Křížovníci svatého Jana Jeruzalémského – doplněno


heraldický znak johanitů

Již několikrát jsem se ve svých povídáních o Strakonicku,  Bavorech i církevním majetku  zmínil o johanitech. Proto si dovolím věnovat jim celé toto své povídání. Předem prohlašuji, že vycházím z materiálů mně v tuto dobu dostupných  a v žádném případě si nedělám nárok na jediný a bezchybný výklad materiálů, které používám. Ostatně u historie, kterou nelze řádně doložit, je něco podobného i nemožné. Vždyť i výklad dějin doby nedávné, ač jsou badatelé již přímo zavaleni dobovými dokumenty, podléhá jak ideologickému zaměření a fundovanosti badatele, tak i požadavkům doby,  ve které se tyto dějiny právě vykládají. Kromě toho se věnuji pouze johanitům majícím vliv ve Strakonicích a ostatní komendy jsou zmiňovány pouze okrajově.

První zmínky o špitálu při kostelíku sv.Jana Jeruzalémského pochází z roku 1099. Tehdy byl tento špitálek uvnitř hradeb Jeruzaléma spravován laickým bratrstvem pod vedením Pierre Gérarda de Martique. Vyvinul se z bratrstva italských kupců v Amalfi, kteří někdy 1030-1040 založili špitál při kostele sv.Jana Jeruzalémského. A jak přibývalo poutníků, přibývaly i dary pro bratrstvo.  V roce 1113 papež Paschal II. svou bulou postavil bratrstvo pod svou ochranu.  Sice to ještě nebyl vznik řádu jako takový, ale umožnilo to bratřím lépe se starat o unavené a nemocné poutníky ke Svatému hrobu. Po Gerardově smrti roku 1120 je do čela bratrstva postaven Raymund  de Puy . Tomu se podařilo sestavit první statuta společenství. Inspiroval se zejména řádem Augustinovým. Jako poslední bod statut bylo bratřím nařízeno nosit na levé straně svrchního oděvu znamení kříže. První tvar byl kříž zvaný tlapatý, později osmicípý, symbolizující osm evangelických blažeností. Když poté papež Anastasius IV. vydal 21. října 1154 bulu Christiane fidei religio, bylo bratrstvo uznáno jako řeholnický řád. Řád směl vysvěcovat kněží, kostely i hřbitovy. Směl přijímat laiky pro potřeby vojenské ochrany jak řádu tak poutníků. Nikdo z bratří nesměl z řádu vystoupit zpět do světského života, ani nesměl přejít k řádu jinému.

V roce 1136 dostal řád od krále Fulka několik osad v Palestině. Raymund se rozhodl území kolonizovat a nové osadníky si zavázal k vojenské službě. Podmínkou daru totiž byla ochrana jižní hranice království jeruzalémského. Podobně postupoval Raymund u darů v hrabství tripolském a antiochijském knížectví. V roce 1144 získal řád od Raymunda z Tripolisu hrad nazvaný Crac de Chevaliers. Z tohoto hradu byla řádem vybudována monumentální pevnost, která sklízí obdiv do dnešních dnů.

Crac des Chevaliers

Za mistra Gilberta d´Assailly došlo k rozšíření řádu o vlastní rytířskou složku, která později zcela dominovala. Spolu s templáři tvořili johanité největší část křesťanských bojovníků v bitvě u Hattínu roku 1187, kde jich také mnoho zahynulo. Tato bitva rozhodla o pádu Jeruzaléma do rukou sultána Saladina také vinou sporů mezi johanity a templáři.  Část rytířů odešla do Evropa, část se uchytila  v hradu Belvoir, poté v Margatu a nakonec po zisku přístavu Akkon v Palestině  králem Richardem Lion´s Heart vybudovali zde  johanité veliký špitál a kostel sv.Jana Jeruzalémského. Ale i Akkon roku 1291 padl do rukou sultánových. Velmistrovi Fulkovi de Villaret se podařilo získat ostrov Rhodos, kde řád sídlil v letech 1310 až 1522.

