Muzika sobotní noci 9 Gustav Mahler


Jako každou sobotu Slimova diskotéka

Když přijdete na koncert, vlevo vzadu jsou 3 harfy a kapela se nemůže vejít na pódium, pak víte, že se bude dávat Mahler. (Osmé symfonii se dokonce říká Symfonie tisíců, protože asi tolik potřebuje účinkujících.)
Tenhle kousek z Mahlera se stal tak slavným, že hrozí inflace. Viděl jsem to jednou dokonce jako reklamu na minerálku.

Adagietto z 5. Symfonie

2. Část

Jak jsme všichni, i ti, kdo nejsou zrovna pravidelní návštěvníci koncertů vlastně k Mahlerovi přišli? No, způsobil to právě tento kousek. A jeden film.
V roce 1971 natočil Visconti, podle novely Th. Manna film Smrt v Benátkách., ve kterém se široce využívá Mahlerova hudba, totiž právě tohle Adagietto. Dlouhé záběry kamery spojené s hudbou dosáhly hypnotizujícího účinku.
Děj je prostý. Stárnoucí spisovatel (ve filmu skladatel) Gustav v. Aschenbach se přijíždí zotavit do Benátek. V hotelové nudě si všimne krásného hocha-eféba a platonicky se do něj zamiluje. Ve městě je epidemie a Aschenbach uprostřed pocitů zmaru (tak typických pro fin de siècle, vzpomeňte si třeba na novely Stefana Zweiga) umírá.
V následujícím klipu autor sestříhal dohromady všechny scény filmu, kde se hraje Adagietto; to je poněkud neúnosné. Nicméně, podívejte se na počátek, až po vjezd do přístavu na stopáži 5:45 a získáte představu.

Za podívanou stojí také interval 13:48 až 18:00, kde se objevuje altové sólo ze 3. Mahlerovy symfonie (na slova Nietzscheho O Mensch! Gib acht!.)
A také závěr klipu, asi od 28 minuty.
„Aschenbach se díval a seděl tam, jako seděl kdysi, když se ten soumračně šedý pohled, vyslán od oné písčiny, poprvé setkal s jeho pohledem.
Bylo mu jako by se ten bledý a líbezný psychagog tam venku na něj usmíval, jako by mu kynul; jako by z boku vznesl ruku a ukazoval ven, vznášel se před ním do příslibné nesmírnosti. A jako tak často, vydal se, aby ho následoval.“

Ale nemůžeme si z vánočky vybírat jen rozinky. A tak jsem postupně zjistil, že nádherná je i první věta, Trauermarsch. A že jsou tam i další věty. Celkem pět:
1. Trauermarsch .
2. Stürmisch bewegt, mit größter Vehemenz
3. Scherzo.
4. Adagietto.
5. Rondo-Finale. Allegro – Allegro giocoso.
Nedávno jsem četl zábavnou knihu, takovou napůl fiktivní historickou detektivku, která je právě o Mahlerovi. Řekne mnohé lépe než já
Začíná tak, že hrdina v Kolíně n. R. poslouchá Mahlera, jak řídí premiéru právě Páté. Poslouchejte.
„ …a tak jsem se mohl nerušeně nerušeně pohroužit do vlastních myšlenek a pohledu na Rýn.
Ano, hudba, kterou jsem právě slyšel, byla zvláštní. Navíc šlo o dílo, které zaznělo před obecenstvem poprvé, zbrusu nová symfonie od muže, který se chystal ovládnout hudební život poloviny Evropy. …
Mahler se s dobrou potázal, že dílo nepřenechal jinému známému dirigentovi. Protože Pátá odsunovala do stínu všechno, co dosud vytvořil, včetně velkolepé Druhé. Že symfonie z jeho pera začíná rozsáhlým, pochmurným čtvrthodinovým smutečním pochodem, to jsme už znali z dřívějška. Nadmíru odvážné ale bylo, že tuto větu následovala ještě další, která svým zoufalým laděním dokonce ještě překonávala dramatický účinek první věty. Vzpomněl jsem si, že se mě během neustále divoce vpadajících smyčců a pronikavě břeskných žesťových nástrojů zmocnila myšlenka, že tohle je pravděpodobně první naprosto nihilistická hudba západní Evropy. V tomto pekle zvuků už nebylo ani stopy po humanismu takového Mozarta, po triumfálních gestech Beethovenových, po smyslnosti Richarda Wagnera. Ne, Mahler byl Velký ničitel. Devatenácté století bylo pryč; nuže zde byla hudba nového věku.
A přesto to mělo svůj osobitý půvab: jako po odchodu zmíněných hrdinů hudby prostě už nebyla jiná možnost, jak napsat moderní symfonii. Pod Mahlerovou taktovkou splynuly všechny ty protichůdné prvky do nejvýš svéhlavého, zcela nového proudu tónů, částečně zdrcujícího ve svém výrazu zhroutivší se kultury, která zdánlivě může být rozložena již jen na jednotlivé součásti, které ale již nikdy nezazní ve své staré, naivní harmonii.
V dalším průběhu kusu však – zejména v předposlední větě, v melancholickém adagiettu, a ve finále na způsob ronda – měl člověk dojem, jako by Mahler dostal strach ze své odvahy. Vzedmuté vlny se uhladily, objevily se stopy salonní hudby. Bylo to uděláno dokonale, suverénně v účinku tónů a virtuózně v nesrovnatelném zpracování pro jednotlivé nástroje. A přesto: všechno to znělo chtěně falešně, úmyslně uměle. Jedním slovem, nebylo to to pravé, a taky nemohlo být po tom všem, co tomuto finále předcházelo. Vypadalo to, jakoby Mahler chtěl se zamrkáním říci: „ Jen se na to podívejte, lidičky, já to umím i docela jinak, když chci; ale důležité je, že to nutně neberete vážně, přestože nakonec přináším několik velmi jásavých akordů v oslnivém dur. A počkejte, ve své příští symfonii vás ještě naučím, co je strach!“

