělským státem s významným podílem hornictví a hutnictví, které bylo soustředěno zejména na jihu země při hranicích s Francií; tento kraj se nazývá Červená země podle barvy půdy a skal způsobené kysličníky železa. V době rozkvětu těžkého průmyslu se přistěhovalo velké množství emigrantů z Portugalska a Itálie a tyto menšiny dodnes tvoří významnou část občanů Lucemburska. Uvádí se, že jiného než lucemburského původu je více než 60% obyvatelstva. Průmysl je přítomen dodnes, i když ve značně zmenšeném rozsahu. Jeho stopy jsou ale patrné v podobě turistické infrastruktury, například průmyslových skanzenů nebo naučných stezek a cyklostezek ve stopě kdysi husté sítě železnic.

Bývalé nádraží na cyklostezce

Bývalé nádraží na cyklostezce

Vysoké pece v lokalitě Belval, ležící na hranici s Francií nedaleko druhého největšího lucemburského města Esch-sur-Alzette, byly spolu s bývalými výrobními halami začleněny do nového univerzitního městečka. To je pozoruhodné i elegantní moderní architekturou železničního nádraží a mladá generace ho zná zejména díky hale Rockhal, kde vystupují mezinárodní hvězdy populární hudby, jazzu a rocku.

Dnes se v Lucembursku uplatňují zejména pracovníci lehkého průmyslu, logistiky, služeb (často spojených s odvětvím informatiky), bankovnictví a v neposlední řadě institucí Evropské Unie. Lucembursko je totiž sídlem Evropské investiční banky, Evropského soudu, Evropského účetního dvora (obdoby našeho NKÚ), technického zázemí Evropské komise a Evropského parlamentu, Oficiálního vydavatelství evropských publikací i různých dalších podpůrných institucí. Také proto do Lucemburku přijíždí denně zhruba sto tisíc přeshraničních pracovníků z okolních zemí, kteří ještě zvýrazňují kosmopolitní a multikulturní charakter země. Fenomén nezanedbatelného počtu hostujících zaměstnanců stojí i za skutečností, že Lucembursko má s odstupem nejvyšší podíl HDP v přepočtu na hlavu mezi evropskými státy; trik je v tom, že HDP vytvářejí všichni zaměstnanci, ale rozpočítává se jen mezi občany velkovévodství.

Na tomto místě – podobně jako předtím v souvislosti s názvem země a sousední belgické provincie – bych rád poznamenal, že jsem nezaznamenal žádné příznaky napětí mezi „domácími“ a „cizinci“. Dávno už také zřejmě vyvanula hořkost z válečné okupace. Ne snad že by lidé zapomněli nebo dokonce vykládali historii jinak bez ohledu na dobové souvislosti, ale neblahé vzpomínky jsou už dávnou historií, překrytou současnými vztahy. Po celé zemi ovšem najdeme místa připomínající lucemburský odboj, místní padlé i Spojence – osvoboditele. Mnohé z nich mají formu tanků a děl, aniž by se považovalo za nepatřičné, že pomníkem je zbraň. Při fotografování jednoho takového pomníku v Ardenách se u mne zastavila stará paní a začala mi vyprávět o tom, jak u nich na konci války bydleli dva angličtí vojáci, kteří později přišli o život a jejich jména jsou právě na tom památníku zachována. Z její řeči ale nebyla cítit nějaká nenávist k těm, proti nimž bojovali, přestože období německé ofenzívy muselo být pro civilní obyvatele neskutečně těžké. Němečtí vojáci padlí v té bitvě mají poblíž hlavního města také svůj hřbitov. Nejsou na něm použity žádné symboly, ani třeba německá nebo jiná vlajka, ale na tisících křížů jsou pietně uvedena jednotlivá jména a data.

