Církevní restituce znovu, počtvrté a zřejmě naposled

Stále se objevují nové a nové skutečnosti o podobě církevních restitucí. A stále více se objevují vyjádření osob mně nikterak blízkých, tím spíše upřímně míněná. Začíná se mi z toho rodit malý restituční seriál. Sice bych si býval přál, aby skončil happyendem, bohužel to končí  katastrofou. Takže na závěr už jen několik reminiscencí a pár citací jiných. Je dobojováno a opět jsme prohráli. Prosím i za mé zvířectvo. 17.11 u koně!

Po potlačení husitských bouří, kdy se císař Zikmund snažil získat přízeň šlechticů podobojí i kališnických, dával jim k zisku i k užívání královské i duchovenské  statky. Například r.1426 Přibík z Klenové dobyl město Stříbro a odevzdal je Zikmundovi po jeho příjezdu do Čech. Za to dostal Volyni  a dva tisíce kop pražských grošů. Na volyňském případu je vidět, že si císař nelámal hlavu ani s majetkem Svatovítské kapituly. Té totiž Volyně patřila už nejméně 250 let.

Co přednesl poslanec Stanislav Huml:

Krátký historický exkurz na území ČR

Roku 1723 císař Karel VI., jinak hluboce věřící katolík, zakázal církvi nabývat nemovitosti. Jeho dcera, císařovna Marie Terezie, která zahájila osvícenské reformy v řadě oblastí, přivedla církev pod státní dozor, zejména pak správu diecézního a řádového jmění. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství a zádušní jmění bylo zatíženo kontribucí. Po roce 1773, kdy na základě buly papeže Klimenta XIV. zrušila císařovna Marie Terezie jezuitský řád, byl řádový majetek zestátněn a převeden do studijního fondu.

Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví. Řídil se odůvodněním, že drtivou většinu majetku získala církev z darů od předchozích panovníků, a proto zavedl do státního práva ustanovení, že církevní statky nikdy nepřestaly být statky státními. Církevním orgánům ponechal pouze řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem. Roku 1781 pak zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly vzděláváním, vědeckou činností, zdravotnictvím nebo charitou, které tvořily více než polovinu všech klášterů v monarchii. V letech 1782 ¬ 1787 zrušil v Čechách celkem 71 klášterů, jejichž majetek byl vyvlastněn a převeden do zemských náboženských fondů, které byly později sloučené do Náboženské matice.

Roku 1809 nařídil císař František II. církvi vydat velkou část zlata a stříbra z kostelů, čímž získal finanční prostředky pro vedení války s Napoleonem Bonaparte.

Po roce 1848 se církev zbavila tlaku, který na ni byl veden ze strany státu. Konkordátem mezi státem a církví jí bylo navráceno právo spravovat své majetky. Navrácená práva církve byla zakotvena v ministerském zařízení č. 162 ř.z. ze dne 20. června 1860, které byly ponechány v platnosti i po zrušení konkordátu ustanovením §51 zákona č. 50 ř.z. ze dne 7. května 1874 a platily i v první Československé republice. Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve.

Vzhledem k tomu, že náboženský fond nestačil financovat platy kněží, vyvstal naléhavý problém zabezpečení chodu církevních institucí. Proto začal být náboženský fond dotován se státních prostředků. Obstarávání finančních prostředků pro církev bylo vyřešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnosti měly i právnické osoby sídlící ve farnosti. Pro chudé farnosti byl přijat tzv. kongruový zákon, který zavedl tzv. kongruu, tj. státní příspěvek k příjmům chudých duchovních.

 

1918-1989

Československá republika přejala rakouské církevní zákonodárství. Původně uvažovaná představa o odluce církví od státu se ukázala jako nepřijatelná. Tatíček Masaryk měl více rozumu než dnešní předkladatelé.

Byly přijaty některé nové normy. Jedná se zejména o zákon č. 64/1920 Sb. z.a n. o navýšení odpočivných platů, zákon 189/1920 Sb. z.a n. o úpravě platů diecézních bohosloveckých učilišť. Zákony č. 245 a 246 z r. 1920 z. a n. měly za cíl zvýšit kongruu duchovních. Též další zákony menšího významu měly za cíl sociální pomoc duchovním (zákon č. 394/1922 o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich, zákon č. 287/1924 částečně mění některé předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních státních a některých jiných veřejných zaměstnanců a pozůstalých po těchto zaměstnancích a zákon č. 115/1918, kterým se ustanovují zvýšení nejnižšího příjmu a odpočivných platů katolických duchovních správců, jakož i nejnižšího příjmu hodnostářů kanovníků u metropolitních, katedrálních a konkatedrálních kapitul katolické církve latinského, řeckého a arménského ritu).