Když v červnu roku 1522 připlul osmanský sultán Süleyman k ostrovu Rhodos, patřícímu johanitům, s obrovskou flotilou 700 lodí a s 200 000 muži na palubě, stálo proti němu jen 600 rytířů a 6000 vojáků! Bylo jasné, že na otevřeném moři nebylo možné se takové přesile postavit. O nic lepší postavení řád neměl ani na souši, přesto se o obranu svého území pokusil. Velmistr Philippe de Villiers nechal nejprve před hlavním přístavem potopit celé své loďstvo a v domnění, že mu Západ přispěchá na pomoc (šlo v tu chvíli přece o celé křesťanstvo) se začal bránit. Celých šest měsíců odolávali rytíři útokům nevěřících, ve svém heroickém boji však nakonec podlehli. Po půl roce jim totiž došlo střelivo, pomoc nepřicházela a naživu zůstalo jen 180 rytířů a 5000 vojáků. Přesně na Štědrý den tak museli kapitulovat. Süleyman, obdivující jejich statečnost, je se všemi poctami nechal odejít, a dokonce jim povolil odvézt z Rhodu řádový poklad i nejcennější relikvie řádu – obraz Panny Marie z hory Philermos, pravou třísku z Kristova kříže a pravou ruku jejich patrona, sv. Jana Křtitele

Řád přesídlil na ostrov Malta, kde od roku1530 sídlí dodnes. Roční nominální rentu, kterou za toto území platili sicilskému místokráli, představoval jeden živý sokol.  Podle ostrova se johanitům dnes říká Svrchovaný rytířský řád maltský (Maltézští rytíři).

Maltézští rytíři zavedli čilý obchod a mnohé změny, postavili nemocnice a zřídili především opevnění. To přineslo práci a chléb pro domácí obyvatelstvo: nutné prostředky přicházely jako dary z celé Evropy, jako příjmy z vlastnictví nebo jako kořist z karavan, loupežných výprav na zbohatlé islámské kupce. Sulejman chtěl řád Maltézských rytířů zničit úplně a využít pak Maltu jako základnu k výpadům do jižní Evropy. Již v roce 1565 se Sulejman Nádherný vydal s obrovskou flotilou a vojskem na válečnou výpravu proti Maltě, aby tomu konečně učinil přítrž. Velké obléhání v roce 1565 doprovázené zuřivými boji trvalo celé 4 měsíce. Ačkoli byli Maltézští rytíři početně mnohem slabší, postavili se hrdinně na odpor a nakonec za podpory místního obyvatelstva a posil ze Sicílie zvítězili. Turkům nezbývalo nic jiného než se stáhnout zpět a zanechat za sebou ohromující množství mrtvých, mezi nimiž byl i obávaný pirát Dragut. Řád Maltézských rytířů za vedení mistra Jeana Parisota de la Vallette úspěšně ubránil jižní výběžek Evropy proti Turkům. Po svém vítězství se Maltézští rytíři vrhli s nadšením do dalšího rozvoje Malty a Goza – nastala zlatá éra kultury, architektury a umění. Bezpočet překrásných budov na Maltě pochází právě z tohoto období. Město, které bylo později vystavěno, bylo na jeho počest pojmenováno Valletta. Valletta je jedním z nejrannějších příkladů stavby města podle plánů v pravoúhlém systému. Maltézští rytíři pocházeli velmi často z těch nejbohatších kruhů v Evropě, a tak si mohli dovolit při stavbě Valletty najmout ty nejtalentovanější. Opevnění, umělecké skvosty, muzea a kostely jsou dílem nejlepších evropských stavitelů a umělců své doby. Byly to právě překrásné paláce a další díla, které vedly Sira Waltera Scotta k tomu, aby Vallettu popsal jako „město postavené gentlemany pro gentlemany“.

Malta v 17.století

Řádové domy, zvané komendy, se v Čechách objevily za vlády krále Vladislava I. koncem 60.tých let 12.století. První známou je komenda u paty Juditina mostu v Praze. Nejprve všechny majetky v zemi patřily této komendě, později začalo docházet k zakládání dalších řádových domů Kadani, Manětíně či Ploskovicích. A protože nově vznikající šlechta chtěla zabránit rozšiřování královského vlivu prostřednictvím podobných fundací, začala i ona se zakládáním řádových domů. V Českém Dubu bohatě obdaroval johanity manžel svaté Zdislavy Havel z Lemberka, část hradu jim věnoval Bavor I. ze Strakonic roku 1225.