Za roky svého působení v Lucembursku jsem tuto zemi prošlapal křížem krážem a dělalo mi radost, že je vlastně všude blízko. Do kdejaké vesničky jezdí vlak nebo autobus, a to dostatečně často, pokud mluvíme o pracovních dnech a sobotě. V neděli je veřejná doprava mnohem řidší, ale právě tehdy se projeví výhoda, že se k nějakému spoji dostaneme odkudkoliv pěšky za rozumnou dobu. Obyvatelé upravených vesnic jsou ochotní a přátelští, ve městech – a zejména v tom hlavním – jsou ale samozřejmě uzavřenější. Přátelé z Německa sice tvrdí, že se v hotelech hlavního města setkali s neochotou, ale sám jsem nic podobného nepozoroval. Bydlel jsem krátce ve dvou hotelech, v obou případech mimo hlavní město, a mé dojmy byly naprosto opačné. V Lucemburku jsem zaznamenal jen případy chování řidičů připomínající to, co znám z domova, ale nikdy to nevidím v menších lucemburských městech (přejíždění mezi pruhy, najíždění do zaplněných křižovatek, nebo nervózní troubení na pomalejší nebo tápající kolegy); je ale nutno zdůraznit, že jsem nikdy nezažil a neviděl, a to ani v tom hlavním městě, že by řidič nedal přednost chodci, o kterém se třeba jen domnívá, že hodlá vstoupit na přechod.

Další nápadný rozdíl proti zkušenosti z domova nacházím na každé své toulce. V Lucembursku je velmi mnoho značených turistických cest vybaveno informačními panely, takže jsou to vlastně naučné stezky. Také je tam u nich spousta odpočívadel s lavičkami a dřevěnými stolky, v krajině i městech jsou volně přístupné stavební a jiné památky s informačním tabulemi, na vhodných místech jsou pozorovatelny ptáků vybavené uvnitř plakáty s jejich vyobrazením … a přitom nic z toho není polámané, počmárané, pořezané, ani rozkradené. Za celé roky jsem nenašel ani jeden jediný případ svědčící o vandalství.

Nezdá se mi, že by lidé v Lucembursku byli jiní, než v ostatních zemích; něco takového nakonec není vůbec myslitelné při té historické i každodenní zkušenosti styku s jinými kulturami. Mají rádi svou zemi, ale zároveň považují za domov její okolí až do měřítka celé Evropy. Snad také proto bylo Lucembursko od počátku u všech integračních aktivit, jejichž současnou podobou je Evropská Unie. Vždyť i jeden z jejích „otců zakladatelů“, francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman (1886-1963), který 9. května 1950 deklaroval základy evropské integrace, se narodil v Lucemburku a celý život používal i lucemburský jazyk. V Lucembursku, u styku hranic s Francií a Německem na řece Mosele leží také vinařská obec Schengen, jejíž jméno se stalo slavným poté, co byla na výletní lodi Marie Astrid, zakotvené v jejím přístavišti, podepsána dne 14. června 1985 první dohoda o zrušení hraničních kontrol v části Evropy.

Při neodbytném pocitu, že lucemburská krajina je „typicky česká“, se tedy nemohu ubránit srovnání se svou vlastí, které k mé lítosti pro ni nedopadá dobře. Naše země stejně krásná, i když bohužel ne vždy tak pečlivě udržovaná, má svým způsobem podobnou historii a už díky rozloze dokonce lepší výchozí podmínky pro rozvoj – a přesto její ekonomická skutečnost, význam hlasu v mezinárodní politice, ale podle mého pocitu dokonce i úroveň vztahů mezi lidmi zřetelně zaostává. Sám nevím, jestli si to neumím nebo nechci vysvětlit.

Skalní město 02

Skalní město 02

 

 

 

 

A protože jsem vás nechtěl ošidit o další krásy této země, najdete několik obrázků na této adrese http://bavor.blogspot.com/2013/02/lucembursko.html

S nadějí, že to není poslední povídání o Lucembursku děkuje

Bavor podpis

Příspěvek byl publikován v rubrice Od přátel se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

34 reakcí na renardovo Lucembursko

  1. Slim napsal:

    Zdravím autora. Teď jenom anoncované upozornění, koment později.