Asi takové byly moje dojmy z nejnovějšího díla Gustava Mahlera. Posluchači v koncertní síni si pravděpodobně mysleli totéž, protože vedle nadšeně tleskajících jsem viděl i mnohé bezradné tváře. Jedno bylo jasné: ignorovat tuto hudbu nelze. “
(C. S. Mahrendorff Temná hra)

No tak to vidíte; a máme i návod k použití. I když nám trochu pomluvil Adagietto.
Symfonie je opět v zásobníku s automatickým měněním, každá z pěti vět je ve dvou dílech..

(Po deseti „kouscích“ to zaražte, jinak se probouráte do Osmé. Tam si můžete zkusit přepočítat ty lidí na pódiu. ).

Gustav Mahler narozený v Kališti na Vysočině byl za života oceňován hlavně jako dirigent. Nesmírně pedantický, pracovitý, většinou nenáviděný orchestry. Jeho cesta vedla přes Prahu, Budapešť, Hamburk až do Vídeňské opery. Jeho vlastnosti, společně s židovským původem vedly k tomu, že byl z opery vyštván a odešel do newyorské Metropolitní opery. Odtud se vrátil už smrtelně nemocný počátkem roku 1911.
Mahler byl nesmírně ukázněný. Každé léto v pronajatém domku v Toblachu (http://www.youtube.com/watch?v=Ar-KkCKuy4w ) v Alpách zkomponoval symfonii. Byly to obrovské mnohavěté výtvory, navazující na Brucknera. Spolu s Antonem Brucknerem je také považován za největšího rakouského symfonika.
Jeho osobní život byl komplikovaný. Oženil se s vídeňskou krasavicí Almou Schindlerovou. Měli dvě dcery, z nichž jedna zemřela v pěti letech. Alma byl určitě světovou rekordmankou v lovu slavných mužů. Před manželstvím měla románek s Alexandrem Zemlinským a Gustavem Klimtem. Na konci Mahlerova života se zapletla s mladým architektem Walterem Gropiem (založil Bauhaus). Po Mahlerově smrti si sice Gropia vzala, ale předtím stihla ještě pletku s Oskarem Kokoschkou. Ten jejich vztah zvěčnil v obrazu Nevěsta větru (nechtěl spíš říci povětrná nevěsta?)

Nevěsta větru

Nevěsta větru

Svou kariéru Alma zakončila po rozvodu s Gropiem ve třetím manželství se spisovatelem Franzem Werfelem.
Když se Mahler blížil k 9. Symfonii, začal se projevovat pověrečný strach. Beethoven ani Bruckner víc než 9 symfonií nenapsali. (Kletbu prorazil až Šostakovič, který jich napsal 15.)
Gustav Mahler zemřel v 51 letech na bakteriální zánět srdeční chlopně, v té době neléčitelný.
Z Desáté symfonie zbyly jen náčrtky. A Adagio. Předlouhá, skoro 25 minutová věta.