V čele každé komendy stál komtur (commendator), jen ve Strakonicích vedl komendu někdy i převor (prior). Důvody tohoto střídání nejsou známy.

První písemná zmínka o Strakonicích pochází z roku 1243, kdy Bolemila, manželka Bavora I., daruje řádu johanitů vsi v okolí Strakonic a zmiňuje zde kostel sv. Václava, v němž právě toto darování prohlásila na veřejnosti. Listina je tzv. antidatována, to znamená, že byla sepsána až poté, co již toto darování bylo učiněno.

Listina o obdarování johanitů

Nebylo totiž zvykem jako dnes, právní akt potvrdit ihned písemně. Listina až do konce 13. století neměla takovou svědeckou hodnotu, jako o století později. Z prvních listin se toho příliš o Strakonicích nedovídáme. Víme jen, že zde již stál kostel a v nejstarší části hradu bydleli členové johanitského řádu. Prvním zachyceným komturem byl polovině 14. století Jan z Prahy, převorem byl Václav z Byšic.  Teprve z listiny z roku 1318 je možné si udělat podrobnější představu o vzhledu tehdejších Strakonic. Vilém Bavor totiž podává přehledný popis, co všechno patří johanitskému řádu a tak se také dovídáme, že zde byla škola, v níž učili johanité, několik mostů přes řeku a objevují se i první jména měšťanů, což ukazuje na fakt, že Strakonice byly v této době již městem v plném slova smyslu. Z výpovědí řádových bratří na vizitaci  roku 1373 rovněž také víme, jak početná komenda ve Strakonicích byla. Patřila hned po pražské komendě k největším v českých zemích. Čítala 16 bratří ve věkové kategorii od 24 let do 53 a také se dovídáme, že jeden z bratří byl nemocen – trpěl třasem rukou a v srdci. Co to mohlo být konkrétně za nemoc nelze vytušit. Ve škole se učilo a stravovalo 17 žáků, což bylo na tehdejší středověké poměry poměrně úctyhodné číslo.  Tehdejšího převora Jana zvaného Písař pak vystřídal komtur Zdeněk ze Skuhrova.

Kvůli častým povodním městu u řeky zprvu zřejmě jeho první majitelé – Bavorové – nepřikládali mnoho nadějí na dlouhodobou existenci. Spíše počítali s osadou zvanou Lom, kde byl také nejstarší kostel – kostel sv. Václava (ironií však je, že právě osada Lom zanikla). Strakonice byly typicky říčním městem s mosty, lávkami a mlýny. Tak ve 14. století známe i jméno jednoho z vlastníků mlýna u hradu – Kosmy. Ale jistě jich zde bylo více, jen se jejich jména nedochovala. V postavě jedné z posledních generací Bavorů, Bavora IV., se městu dostává více pozornosti než dřív. Dosud totiž majitelé Strakonic zvětšovali majetky řádu než města.

Na prahu husitské doby Strakonice přichází o své zakladatele – rod Bavorů vymírá a celý hrad s městem a okolím přechází na johanitský řád. Poslední zmínka o Bavorech pochází z roku 1402 a záhy na to je doložena kupní smlouva představitele řádu – Jindřicha z Hradce, který hrad kupuje od Vikéře z Jenišovic, tehdejšího místopurkrabího Pražského Hradu. Je otázkou jak by dějiny města vypadaly, nebýt vymizení Bavorů z českých dějin. V době husitských nepokojů se totiž hrad stal baštou katolické strany a ještě dlouho po bitvě u Lipan se zde bojovalo proti kalichu. Nedaleká Sudoměř se sice stala hned z počátků husitských válek neúspěšným tažením rytířů s červeným křížem, kdy po zranění v této bitvě umírá i mistr českého převorství Jindřich z Hradce, nicméně po celou dobu nepokojů, které zmítaly celým českým královstvím, se strakonický hrad stal baštou odpůrců kalicha. Dokonce se zde přestěhoval na dvě staletí řádový archiv z Prahy a Strakonice se staly hlavním sídlem převorství.