Relativně komplexní normou v oblasti kongruového práva byl zákon č. 122/1926 Sb. z. a n. o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných, případně recipovaných. Cílem zákona bylo zvýšení kongruových příplatků duchovenstva. Zákon též upravil práva a právní nároky pozůstalých a způsob doplnění příjmu duchovního, tzv. kongruální mez, kongruu vztáhl též na představené seminářů a konsistorní úředníky. Církvím a náboženským společnostem zákonně uznaným před 1.1.1926 náležela dotace na doplnění platů jejich duchovenstva. Kongruální mez se měla stanovit vždy na 5 let předem, podle průměru posledních tří let. Nové církve byly fakticky zrovnoprávněny s církví římskokatolickou.

Radikální změnu v pozemkovém majetku církve způsobilo přijetí zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. Výměra církevních pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177 673 ha. Po této reformě církvi zůstalo 5 203 ha půdy. Jsme stále ještě před rokem 1948.

V § 5 dnešní předlohy prolamujeme restituční hranici, když za nezákonný prohlašujeme i postup podle zákona 142/1947 Sb. To nevyžaduje další komentář.

Ihned po komunistickém převratu v únoru 1948 byl přijat zákon č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, který znamenal definitivní změnu církevního pozemkového majetku. Po této reformě církvi zůstaly jen kostely, fary a farní zahrady do 1-2 ha, církev přišla i o drobné rozptýlené pozemky, která až dosud byly ve vlastnictví jednotlivých farností nebo řádů. Oba výše uvedené zákony o pozemkové reformě ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Otázkou je, zda odškodnění církev dostala. A není pochyb o tom, že na církvích zejména ve vypjatých dobách 50tých let byla spáchána řada křivd, z dnešního úhlu pohledu trestných činů.

Církve nejsou podnikatelské subjekty. Jejich význam je jiný, přesně jak to viděl Josef II, Marie Terezie a tatíček Masaryk. Nemají se zabývat těžbou lesa ani pěstováním obilí. Mají se starat o duchovní stránku a je věcí vzájemné dohody, jaké další prvky státní správy jí svěříme. Mám na mysli sňatky, pohřby a podobné věci. Ale hajní? Raději bych je nadále financoval ze státního rozpočtu, čemuž se stejně nevyhneme. Skončí to jako vše v minulých letech. Další nespravedlností a velmi pravděpodobně i křivdami, až budeme vyhazovat zahrádkáře z remízků, kde 50 let hospodaří.

 

Církev není podnikatel, ale nezisková organizace

Církve by měly být postaveny na úroveň neziskových organizací. A tok peněz kontrolován. Byznys církví je postaven na strachu ze smrti, z nemoci, z osamění. Majetek, který církve získají od vyděšených věřících na smrtelné posteli, odpustky za hříchy, tedy vykoupení za trestné činy, nemá být použit na tryskáč pro kardinála nebo papeže. A zakázáno pod přísným trestem má být použití jako sponzorský dar na volební kampaň TOP 09, ODS či dcery ABL – VV nebo jakékoliv jiné politické strany. Použití na charitu, tedy léčbu strachu, vytvoření společenství a uctívání morálních hodnot je legitimní a správné.

A tady je stručný popis vztahu státu a církví v Německu. Napsal Petr Pelikán.

V Německu mají v současnosti církve charakter veřejnoprávních společností. Po konci první světové války a ukončení systému státních církví stanovilo Výmarské národní shromáždění v roce 1919 ve Výmarské ústavě vztah mezi církví a státem. Vytvořilo svůj vlastní komplexní systém, který je založen na svobodě náboženství, sekulárním státě a sebeurčení všech náboženských společenství. Náboženství tím nebylo prohlášeno za soukromou záležitost, ale zůstalo veřejnou záležitostí, která ale byla od státu odloučena. Zákoně byly tyto zásady stanoveny v článcích 135 až 141 Výmarské ústavy. Z nich jsou články 136 až 139 a 141 obsahem článku 140 Ústavy Spolkové republiky Německa a tím pádem součástí platného ústavního práva.

Podle ústavního zákona SRN již není financování náboženských společenství jako v minulosti i úloha státu, ale především odpovědností příslušného společenství. Jakým způsobem ono finanční prostředky získá a jak s nimi nakládá, o tom rozhodne samostatně a svéprávně. Společenství, které vybírají církevní daň, jsou však podle zákona jednotlivé spolkové země povinny, rozhodnutí o výši církevní daně a její finanční výkazy zveřejnit.

Velké křesťanské církve (protestantské a katolické) se financují ze zhruba čtyř zdrojů:
1. církevní daň

2. dary a dědictví

3. platba za konkrétní činnost jako je třeba pastorační péče ve veřejných zařízeních (armáda, policie, nemocnice, vězení), výuka náboženství

4.státní prostředky:

a) především o platby na odškodnění za půdu a majetek, které byly církvi vyvlastněny mimo jiné v rámci průběhu sekularizace v roce 1803 a předtím

b) dotace pro církve od spolkových a státní vlády, jakož i od obcí a krajů za převzetí služeb, které by jinak ze své povinnosti musel zajistit stát – finanční podpora na provoz a údržbu sociálních zařízení jako jsou mateřské školky, domovy důchodců, domovy pro mentálně nebo tělesně postižené, příspěvky organizacím jako třeba Misereor, Brot für die Welt a jiných, plnících rozvojovou pomoc, která je zákonnou povinností státu

c) daňové úlevy

Německo nemělo a nevidělo problém vlastnictví u otázky majetku, který byl církvím vyvlastněn. Rozsah zabraného majetku odpovídá zhruba 27% celkové plochy dnešního Německa. Církve sice majetek zpátky nedostaly, ale dostávají za něj a jeho výnosy roční odškodnění od státu.