Ještě jednou ocituji Mahrendorffa (zvýraznění je moje):

„ ‚Vaše nejnovější symfonie?‘, zeptal jsem se.
‚Ano‘, odpověděl Mahler téměř zahanbeně. ‚Ještě z ní není mnoho hotovo, vlastně mám teprve první větu, opět velké adagio.‘
S těmi slovy mi podal několik listů papíru. Pohlédl jsem na ně a pokusil se převést si napsané do akustického vjemu, což se mi po chvíli podařilo. Okamžitě jsem si uvědomil, že se tady jedná o hudbu, která je něčím jiným, než všechno, co Mahler dosud napsal. Tento účinek přinášela už jen nezvyklá tónina fis dur, ale také podivně nesený, téměř nadpřirozený tón této dlouhé věty. Vzpomněl jsem si na náš rozhovor z minulého léta a nemohl se zbavit myšlenky, že Mahlerovi se touto hudbou skutečně podařilo vyjádřit v tónech to, co si tehdy předsevzal: náladu přechodu z tohoto do onoho světa.
Vedle toho měla kompozice rozhodně i dramatické aspekty, tak například v neustálém tanci smyčců, které ze všech stran modulovaly hlavní téma; v několikrát se opakujících, záhadně bloudících pasážích sólové violy; především ale v násilně propuknuvším, nade vše pomyšlení šokujícím mnohohlasně disonantním akordu na konci věty, který pomalu stoupal k nejvyšší síle zvuku a zachvacoval jednu po druhé všechny části orchestru: zvuk jako inferno, jako zhudebněné peklo na zemi, zoufalý výkřik, vynucený nejvyšším strachem ze smrti a prosící o pomoc před konečným, naprostým zánikem.
‚Tváříte se ustaraně,‘ poznamenal s úsměvem Mahler.
…………..
Toho večera jsem opustil Mahlera v opravdu podivné náladě. Na jednu stranu jsem si nedovedl představit, co chce po tomto začátku Desáté symfonie ještě skládat. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že těmi zvuky řekl opravdu všechno, co lze pozemskými prostředky vyjádřit. Ale možná jsem jen podlehl sentimentálnímu mysticismu. “

Opět mi zbývá jen poděkování

Bavor podpis

Příspěvek byl publikován v rubrice Muzika sobotní noci se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

24 reakcí na Muzika sobotní noci 9 Gustav Mahler

  1. anna napsal:

    Slime, hudbu jste jako vždycky vybral nádherně.
    Dočetla jsem se (někdy, někde),že svoji 5. zkomponoval Mahler v době, kdy se cítil šťasten – oženil se s Almou. Jinak si asi moc štěstí neužil. Jeho komplikovaná povaha, původ, rodinné zázemí…Nevím, zda si to pamatuji přesně,ale sám o sobě říkal, že je třikrát bezdomovcem – jako rodilý Čech v Rakousku, jako Rakušan mezi Němci a jako Žid v celém světě. Já mám ráda i jeho písňové cykly. Měla jsem to štěstí, že jsem některé z písní slyšela na živém koncertě v podání Dagmar Peckové, bylo to překrásné. Díky za připomenutí.A.

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      A jako génius mezi ostatními. To není asi moc snadné.

      Písně jsou dneska můj největší hřích, kvůli krátkosti jsem je vynechal. Ale asi jednu přidám.

      Další je, že Mahrendorff se píše se 2 f.

      To se mi líbí

  2. věra napsal:

    Tedy Slime, to se vám fakt povedlo. O Mahlerovi jsem věděla jen to, že existoval.. Ale v r. 1989 jsem si koupila už druhou knížku od amerického doktora a esejisty Lewise Thomase (první jeho knížka mě zaujala už v r. 1981, dělala jsem v bývalém bydlišti na vsi „obecní“ knihovnici, tak jsem si ji taky sehnala), a ta knížka se jmenovala Myšlenky pozdě v noci při poslechu deváté symfonie Gustava Mahlera. Sehnala jsem dost složitě jeho 2. symfonii na desce a až když jsem se zmohla na počítač, což je asi 5 let, tak jsem si občas mohla něco poslechnout. Takže teď si to užiju – už jsem si poslechla Adagietto, i sestřih k filmu a část páté a za chvíli budu pokračovat. Mahler je famózní. Díky..