    Listy nečtu pravidelně, stejně jako Literárky, spíš si je jenom v knihovně prolistuju. Nicméně loňské jarní číslo 2 mě zaujalo natolik, že jsem si ho koupil. Je tam 4-5 výborných článků. Teď číslo zpřístupnili, takže si můžete také posloužit.
    http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=122&clanek=obsah

    Předně je tam Kellerův článek, výborný jako obvykle. Potom M. Šimečka, zajímavý tím, že už i disidentům (a jejich synům) vychládají hlavy z nadšení.
    Podobným tématem se zabývá naprosto SKVĚLÝ článek Ingo Schulzeho. Koho zajímá situace v USA, tomu doporučuji článek o Krugmanovi.
    A konečně i V. Jamek a jeho břitká ironie, obvyklý vysoký standard. Počtete si!

    To se mi líbí

    • věra napsal:

      Slime, mám pocit, že toho Kellera jsem už četla, nebo to slyšela, ale je to výborné.. Přečetla jsem si i Schulzeho, to je opravdu vynikajicí článek. Už to mám na liště, a určitě si přečtu i další doporučené – a možná i některé nedoporučené – články, a k těm přečteným se budu vracet. Otočit to všechno na známe pohádce, to byl skvostný nápad, je to velice srozumitelné, díky..

      To se mi líbí

      • Slim napsal:

        Já si u toho uvědomil, že neznám PODSTATU pohádky o císařových nových šatech. Náhodou zbyla po dětech v knihovně, tak jsem se šel přesvědčit“ fakt, ono to tam je, ten „lustrační“ efekt vůči podřízeným.

        A shodou okolností (nebo zakonitě?), i ty ostatní články popisují podobné jevy…

        To se mi líbí

  2. K-k. napsal:

    Renarde, to je naprosto vynikající článek! Děkuju!

    To se mi líbí

  3. oldwomen napsal:

    pěkné, děkuji.

    To se mi líbí

  4. věra napsal:

    Renarde, ta krajina je fakt moc krásná a podobná té naší a je mi smutno z toho vašeho konstatování v posledním odstavci.. Jinak moc zajímavé, děkuji..

    To se mi líbí

  5. Slim napsal:

    To, co jsem asi u nás neviděl, je ta hluboká rokle jdoucí městem. Žamberk?

    Z Luc. a okolí mě taky zaujala vinná cesta podél Mosely.

    Kam jsem se nedokázal dostat, jsou okraje Maginotovy linie, tuším, že kousek na sever od luc. hranic.

    Pěkný článek i fotky!

    To se mi líbí

  6. Bavor V. napsal:

    Musím renarda omluvit, patrně nebude schopen z osobních důvodů reagovat. Ale určitě, až se bude moci k článku dostat, bude potěšen a já doufám, že i povzbuzen k dalším popisům této zajímavé země .

    To se mi líbí

  7. Slim napsal:

    Kresčak byl na den sv. Rufa, tj 26.8. V ten den padli DVA čeští králové. 1278, 1346.

    To se mi líbí

  8. rybářka napsal:

    Mám několik dobrých kamarádů ve Francii, z nichž jeden je fotoreportér. Při poslední mé studentské brigádě mne o volném dni vyzvedl a vzal sebou na pracovní cestu do Luxembourgu, kde fotil pro nějaký reklamní účel. Už nevzpomínám v jakém kantonu se ono místo nacházelo. Ale bylo to pohádkově krásné. Jmenovalo se to Haute Sûre a místo Lultzhausen, nebo tak podobně. Už je to tři roky. Ale vzpomínám, že lidé byli velmi přátelští a dokonce jsem si tam díky jejich ochotě zarybařila. Nic samozřejmě nechytla, ručky obě levé. Ale na Sûré se vrátím. Spojím to s
    Paříží a prohlídkou muzea Paříž 19. století. A do auta vezmu svoje pruty, abych zase nepředvedla, jaký jsem umělec. Pane renarde, děkuju za parádní článek.