Po zemřelém Jindřichu z Hradce se na jeho místo dostal válečník Václav z Michalovic. Za jeho převorátu se Strakonice staly v r. 1449 místem založení jednoty, nazvané podle města – Jednota Strakonická proti Jednotě Poděbradské. Po smrti tohoto muže v se panství ujímá Jošt z Rožmberka, člověk, který byl spíše diplomat než válečník jako jeho předchůdce. Ani Jošt, jako představitel katolického řádu nemohl plně s Jiříkem z Poděbrad sympatizovat, ale zcela jasně se proti králi vyjádřil až na sklonku svého života členstvím v Jednotě Zelenohorské. Málo se ví, že Jošt velmi dlouho pomáhal svému pánu Jiříkovi k dosažení uznání katolickou stranou, zejména na papežském dvoře. Věřil, že se Jiří vzdá svého kališnictví. Sám Jošt díky své prvotní státní disciplíně, kdy respektoval kališnickou hlavu státu, měl velké politicko–náboženské problémy ve Vratislavi, kde byl biskupem. Nejednou mu šlo dokonce o život. Na strakonickém hradě, který v době Joštovy nepřítomnosti (jež byla častá), spravoval jeho mladší bratr Jan z Rožmberka, nejednou hostili bratří johanitského řádu papežské legáty, kteří tudy procházeli do Vratislavi nebo naopak do Říma. Stejně tak nejednou cesty strakonických převorů mířily do Vratislavi či Nisy a odtud s diplomatickým posláním do Říma k papeži.

Po smrti Joštově se správy strakonických majetků ujímá Jan ze Švamberka, který se však již musel potýkat se špatnou ekonomickou situací řádu a tudíž i majetků strakonické komendy. Po jeho smrti se do funkce nejvyššího představitele řádu pro Čechy, Moravu a vedlejší korunní země stává další Rožmberk – Jan III. z Rožmberka. Tato osoba se příliš v českých, ani řádových dějinách neproslavila, ale o to více se stala významnou pro kvetoucí město na prahu novověku. Hradby, právo pečetit červeným voskem a přestavba hradu – tak se dá ve zkratce naznačit, co všechno pro Strakonice znamenala jeho osobnost. Jeho dobu poznamenal zápas o rožmberské dědictví s mocným Zdeňkem z Rožmitálu a taky s vlastními bratry o řízení rožmberských majetků. Nebyl příliš sebejistý, ani cílevědomý, což se projevilo spíše ve spravování majetků rodu, než řádových a tudíž v hospodaření na Strakonicku.

Na prahu novověku se mění také tvář města a jeho bezprostředního okolí. Rybníky a také rozvoj cechů se promítá i do počtu vydaných privilegií pro město, respektive pro jednotlivé cechy. Mnohé z nich natrvalo poznamenaly výrobní zaměření ve městě na textilní produkci, jako např. koželužství, kloboučnictví, postřihačství a kráječství. V této době se více do povědomí dostává také zdejší židovská komunita, která v 19. století nad tímto výrobním odvětvím přebírá na dlouho vedení až vyvrcholí výrobou fezů na přelomu 19 a 20. století. Tento rozvoj na čas pozastavila třicetiletá válka. Roku 1619 Mansfeldovo vojsko zpustošilo město i hrad. Po přestálých válečných útrapách byl majetek velkopřevorství zcela rozchvácen. Z 222 měšťanů zbylo jen 46 osedlých a 36 nově přistěhovaných. Velkopřevor Rudolf Colloredo z Wallsee (1637-1657) na základě značného hospodářského úpadku města vlivem drancování švédských vojsk ve městě vydává 5.12.1645 list, v němž osvobozuje město od válečných daní (fůr) a povoluje výstav piva měšťanům po okolních vsích.

Když v roce 1659 nastoupil do čela komendy velkopřevor Tattenbach, nastala i pro strakonické měšťany zlá doba. Tattenbach omezil veškeré svobody, které město mělo od jeho předchůdců, zakázal vaření piva a pálení kořalky, omezil městské trhy. Přesto, že císařská kancelář do sporu zasáhla,  mnoho úlev se strakoničtí nedočkali.