    To se mi líbí

  3. Slim napsal:

    Vltava právě dává přímým přenosem (odpolední) představení z Met. Donizzetiho Nápoj lásky.

    To se mi líbí

    • věra napsal:

      Jdu chvíli poslouchat, Mahler tady na mě počká – i když nevím, jestli vydržím, dnes jsem ráno velice brzy vstávala :-)..

      To se mi líbí

  4. Občan napsal:

    BRAVO!!!
    Slime, nádherný výběr krásné muziky.
    Zajímavé je, jak se v ní střídají takové „pohodové kousky“ s dramaty; v druhé půlce 5. symfonie to je zvlášť slyšet. A když se do toho člověk zaposlouchá, tak se v Mahlerově muzice dají slyšet podobné motivy a kombinace motivů jako u Smetany. Zdá se to jen mně, nebo to tam slyší i někdo další?
    To Adagio zní úplně jako předtucha nebo věštba…

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Je to možné. Lidi jako Zdeněk Mahler určitě tvrdí, že pochytal hodně moravský a český hudby v dětství.
      Takovýho člověka si holt všichni převlastňujou. 🙂 Rakušáci jsou v tom tradičně dobrý, udělali z Béti Rakušana a Adolfa naopak vyvezli Němcům.

      Tak tady jednu písničku.

      To se mi líbí

      • Občan napsal:

        Takže Čech duší, i když německy mluvící a nábožensky žid. Takhle vnímali „češství“ ve středověku, když se ještě příslušnost k národu tolik nenosila – srdcem, oddanou příslušností k zemi, v níž žili a měli měli chalupu.
        Zdeněk Mahler – kdyby tak šlo ho omladit, zrecyklovat nebo znesmrtelnit. Stejně jako Koukolíka nebo Machovce. A naklonovat, aby jich bylo víc 🙂 Moc bychom takové lidi potřebovali.

        To se mi líbí

        • rybářka napsal:

          Zas až tak málo těch, co jim záleží na téhle zemi, není. Věřte mi.

          To se mi líbí

          • Občan napsal:

            Já vím, všichni jsou u pana Bavora na blogu 🙂
            Ne, vážně, já vím, že jich je dost. Ale protože to jsou většinou i lidé slušní a jemní, nemají ve zvyku hlasitě vyřvávat jako ti, jimž je tahle země ukradená nebo dokonce solí v očích; a média je na svých stránkách a obrazovkách nerada vidí.

            To se mi líbí

        • Slim napsal:

          http://www.ceskatelevize.cz/porady/10262554628-krajan-g-m/3491-zdenek-mahler-vypravi/
          Tady to máte. Ale že mluvil česky, o tom mám pochybnosti. Z. Mahler je někdy příliš nadšený.

          To se mi líbí

          • Občan napsal:

            No, jestli ho vychovávala hlavně česká služka, bylo by s podivem, kdyby něco z češtiny nepochytil. Což muselo být zajímavé, protože jihočeština je dost zemitá a barvitá 😉
            Že u nich sloužila Češka, je vůbec dost s podivem, protože „Herrenschaft Iglau“ byla skoro totálně poněmčená enkláva a její obyvatelstvo nebylo k Čechům zrovna přátelské. Zatímco Kaliště patřila do enklávy naopak skoro výhradně české – patrně proto odtamtud rodina tak spěchala do Jihlavy (a pak se může někdo divit, že tu Němce nevítáme s otevřenou náručí a nechováme k nim důvěru).
            Určitě ale neuměl česky číst (někde jsem četl, že dostal libreto nějaké české opery a museli mu to přeložit do němčiny). Na druhou stranu – jestliže mu to nejdřív přinesli v češtině, mohlo by to znamenat, že v běžném hovoru byl schopen češtinu užívat a proto jeho spolupracovníci předpokládali, že česky i čte. Vídeň ostatně v té době byla největším českým městem 🙂

            To se mi líbí

        • Slim napsal:

          A ještě

          http://knihy.abz.cz/prodej/krajan
          Kdybyste narazili na to, že je někde k mání, řekněte, prosím.

          Já mám jiný TIP NA DOVOLENOU.
          Temná hra, C.S. Mahrendorff, nakl. Moba. Zábavné jako detektivka, ale „hodnotnější“.