    To se mi líbí

  9. Slim napsal:

    Dala by se tam najít slabá místa v argumentaci, ale ta holka je pozoruhodně odhodlaná.
    http://www.blisty.cz/art/67569.html

    To se mi líbí

    • rybářka napsal:

      Souihlasím. Ale je nutné, aby cítila, že až začne být komusi nepohodlná a začne mít problémy, tak bude mít za sebou podporu. Né jenom řeči v příspěvcích na blozích, ale lidi. co půjdou do protestních akcí. Všichni, co se o něco pokoušeli, byli prohlášeni za mentálně oslabené a veřejně zesměšňováni. Jako ti, kteří chtěli bránit Šumavské lesy. Ilona je možná naše naděje. Ale musíme si ji ubránit, když to bude třeba. Také jí fandím.

      To se mi líbí

      • věra napsal:

        I já ji ráda čtu i poslouchám, myslím, že by to byla moc dobrým ministrem financí, nebo alespoň náměstkem 🙂 Má hlavu i srdce na správném místě a dostatek odvahy..

        To se mi líbí

    • rybářka napsal:

      Poslechnu si navečer, už musím běžet. Díky za takovéto odkazy.

      To se mi líbí

      • Slim napsal:

        Přečtěte si i něco z odkazů nahoře. Řešení českých problémů nenleží jen v Čechách, je součástí mezinárodního kontextu.

        To se mi líbí

        • jonáš napsal:

          No celkem je klika, že úniky nezdaněných zisků a problémy s virtuální ekonomikou tlačej už i takový země, jako je Německo nebo Británie, aby o lokálnim zdanění firem a dani z transakcí vážně uvažovaly .. my bychom to mohli samostatně řešit opravdu jen po vystoupení a ještě vypovězení spousty bilaterálních smluv.

          To se mi líbí

    • věra napsal:

      Poslechla jsem si to už asi před dvěma týdny – buď už jste dával odkaz, nebo jsem na to narazila někde jinde..

      To se mi líbí

      • Petrpavel napsal:

        Já Zemana (ale ani Schwarz.) nevolil, ale po jeho inauguraci mu snad i půjdu na Hradní náměstí zamávat 🙂

        To se mi líbí

        • Slim napsal:

          😀

          To se mi líbí

        • Slim napsal:

          Ale ta paní má bohužel pravdu. Pozdě. Klauni typu Havla už zemědělství zničili

          To se mi líbí

          • rybářka napsal:

            Máte pravdu Slime, zemědělství a vůbec venkov, to je katastrofa. Dopravní obslužnost žádná, obchody se základními potřebami zrušeny. Lidé, kteří potřebují nakoupit, nebo k doktorovi, musí jet ráno po sedmé a domů se vrací po 16. hodině. Sedávám s rybáři u vody a ti mi vypráví, jak jde život. A nemají důvod ani přehánět, ani si vymýšlet.

            To se mi líbí

      • rybářka napsal:

        Dobrá zpráva. Už jenom proto, že se to nelíbí Bendlovi, tak na tom Čubovi musí něco být.

        To se mi líbí

        • Slim napsal:

          V DIKOBRAZU BÝVALA RUBRIKA U nich je to možné.
          VĚTŠINOU SI DĚLALI SRANDU Z USA

          Kalousek: Je jedno, jestli Zemanovi bude radit kocour Mikeš nebo inženýr Čuba
          Podle ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09) je celkem zvláštní, že Zeman bude mít zemědělského poradce, když jeho kompetence do resortu zemědělství vůbec nezasahují.

          „Vzhledem k tomu, že v kompetencích prezidenta republiky zemědělská politika není ani v ústavě ani v zákonech, tak je úplně jedno, kdo bude panu prezidentovi radit. Může to být klidně kocour Mikeš, kozel Bobeš nebo pan inženýr Čuba,“ řekl Právu Kalousek.