Po třicetilé válce hrad upadá, velkopřevorové ztrácejí o Strakonice zájem, jsou zde stále méně a úřadují z Prahy. Také se již kolem roku 1654 objevují na nedaleké Střele jezuité, kteří na zámku pobývají až do r. 1773, kdy jejich řád upadl v nemilost. Rozpory mezi městem a jeho vrchností se začínají prohlubovat. Dochází k emancipaci měšťanů. O tom svědčí i četné spory velkopřevorů s městem, které nejednou vyústily v uvěznění městské rady na hradě. Tento antagonismus přetrvává až do 18. století, kdy se situace poněkud zklidnila – velkopřevorové se věnují spíše přestavbám hradu než samotnému městu. Velkopřevor Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic , který nastoupil roku 1714, dal vystavět nový palác. Avšak tato stavba již nesloužila k trvalému pobytu. Za jeho panství vznikl cech punčochářů. Jeho nástupce Jáchym Čejka z Olbramovic přistavěl vedle hradu novou sýpku, která je dodnes ozdobena jeho erbem.V následujících stoletích se maltézští rytíři obracejí k svému původnímu poslání – zakládání špitálů a nadací pro chudé a nemocné, budování kostelů. Tak např. velkopřevor Michael Ferdinand z Atlhanu nechává postavit v letech 1771-1772 kostel Panny Marie Sedmibolestné na Podsrpu a dává kapitál městu k zřízení hlavní školy. Tato škola měla i tzv. preparandu, čili jakousi přípravku pro budoucí učitele. V případě obsazení místa katechety a ředitele se však často střetávaly zájmy velkopřevorství a města, které vyústily v spory. Roku 1784 je ukončeno rozdávání medové kaše, neboť tato charitativní činnost již neodpovídala požadavkům doby. Místo toho řád složil nemalý finanční obnos do chudinské kasy a u z úroků měli být podporování nemajetní Strakonic.

Kolem roku 1825 dochází k úpravám hradu, který byl věkem poněkud zpustlejší. Velkopřevor Neipperg nechal zbořit původní rytířskou síň u Rumpálu. Tato část hradu totiž stejně již hrozila zřícením

V prostoru proti barokní rezidenci Na Dubovci můžeme vidět tzv. palác, který patřil židovskému obchodníkovi Ignáci Steinovi. Dříve zde stávala i vysoká kulatá věž. V roce 1871 ji dal společně s vysokou zdí postavit velkopřevor Othenio Lichnowski z Wardenberka proto, aby nebylo z „paláce stojícího opodál“ do zámku vidět a naopak a protože se tak stalo z protestu – trucu – proti židovskému sousedovi, říkalo se jí trucbašta čili Tructurm.

Pod vlivem říjnových zpráv o prohrávajících bitvách rakouské armády roku 1918 se nakonec odehraje významná událost pro Strakonice – městský strážník Karel Kraus omylem vybubnoval vznik Československa již 14. října. Za tento svůj čin byl sice odsouzen v Písku do vězení, ale nepobyl tam dlouho, jelikož již 28. října se jeho vybubnovaná zpráva stala skutečností – Rakousko-Uhersko zaniklo.

Vznik nové republiky ukončil bezmála sedm set let trvající správu města maltézským řádem. Stalo se tak v souvislosti s pozemkovou reformou ve 20. létech 20. století. Tehdy byly řádu majetky odebrány, řád roku 1929 prodává zbytkový statek a hrad a opouští město. Tím vlastně Strakonice definitivně přichází o svou vrchnost. V době tzv. První republiky se Strakonice staly občasným zastavením významných politiků té doby: např. poslance Rudolfa Berana – spolumajitele bývalých johanitských majetků, Aloise Švehly, dr. Edvarda Beneše – kvůli jehož  návštěvě  se vybudovala silnice do Pracejovic, při které se bourá i trucbašta.

Na základě neexistujícího nároku (!) byl kostel sv.Prokopa na hradě johanitům „vrácen“ (!)

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Křížovníci svatého Jana Jeruzalémského – doplněno

  1. vonrammstein napsal:

    Výborný článek, díky!

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.