          A ovšem, ona báječná kniha novel St. Zweiga ve které je Amok, ale hlavně Fantastická noc a Knihomol. To je dobrý úvod do staré Vídně..

          A Poslední století habsburské říše od A.J.P. Taylora, vyšlo česky v Brně 1998.
          Dobrý protijed proti blouznivcům, kterým se stýská po c.k. monarchii

          To se mi líbí

          • Občan napsal:

            zde 🙂
            http://knihy.heureka.cz/krajan-gustav-mahler-zdenek-mahler/

            No, já četl „Pro kravičku“ od J. Š. Baara a to je taky docela slušný sociální horor. Když si to člověk opepří pár sociálními studiemi a dobovými fotkami z let 1880-1920, tak si udělá o monarchii dost jasno. Proto mě fest nadzdvihují stupidní výstavy typu „jak se žilo a vařilo za c&k“…
            Odbočím – máme v knihovně KOPII pokladu. V r. 1805 vydal komorník nějakého pražského „freiherr“ ouřady kuchařku – ČESKY. A ne takovou tou tragickou poločeštinou plnou germanismů a zkomolenin, ale nádherným čistým jazykem. Když jsme na ni narazili, tak jsme čuměli jak puci a radost měli velikou, protože jsme nečekali, že by v té době ještě vůbec něco vycházelo česky. A dokonce se podle ní dá i vařit 🙂

            To se mi líbí

    • rybářka napsal:

      Občane, už dokážu pojmenovat pocit, který cítím při poslechu “ Adagia „. Je to úzkost. Naprosto příšerný pocit při onemocnění srdce. Po přechozené chřipce jsem dva roky kurýrovala poškozené srdce a ten pocit úzkosti jsem zažila. Je to úzkostný neklid. Tohle musel Máhler prožívat, když komponoval Adagio. Fantastické, geniální Adagio

      To se mi líbí

      • Občan napsal:

        Bohužel to znám až moc dobře. Když to občas zpestří „panická ataka“, slovo „život“ nabude úplně nových rozměrů…

        To se mi líbí

        • Slim napsal:

          Občane, kde teda máte ty „Orkneje“ ? Když to s vámi půjde takhle dál, stane se z vás milovník atonality !

          To se mi líbí

          • Občan napsal:

            Zvědavost přemohla „Orkneje“ a dobře tomu.
            Anotalita? Ani omylem! Vždyť ta Mahlerova muzika je krásně melodická. Až přijde na řadu Eben, zažijete, jak umím prchat 😀

            To se mi líbí

  5. rybářka napsal:

    Slime, vaše vědomosti jsou úžasné. Mahlerova symfonická díla jsou kompozičně složitá. Osobnost Mahlera byla plna protikladů a proměn a to slyším z jeho skladeb. Ale skladby, které jste vybral jsou pěkné. Symphony 5, bych věřila Anně, že byla napsána v období prožívaného štěstí. Je ho tam slyšet. Adagio se mi líbí nejvíc, mám zvláštní pocit při poslechu, skoro strach, ale pojmenovat ho zatím přesně neumím. Jste vážně báječný člověk, Slime. Děkuji.

    To se mi líbí

  6. Slim napsal:

    Protože nesnáším dlouhé opisování pramenů, vzal jsem některé věci trochu zkrátka. Např. jsem nezmínil, že nejprve jezdil do Maierniggu na komponistické prázdniny.

    Tady máte obšírnější Mahlerovo „CV“.
    http://www.gustavmahler2010.cz/Mahler-Zivot.html

    Nejvíc mi udělala radost ta píseň, první kterou jsem našel na jútú, z Potulného tovaryše.

    Děkuju Občanovi, že mi pomoh s Petrermpavlem. Už mi z něj přecházela trpělivost. To se zas budem léta přetahovat a on nakkonec, až už to bude k ničemu, přijde na to, že se splet. 😦

    To se mi líbí

  7. Slim napsal:

    Jak asi ví Věra, včera přerušili kolem půl desáté vysílání opery z Metropolitní, prý pro ztrátu spojení. Jsem zvědav jaké další důkazy budou klimatičtí odpírači ještě potřebovat…

    http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/292791-bile-peklo-v-americe-ma-13-obeti-vcetne-chlapce-uduseneho-v-zavatem-aute.html

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.