          To se mi líbí

          • rybářka napsal:

            Já se přiznám, že o Čubovi nic moc nevím. Pouze to, co jsem četla v tisku v poslední době a to nebylo zrovna nijak lichotivé. Ale pokud někdo tak velmi neschopný, jako je Petr Bendl prohlásí, že je Čuba muž s temnou minulostí, pak je to jako doporučení, že se jedná o kvalitního člověka. Na Benešovsku se Bendl zapsal jako ministr zdravotnictví.
            Jinak ten odkaz na Listy, zdá se být skvělým. Díky

            To se mi líbí

            • Slim napsal:

              Kalous má evidentně bobky, že mu Milda začne mluvit do chemický technologie.
              No a pak ještě začne do ekonomiky, to už by byla fakt hrůza 😦

              Co pak? To užl snad zbývá jen psát do toho Dikobrazu

              To se mi líbí

              • rybářka napsal:

                Bobky, má milý Slime, nejen Kalous. Neklidnými, přinejmenším, zdá se být více špiček. Doufejme, že to Zeman zvládne. Co říkáte na Bulhary? Jejich bojovnost je sympatická, že ?

                To se mi líbí

              • Slim napsal:

                K posrání, kdo všechno musí bojovat za Čechy..

                To se mi líbí

            • Petrpavel napsal:

              Čuba odepsaný hned v 1990 Havlem jeho „temnými slušovickými nitkami“. Odejit na Slovensko. To je výborná reference!
              Slušovice a Čubovo družstvo byl pojem. Něco jako teď Praha a pražský magistrát. Ale v opačném slova smyslu 😦
              Na Benešovsku žijí zvláštní tvorové. Představte si, že v posledních senátorských volbách tam ve druhém kole soupeřili kandidát z ODS ( jakýsi senátor Šebek, slyšeli jste o něm nebo od něho něco za těch jeho šest let senátorování?, mám s ním šílenou zkušenost z jeho dlouhého starostování) a kandidát z TOP 09 ! Nestranická kandidátka za ČSSD (mám s ní dobrou zkušenost z jejího krátkého starostování) zůstala třetí.

              To se mi líbí

              • rybářka napsal:

                Volila jsem kandidáta, kterého znám. Byl to kandidát TOP09. Podívejte se na město, kterému starostuje. Město doslova rozkvetlo. Je to výtečný člověk, za kterým občané jeho města stojí. Jeden z mála slušných politiků, který nemá žádné aféry. Nikdy jsem neslyšela od svých kamarádů, pocházejících z jeho města jedinou větu, pronesenou s despektem. Před nástupem do funkce pracoval ve školství. Byl to jeden z nejuznávanějších pedagogů u žáků i jejich rodičů.

                To se mi líbí

              • Petrpavel napsal:

                Zkuste se podívat na hlasování Senátu v některé záležitosti, která se Vás osobně dotýká nebo která se Vám jeví zajínavou. Možná se budete divit, co ten hodný pán z TOP 09 … asi jako ministr zdravotnictví Heger.
                http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlas?O=9&S=&K=&H=&N=

                To se mi líbí

  10. Slim napsal:

    Ještě k renardovu článku:
    Luc. je země malebná, ale taky prakticky nejbohatší v Evropě (s možnou výjimkou takového Monaka ap.). Jak plyne ze srovnání HDP na hlavu.
    http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tec00114

    (I když HDP není nejlepší ukazatel pro srovnávání bohatství, je po ruce.)

    Vidíme, že L. je asi na 270% průměru EU, Švýcarsko ani ne na 160%, Čechy na 80%.

    Bohatství Luc. nepochází z výroby limburského sýra. Ale spíš ze silné finanční „industrie“. Podobně jako ve Švýcarsku. Luc. je totiž DAŇOVÝ RÁJ.

    Bylo by zajímavé, kdyby nám renard vysvětlil detaily. Jaký je třeba vliv (rel.) mnoha vysoce placených cizinců v zemi. Platí daně luc. eráru?
    Kolik z HDP zůstane v zemi, kolik se „repatriuje“? O kolik je třeba HNP menší než HDP?

    To se mi líbí

  11. rybářka napsal:

    Dobré dotazy. Dobrou noc Slime.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.