A trochu ohlédnutí do historie:

Návrh zákona sice předkládá ministerstvo kultury, ale je vypracován za přímé spolupráce s Ekumenickou radou, tedy za přímé účasti církví. A ty církve samozřejmě, pokud je někdo nehlídá a nesekne přes pazoury, tak budou chtít hrabat co nejvíce. To mají v sobě zakódováno od okamžiku, kdy se z pronásledované sekty křesťanů stala církev státní.
Ale ony to mají v sobě všechna náboženství na světě i v historii, v tom nesmíme být na současné církve tak přísní. Vlastně to “hrabání” začalo už u prvních šamanů, pokračovalo přes egyptské, řecké i římské kněžstvo a souběžně to běželo i u středo- a jihoamerických Inků či Mayů, ani lámaisté nejsou podobné hrabivosti ušetřeni.

A jak se zákon vlastně vyvíjel? Děkuji Petru Pelikánovi za tento historický exkurs.

Církve první dohodu neblokovaly, naopak, došlo k prvním krokům pro vyřešení otázky vztahu státu a církví. Takto souhrnně ohodnotila Česká biskupská konference stav tehdejších jednání:

Co se týká návrhu ministra Dostála:

“Na Ministerstvu kultury se znovu začal připravovat nový koncept vztahů, datovaný 17. 7. 1998. Ministr Stropnický svolal zástupce církví k vzájemnému seznámení. Zástupci Ministerstva kultury k nim pronesli projev, zvláště o novém památkovém zákonu (náměstek ministra kultury Novák). Diskuse, které udalo tón vystoupení synodního seniora ČCE P. Smetany, se nesla ve velmi kritickém duchu (Smetanovu kritiku pak ještě rozvinul kardinál Vlk). Kritika se týkala činnosti Klausovy vlády a bylo konstatováno, že církvím dochází trpělivost a vlády svým jednáním prohospodařily důvěru církví. Přesto však byl na Ministerstvu kultury v závěru prozatímní vlády vypracován dosud nejlepší návrh vztahu církví a státu, který 5. 8. 1998 ministr kultury nově jmenované sociálnědemokratické vlády P. Dostál (ČSSD) rozeslal k vyjádření církvím.”

 

Co se týká změny vztahů:

“Vztahy mezi církvemi a státem přiostřila rovněž diskuse kolem expertizy UK, vypracované doc. V. Kindlem a doc. V. Mikulem z Právnické fakulty UK. Expertiza tvrdila, že církvím majetek nepatřil již od dob josefínských, a ty ho měly pouze v pronájmu. Z vyjádření vicepremiéra Rychetského 1. února 1999 vyplynulo, že církev nemá na restituce církevního majetku právní nárok a záleží pouze na vládě, jaký majetek jí dá do užívání. Prezident Havel však během tiskové konference 2. února 1999 zpochybnil právní expertizu Univerzity Karlovy k otázkám církevních restitucí, kterou si objednala vláda. Doslova prohlásil, že je mu „trošku k smíchu expertiza, která přichází devět let po začátku restitucí, která najednou říká, že by restituce vlastně ani neměly být nebo být nemají – to nemá pro mě valnou věrohodnost“. Tento Havlův postoj následně ministr P. Dostál kritizoval.”

Co se týká celkového pokroku jednání:

“Závěrem je možné konstatovat, že po nástupu sociálně demokratické vlády došlo po parlamentních volbách roku 1998 v oblasti vztahů mezi církví a státem k určitému pokroku (zahájení práce komisí, zahájení jednání mezi Českou republikou a Vatikánem). Kromě pozitivních momentů však provázely proces hledání optimálního modelu vzájemných vztahů i problémy. Vláda sociální demokracie přes počáteční proklamativní přísliby prokázala malou znalost problematiky církevního života. Do pohledu na řešení vztahů se rovněž promítají dřívější ideová (a často ideologická) klišé. Problémem při řešení vztahů je nepochybně i značný vliv, který má smluvně-opoziční ODS, která přistupuje k otázkám řešení vztahu církve a státu v duchu vyhraněných liberálních přístupů, které nepřisuzují církvím velký význam ve veřejném dění (jak se tomu v historii – samozřejmě za jiných společensko-politických podmínek – často dělo například v éře liberálních vlád v některých evropských zemích, zvláště v období 19. století a 1. polovině 20. sto-letí).”

Právě ono konstatování: ukazuje, co je největším problémem při řešení vztahů státu a církví a důvodem způsobu (návrhu zákona) jejich vyřešení.

Teď už jen zbývá doufat, že někdo z opozičních poslanců dostane alespoň trochu rozumu a zkusí to přes Ústavní soud.